Havran strana 11 z 11

Soubor devíti brilantních povídek ruské dekadentní spisovatelky přináší reprezentativní výbor toho nejlepšího, co lze mezi literárními skvosty prvního období ruského symbolismu nalézt.

První část diptychu Ztroskotání lze prvoplánově číst jako politický thriller, nicméně jde především o břitkou satiru poukazující na nemorálnost moldavských intelektuálů po zhroucení komunistické ideologie. Zážitky Iona Josana, vylákaného pozdě večer ven z bytu a politého vitriolem, jakož i údobí krušné rekonvalescence, kdy hrdina začíná pomýšlet na sebevraždu, prožil Rusu na vlastní kůži: má za sebou 14 plastických operací. Jako tvůrce se přesto dokázal pozvednout nad své osobní drama, aby vykreslil opulentní společenské drama. Ačkoli protagonisté mají smyšlená jména, dají se vysledovat mezi osobami, které vtrhly na moldavskou politickou a kulturní scénu po roce 1989. Spisovatel je připodobňuje k odporným hlodavcům, kteří nahlodali základy společnosti a nastolili zákony džungle, kde může docházet klidně i k vraždám na objednávku. Každá kapitola románu je uvozena citátem z dobového tisku, jenž sice nemá bezprostřední vazbu k probíhajícímu ději, poukazuje však na absurditu současného světa, v zemích zbavujících se komunistického jha o to patrnější.

Temný příběh bezejmenného člověka, který se ocitá v ponuré hornaté krajině Sedmihradska, kde žijí jen zkrachovalci, odsouzenci, zoufalci a několik zástupců státní moci. Nikdo tu nemá důvod k radosti a po obloze čas od času přelétne brkoslav - dávný symbol zkázy a smrti. Jména lidí jsou zde bezpředmětná, stejně tak jako jejich život, se kterým mohou nadřízení nakládat, jak je jim libo, protože ve zdejších horách, v katastru dobrinského polesí už na ničem nezáleží. Hlavní hrdina však přichází dobrovolně, aby našel dávno ztraceného syna a pokusil se o jeho záchranu. I když nad vším se vznáší temný stín hrozby a údajné epidemie… je však otázkou, koho anebo co tato epidemie ohrožuje. Překlad Anna Valentová..

Tři ukázky z Nodierova prozaického díla pocházejí z třicátých let 19. století, kdy v autorově tvorbě převládají fantastické náměty, jako je tomu v i Úvalu mrtvého muže /i . S rozpoutanými živly, jež blížící se dies irae dramaticky ohlašují, se setkáme i v i Inés de Las Sierass /i , jež byla nepochybně předobrazem Vernovy Stilly v románu Tajemný hrad v Karpatech. Próza i Devítník /i bývá vnímána jako snový protějšek Inés, jejíž námět Nodier vytěžil z cesty do Španělska v roce 1827. Autor zde ilustuje názor, že základním úkolem umělce je zůstat za všech okolností sám sebou, vytvářet iluzi, a nikoli hledat pravdu.

Dokumentární román maďarské spisovatelky Alaine Polczové (1922 - 2007), věcně nazvaný Žena na frontě, líčí přirozeným, bezprostředním jazykem otřesné osobní zážitky z posledních dvou let druhé světové války. Autorka se bez známek sentimentu po padesáti letech vrací k nejtěžšímu období svého života, kdy se v raném mládí ocitla v nelidských podmínkách válečného běsnění přímo na frontě a tváří v tvář čelila smrti v jejích rozličných, absurdně extrémních podobách. Ať už jde o jednotlivé popisy z fronty, intimní portrét jednoho nevydařeného manželství anebo autentický příběh mimořádné ženy, kterou cyklicky zažívané hraniční situace nezlomily, ale naopak zocelily její humánně založenou povahu, pokaždé se jedná o zobrazení lidské síly a současně naivity víry či naděje, která nás znovu a znovu sráží na kolena a zároveň pomáhá opět vstát. Silně autobiograficky laděný román vyšel v Maďarsku v roce 1991, získal titul Knihu roku a stal se rázem bestsellerem.

Tři ukázky z Nodierova prozaického díla pocházejí z třicátých let 19. století, kdy v autorově tvorbě převládají fantastické náměty, jako je tomu v i Úvalu mrtvého muže /i . S rozpoutanými živly, jež blížící se dies irae dramaticky ohlašují, se setkáme i v i Inés de Las Sierass /i , jež byla nepochybně předobrazem Vernovy Stilly v románu Tajemný hrad v Karpatech. Próza i Devítník /i bývá vnímána jako snový protějšek Inés, jejíž námět Nodier vytěžil z cesty do Španělska v roce 1827. Autor zde ilustuje názor, že základním úkolem umělce je zůstat za všech okolností sám sebou, vytvářet iluzi, a nikoli hledat pravdu.

Dokumentární román maďarské spisovatelky Alaine Polczové (1922 - 2007), věcně nazvaný Žena na frontě, líčí přirozeným, bezprostředním jazykem otřesné osobní zážitky z posledních dvou let druhé světové války. Autorka se bez známek sentimentu po padesáti letech vrací k nejtěžšímu období svého života, kdy se v raném mládí ocitla v nelidských podmínkách válečného běsnění přímo na frontě a tváří v tvář čelila smrti v jejích rozličných, absurdně extrémních podobách. Ať už jde o jednotlivé popisy z fronty, intimní portrét jednoho nevydařeného manželství anebo autentický příběh mimořádné ženy, kterou cyklicky zažívané hraniční situace nezlomily, ale naopak zocelily její humánně založenou povahu, pokaždé se jedná o zobrazení lidské síly a současně naivity víry či naděje, která nás znovu a znovu sráží na kolena a zároveň pomáhá opět vstát. Silně autobiograficky laděný román vyšel v Maďarsku v roce 1991, získal titul Knihu roku a stal se rázem bestsellerem.

Kniha obsahuje dva rozsáhlejší texty publikované na pokračování v Lumíru v letech 1885–1887 pod názvy K dějinám poprav a katů v Čechách a Souboje v Čechách. Tyto „obrázky z kulturní historie“, jak zní jejich podtitul, poutavě a s neopakovatelným kouzlem dobového jazyka vykládají nejstarší dějiny fenoménů, které dodnes lákají svou tajuplností a jistou morbidností. I když s některými vývody a soudy autora ze současného hlediska pochopitelně nelze souhlasit, jde o zajímavý a svým způsobem ojedinělý pokus souhrnně zpracovat daná témata. Kniha je doplněna dobovými ilustracemi.

Román se odehrává v 90. letech minulého století, kdy čeští nakladatelé vstoupili na neprobádané území knižního podnikání. Tržní kapitalismus byl nesměle zahájen a souběžně s nově otevřeným prostorem svobody slova a zdánlivě nevyčerpatelnou nabídkou titulů, které bylo konečně možné vydat, protože tomu již nebránila cenzura, se vydavatelé museli střetnout s řadou překážek, na které nebyli připraveni, ale jež provázejí vydávání knih v tržních podmínkách. Nejinak je tomu i v nakladatelství Alfa, kde zastává funkci šéfredaktora Teodor Weinfurter, hlavní postava románu. Jde ve své podstatě o jakéhosi novodobého bojovníka s větrnými mlýny, ve svaté válce o každý titul každodenně putujícího mezi dvěma bojišti – jedním v nakladatelství, druhým v soukromí. Jako rozvedený muž stěhuje do svého bytu valem stárnoucí matku, rovněž bývalou knižní redaktorku, které už na světě příliš času nezbývá. Tato představitelka nakladatelského světa, který právě skončil, se stařeckou umanutostí urputně hájí metody, které už neplatí a postupně ztrácejí svoji hodnotu. I ona, podobně jako její syn, svádí boj marný a neodvratný. Její tělo odchází, ale mysl zůstává bdělá, o to drastičtější se synovi jeví skutečnost, před kterou matku nemůže ochránit. Může však ochránit sebe. I když se stále znovu ptá, kde leží pravda a co je správné, jednoznačná odpověď nepřichází. Je třeba dávat přednost obsahu nebo úspěchu? Kvalitě nebo kvantitě? Je kniha zboží, artefakt, pomíjející událost nebo trvalá kulturní hodnota, kterou stojí za to stále a znova obhajovat?