JAKAB strana 3 z 10

Čtenářům se dostává do rukou publikace, která se snaží ve fotografiích zachytit vojenské nákladní automobily, kterými disponovala československá meziválečná branná moc. V úvodní textové části je stručně zpracován vývoj automobilního vojska, ke kterému nákladní automobily neodmyslitelně patřily. Najdeme zde také zmínky o motorizaci dělostřelectva, letectva, ale i o rychlých divizích a jejich motorisovaných brigádách, tedy jednotkách, u kterých se vyskytovalo větší množství nákladních automobilů. Vše je doplněno přehlednými tabulkami, které dávají představu o organizaci a velikosti jednotlivých jednotek. Publikace se věnuje také období protektorátu, kdy se pro Němce a jejich spojence vyráběla řada nákladních automobilů s kořeny v první republice. Druhá část je tvořena fotografiemi, na kterých je představena většina hlavních typů nákladních a tažných automobilů a jejich nasazení z éry republiky. Problémem při pátrání po podobě automobilního vojska a pořizování nákladních automobilů pro armádu je často absence stěžejních archivních pramenů, jako například materiálů k jednotlivým automobilním praporům či k nákupům některých typů vozidel.

Automobilka Tatra je známá především svými nákladními, ale i osobními automobily. Po desetiletí rozvíjená tradice vychází z úspěšného vývoje podvozku tvořeného centrální nosnou troubou, výkyvnými polonápravami a vzduchem chlazeným motorem. V produkci automobilky, zvláště po fúzi s Ringhofferovými závody, nechyběla ani vozidla kolejová, ale i další průmyslové výrobky, které firmě zajišťovaly prosperitu. Zvláštním odvětvím výroby se stala vozidla vojenská, mezi něž patřily i stroje pásové – tanky. Tanky? V tomto případě se Nejedná o kapitolu z historie automobilky známou, ale o to více zajímavou. Počátek je nutné hledat v době kdy Tatra, ještě pod názvem Kopřivnická vozovka, byla přizvána ke spolupráci při výrobě dvou vozidel s kombinovaným pojezdovým ústrojím zvaným též jako „kolohousenka“. Technické úspěchy při vývoji těžkých automobilů a zkušenosti získané při stavbě prototypu dělostřeleckého traktoru KTT se měly stát dalším pomyslným stupněm vedoucím k vývoji vlastního obrněného bojového vozidla s kombinovaným podvozkem. Překotný vývoj obrněné techniky v polovině 30. let dvacátého století, na nějž reagovala čs. vojenská správa novou specifikací podmínek pro domácí konstrukci tanku, vedl Tatru k vývoji nejtěžší kategorie obrněných pásových vozidel zakončenou výrobou dvou prototypů tanků.

Pojem „delfín“ má zřejmě většina populace naší země spojen s inteligentním kytovcem dobráckého vzezření, na první pohled budícího dojem veselého a věčně se smějícího tvora. Ne tak bývalí aktivní vojenští piloti i letečtí fandové, u nich tento pojem jednoznačně představuje cvičný proudový letoun Aero L-29 „Delfín“, jehož ladné a elegantní tvary skutečně evokují představu onoho populárního mořského savce. Tento letoun drží v našich podmínkách doslova neotřesitelný primát z hlediska počtu vyrobených strojů, do ukončení výroby v r. 1973 vzniklo celkem 3 665 letounů tohoto typu, což je v této kategorii letadel světový unikát. Publikace má formát A4, celobarevná na kvalitním křídovém papíře, vazba V2, 36 stran, množství barevných foto i detailů a historických černobílých foto, barevné bokorysy.

V pátém a šestém dílu se uzavírá bohatá historie 1. stíhacího pluku, která skončila zrušením 1. stíhacího pluku k 31. 12. 1994. Poslední dva roky existence byly poznamenány častými přesuny leteckého personálu a techniky mezi jednotlivými pluky letectva. S rozdělením našeho státu a tím i našeho letectva ukončily u tohoto pluku službu i zbývající letouny Mig-29. Publikace obsahuje výčet typů letadel a jejich počtu u pluku v posledních dvou letech. Dále je zde popsáno pozemní zabezpečení pluku po celou dobu jeho existence a používaná technika. Nechybí letecké nehody od roku 1944.

V neděli 22. června 1941 zahájil Wehrmacht pod krycím označením Barbarossa útok na SSSR. Střet nemá v novodobých dějinách vojenství obdoby rozsahem bojových operací, mírou ničení či množstvím obětí. Pozemní boje provázela mohutná aktivita ve vzduchu. Došlo k mimořádnému množství střetů, v nichž sovětské vojenské letectvo čelilo od rána úderům německých a rumunských vzdušných sil. Tato úvodní část série publikací přibližuje nasazení sovětského vojenského letectva v období mezi zářím 1939 a létem 1940, během cesty Stalinova Sovětského svazu k fatálnímu 22. červnu 1941. Seznámíme se s angažmá sovětských letců a jejich letadel v průběhu útoku na Polsko, v čase tzv. zimní války proti Finsku, při okupaci Pobaltí a východní části Rumunského království. Tyto často opomíjené kampaně výrazně ovlivnily rozvoj sovětského vojenského letectva bezprostředně před německým útokem a rovněž připravily geografické kulisy pro gigantický střet z léta 1941. Letecké boje 22. června totiž reálně probíhaly z významné části právě nad územími, která ještě před velmi krátkou dobou neměl Stalin pod kontrolou: jednalo se o teritoria před vypuknutím války náležící Druhé Polské republice, Estonsku. Lotyšsku, Litevsku a Rumunskému království. Součástí SSSR se staly v důsledku uzavření paktu v srpnu 1939 a spolupráce nacistického Německa a Sovětského svazu v úvodním válečném období. Na dlouhé dekády v SSSR i Rusku heroizovanou obranu sovětské vlasti lze tedy do určité míry pohlížet také jako na obranu kořisti nabyté za spolupráce s bývalým partnerem – a nyní nepřítelem na život a na smrt, Hitlerovým Německem.

V období probíhající studené války a přípravy na konflikt s využitím jaderných zbraní začala hrát značnou roli palubní letectva. To americké spadající pod US Navy dokázalo do prakticky jakéhokoliv místa na světě soustředit nemalou bojovou sílu včetně schopnosti provádět útoky jadernými zbraněmi. Dlouhá tradice amerického palubního námořnictva sahající až do dvacátých let minulého století a také extenzivní nasazení v druhé světové válce a ve Vietnamu navíc umožnily vyprecizovat bojové postupy i vyladit výkony používaných strojů. Není proto s podivem, že pro vojenskou strategii SSSR představovaly americké letadlové lodě jednu z hlavních hrozeb. K vyrovnání schopností s Američany neměl sovětský vojenský průmysl dostatek zkušeností a ani ekonomika největšího státu na světě by nedokázala enormně nákladný vývoj početně ekvivalentního palubního letectva včetně nosičů ufinancovat, zvláště když souběžně probíhalo enormně nákladné soupeření v dobývání kosmu či ve vývoji balistických raket nebo přepadových stíhačů. I proto v SSSR začaly nabývat na významu požadavky na letouny s kolmým vzletem a přistáním. Ty by totiž umožnily nasazení na konstrukčně jednodušších a ekonomicky výrazně levnějších lodních nosičích a v případě krizového válečného stavu by je mělo být možné provozovat i z palub kontejnerových a dalších lodí. Proto vznikl projekt experimentálního stroje Jak-36, který posléze umožnil vznik sériového modelu Jak-38. I přes čtvrt století od ukončení jeho provozu Jak-38 stále patří mezi typy, o nichž je známo relativně málo. A to i přes to, že služba tohoto letounu nepostrádala na dramatičnosti. Pro SSSR šlo o jeden z nejsložitějších vývojových úkolů, neboť celá řada technických řešení použitých na letounu byla vyvinuta čistě pro tento typ. Ačkoliv službu Jaků provázelo mnoho mimořádných událostí, získané znalosti pomohly sovětskému průmyslu zvládnout vývoj technologií, které měly být zúročeny v následujícím velmi slibném modelu Jak-41. Kolmo startující letoun Jak-41 představoval nadějnou konstrukci, která by sovětskému námořnímu letectvu v případě zavedení do služby konečně umožnila získat skutečně výkonný stroj převyšující v mnoha ohledech západní konkurenci v podobě typu Harrier. Předchozí palubní stroje Jak-38 totiž nesplnily zadání a představovaly více než omezenou bojovou sílu. Jenže do osudu Jak-41 zasáhl chaos provázející rozpad SSSR a jeden z nejnadějnějších palubních strojů historie skončil svou kariéru, aniž by dosáhl na řadovou službu. SSSR proto nikdy nedokázal srovnat krok s USA a jeho palubní letectvo je dodnes spíše demonstrativní jednotkou nežli skutečnou bojovou silou schopnou likvidovat cíle ve vzduchu, na zemi i na hladině kdekoliv na světě.

Motorizace armád se stala v meziválečném období významným modernizačním prvkem, který probíhal, dle ekonomických možností státu i v armádě československé. Domácí automobilky dodávaly vojenské správě automobily osobní, nákladní a speciální. V posledně jmenované kategorii dominovala firma Tatra, která z 660 v armádě zařazených speciálních automobilů dodala 399 kusů a s podílem 51,4% se stala v tomto segmentu vozů nejvýznamnější dodavatelem. Jednalo se především o vozidla typu Tatra T 24, T 25 a T 85, ale svůj nezanedbatelný podíl měl rovněž typ Tatra T 72. Na jeho šasi vznikla široká škála specializovaných nástaveb, které si zaslouží pro svoji pestrost a konstrukční variabilitu zdokumentování.

S tím jak na podzim 1940 odezněla letecká bitva o Británii, skončila rovněž jedna z nejdůležitějších kapitol v mimořádně bohaté historii Messerschmittu Bf 109E. Na „Emily“, nyní zastoupené především variantou Bf 109E-7, ovšem ve výzbroji Luftwaffe čekala ještě dlouhá kariéra. Na začátku roku 1941 se jejich operační činnost rozšířila ze západní a severní Evropy dále na jih. Ačkoliv Středomoří a severní Afrika představovaly z pohledu německého velení, nyní se již připravujícího k útoku na Stalinův Sovětský svaz, vedlejší operační oblast, Bf 109E zde do střetnutí zasáhly s mimořádnými úspěchy. V této části série si přiblížíme nasazení německých stíhačů do bojů nad Maltou a nad severní Afrikou během Rommelova pokusu o ovládnutí obleženého přístavu Tobrúk na jaře roku 1941. O výsledku vzdušných bojů druhé světové války se ovšem nerozhodovalo pouze v kabinách stíhaček, nýbrž také v továrnách leteckého průmyslu. Proto zde shrneme produkci Messerschmittů Bf 109E během roku 1940 a porovnáme ji s výrobou stíhaček ve Spojeném království.

60. léta byla pro 1. slp významná zejména přechodem na další generací stíhacích letounů konstrukční kanceláře MiG, v tomto případě na typ MiG-21 a jeho verze. Po celé období let 1962-1970 se pluk nacházel v sestavě 3. sPVOS, resp. od r. 1969 3. dPVOS. Na jaře 1968 se jeho příslušníci přihlásili k obrodnému procesu v československé společnosti, který násilně přervala agrese států Varšavské smlouvy v čele se SSSR. Důsledkem toho byly mimo jiné personální čistky, které formou kádrových prověrek proběhly v roce 1970 a na jejich základě pak bylo propuštěno do zálohy min. 60 příslušníků pluku, evidentně většina z politických důvodů. V podmínkách nastávající tzv. „normalizace„ pluk nadále plnil úkoly v bojové přípravě a ochraně vzdušného prostoru.

F-15 Eagle je bezesporu ikonickým americkým strojem, který by mohl být archetypem moderního víceúčelového letounu. Pokud by dnes tvůrci letounu měli pro tento stroj vybrat jméno, pravděpodobně by zvolili slovo neporažený. Jde totiž o jediný bojově široce nasazený typ ve výzbroji US Air Force, který nikdy nebyl ve vzdušných soubojích sestřelen nepřátelským letounem. Stroje F-15 všech uživatelů si drží skóre nejméně 104 sestřelených nepřátelských letounů (pokud budeme uvažovat o vítězstvích deklarovaných izraelskými prameny) vůči nulovým vlastním ztrátám. To je více, nežli dokázaly F-16 či legendární F-14 a údaj svědčí o výkonech typu, které v mnoha ohledech nedokázal překonat žádný jiný letoun na světě. Pro porovnání se nabízí, že ruská rodina Su-27/30/35 nedosáhla ani po současném zapojení do intenzivního konfliktu na Ukrajině více než pětiny vítězství F-15. I ostatní ztráty F-15 způsobené zásahy pozemními protiletadlovými prostředky, technickými příčinami či pilotní chybou patří mezi nejnižší v dané třídě a dosahují se 125 odepsanými letouny statisticky jeden zničený F-15 na více než 100 000 letových hodin. To je pro srovnání desetina oproti předchůdci v podobě typu F-4. Není proto překvapivé, že se F-15 stal a dodnes po právu je páteří US Air Force a americké letectvo na něj dále bude spoléhat i po příchodu strojů páté generace, stejně jako jde o klíčový typ pro zahraniční uživatele. F-15 byl totiž prvním letounem, který byl navržen specificky pro splnění požadavků bojových pilotů. Ti se podíleli na vývoji a i koncepční zadání letounu bylo stvořeno na základě detailních teoretických rozborů nasazení bojových letounů. Extrémně detailní a propracované zadání zohledňující taktické poznatky z vzdušných soubojů z Vietnamu se projevilo v úrovni navrženého palubního vybavení i aerodynamickém konceptu. F-15 byly od počátku vybaveny velmi pokročilými systémy, a i když po úvodních verzích F-15A/B vznikla druhá generace F-15C/D, útočné F-15E a nejnovější generace F-15EX, ty se liší jen palubním vybavením, které logicky podléhá zastarávání. Během padesáti let se tvary F-15 prakticky nezměnily, protože k tomu nebyl důvod. Jde o další důkaz enormní nadčasovosti letounu, které soupeřící typy ani zdaleka nedosáhly. Ostatně, tvary a aerodynamický koncept letounu F-15 jsou důsledkem zřejmě nejnáročnějšího a nejdetailnějšího vývoje vůbec, kdy byl letoun od počátku navrhován s ověřováním konceptu křídla s pevnou i měnitelnou geometrií a s rozdílným uložením motorů s tím, že paralelně byly výsledky ověřovány vůči jednomotorovému uspořádání. Ohromné investice do vývoje a ospravedlnění zvoleného designu se jednoznačně vyplatily. Stávající generaci F-15 čeká pravděpodobně výroba po dobu další dekády a tento legendární stroj se proto dost možná dočká sta let ve službě od vzletu prototypu. Na druhou stranu F-15 ukázal i jednu ohromnou slabinu, a to cenu. Jestli v době vzniku F-15 u letectva existoval prostor pro lehčí typ, jímž se později stal F-16, nyní to již neplatí. Zatímco F-16 má nástupce v podobě široce rozšířeného letounu F-35, „neviditelné“ F-22 se plnohodnotným nástupcem F-15 nestaly, a to zejména z ekonomických důvodů. Letouny kategorie F-15 jsou nadále vyhrazeny jen těm nejbohatším letectvům světa a v dnešní době v početnosti ustupují víceúčelovým levnějším typům, třebaže tyto představují kompromis co do schopností a v oblasti vzdušné nadvlády na F-15 v mnoha ohledech i přes svůj stealth charakter nedosahují.

Období let 1951 – 1961 bylo pro pokračování historie Zvolenského leteckého pluku zvoleno záměrně. Je totiž významné přechodem na proudovou leteckou techniku a zároveň tím, že pluk byl od roku 1952 do roku 1961 součástí 1. lsd/sld. Rok 1951 přinesl převratné změny. Probíhaly přípravy na hromadné přezbrojení letectva proudovou technikou. K tomuto úkolu byla určena celá 3. ld, u jejíchž pluků proběhl pečlivý kádrový výběr pilotů pro přeškolení. Samozřejmým předpokladem, kromě pilotních schopností, byla naprostá oddanost KSČ, lidově demokratickému zřízení a SSSR. Od února 1951 působilo na letišti Mladá „Výcvikové středisko určené k přeškolování na proudová letadla“, reorganizované dnem 1.6.1951 na „Proudové výcvikové středisko letectva“. Právě zde se mělo rodit československé proudové letectvo. 1. lp se ještě zúčastnil květnové vojenské přehlídky v Praze dne 6.5.1951 k výročí osvobození Československa Rudou armádou. Letecká část byla pojata vskutku velkolepě za účasti více než 200 letounů, které měly defilovat nad letenskou plání současně s pochodujícími útvary pěchoty a dalších pozemních zbraní. V den přehlídky právě v čase zahájení vzletu jednotlivých skupin se však přes Prahu hnala silná přeháňka se sněhem a nízkou oblačností. Formace sice vzlétly, ale v nepříznivých podmínkách se věci odvíjely jinak než bylo plánováno. Při tehdejším stavu radiotechnického zabezpečení řízení letového provozu bylo zázrakem, že za daných povětrnostních podmínek přehlídka neskončila ještě hůře. Po přehlídce se vybraný personál pluku spolu s 5. a 8. lp přemístil během května - června 1951 z dosavadních posádek do Mladé, kde bylo pak zahájeno teoretické a poté i praktické přeškolení na sovětské proudové letouny MiG-15, v čs. letectvu značené S-102. Dosavadní výzbroj, letouny S-199 a zbývající personál byl přesunut na plzeňské letiště Bory, s určením pro nově založený 18. lp. Jako první zahájil přeškolení již v květnu 1951 8. lp, personál vybraný pro 5. lp jej následoval během června, poté zahájil nově postavený 11. lp a 23.7.1951 zahájil přeškolení 1. lp. Proudová éra začala.

Avii S/CS-92 Me 262 v československém letectvu autora M.Irry. Publikace popisuje zkoušky, výrobu a nasazení německého proudového stíhače Messerschmitt Me 262 v československém letectvu po roce 1945. Publikace je doplněna unikátními dobovými fotografiemi, barevnými fotografiemi dochované Avie S-92, vzpomínkami letců, kteří na S-92 létali. Nechybí barevné bokorysy obou verzí.

V předchozích dílech publikace byla představena řada výchozího modelu Suchoj Su-27 a dále námořní speciál Su-27K/Su-33 a bitevní Su-34. Posledními členy rodiny jsou letouny verzí Su-30 a Su-35, které jsou ve výrobě dodnes. Ty lze považovat za vůbec nejvýkonnější představitele rodiny vzešlé ze Su-27. Su-30 vznikl na základě modernizačního projektu Su-27M, který již nestihl být dokončen před rozpadem SSSR a potkal jej typický porevoluční chaos. Velmi nadčasové zadání z osmdesátých let ale znamenalo, že na Su-27M byla ověřena řada nových technologií, které se staly základem pro novou verzi Su-30 a které byly dále doplněny možností integrace nových prvků ze Západního světa. Výsledný model Su-30 je proto exportně nejúspěšnějším zástupcem celé rodiny, který slouží ve stovkách kusů v Rusku, Indii, Číně a mnoha dalších zemích Afriky, Asie i Jižní Ameriky. Protože letouny slouží často i k velení a řízení vzdušných operací, jsou všechny Su-30 dvojmístné. Následný Su-35 je pak finálním typem vzešlým z verze Su-27M, který se ale vrací k jednomístnému uspořádání, neboť roli druhého člena posádky měla u tohoto letounu zastat pokročilá plně digitální avionika. Řazen je ve svém posledním standardu ke 4,5 generaci (či generaci 4+), což má jasně ukazovat na odstup od rodiny Su-27. U Su-35 výrobce očekával enormní obchodní úspěch, kdy se tento letoun měl stát náhradou dosluhujících Su-27 první generace, ale i západních typů jako byly letouny F-4 a další. Jenže k tomu nikdy nedošlo a zatím je služba Su-35 omezena na Rusko a Čínu a posledním uživatelem se měl stát Írán. Pro Rusko je, jak se zdá, potenciál Su-27/30/35 prakticky vyčerpán, protože i tradiční zákazníci jako je Čína a Indie mají zájem spíše o následující generaci víceúčelových strojů a mnohé menší státy se od Ruska odklonily po zahájení války na Ukrajině. A pokud tak neučinily, obyčejně jde o chudší země nemající rozpočet na pořízení podobných letounů. Tempo výroby letounů klesá a pokud Rusko pro své vzdušné a kosmické síly znovu neobjedná další letouny, může dokonce dojít poprvé i k přerušení výroby. Rodinu Su-30 a Su-35 čeká ze všech verzí spolu se Su-34 nejdelší služba. A jejím popisem se symbolicky uzavírá osud celé rozvětvené rodiny vzešlé z na svou dobu extrémně nadčasového Su-27.