Host strana 4 z 153

Svazek Jsme tady nese podtitul Příběh v deseti povídkách. Co je tím příběhem? Některé postavy se objevují ve více než jednom z textů, ale pokaždé jednají bez přímé dějové návaznosti na svůj předchozí "výskyt". Dokonce určité figury přecházejí z knihy do knihy, ale opět si tu nelze představovat, že běží o jakési pokračování děje; daleko spíše jde o variantu životního rozpoložení postav. Takže i předešlý soubor Možná že odcházíme sice mohl být vybaven podtitulem Příběh ve dvaceti povídkách, ale případnost takového označení by byla menší než u letošní publikace. Balabán ve Jsme tady semknutěji vypráví příběh-nepříběh životního zlomu, zpytování, dokonávání. Prakticky v každé z těchto variací o uvědomění si pobytu "tady" - na Zemi, i v téhle zemi - se vyskytuje nemoc, úraz, smrt či jiné fátum. Tudíž konfrontace s takto vyhroceným stavem bytí je tím základním "příběhem" v Balabánově povídkovém desateru.

Buduje se brněnské metro? Ano, tajně, již od roku 1996... Bogdan Trojak byl až dosud jedním z čelných představitelů básnické generace 90. let. Získal řadu literárních ocenění, ale právě když se ocitl na vrcholu tvůrčích sil, odjel do vesnice Bořetice pěstovat víno. Teď se však ukázalo, že v ústraní také prověřoval na první pohled fantaskní teorii: Je v Brně metro? Jeho povídkový cyklus přináší svérázné příběhy z prostředí brněnské básnické „bohémy“ 90. let. Trojakovo alter ego — poeta Kojál — zažívá nejrůznější bizarní příhody s kumpány z hospod a brněnského podzemí, ale i umělecké smetánky. A i když jsou některé historky stěží uvěřitelné, víme, že skutečná realita byla mnohem horší.

S. T. Quincy (*1984), český a latinský postmoderní spisovatel, se v Insidě zaměřuje na formální stránku textu s cílem zprostředkovat čtenáři co nejplnější informaci a podvést ho. Je tisíc plošin tohoto textu ilustrací ke hře francouzského filozofa, nebo perského prince? Číňan, kterého chtiví, neteční a vymódění pasáci z Východu i Západu dávno odepsali, se zamýšlí nad Quincyho pracemi: "Svrchované — toť unikající. Unikajcí — toť vzdalující se. Vzdalující se — toť vracející se."

Ve světě řízeném politickým realismem se utopie stala synonymem neuskutečnitelného snu či chiméry. Právě hrozba tohoto krátkozrakého racionálního myšlení nás podněcuje, abychom vzkřísili moc utopické obrazotvornosti. Vzkříšení utopie totiž nabízí perspekt

Marie Curie-Sklodowská, spoluobjevitelka radia a dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny, a Blanche Wittmanová, její asistentka, předtím oblíbené médium a milenka pařížského profesora Jeana Martina Charcota, který se v poslední čtvrtině 19. století proslavil

Osoba, která vypráví příběh, celý život vyučovala němčinu na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucena spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem. Při jedné z návštěv budovy gestapa se jí odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého Žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Postupně se mezi nimi vyvine milostný vztah, který pohltí celou vypravěčovu existenci. Český překlad Jana Seidla byl oceněn Cenou Jiřího Levého (druhé místo).

Tragi-komický příběh mírně retardovaného Samka Tále, který svým bezprostředním pohledem nastavuje zrcadlo naší současnosti, se stal na Slovensku bestsellerem a oslovil čtenáře i u nás. Pod pseudonymem se ukrývá talentovaná slovenská prozaička Daniela Kapitáňová.

Kožmínovým se podařilo odkrýt řadu podstatných detailů v Komenského postupech při zpracování témat a v jejich myšlenkovém pozadí. Čtenář má nevšední možnost nahlédnout jednak do literární dílny Komenského, jednak i hlouběji do jeho osobnosti, a zejména do jeho dynamických vztahů k člověku a ke všemu, co člověka dělá člověkem.

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.

Knihu Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze) tvoří soubor devíti samostatných studií, které se zabývají literárním zobrazením komunikace v českém církevním prostředí a intertextovým navazováním na texty náboženské povahy. Autor se zaměřuje na blasfemické a heretické literární reflexe posvátných témat a symbolů, na jejich literární profanaci a ironizaci, na parodování církevního jazyka a náboženských žánrů, na provokativní nebo přinejmenším netradiční aktualizace biblických a legendárních příběhů. Studie ukazují, jak se umělecké zpracování církevní a náboženské tematiky projevuje především v jazykové a stylové rovině současné prózy — v knihách J. Křesadla, J. Jandourka, M. Urbana, E. Bondyho, I. Douskové, L. Procházkové aj.

Ve své knize Dějiny čtení dosáhl spisovatel, překladatel, editor a především milovník knih a čtení Albert Manguel (nar. 1948) ideálního souladu mezi odborností a vášnivým zaujetím. Jeho pojetí čtení je postaveno na osobních vyznáních, útržcích z vlastního života včetně zasvětitelského zážitku, kdy ho téměř slepý J. L. Borges jednou v Buenos Aires požádal, aby k němu docházel a předčítal mu. Manguel představuje různé typy čtení (tiché čtení, předčítání, autorské čtení, věštění z knih a další), jejichž výklad často začíná historkami ze života známých spisovatelů či osobností kultury. To vše je zakotveno v historii, dějinnosti, která dává možnost vidět, jak se čtení proměňovalo a jakými zásadními zlomy procházelo a jaké hmotné prostředky v té které době mělo k dispozici (papyrus, pergamen, knihtisk, ale třeba i brýle). Manguelova kniha nás sugestivním způsobem svého výkladu přesvědčuje, že i našimi osobními čtenářskými životopisy probíhá velký „příběh“ dějin čtení.

Ve vzpomínkách Richarda Ježka seniora a juniora ožívají nejen osobní příběhy vypravěčů a osudy firmy K. & R.Ježek, ale také proměna obce Blansko v průmyslové centrum, jehož horizont přesahoval Moravu, i každodennost druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století.

Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selské baroko, nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát. Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky — mužů a žen — které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou...

Monumentální memoáromán českého prozaika žijícího od roku 1974 v Německu Oty Filipa nazvaný Osmý čili nedokončený životopis začíná tam, kde končí jeho předchozí kniha Sedmý životopis tedy v roce 1952. Tehdy sloužil Filip u černých baronů

Když roku 1969 vyšla ve Francii tato novela, vyvolala senzaci a hned byla zařazena mezi největší díla francouzské erotické literatury. Autor vypráví o dlouhé sexuální iniciační cestě odehrávající se na tajemném, odlehlém ostrově. Hrdina je vyvolen coby milenec Luny a podniká dantovskou výpravu jednotlivými úrovněmi utrpení a extáze. Vyvrcholení knihy představuje obřad sexuálního očištění v Hradě svátosti oltářní, který je zde vykreslen poetickým jazykem, současně magickým i sprostým, takřka mystickým. Intenzita knihy odpovídá okolnostem jejího zrodu: byla diktována na magnetofonovou pásku a dokončena v průběhu pouhých tří týdnů. Novelu doplňuje esej Násilí na slovech, v němž se autor zamýšlí nad neúspěšnými pokusy francouzské vlády knihu zakázat pro „urážku veřejných mravů“ a hledá tajná pojítka mezi literaturou a cenzurou

Sbarramento di Brennero — Hráz u Brennerského průsmyku: u vchodu do bunkru na italsko-rakouské hranici bylo 6. dubna 1947 objeveno mrtvé tělo muže. Mrtvý má prostřelenou hlavu a stopy po střelných ranách na hrudi. Italští karabiniéři u něj najdou zfalšované doklady. Muž má v tváři jizvy (následky buršáckých mensur) a na levém předloktí tetování. Pátrání odhalí pravou identitu mrtvého: je jím Dr. Gerhard Bast narozený v roce 1911 v Gottschee, sturmbannführer SS a gestapácký pohlavár, který je už dva roky na seznamech hledaných osob, válečných zločinců, policejního ředitelství v Linci. Martin Pollack, autor knihy, tohoto záhadně zemřelého sotva znal, přesto má k němu velice blízko. Byl to jeho otec. Pollack je střízlivým stylistou, laciný patos je mu na hony vzdálený, nesklouzává k jednoznačným a definitivním úsudkům. Přesto je četba velmi emotivní — jsme svědky rozkrývání tragédie bezmála antických rozměrů. Mrtvý v bunkru je knihou o rozporech národností, setkávání ideologií a mentalit v tolik blízkém středoevropském prostoru. Pollack s pátráním po kořenech váhal celá desetiletí, protože tušil, že při svých rešerších o vlastní rodině narazí na skutečnosti, které zdaleka předčí jeho temná očekávání. Násilná smrt Gerharda Basta stojí na konci života, v němž sehrávalo násilí, moc a národní příslušnost velmi důležitou a určující roli. Kniha vzbudila v Rakousku celospolečenskou pozornost. Byla přeložena do několika jazyků.