Host strana 2 z 153

Jaká byla atmosféra Brna „pod hákovým křížem“? Poněkud netradiční průvodce, který prostřednictvím příběhů čtyřiceti brněnských lokalit seznamuje čtenáře s tím, jak vypadalo město v době nacistické okupace. Na časové ose, vedoucí od obsazení k osvobození, jsou představena místa spojená s nacistickými koncentračními a internačními tábory, úřadovnami gestapa, okupačními úřady, vysokými školami, českou kolaborací, válečnou výrobou, holocaustem Židů, Romů a homosexuálů, propagandou, germanizací města i stavebními či památkovými zásahy v duchu národního socialismu. Další lokality jsou vybrány na základě konkrétních událostí, provázejících dějiny Brna ve vybraném období, jako byla návštěva Adolfa Hitlera, 17. listopad 1939, bombardování nebo osvobození Rudou armádou. Několik míst je spojeno s významnými osobnostmi či konkrétními oběťmi, jako byl zemský prezident Jaroslav Mezník, jeho nástupce Karl Schwabe, gestapák Otto Koslowski či jedna z mnoha obětí holocaustu Willy Bondy. Příběhy jednotlivých míst jsou doplněny autentickými vzpomínkami, reflexemi či texty z dobového tisku a především mapami a dobovými fotografiemi. Kniha tak může sloužit jako skutečný průvodce, ale stejně tak jako četba vysvětlující konkrétní historické procesy na ploše jednoho města.

Próza Obraz je nanejvýš zajímavým a vtipným pokusem o použití některých postupů francouzské avantgardy v milostném či spíše (silně) erotickém příběhu.

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Napínavý detektivní román z pera manželské dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler. Je běžné, že policie při vyšetřování komplikovaných případů využívá pomoci spiritualistických médií. Ale není zaznamenán jediný případ, kdy by médium přispělo k vyřešení případu. Flora Hansenová sama sebe nazývá spiritualistickým médiem. Už řadu let si vydělává na živobytí tak, že ostatní přesvědčuje, že umí mluvit s mrtvými. Jednoho srpnového večera slyší ve zprávách o děsivé vraždě v ústavu pro dívky se sklony k destruktivnímu chování. Flora Hansenová se rozhodne, že zavolá policii a oznámí, že se jí podařilo kontaktovat ducha mrtvé dívky. Z vyšetřování jednoznačně vyplývá, že pachatelem tohoto činu je jedna z chovanek ústavu, "hodná" a tichá dívka, která z ústavu utekla tu samou noc, kdy byla spáchána vražda. Když Joona Linna začne pátrat v její minulosti, objeví, že to s tou její dobrotou nebude až tak horké.

Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc a jeho zásahům i trošku dopomoci...Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži…

Jednoho lednového mrazivého rána zazvoní inspektoru Wallanderovi telefon. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starší muž byl mučen a ubit. Farmářova žena, škrcená zvláštním uzlem, umírá vzápětí v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat „cizinec“. Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora. Události se chopí média a začnou hrát na národní strunu, což vyhovuje různým střetům, které zapříčiní laxní přístup státních orgánů. Netrvá to dlouho a jeden z nich skončí podpálením tábora a chladnokrevným zavražděním somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu sledovat stopu cizinců? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie.

Vypravěč novely je typickým nehrdinou. Žije s manželkou a dětmi ve fungující rodině, má dobře placenou práci i přátele. Zdá se mu však, že jeho život postrádá hlubší smysl. Vertikálu. Zpočátku uniká s kamarády do hor, kde cítí alespoň závan něčeho vyššího, posléze stále častěji do hospody. Jeho útěky budí na malém městě čím dál větší pohoršení a končí vyhazovem z práce, rozpadem rodiny a ústavní léčbou. Až se za plotem objeví Svědci Jehovovi, aby dali jeho životu nový smysl..