Host strana 6 z 153

Příběh Kurta Wernera Tuttera, který se spolupodílel na jednom z mnoha krvavých zločinů nacismu na samém konci druhé světové...

Kniha je v mnoha ohledech dílem průlomovým. Tím nejzjevnějším je její syntetičnost, snaha překračovat hranice mezi žánry — hudbou, divadlem, literaturou — nechávat inspirovat jeden druhým, nechávat jeden ve druhém prorůstat. Současně se zde stírá hranice mezi reflexí a původní tvorbou nebo, jinak řečeno, Kofroň dokáže interpretovat operní dílo skrze jemnou sémantickou analýzu stejně jako tím, že je „přečte jinak“, přetvoří v dílo nové a originální. A konečně i sám zde prezentuje svá původní libreta. Nad Kofroňovou knihou tak především vyvstává otázka, kde (pakliže vůbec) je hranice mezi interpretací a původním dílem. Takřka jakákoliv věta z dopisu nebo článek se může stát předmětem dalekosáhlé úvahy o budoucnosti opery stejně jako materiálem pro operu samu. Mimo jiné právě v tomto ohledu je Kofroňova kniha výjimečná a inspirativní.

Satanské tango je sugestivní výpovědí o zkáze, bezmezné prázdnotě a naprosté beznaději. V opuštěné vesnici kdesi v maďarské pustě dosud přežívají zbytky obyvatel. Náhle přichází zpráva, že se do vsi vracejí dvě postavy, které už všichni považovali za mrtvé. Přinesou vesničanům spásu, nebo zatracení? Beznadějně začarovaný kruh životů se uzavírá ve zběsilém rytmu satanského tanga…

Biografie francouzského spisovatele a filozofa J. P. Sartra. Mezi raným Sartrem, úžasným filozofem Bytí a nicoty, brilantním spisovatelem novely Nevolnost a pozdějším souputníkem nejhorších totalitních systémů existuje totiž svým způsobem rozmlžená hranice. Lévy se pokouší přijít na kloub náhlému zvratu a zodpovědět otázku, proč intelektuál, který zlo do všech důsledků promyslí, mu v rozhodující chvíli podlehne. V Lévyho knize ovšem defiluje vskutku celé intelektuální století. Osobnosti, s nimiž se Sartre musel vyrovnávat, i ti, kteří se museli vyrovnat s ním, Céline, Gide, Flaubert, Heidegger, Husserl, Camus, Malraux, Breton, Deleuze, Foucault a bezpočet dalších. Překvapivý epilog s otevřeným koncem je pak jen jiným vyjádřením dvojznačného vztahu století a jednoho velkého a rozporuplného intelektuála, který v něm zanechal hluboký otisk.

Také u nás hojně překládaní a čtení autoři Alejo Carpentier a Gabriel Garcia Márquez vstoupili do povědomí čtenářů na celém světě především jako představitelé tzv. magického realismu. Pojem „magický realismus“ byl a je dosud používán a nadužíván nejen pro označení specifické hispanoamerické prózy dvacátého století. Velmi často bývá také zaměňován či ztotožňován s termínem „zázračné reálno“. Práce Evy Lukavské mapuje genezi obou pojmů a na základě podrobné analýzy reprezentativních děl Aleja Carpentiera a Gabriela Garcíi Márqueze stanoví podstatné znaky, které oba pojmy spojují a odlišují.

Tématem povídkového souboru současné ruské prozaičky a dramatičky, jejíž díla vycházejí v několika evropských jazycích, jsou především vztahy mezi mužem a ženou. Její pohled zaujme citem pro detail, humorem, ironií. Autorka často nechává své příběhy otevřené, neopouští hrdinu až na konci příběhu, ale právě v jeho nejdramatičtějším momentu – před závažným rozhodnutím. A zde dává prostor čtenáři, aby se zamýšlel nad přečteným, nad sebou samým, nad paralelami příběhu se svým vlastním životem… Titulní povídka knihy líčí autorčino setkání se slavným italským režisérem F. Fellinim.

Skutečný příběh ze slovensko-českého podsvětí. Příběh Dorela Levrona začíná počátkem osmdesátých let v jednom slovenském velkoměstě.

Země literatury (Editions du Seuil 2002) mapující na půdorysu dějin Francie a francouzské literatury obecný vztah literatury a moci vzbudila ihned po svém vydání velký ohlas. Lepape ve čtyřiceti čtyřech kapitolách vypráví o Francii jako o zemi, která vždy pěstovala vášnivý zájem o literaturu a svůj jazyk, ukazuje ji jako zemi, kde změny pravopisu jsou předmětem parlamentních debat, kde je literatura nerozlučnou součástí národní identity. Nejde tedy o dějiny francouzské literatury, spíše vypráví příběhy, v nichž se literatura prolíná s politickou mocí.

Říká se, že každý obraz vypráví příběh — je to však skutečně pravda? Dokážeme číst obraz stejně, jako bychom četli knihu? Existuje řeč, jíž se můžeme naučit a jež nám umožní vytáhnout z obrazu jeho význam? A chce sám obraz, abychom jej rozluštili, dešifro

V Polsku je vydání poslední knihy Olgy Tokarczukové považováno za literární událost roku 2007, a podle mnohých je to opravdu nejlepší kniha známé autorky. Nový, dlouho očekávaný román, kterému zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní ja

Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti. Mezinárodní bestseller / ve Francii prodáno 1 100 000 výtisků / vychází v 35 zemích. Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu.

Novinář Mikael Blomkvist má za úkol vyšetřit starý kriminální případ: Harriet Vangerová, vnučka průmyslníka Vangera, zmizela beze stopy téměř před čtyřiceti lety. Blomkvist se seznámí s Lisbeth Salanderovou, mladou svéhlavou ženou, nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Blomkvist a Salanderová tvoří neobvyklý pár, ale dokonalý tým. Společně začnou brzy rozkrývat temnou a krvavou rodinnou historii. Trilogie Milénium hvězdy švédské kriminální literatury Stiega Larssona sklidila ihned po svém vydání mimořádný úspěch u čtenářů i kritiky. První díl (Muž, který nenáviděl ženy) dostal v roce 2005 cenu za nejlepší skandinávský kriminální román, druhý díl (Dívka, která si hrála s ohněm) byl oceněn jako nejlepší švédský kriminální román roku 2006, a poslední (Ztracené vzdušné zámky) získal cenu Kniha roku. Larsson není autorem, který by se spokojil s naplněním žánrových konvencí, píše se silným zanícením pro problémy současnosti, uvažuje o vztahu politiky a morálky, klade otázky a hledá zodpovědnost. Šíře jeho znalostí odpovídá hloubce pohledu na věc, což činí příběh velmi věrohodným. Má fantastickou schopnost udržet napětí v mnoha komplikovaných paralelně se odvíjejících zápletkách a současně je brilantně propojovat. Svým bohatým jazykem a stylem navazuje na tu nejlepší severskou vypravěčskou tradici. Globální bestseller / vychází v 35 zemích / dosud prodáno více něž 6 000 000 výtisků.

Pro Naďku, chytrou dívku bez skrupulí, jsou překážky k tomu, aby se překonávaly. Neexistuje nic, s čím by si nedokázala poradit. Kniha vypráví příběh jejího života od dětství do dospělosti a její cestu za bohatstvím a úspěchem. Naďka je půvabná a líbí se mužům, a také toho umí patřičně využít ke svému prospěchu. Ale i Naďka má jednu slabost - zamiluje se do ženatého muže Andreje. Tak začíná bitva, ve které ze sebe bude muset vydat to nejlepší. Originalita stylu Tokarevové spočívá v kombinování jednoduché a úsporné formy a zobrazovaných témat. Kniha je plná rozporů: zdání a realita, stylizace a skutečnost. Tento kontrast pak autorka zdárně využívá k odhalení leckdy hořké pravdy o tom, jak se doopravdy věci mají.

111 let uplyne v lednu 2009 od úmrtí Charlese Lutwidge Dodgsona (27. 1. 1832 - 14. 1. 1898), známějšího jako Lewis Carroll, autor vpravdě nesmrtelné Alenky v říši divů a Za zrcadlem. Ten, kdo ji zná a miluje, zná nepochybně i další podivuhodné postavy z těch knížek. Z nich nejpodivuhodnější je jistě Žvahlav neboli Tlachapoud, vposled Hromoplk. A ten nám budiž průvodcem na podivuhodné výpravě, jejímž cílem je Lovení Snárka, bytosti ovšem reálně neuchopitelné, hodné směšnohrdinského eposu, jímž tato kniha vskutku je. Původní čtyřverší vypravují klasicizujícím jazykem (ale jaksi poťouchlým) o dějích dozajista úžasných, leč poněkud nesmyslných. Jak rozvernost a současně praštěnou „zaumnost" Carrollovy blouznivé epopeje převést do češtiny, je ovšem otázkou. Václav Pinkava na to šel „carrollovsky", ale po svém. Riziko bylo to značné, však rozhod se nésti je hrdě. Zdar jeho odvaze, neboť cesta za Snárkem je a bude vždy „o život". Nám ale pomohou groteskně luzné ilustrace mistra nad jiné povolaného, Adolfa Borna.

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizet tak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury.