JAKAB strana 4 z 9

MiG-23MF byl exportní verzí MiGu-23M, který byl dodáván sovětskému letectvu, verze MF byla určena pro státy Varšavské smlouvy. Je charakterizován jakožto lehký frontový stíhací letoun, určený k vybojování vzdušné nadvlády nad bojištěm a také k přepadovému stíhání při plnění úkolů PVOS, kromě toho je schopen provádět útoky na pozemní cíle. MiG-23M byl první sovětský stíhač schopný útoku na VC za hranicí vizuálního kontaktu i na pozadí země za všech povětrnostních podmínek. Podle mnoha odborníků byl nadřazen Phantomu II ve všech výkonových parametrech i v efektivitě výzbroje, což ovšem může být předmětem diskuse. Do výzbroje našeho letectva byly zařazeny v roce 1978. Kniha popisuje tento stroj, jeho výzbroj, přecvičení našich pilotů a službu těchto strojů až do jejich vyřazení.

Po skončení války se množství letounů Junkers v různém stadiu devastace nacházelo roztroušeno po celé Evropě, včetně území obnovené Československé republiky. Využití části tohoto technického potenciálu se tedy přímo nabízelo, a v rámci výstavby poválečného čs. letectva se tak i stalo. Podívejme se tedy na osudy Junkersů ve službách našeho letectva po 2. světové válce.

Budování letecké dopravy v Československu, bezprostředně po vzniku státu a ukončení první světové války, začínalo pozvolna a s obtížemi. Zárodky domácích soukromých leteckých společností se teprve formovaly. Samozřejmě záhy vyvstal problém, jaké letouny k dopravě používat. Reálně, jako ostatně i v ostatních větších státech, to byly adaptace vojenských typů, většinou původně dvoumístných. To bylo víceméně nouzové řešení pro značně omezenou přepravu. Domácí letecký průmysl se rychle budoval, především v zájmu vojenských zakázek na obranu státu. Netrvalo dlouho a konstrukční kanceláře přicházely s vlastními návrhy již specializovaných letounů pro dopravu. Byly postaveny první československé dopravní letouny. Rozhodující pro tuto aktivitu bylo zajištění letecké dopravy ve směru podélné osy mladé Československé republiky ze strany státu. Bylo to společnou iniciativou Ministerstva národní obrany (MNO) a Ministerstva veřejných prací (MVP). Zprvu to bylo MNO, které zahájilo zjara 1923 zkušební provoz mezi Prahou a Bratislavou a ustavilo Letecký dopravní oddíl. Poskytlo techniku, personál, zabezpečení provozu. Následně byly založeny Československé státní aerolinie. Autor publikace je známý letecký publicista a špičkový vývojový pracovník firmy AERO Vodochody Ing. Pavel Kučera. 122 unikátních fotografií a skic

AEROmodel 2 obsahuje 2 vystřihovací papírové modely v měřítku 1:48 - Avia B-35 - Avia S-199 „Mezek“ a popis historie - Avia B-35 – Avia B-35 měla nahradit v československém stíhacím letectvu úspěšnou Avii B-534. Popisuje vývoj velmi nadějného stíhacího letounu Avia B-35 v letech 1936 až 1939. - Avia S-199 „Mezek“ Po roce 1945 tvořily základ stíhacího letectva britské Spitfiry L.F. Mk.IXE a sovětské La-5FN a La-7. Protože ani britové ani sověti nebyli ochotni dodat další stroje bylo nuceno velení letectva sáhnout po vlastní konstrukci. Tou se stala Avia S-199, která byla vyvinuta na bázi německého Messerschmittu Bf 109K.

Mezi největší postavy sovětského i ruského letectví patří bezesporu Nikolaj Nikolajevič Polikarpov. Právem zaujal pozici nekorunovaného sovětského „krále stíhaček“. Během neklidných třicátých let minulého století se jeho jméno stalo prakticky synonymem pro stíhací letoun z výzbroje VVS RKKA (Vojenských vzdušných sil Dělnicko-rolnické rudé armády). Jeho životní a tvůrčí pouť se odvíjela za podmínek sovětského totalitního státu, ovládaného Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků) a především Josifem Vissarionovičem Stalinem, jednou z nejtemnějších postav dějin minulého století. Jako muž na vrcholu sil zažil Polikarpov pád až na samotné dno. Po úspěšném rozběhu profesní kariéry jej během honu na nepřátele režimu na sklonku dvacátých let soukolí státní moci téměř semlelo. Konstruktéra zatkla 24. října 1929 státní policie OGPU (Sjednocená státní politická správa, která byla v roce 1934 nahrazena známější NKVD). Bez procesu, pouhým úředním rozhodnutím, byl za údajnou sabotáž odsouzen k trestu smrti zastřelením. Na rozdíl od masy podobně postižených nevinných občanů prvního státu dělníků a rolníků na světě však měl štěstí. Zachránil jej jeho um a schopnosti leteckého konstruktéra, příliš cenné komodity ve Stalinem rychle industrializovaném Sovětském svazu. Omilostněný konstruktér poté pro sovětské vojenské letectvo vytvořil svá nejslavnější dítka, dvouplošnou stíhačku I-15 a její deriváty po I-153, a především jednoplošný I-16. Nějakou dobu se hřál ve výsluní Stalinovy přízně. Na sklonku 30. let však nadešel nový sestup. Ze hry ho vyřadila nastupující generace mladých a velmi dravých leteckých konstruktérů, zejména v získávání Stalinovy přízně nepřekonatelný Alexandr Sergejevič Jakovlev.

V létě roku 1938 sovětský stát dovolil „nepříteli lidu“ Vladimiru Michajlovičovi Petljakovovi vrátit se ke konstruktérské práci v STO, tedy Zvláštním technickém oddělení NKVD. Pod jeho hlavičkou vznikly zkušební konstrukční kanceláře, zabývající se navrhováním a vývojem nových typů letounů. Pracovali v nich odsouzení letečtí konstruktéři a inženýři, kteří byli soustředěni v někdejší budově KOSOS CAGI, přeměněné na věznici. Petljakov zde začal pracovat na projektu těžkého výškového stíhacího letounu pod označením VI-100. Velení se v té době domnívalo, že příští letecká válka se bude odehrávat ve velkých výškách, a tomu odpovídaly i specifikace nového stroje: dálkový doprovodný stíhací a výškový přepadový stíhací letoun. Číslo 100 v označení letounu bylo odvozeno ze zkratky STO, která vzápětí dala vzniknout familiárnímu pojmenování projektu „Stovka“. Publikace popisuje vznik vývoj a nasazení letounu Petjakov Pe-2, původně stíhacího letounu, který se stal nakonec nejrozšířenějším frontovým bombarderem sovětského letectva. Publikace doplňuje AERO č.9, kde byla popsána služba tohoto letounu v československém letectvu.

Publikace navazuje na 1.díl a věnuje se dále všem verzím stroje, ale zejména detailně fotograficky dokumentuje výzbroj a speciální výstroj jednotlivých verzí bombardovacího letounu B-24 Liberator, které používala i 311. československá bombardovací peruť. Stovky kvalitních detailních fotografií a nákresů z manuálů pro obsluhu.

Německý letoun Messerschmitt Bf 109 se do historie letectví zapsal skutečně významně. Stal se nejvíce produkovanou stíhačkou v dějinách: v letech před druhou světovou válkou a během tohoto krvavého konfliktu vzniklo na 35 000 exemplářů stále vylepšovaných variant. V první linii Luftwaffe typ vydržel od roku 1936 až do zhroucení Velkoněmecké říše v květnu 1945. Během tohoto období prošel skutečně mimořádným vývojem, při kterém dramaticky rostly jeho výkony, bojová hodnota, ale také hmotnost. Operační činnost Bf 109 byla nejen dlouhá, ale přitom doslova nabytá významnými událostmi. Typ se podílel prakticky na všech důležitých bitvách, které Hitlerova Velkoněmecká říše podstoupila během své tragické válečné pouti za chimérou světovlády. Tedy od počátečních triumfů až po totální pád na jaře roku 1945. S Bf 109 létalo bezkonkurenčně velké množství stíhacích es (podle německých zvyklostí tzv. experten), a to včetně několika nejúspěšnějších stíhačů všech dob. Na absolutní špičce z nich stál nepřekonatelný Erich Hartmann s 352 sestřely. Zde se soustředíme na začátek mimořádně pohnuté dráhy Bf 109: na okolnosti jeho vzniku a úvodní varianty poháněné motory Junkers Jumo 210.

Když 31. srpna 1939 dělily Evropu od začátku strašného válečného konfliktu pouze hodiny, sloužilo u operačních jednotek německé Luftwaffe celkem 1073 Messerschmittů Bf 109 různých verzí. Převládaly vysokovýkonné Bf 109E, v té době s přehledem nejlepší řadově používané jednomístné stíhačky na světě. Ve službě stále ještě zůstávalo 447 strojů starších verzí. Vedle menších počtů Bf 109B („Berta“) a Bf 109C („Cäsar“) se jednalo hlavně o Bf 109D („Dora“). Všechny tyto tři varianty již patřily, kvůli poměrně nevýkonným pohonným jednotkám Jumo 210D a 210G výrobce Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG se sídlem v Dessau, mezi stíhací letouny spíše průměrných výkonů. Sto šedesát čtyři z nich sloužilo u stíhacích skupin (Jagdgruppen) a plných 283 používaly jako prozatímní výzbroj skupiny těžkých stíhačů (Zerstörergruppen), čekající na příchod u Luftwaffe vysoko ceněných dvoumotorových Messerschmittů Bf 110. Letouny starších variant zasáhly v září 1939 do polského tažení, kde zejména Bf 109D-1 doslova zazářily v rukou pilotů těžké stíhací skupiny I./ZG 2. „Dory“ se angažovaly také v úvodních střetnutích na západní frontě. Publikace navazuje na AERO č.51 Messerschmitt Bf 109A a Bf 109B.