Host strana 9 z 154

Moderní společnost poesii nepotřebuje. Na rozdíl od vůdčích duchů evropských avantgard nereagovali na tuto skutečnost angloameričtí radikální modernisté destruktivně. Modernistická poetika představuje ambiciózní pokus vyrovnat se s moderností světa - s modernitou. T. S. Eliot a Ezra Pound, jejichž dílo modernistickou poetiku utvořilo, si přáli dokázat, že i v moderním světě může jazyk být svébytným lidským smyslem, jímž do ne-lidského světa vnášíme význam, a tím mu dáváme lidský rozměr. Snažili se překlenout rozšiřující se propast mezi etickým a estetickým, a vrátit tak poesii ztracenou kulturní prestiž a básníkům významné místo, které jim dříve ve společnosti náleželo.

Publikace je věnována literárnímu životu prvního dvacetiletí existence českého protikomunistického exilu, tedy období mezi únorem 1948 a srpnem 1968. Autor knihy se nezabývá analýzou tvorby exilových spisovatelů, nýbrž způsoby, jakým jejich díla vstupoval

Kniha obsahuje všechny doposud vydané autorovy básnické sbírky: Obývací nepokoje, Měsíce, Vždy se ty dveře zavíraly plus novou sbírku básní v próze Odstavce.

Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně „pokleslých“ komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá „nejlepších pětačtyřicet“ — snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí. Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům. Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Záhadný hongkongský boháč Eduard Manneret byl nepochybně zavražděn. Pohnutky zločinu však zůstávají nejasné, stejně jako skutečná totožnost vraha a také osoba vypravěče, který se snaží rekonstruovat vše, co se toho večera odehrálo. Jednotlivá fakta se skládají v celek, který však sám o sobě představuje jednu velkou hádanku. Situace i osudy postav se propadají do sebe jako nekonečně se zmenšující, a přesto stále stejné čínské krabičky v záblescích zastaveného času, aby se pak děj dal znovu do zběsilého cyklického pohybu. Kolikrát krásná míšenka povede černého psa nočními ulicemi, kolikrát bude tento nebo jiný pes rvát šaty na těle dívky v tajném divadle Modré vily? Je to detektivka, nebo spíš příběh erotického poblouznění sira Ralpha Johnsona, který opakovaně projíždí tropickým městem v zoufalé snaze opatřit si peníze na vykoupení prostitutky Lauren? Autor si v duchu “nového románu” brilantně pohrává s klasickými vyprávěcími postupy detektivní a magazínové erotické prózy, tím neodolatelněji však čtenáře vtahuje do tajemného, obtížně definovatelného děje a dává mu pocítit ošidnost reality, jak ji známe, v míře, které dosáhla jen málokterá kniha tohoto žánru.

Po úspěšném románu Patriarchátu dávno zašlá sláva, který byl oceněn Státní cenou za literaturu 2004, vychází další povídková kniha Pavla Brycze. Sám autor o ní říká, že jde o knihu kratochvilnou, a „neklade si jiný cíl než svést dohromady na chvíli ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi nahrazovali biják v hospodě U partyzána neboli U partíka... Sepsal jsem příběhy, jež mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru...“ Brycz ovšem není pouhý kronikář. Jeho příběhy o policistovi, který se stával psem, falešných hokejistech v národním týmu, o krásné Marylin schopné milovat jen trestance či Martinu Kulinovi, který to prostě se ženskýma neuměl, všechny tyto a další příběhy, jakkoliv možná někde zaslechnuté, se teprve Bryczovým vypravěčským talentem stávají literaturou. Z každého řádku je tak patrné, jak se autor baví těmi bizarními postavičkami z rodu hrabalovských pábitelů, jak jim rozumí a jak rád o nich vypráví. Vždyť oni jen chtějí žít...

Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: více než sto odsouzených, z toho jedenáct k trestu smrti. Autoři na pozadí těchto událostí vykreslují otřesné a těžko uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, kteří najednou zjišťují, že jsou určeni k likvidaci.

V nové sbírce Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.

Kniha je nevelkou studií o historii jednoho rodu, která se prostírá v době čtvrt tisíciletí, zhruba od 1700 do 1950, a zobrazuje zároveň vývoj dnešního města Blanska. Ježkové byli prvními českými průmyslovými podnikateli v Blansku, kteří zde vybudovali prosperující továrnu na zemědělské stroje, známé u nás, ale i v zahraničí. Ovšem Ježkové se zároveň podíleli na rozvoji Blanska svou účastí v obecní samosprávě, politice, kultuře, vedoucí úlohou ve spolkovém životě a péčí o blanenské školství. Karel Ježek, dlouholetý blanenský starosta, má lví podíl na povýšení Blanska na město v roce 1906. Ukázalo se, že členové rodiny nejednou bojovali za svou vlast, ať za první či za druhé světové války. Přesto se nevyhnuli ztrátě majetku a perzekuci po květnu 1945. Komplexní pohled, o který autor usiluje, vychází zásadně z archivních materiálů, které nejednou překvapí novým pohledem na historické skutečnosti. Čtenáři se tak dostává do rukou rodová sága, která zachycuje vzestup, vrchol a pád rodiny a firmy Ježků a je zároveň jejich oslavou i obhajobou.

Dramatik, divadelní režisér, herec divadelní a filmový, spisovatel, ale též malíř Arnošt Goldflam v životopisně pojatém rozhovoru vypráví o dětství v 50. letech (též o divokých osudech svých příbuzných, kteří jako Židé museli prchnout před Hitlerem), o čase brněnské bohémy z 60. let, o několika svých povoláních (skladištní dělník, úředník), nedokončeném studiu medicíny, studiu na JAMU, prvním angažmá v divadle Večerní Brno, práci v prostějovském Hanáckém divadle (posléze brněnském HaDivadle), bouřlivém roku 1989, polistopadovém období, kdy opouští HaDivadlo a stává se člověkem mnoha angažmá a příležitostí; obšírně je pohovořeno rovněž o aféře s udělením-neudělením medaile z roku 2003 pro jeho údajnou spolupráci s StB. V poslední části je Arnošt Goldflam vyzpovídán podle osnovy známého Proustova dotazníku. Mezi jednotlivé kapitoly tohoto životopisného pásma jsou vloženy drobné Goldflamovy texty, vzpomínkově-fantaskní, snově-bizarní, ale ve svém východisku vždy opřené o životní události. Knihu provází bohatá příloha obrazová a dokumentární.

Jiří Kuběna je znám především jako výrazná básnická osobnost. Jeho lyrická tvorba, která se teprve po listopadu 1989 mohla dostat ke čtenářům, je udivující nejen svým rozsahem, ale i nasazením a opravdovostí. V předvečer svých 70. narozenin (Kuběna je ročník 1936) však dokončil dílo v mnoha ohledech překvapující. Jeho memoáry nejsou rozhodně lyrickým deníčkem, ale opírají se o konkrétní fakta, skutečné události a osobnosti. Kuběna s až dokumentaristickou přesností (ale současně i básnickým vhledem) popisuje kulturní dění v 50. a 60. letech, svá setkání s mnoha legendami literárního života (Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan), ale také svými generačními vrstevníky (Václav Havel, Pavel Švanda, Věra Linhartová). Právě skupina tzv. Šestatřicátníků hraje v jeho vzpomínkách důležitou roli, neboť v kontaktu s nimi se formovaly jeho názory nejen na literární tvorbu. Přestože těžiště jeho vzpomínek leží v 50. a 60. letech, nenechává Kuběna stranou ani své dětství prožité v Praze a posléze Brně, stejně jako normalizační léta sedmdesátá. Zachycuje tak nejen kulturní kvas, ale také své intimní prožitky často ovlivněné básnickou i lidskou výlučností. Kuběnovy vzpomínky jsou bezesporu jedním z mimořádných děl naší memoárové literatury a také důležitým pramenem pro poznávání kulturního života u nás. Součástí knihy je doslov Pavla Kosatíka a rozsáhlý soubor fotografií.

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů). Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

Bichselovo Povídání pro děti (Kindergeschichten, 1969) patří k nejčtenějším dětským knihám a po právu bylo oceněno Německou výroční cenou za nejlepší dětskou knihu. Od té doby vyšlo v mnoha reedicích. S mistrovskou jednoduchostí vypráví Bichsel příběhy, na jejichž počátku stojí obyčejná lidská pochybnost: Je to doopravdy tak? A proč? Hrdiny Bichselových příběhů jsou podivíni, rebelové vzpírající se přijímat všeobecně sdílené pravdy o světě a věcech v něm — jsou to zvědavé hlavy nepřestávající se dětsky ptát: Je Země doopravdy kulatá? A proč se vlastně stolu říká stůl?

Publikace Staročeské knihy lékařské je kritickým vydáním jednoho z nejstarších česky psaných rukopisů s lékařskou tematikou. Rukopisný sborník z poloviny 15. století obsahuje nejen pojednání medicínská, ale také texty z dalších oborů, které byly se středověkým lékařstvím neoddělitelně spjaty - zvláště z botaniky a z astrologie.

Čtvrtý svazek neocenitelné a vyčerpávající slovníkové příručky. V chronologickém pořadí přiřazuje ke každému roku data narození a úmrtí autorů, důležitá vydaná díla a nejdůležitější události literárního života, a to vše ve velmi širokém záběru české a světové literatury. Svazek dále obsahuje abecední seznam všech zmiňovaných autorů a uváděných děl.