Host strana 7 z 153

Trochu rabiátské, ale i tápající figury z vesnic a maloměsta, nehrdinští hrdinové povídkové knihy Stanislava Berana jsou obtíženi všednodenními starostmi, které je nečekaně uvrhnou do trýznivých tázání. Chtě nechtě musí promýšlet otázky viny, odpuštění i bolestných traumat z minulosti. Dilemata obtěžkávají postavy novými vztahy a osudovými zvraty, směřujícími ke křehké katarzi. Tato carverovská nedořečenost však dává čtenáři možnost vlastní interpretace i důvěrnějšího kontaktu s postavami. Hlavní perspektivu Beranova psaní ovšem nepředstavuje suchopárné přemítání „o životě“, ale především čtivý a uvěřitelný příběh.

Ve své nové řadové sbírce Petr Hruška zůstává věrný své civilní citovosti i starým motivům. Autor závěrečné poznámky ke knize, Jan Štolba mimo jiné ke knize dodává: „I novou sbírku tvoří básníkovy křehké soukromé epifanie, ostře zahlédnuté situace a chvíl

Osamělý dům, město, ale i vlak a nádraží… Takovou vinětu má nejčastěji láhev, z níž Jiří Koten nalévá svému čtenáři. Jeho víno však není přešlechtěné. Nic z falešných chutí a umělých příměsí. Nic nepředstírá, nepodbízí se, není doslazeno na efekt. Je stáčeno na lisu každodennosti, je trpké i opojně podmanivé jako život sám.V této neobyčejně vyzrálé poezii autor zachycuje zlomky času, který máme k dispozici. Skrze tiché, vyrovnaně plynoucí a průzračné verše můžeme dohlédnout až na dno vlastní duše. Originální metaforičnost nás vede k obzorům, kde si zdánlivá všednost a mýtus podávají ruce. Zde (i bez oltářů) je toto víno hodné proměnění. (Miroslav Chocholatý)

Kučera debutoval v roce 2000 sbírkou Samomluvy. V tomto sympaticky útlém literárním prologu představil základní tón své poezie: neokázalost. Kritika se shodla na tom, že Kučera promlouvá tichým, soustředěným hlasem a že jeho básně jsou máloslovné a křehké. Kdosi dokonce velmi přesně poznamenal, že jeho verše „jako by byly zaznamenány na voskovém válečku prvního fonografu – stačí ho neopatrně uchopit a záznam je navždy ztracen. A co zaznamenává Kučerova jehla? Jedná se, podobně jako v knížce první, o drobné básnické záznamy samomluvy i fragmenty hovorů, připomínající básnický deník jsou to úlomky z proudu času, záchvěvy chvil, ony kolářovské „dny v rocích a roky v dnech“… (Miloš Doležal)

Příběhy ironicky laděných povídek vyrůstají ze situací, jejichž absurdnost a bizarnost si v každodenním shonu často ani neuvědomujeme. Autor tu se čtenářem hraje mnohoznačnou hru, když karikuje žánry, klišé i postavy masové kultury a mediálního světa vůbec.

Jedna z nejúspěšnějších současných slovenských spisovatelek, u nás známa jako autorka bestselleru Samko Tále: Kniha o hřbitově (2004), přichází opět s poutavým příběhem, kterému nechybí špetka humoru a fantazie. Tentokrát sáhla po žánru detektivky. Děj situovala do prostředí soukromé televize, která připravuje natáčení reality show. Nejedná se o krvelačný krimithriller, jakých je dnes většina, kde víc než o řešení zločinu jde o brutalitu a sex, ale spíš o „staromódnější příběh“, v němž se počítá s logikou a vtipem.

U Pavla Petra jako u málokoho plní takto obsáhlý výbor svou nejdůležitější, totiž scelující funkci. V úhrnu představuje dílo básníka neobyčejně původního, náročného nejen k sobě a ke čtenáři, ale vůbec ke světu, v němž žije. Ukazuje básníka bohatě vidoucího i citově nebývale otevřeného. V podobně široké kolekci, vracející nás i ke sbírkám dnes pozapomenutým či těžko dosažitelným, se Petrovo dílo vyjeví ve svém oblouku od jinošské „noci ornamentu" přes verše docela konkrétní, smyslové a tělesné až ke komplexnímu niternému vyjádření a svébytnému básnickému jazyku. V širším úhrnu máme šanci vnímat Petrovy počátky znovu a jinak. Petrovo zralé dílo je ozřejmuje, rozvíjí, dodává jim váhy, vytváří pro ně nový, hutnější a nosnější kontext. Vyvstanou i hrany, které by v původních tóninách jednotlivých sbírek možná zapadly. Podobný výbor má šanci nám zřetelně sdělit, co jsme snad delší čas tušili, ale neměli tak jednoznačně a v celku před sebou: že Pavel Petr je jedním z našich nejosobitějších, nejvytrvalejších, nejcitlivějších, nejvzácnějších básníků posledních dvou desetiletí.

Poetika Slavomíra Kudláčka (nar. 1954) se v posledních letech zřetelně tříbí a projevuje snahu o minimalizaci vnějších slovních efektů ve prospěch „přímého vidění“ a sdělnosti. Jeho občasný příklon k delším básnickým skladbám koresponduje s určitou prozai

Staroříšské nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo objevilo české společnosti celou řadu osobností ve své době zcela neznámých. Za čtyřicet let činnosti vydal Josef Florian přes 400 mnohdy zásadních knižních publikací. Dobré dílo nebylo pochopitelně jen Josef Florian, ale i mnozí spolupracovníci a jeho početná rodina. Krátké vzpomínky na uhrančivé a vizionářské prostředí Staré Říše publikovalo mnoho návštěvníků, kteří se u Florianů jen mihli. Informovaný hlas zevnitř ale dosud nezazněl. Až dodnes. Synové Josefa Floriana Jan (nar. 1921) a Gabriel (nar. 1924) v tomto svazku vydávají jedinečné svědectví nejen o vydavatelské činnosti Dobrého díla — sami se jako mladí spolu s dalšími sourozenci na přípravě otcových titulů podíleli —, ale hovoří o věcech, do kterých nikdo zvenku nemohl ani nahlédnout. Komplikované rodinné vztahy i složitá osobnost Josefa Floriana vyvstávají díky jejich svědectví velmi plasticky a v mnohém opravují či přímo vyvracejí zažitá klišé a stereotypy. Josef Florian pro své syny pochopitelně není jen vydavatelem knih, ale i milujícím (sic!) otcem, který své potomky zasvěcoval do svých představ Hory studia i je s sebou bral ven, když chodil hledat poklady. Kromě vzpomínek (často i kritických) na Josefa Floriana, svou matku, tetu Antonii (která vedla Dobré dílo ekonomicky) a sourozence — mezi nimiž byla také řada podnětných osobností —, vzpomínají Jan a Gabriel Florianové na mnohé návštěvníky Staré Říše. Jsou mezi nimi například Jakub Deml, Otokar Březina, O. A. Tichý, Jaroslav Durych, Jan Čep, František Bílek, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Josef Čapek a další. Respondenti se otevřeně staví i k rozkradení jedinečné staroříšské knihovny na začátku tohoto desetiletí. Text doprovázejí mnohé faksimilie a fotografie pocházející z rodinného archivu — často opět dosud nikde nepublikované.

První kniha básníka a překladatele, který knižně publikoval pouze v zahraničí. Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

Bogdan Trojak byl až dosud jedním z čelných představitelů básnické generace 90. let. Získal řadu literárních ocenění, ale právě když se ocitl na vrcholu tvůrčích sil, odjel do vesnice Bořetice pěstovat víno. Teď se však ukázalo, že v ústraní také prověřoval na první pohled fantaskní teorii: Je v Brně metro? Jeho povídkový cyklus přináší svérázné příběhy z prostředí brněnské básnické „bohémy" 90. let. Trojakovo alter ego - poeta Kojál - zažívá nejrůznější bizarní příhody s kumpány z hospod a brněnského podzemí, ale i umělecké smetánky. A i když jsou některé historky stěží uvěřitelné, víme, že skutečná realita byla mnohem horší.

Kniha rozhovorů ministra zahraničních věcí a místopředsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody a naší přední rozhlasové moderátorky Jany Klusákové.

Kniha přináší dvacet pět portrétů mužů, kteří ovlivnili konečný výsledek šest let trvající partie, v níž se hrálo nejen o miliony lidských životů, ale i o uspořádání světa na mnoho dalších desetiletí. Texty uveřejněné na stránkách Mladé fronty Dnes v

Reprezentativní výbor z básnické tvorby Víta Slívy (*1951) který zahrnuje jeho dnes už obtížně dostupné první sbírky. V oddíle Souvrať také přináší tvorbu dosud nepublikovanou. Knihu doprovázejí ilustrace Ludvíka Kundery a doslov Jiřího Trávníčka. Vít Slíva je autor příznivě přijímaný čtenáři i kritikou: „Vít Slíva je básníkem toho co odchází. Číst ho znamená slyšet ozvěnu zmizelého zachytit poslední stíny toho o čem snad už ani nevíme že bylo navždy ztraceno. (Štefan Švec) * „Za Slívovou knihou zůstává pocit tíhy bytí a závaznosti slova. Nic tu není říkáno jen tak aby báseň byla a řeč nestála. Co však zůstává je i pocit katarze. Katarze v původním výměru jako ozdravné lázně slov potní kúry bytí zbavující tělo nemocných šťáv a tlaků." (Milan Exner) * „Je to poezie vážných věcí daností které podstatným způsobem určují autorův život na tomto světě a které nesou své tajemné významy přesahující naši každodenní materialistickou logiku jež nám velí spíše přežívat než skutečně žít."

Kniha přináší povídky sympaticky krátké, ale taky sympaticky přemýšlivé. Kučeru provokuje otázka, která v naší epoše informací a dezinformací napadá myslícího člověka přinejmenším několikrát denně: Nebylo náhodou všechno úplně jinak, než jak to známe z dějin, z literatury, z médií? S mytickými a historickými postavami rozehrává ironicko-poetickou partii, aby nám se vší možnou přesvědčivostí předvedl, co všecko se může stát. Kučerovy apokryfy jsou nejen stručně a chytře vymyšlené, ale také suverénně napsané.

Básnická sbírka.