Host strana 14 z 185

Jonathan Culler (nar. 1940) patří v současnosti k nejvýznamnějším americkým literárním teoretikům a vykladačům strukturalistické a poststrukturalistické tradice. Jeho Teorie literatury (orig. 1997) již byla přeložena do řady jazyků a těší se v mnoha zemích značné oblibě, neboť Culler má schopnost velmi kondenzovaně a přitom srozumitelně vyložit i značně obtížné poetologicko-filozofické úvahy. Teorii literatury nechápe nutně jako neměnnou znalost daných a nezpochybnitelných pojmů, regulí a schémat, ale především jako myšlení o literatuře, které je neustále v pohybu a které se odvíjí v těsném sousedství s jinými disciplínami, jako jsou filozofie jazyka, hermeneutika, sémiotika, psychoanalýza či kulturní studia. Velký prostor věnuje úvahám o samých pojmech teorie a literatura. Culler ví, že zpochybnit či „otevřít" určitý problém může i bez sdělení definitivního závěru znamenat někdy víc než podat striktní odpověď. Cullerova Teorie literatury má bezpochyby ambice stát se i pro českého čtenáře oblíbeným průvodcem ve světě myšlení o literatuře.

Strhující debut zkoumající sílu identity a komunity Navzdory nešťastnému dětství a těžkým podmínkám začal osmnáctiletý Finlay právě studovat ošetřovatelství na Glasgowské univerzitě. V dětství si prošel ústavní péčí a pěstounstvím, což znamená, že se teď na prahu dospělosti nemá o koho opřít. Jako by svět nebyl sám o sobě děsivý. Jak má psát eseje, soustředit se na ošetřovatelskou praxi a žít normálním studentským životem, když se sotva dokáže uživit? Sedmnáctiletý Banjo se mezitím pokouší usadit v nové pěstounské rodině, dokončit střední školu a udržet si práci. Perou se v něm však hněv a strach a ohrožují jeho už tak nejistou budoucnost. Neví, co s ním bude, ale tuší, že nic hezkého ho nečeká. Ještě před třemi lety si Finlay a Banjo byli blízcí jako bratři. Jenže se mezi nimi něco stalo a jejich cesty se rozešly. Společná minulost je oba pronásleduje a brání jim posunout se dál. Pokud si chtějí udržet své blízké, musejí si vzájemně odpustit. A taky najít způsob, jak odpustit sami sobě.

Ať už se středověcí cestovatelé a cestovatelky vydávali na putování z důvodů náboženských, obchodních, diplomatických či válečných, pátrali během svých cest vždy po stejných informacích, jaké hledáme dnes my: kde se dobře najíst a vyspat (Sem nechoďte, tahle ubytovna je opravdu příšerně zablešená!), kolik zaplatit (Jaký je směnný kurz českých dukátů a benátských grošů?), čím se v cizí zemi léčit (Na mořskou nemoc platí kerblíkový koncentrát a kdoule.) a jak se nenechat napálit (V Benátkách pozor na falešné průvodce!). Medievalista Anthony Bale skládá z jednotlivých dobových dokumentů o cestování nezvyklý obraz středověku: je to svět plný pohybu a neuvěřitelných destinací s nečekaně rozvinutou turistickou infrastrukturou. Rozmanité putování do Říma, Pekingu, Jeruzaléma, na tabrízské bazary i do dalších exotických míst vtipně ilustruje, jak středověcí Evropané — často chybně — chápali širší svět (a také naopak — jak se Evropa jevila návštěvníkům z daleka).

Dokáže sníh dělat zázraky? Když Taša se svým dědečkem postaví sněžnou dívku, přeje si, aby byla skutečná a stala se její kamarádkou. Kdyby tak sníh dokázal plnit přání! A potom Taša opravdu potká Aljanu, přítelkyni zrozenou z přání, hvězdného svitu, sněhu a kouzel. Jenže pokud vaši nejlepší kamarádku stvořila zima, co si počnete, až přijde jaro? Pohádkový příběh o přátelství dvou dívek, sounáležitosti a odvaze, který se odehrává v mrazivé říši divů. Ideální čtení na dlouhé zimní večery. Pro čtenáře od deseti let.

Člověk, tokkebi, rekon a nága pokračují v nebezpečné cestě do chrámu Hainša. V patách jim kráčí nemilosrdná krvesplátkyně s veletygrem a tisíce démonických tuokšini. K mnichům, kteří na ně netrpělivě čekají s naléhavým úkolem, to již nemají daleko, po cestě se však ještě musí vypořádat s milovníky horských koz, strašlivou bouří a ozvěnami dávné minulosti. Mezitím v nágském městě Hatengráž stoupá napětí, Vias a Karintol z rodu Makerouových nedokážou dále skrývat vzájemné nepřátelství, ženiši Bohyně jsou neklidní a cosi se chystá. Je to však vražda boha, jak se domnívá vodopád ostatků, nebo jsou Bezestopá bohyně, Podvšímjsoucí bohyně, Nikdejsoucí bůh i Sebezničující bůh v bezpečí a schyluje se k něčemu mnohem přízemnějšímu?

Svět neurotypických lidí – tedy svět většinové populace – je pro autisty často zvláštní a nepochopitelný. Clara Törnvallová, sama autistka, proto společně s dalšími autisty napsala zábavný a přístupný výklad většinového neurotypického světa, který by měl lidem s autismem pomoci se v této komplikované „galaxii orientovat. Kniha je určená čtenářům od patnácti let, ale z vysvětlení a rad, proč neurotypici lžou, jak udržovat konverzaci, aniž by se kdokoli urazil, či jak zvládnout změny ve svém životě, mohou mít prospěch i dospělí autisté a autistky. Ostatně i neurotypici na jejím základě lépe pochopí myšlení autistů.

Clara a Elias se setkají během prohlídky domu, který Clara prodává, a od prvního okamžiku vědí, že patří k sobě. Tím se všechno mění: Eliasovi je jasné, že se musí rozejít se svou přítelkyní Verou a zůstat s Clarou. Pro Claru zase nastává čas, aby se vzdala své samoty. Po divokém štěstí počátečních dnů následuje první zkouška — oba o své lásce začínají pochybovat a musejí se rozhodnout, zda za ni budou bojovat. Může člověk s životními zkušenostmi najít ve zralém věku — znovu či poprvé — velkou lásku?

Je jich pět, ale ve skutečnosti mnohem víc. Narodili se do bezpečí a blahobytu, ale pořád jim něco schází. Navenek je každý z nich platným členem společnosti. Chodí do práce, roztáčejí kola kapitalismu, splétají nitky partnerských vztahů. Uvnitř jsou však odpadlíky, pro které je život až příliš snadný a sázky zanedbatelně nízko. Můžou dělat cokoli – a to je jejich prokletí. V době vyprázdněné o skutečné starosti chtějí zažít něco opravdového. Něco silného. A tak nezřízeně pijí a riskují, protože i špatná emoce je lepší než necítit vůbec nic. Postavit se strachu a podívat se smrti do očí – to je jejich recept na život. Rvačky, lezení na jeřáby, skákání na vlaky, vyhrocené honičky s policií v pražských ulicích… V jiné době snad hrdinové, v době míru a prosperity zatracenci. Žijí rychle – a to může skončit jen jediným způsobem. Nebo snad ne?

O tom, že podobu a dějiny Brna tvořili společně celá staletí Němci, Češi a Židé, je možné se dočíst téměř v každé knize o městě. Skoro každý proto ví, že židovští podnikatelé stáli u největší slávy moravského Manchesteru, celý svět zná věhlasnou vilu Tugendhat a mnozí alespoň tuší, jak tragicky staleté soužití skončilo. Celé dějiny kvetoucí židovské komunity v Brně ale příliš známé nejsou. Kniha Třináct snů o svobodě se snaží tento dluh alespoň částečně napravit. Prostřednictvím třinácti osudů, svázaných s měsíci židovského kalendáře, je možné nahlédnout do života osobností, které tvořily dějiny židovského Brna od poloviny 18. století do poloviny 20. století. Byl mezi nimi samozvaný Mesiáš Jakob Frank, vášnivý milovník svobody Mojses Dobruschka, rabín Baruch Jakob Placzek, lékař Richard Werner, spisovatel Ernst Weiss, komik Fritz Grünbaum, aktivistka Nora Lustigová, neblaze proslulý politik Otto Šling či poválečný rabín Richard Feder, pověstný svou odvahou, moudrostí a laskavostí. Díky nim se město zařadilo po bok významných evropských center průmyslu, kultury, umění a vědy. Životy těchto mužů a žen milujících svobodu nejlépe dokládají, jak obrovské výhody má město, ve kterém spolu žije několik kultur a náboženství. Pohnutému 20. století navzdory by se na žádný z těchto příběhů nemělo zapomenout, protože každý významně přispěl k tomu, že se Brno a jeho obyvatelky a obyvatelé posunuli do doby moderní se vším dobrým i špatným, co přinesla.

S pádem železné opony začalo i mizení východní Evropy. Její minulost by ale neměla být zapomenuta. Východní Evropa možná nikdy neexistovala. Je to spíše označení území, jemuž Západ moc nerozumí, případně zkratka pro příliš složitou a komplexní minulost. Každý proto z východní Evropy svým způsobem uniká: národy se emancipují, etnika a kultury si píšou své vlastní dějiny, státy se připojují k celkům jako Evropská unie, formují nové regionální identity typu střední Evropa či západní Balkán — a veškeré zbývající rozdíly zahlazuje globalizace. Procházka po Praze, Tallinnu, Moskvě nebo Bukurešti se v současnosti příliš neliší od návštěvy jakékoli jiné světové metropole. A přece — všichni vědí, co to východní Evropa je. Anebo spíš byla. Kniha Sbohem, východní Evropo zachycuje tuto myšlenku, představu i prostor, mapuje splétání mýtů i různých náboženství, mísení pohanů, židů, křesťanů i muslimů, vypráví její překotné i kruté politické dějiny a líčí, jak představa východní Evropy ovlivnila historii i naši současnost.

Stačilo náhodné setkání u rybníka a byla z toho cesta přes půl Evropy a zážitek na celý život. Dvaadvacetiletý Vratislav Krainer se jednoho parného léta rozhodl pro dobrodružnou výpravu na kole z Československa přes Rakousko, Německo, Itálii až do Paříže na právě probíhající Světovou výstavu EXPO. Tou dobou ještě netušil, že během 3 500 kilometrů dlouhé cesty zažije svobodu, na kterou si on ani jeho krajané na dlouhé desítky let nesáhnou. Slunci a obzoru je autentický cestovní cyklistický deník, který skrze postřehy mladého člověka zaznamenává podobu meziválečné Evropy. Na pozadí obyčejných jemných lidských příběhů však často prosvítá i odvrácená strana doby: Evropa připravující se na druhou světovou válku. Mladý Vratislav poetickým a citlivým jazykem odkrývá, jak na něj působí první setkání s jinými kraji, jak chutná svoboda cestování, spaní s rybáři v dřevěné chatce, copaté holky v krojích nad tupláky piva či první koupání ve slaných vlnách moře. A nám ukazuje i to, jak moc se náš svět za těch více než osmdesát let proměnil.

„I když jsme národ neznabohů, na vrcholu rozhledny se dostáváme do jiné dimenze života. Jako bychom z té výšky bytostně vnímali, že jsme součástí celé rozhlehlé krajiny,“ říká architekt Martin Rajniš, který spolu se svými kolegy z Huti architektury Martina Rajniše (HAMR) patří k nejoceňovanějším architektům rozhleden v Česku. Kniha Vzhůru! je průvodce po kráse a mystice jejich věží, které se hrdě tyčí nejen nad českou krajinou.

Může cesta do Santiaga změnit člověku život nebo se zase vrátí tam, odkud vyšel? Martě se nic špatného neděje. Má dobrou práci, žije v dlouhodobém vztahu s Hynkem a jeho děti z předchozího manželství má ráda. Svoje děti nechce, Hynek žádné další taky ne, v tom jsou zajedno. Tak co chce vlastně řešit? Proč se rozhodne vyrazit sama na deset dní trvající cestu plnou nepohodlí a samoty, když měla jet s Hynkem a dětmi k moři? Mají pravdu její blízcí, když si myslí, že je to nesmysl a vůbec — že by Marta měla žít úplně jinak? Petra Soukupová opět bravurně zkoumá psychiku ženské hrdinky, která se ocitá v bodě, kdy se musí vypořádat nejen s vlastním životem, ale také s očekáváními svého okolí. Martino vyprávění se prolíná s názory a pohledy jejích blízkých a román tak otevírá otázky, do jaké míry se naše představa o štěstí formuje pod tlakem těch, kteří nás obklopují. A také zda lze rozpoznat okamžik, kdy o své budoucnosti ještě rozhodujeme sami a kdy už ji ovládají jistoty minulosti a společenské konvence.

Uprostřed noci někdo nahlásí na tísňovou linku, že právě probíhá vloupání v uzavřeném kempu za Stockholmem. Na volání reaguje nejbližší policejní vůz, a když hlídka dorazí na místo, v jednom z karavanů se jí naskytne děsivý pohled. Podlahy, stěny a nábytek jsou zcela pokryty krví. Někoho tam zabili sekerou a brutálně rozčtvrtili. Nedaleko od místa činu spí na podlaze mladý muž s useknutou rukou, která mu slouží jako polštář. Mladík je okamžitě zatčen a převezen do vazby. Jedná se o sotva sedmnáctiletého syna slavného spisovatele. Záhy se ukáže, že trpí vzácným druhem náměsíčnosti. Mladík může být pachatelem, anebo také svědkem celého masakru, ovšem nic si nepamatuje. Joona Linna, který se případu ujme, požádá svého starého přítele Erika Mariu Barka, aby pomocí hypnózy zjistil, co se v karavanu stalo.

Na starší svazek České knižnice, který představil vrcholnou prózu Ivana Olbrachta (1882—1952), letos navazujeme vydáním jeho neméně významného raného triptychu O zlých samotářích (1913), obsahujícího povídky „Jozka, Forko a Pavlína“, „Žak“, „Rasík a pes“, a psychoanalytického románu patologické žárlivosti Žalář nejtemnější (1915), jimiž Olbracht coby mladý vídeňský reportér a novinář vstoupil do širšího čtenářského povědomí. V doprovodném komentáři editor Michal Topor zevrubně dokumentuje proměny recepce jednotlivých textů v průběhu celého století a zaznamenává jejich jazykové i stylistické úpravy.