JAKAB strana 4 z 10

Proudový stíhací letoun sovětské konstrukční kanceláře Mikojan-Gurjevič, MiG-19, je bezesporu významnou veličinou v historii československého a českého letectva, i přesto, že počtem dodaných strojů zaujímá mezi proudovými stíhacími letouny čs. letectva až třetí příčku, za bezkonkurenčně nejpočetnější „patnáctkou“ a druhou v pořadí „jednadvacítkou“. Jeho význam spočívá především ve skutečnosti, že jeho zavedením do služby bývalé Československo vkročilo do pomyslného klubu států, jejichž vojenské letectvo vlastní a provozuje nadzvukové proudové letouny.

Kniha je věnována účasti vybraných stíhacích letadel na jedné z důležitých kapitol druhé světové války, v tzv. zimní válce. Zuřila mezi Finskem a Stalinovým Sovětským svazem od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940. Během 105 dní jejího trvání došlo k množství vzdušných bojů, které jsou někdy interpretovány jako zápas finského Davida proti sovětskému Goliáši. V publikaci se pozorný čtenář seznámí se čtveřicí typů z výzbrojové palety finského vojenského letectva, které do země dorazily v průběhu konfliktu v rámci zahraničních dodávek: s Brewsterem Model 239, Fiatem G.50, Hawker Hurricanem a Gloster Gauntletem. A také se obeznámí s osudy finských a zahraničních pilotů, kteří usedali do jejich kabin. Jedná se o fascinující kapitolu letecké historie, v níž se v jedné rovině proplétají osudy stíhačů za extrémních podmínek války s mnohonásobně početnějším nepřítelem a v další úrovni jsou pak konfrontována různá technická řešení, konstrukční záměry a vojenské koncepce, které spatřily světlo světa během neklidných 30. let minulého století.

"Síbl", neboli trofejní letoun německého původu Siebel Si 204 a jeho čs. bezlicenční kopie Aero C-3 patří bezesporu mezi legendární letouny poválečné éry čs. letectva. Z hlediska počtů patřil mezi těch několik nejpočetnějších a nejvíce rozšířených typů, a tedy jeho role byla neméně významná ve srovnání s ostatními původně německými typy, „mezky“, „arady“ a „bikry“. Navíc jeho využití zahrnovalo poměrně širokou škálu různých úkolů jak v letecké dopravě, tak ve výcviku, leteckém snímkování a fotogrammetrii i nakonec od konce r. 1951 v procesu výstavby celé bombardovací divize. V tomto případě byla sice jeho role z hlediska bojové hodnoty spíše symbolická, ale i tak díky jemu mohl být personál divize během několika let připraven natolik, že byl schopen v r. 1955 zahájit přechod na reaktivní bombardovací letouny Iljušin Il-28.

Protivzdušná obrana Československa v závěrečném období studené války * Publikace uzavírá trilogii pojednávající o budování československé protivzdušné obrany. Třetí závěrečná část popisuje situaci od roku 1980. Změny v organizaci a ve výzbroji stíhacího letectva, radiotechnických a protileteckých raketových jednotek. Podrobně popisuje zásahy proti narušitelům zvenčí a proti vlastním občanům snažícím se dostat vzdušnou cestou na západ. Nechybí jednotky zařazené do protivzdušné obrany a jejich výzbroj v uvedeném období a popis jejího tehdejšího potencionálního protivníka jeho organizaci a vybavení.

Dějiny druhé světové války psala řada skvělých vítězství – a na straně druhé i množství ostudných porážek. Oba tyto přívlastky více než výstižně charakterizují první fázi bitvy o Francii na jaře roku 1940. Zhroucení obrany a pozdější potupná kapitulace zasadily francouzské společnosti ránu, před níž bledne i československý „mnichovský“ komplex. Naopak úspěch, kterého dosáhla vojska nacionálně socialistického Německa, byl nejdůležitějším momentem druhé světové války; zcela převrátil mocenský řád v Evropě a umožnil nacistickému režimu rozvíjet svou agresi, jak dovnitř, tak navenek. Podíl na německém vítězství mělo paradoxně i Československo, byť zcela nezamýšleným způsobem, a především v rozporu s jeho existenčními zájmy. Po jeho okupaci na jaře 1939 totiž německá branná moc (Wehrmacht) ukořistila množství vojenské techniky, mezi nimi i lehké tanky vz. 35 a vz. 38, kterými vyzbrojila své tankové vojsko. Z tanků vz. 35 a vz. 38 však zcela záměrně nebyly budovány žádné vyšší jednotky, které by byly tvořeny pouze těmito stroji (viz kapitolu II); to znamená, že na jaře 1940 byly nasazeny nejen společně s další obrněnou technikou, ale též s ostatními druhy vojsk a sil německé branné moci. I proto, jak bude dále detailněji rozebráno, neexistuje žádné střetnutí či žádný manévr, na kterém by měly československé tanky výhradní podíl. Cílem publikace je tedy popsat průběh bojového nasazení těch vojenských svazků, které měly ve své výzbroji československé tanky; jimi jsou 6. tanková, 7. tanková a 8. tanková divize. Předmětem zájmu je přitom nasazení těchto tří divizí jako celků; koneckonců, jak z výkladu vyplyne, s ohledem na německou doktrínu samostatné operační nasazení tanků ani nebylo možné. Publikace se přitom zaměřuje na rozhodující fázi západního tažení, během níž byl realizován plán „Žluť“ (Fall „Gelb“) a která trvala od 10. května do 4. června 1940.

Pro boje na nově otevřené východní frontě byly na Slovensku zprvu zformovány dva útvary, jednalo se o Armádní skupinu a Rychlou skupinu. Rychlá skupina představovala mobilní útvar, sestavený z obrněných a motorizovaných jednotek Slovenské armády a dne 23. června byla podřízena velení německé 17. armády, zařazené do sestavy Skupina armád Jih. Předmětem našeho zájmu je Rychlá divize, která představovala mobilní útvar, plně motorizovaný a vyzbrojený tanky i obrněnými automobily. Základem Rychlé divize se stala Rychlá skupina, která byla již na začátku července 1941 reorganizována, posílena a přejmenována na Rychlou brigádu. Tato brigáda čítala k 8. červenci 1941 celkem 117 důstojníků, 39 rotmistrů a 3 390 příslušníků mužstva, dále pak 20 tanků typu TL-35, 9 LT-38, 7 typu LT-40 a 5 obrněných automobilů OA vz. 30. Mimo to byla vybavena 37 protitankovými děly ráže 37 mm, 4 děly ráže 75 mm vz. 15, 12 děly ráže 100 mm vz. 30, 4 děly ráže 105 mm vz. 35 a 2 minomety. Velitelem Rychlé brigády se stal plk. Rudolf Pilfousek a byl podřízen veliteli německé 17. armády gen. C. H. von Stülpnagelovi. Vrcholem bojového nasazení brigády se stala 22. července 1941 bitva u Lipovce, v níž se střetla se silami 44. horské střelecké divize. V tvrdém boji sice brigáda obstála a za cenu svých 75 padlých způsobila nepříteli ztráty ve výši 1 tisíce mužů, ale následně byla stažena do týlu, posílena a opět reorganizována. Výsledkem reorganizace se stalo posílení brigády a její povýšení na divizi. Nově ustavená Rychlá divize se v průběhu léta 1941 zúčastnila velkých obkličovacích bitev na Ukrajině, jako byla ta u Umaně. V září se dokonce podílela na obklíčení sovětského uskupení vojsk u Kyjeva, během nějž vojska Skupiny armád Jih zklikvidovaly většinu sil sovětského Jihozápadního a Záložního frontu. Po vítězství u Kyjeva se stala Rychlá divize součástí 1. tankové skupiny polního maršála Ewalda von Kleista (od 25. října přejmenována na 1. tankovou armádu) a společně s ní pokračovala v tažení na východ. Již 20. září vydal Hitler souhlas, aby von Kleistova skupina zahájila výpad směrem k Azovskému moři a k Rostovu na Donu. Prvním cílem německého postupu se stala průmyslová oblast Donbasu. Ačkoliv se německá vojska a společně s nimi i Slováci, museli potýkat se stále sílícím odporem i s nepřízní počasí, podařilo se 25. října obsadit Charkov. V době, kdy se podařilo dosáhnout tohoto triumfu a na středním úseku fronty byly u Brjansku a Vjazmy poraženy síly bránící Moskvu, se německý nápor zastavil. Příčin bylo několik. Jednak odpor Rudé armády značně zesílil a do konce října přišli Němci asi o 1/5 svých sil, které vrhli do ofenzivy, další příčinou bylo roztažení fronty, která se nyní táhla od Baltského moře až k Azovskému, což kladlo další nároky na již tak prořídlé německé řady. V neposlední řadě byl příčinou i nástup rasputice, období, kdy se na podzim a na jaře promění všechny nezpevněné cesty v moře bláta, v němž utone jakýkoliv pohyb. A to se stalo i německé armádě a jejím spojencům v říjnu a listopadu 1941. Publikace podrobně popisuje činnost Rychlé divize v bojích na řece Mius v letech 1941 a 1942.

Publikace navazuje na AEROspeciál č. 11, který dokumentuje ve fotografii MiGy od MiG-1 po MiG-19. Navazující 2. část zachycuje další konstrukce od MiG-21 až po MiG-31K, dále letounové střely této konstrukční kanceláře a cvičný MiG-AT. S MiGy je spojena i historie našeho letectva po 2. světové válce a MiGy-29 ještě v současnosti dosluhují například na Slovensku nebo v Polsku. V tragickém konfliktu na Ukrajině MiGy slouží na obou bojujících stranách - útočícího Ruska a bránící se Ukrajiny.

Obsahuje vystřihovací papírové modely v měřítku 1:48 Avia BH-21 a Letov Š-16 včetně monografie obou letadel Pozor změna papíru modelů na mat 170 gramů Avia BH-21-historie a vystřihovací model úspěšného československého stíhacího letounu, který patřil ve dvacátých letech minulého století bezesporu mezi nejlepší stíhací letouny na světě. Umožnil mohutný rozvoj našeho stíhacího letectva a zároveň stál u zrodu čs. akrobatické školy s mnoha mezinárodními úspěchy. Kromě našeho letectva Avia BH-21 sloužila i v belgickém letectvu, kde byla vyrobena v licenci. Letov Š-16 - historie a vystřihovací model lehkého bombardovacího a průzkumného letounu. Letoun Š-16 měl moderní konstrukci trupu z duralových trubek a kovová křídla, což stroji dávalo vysokou odolnost a pevnost. Pro své letové vlastnosti byl čs. letci velmi oblíben. Sloužil v našem letectvu až do počátku třicátých let. Byl exportován do Turecka, Lotyšska a Jugoslávie (1 ks v plovákové verzi)

Publikace pojednává o zapojení bývalého československého zbrojního průmyslu do válečné výroby nacistického Německa od března 1939 do května 1945. Československo, jako jeden z největších producentů zbraní na světě ve třicátých letech minulého století, bylo pro Německo významným posílením kapacit zbrojní výroby. Například československé tanky LT.vz.35 a LT.vz.38 tvořily významnou část výzbroje německých tankových jednotek při porážce Francie v roce 1940. Německo převzalo do své výzbroje nejmodernější československé dělostřelecké zbraně, již zmíněné tanky Lt.38, na jejichž podvozku se později vyráběla například samohybná děla. Němci nepohrdli ani našimi pěchotními zbraněmi, jak puškami a kulomety, tak i v omezeném množství samopaly pro jednotky SS. Publikace rovněž popisuje výrobu německých zbraní přesunutou do čs. zbrojovek. Vše je doplněno unikátními fotografiemi.

Toto fotografické album, věnované československým dělostřeleckým zbraním a vojenským vozidlům, mohlo vzniknout pouze díky tomu, že Němci jako národ všeobecně propadli ve 20. a 30. letech 20. století touze zachytit obvykle své zážitky z cest a různé rodinné události na fotografiích. Tento jejich zápal pro amatérskou fotografii jim zůstal i v následujícím období, takže v první polovině 40. let, když jich milióny v rámci II. světové války navštívily různé cizí kraje, pochopitelně ne v roli turistů, ale vojáků, řada z nichž nesla ve své torbě také fotoaparát. Dnes, více jak 75 let po skončení této strašné války, se tak stále objevují další a další zapomenutá alba s tisícovkami dosud neznámých fotografií, z nichž se dá vytěžit mnoho dokumentárních záběrů. Stovka těch zajímavých, zachycujících československou vojenskou techniku a rukách německé či některé další armády agresorů, představuje výběr z jednoho ne moc známého historického pohledu.

Proudový stíhací letoun MiG-15 sovětské konstrukční kanceláře Mikojan – Gurjevič je v oblasti vojenského letectví nepochybně legendou, která po léta psala historii letectví nejen našeho, ale i světového. Ačkoli konstruován pro třetí světovou válku, v níž měl slavně zvítězit režim, který jej zrodil, byl bohudík pro nás středoevropany nasazen jen v mnoha lokálních konfliktech, z nichž prvním a publicisticky nejznámějším byla válka v Koreji. Zde byl poprvé nasazen ve vzdušných bojích, a pokud byl pilotován zkušenými sovětskými piloty, byl přinejmenším rovnocenným soupeřem tehdy nejmodernějších amerických stíhaček F-86 „Sabre“. Celkem 17 564 strojů tohoto typu vyrobených v několika základních verzích a mnoha variantách v SSSR (13 383 ks), Československu (3 354 ks) a Polsku (727 ks), kromě výroby v Číně, jejíž počty nejsou známy, sloužilo v mnoha letectvech zemí východního bloku i rozvojových zemí po celém světě. Bylo o něm napsáno mnoho. I historie jeho licenční výroby u nás je vcelku známa. Nejméně známou kapitolou jeho historie u nás tak po léta zůstala jeho služba u čs. leteckých útvarů Od doby dodání prvního MiGu-15 k nám do jeho posledního letu uplynulo totiž téměř 32 let a počet nasazených letounů za celé období činil přes 1200! Déle vydržel ve službě jen typ MiG-21, ovšem celkový počet nasazených letounů tohoto typu byl podstatně nižší. Třídilná publikace „Patnáctka“ Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu poprvé vyšla v našem nakladatelství v roce 2006. Nyní se doplněná a aktualizovaná vrací v edici AERO.

Na sklonku února 1942 se již Nizozemská východní Indie, čelící vrcholícímu náporu japonských císařských válečníků, nacházela na pokraji definitivní porážky. Holanďané budovali své koloniální impérium na ostrovech, zahrnujících Velké Sundy (Sumatra, Jáva, část Bornea, Celebes), Malé Sundy (Timor, Sumba, Flores, Bali), Moluky a západní část Nové Guineje více než tři stovky let. A nyní o ně po pár měsících války nezadržitelně přicházeli. Bojovalo se v samotné centrální části Nizozemské východní Indie a ohrožen byl přímo ostrov Jáva, kolonizátory vždy vnímaný jako jakási výkladní skříň. Nyní se zápas chýlil k tragickému finále, zahájení nevyhnutelné japonské invaze na Jávu bylo pouze otázkou dnů. Prozatím se bojovalo zejména ve vzdušném kolbišti nad ostrovem. Vítězícímu císařskému námořnímu a armádnímu letectvu zde čelila řada spojeneckých vzdušných sil. Vedle nizozemského koloniálního vojenského letectva (ML-KNIL – Militaire Luchtvaart van het Koninklijk Nederlands Indisch Leger) také nizozemská námořní letecká služba (Marine Luchtvaart Dienst), americký armádní letecký sbor (US Army Air Corps), letectvo amerického námořnictva (US Navy), britské Královské letectvo (Royal Air Force) či Královské australské letectvo (Royal Australian Air Force). Roztříštěnost sil byla důsledkem koaličního charakteru války na straně obránců. Boje o Nizozemskou Východní Indii řídili vysocí britští, američtí a nizozemští důstojníci, sdružení ve společném velitelství ABDACOM (American-British-Dutch-Australian Command), které vzniklo v lednu 1942 jako první skutečný pokus o nadnárodní společné spojenecké vrchní velitelství během druhé světové války. ABDACOM zodpovídalo za širokou operační oblast v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Hlavní slovo měli samozřejmě Američané a Britové. V jeho čele stál na základě amerického návrhu Brit Lt. Gen. sir Archibald Wavell. Tento vysoký důstojník, vrchní velitel imperiálních vojsk v Indii, byl jmenován velitelem ABDACOM 30. prosince 1941. Na své velitelství, umístěné v jávském Bandoengu, dorazil 10. ledna. Ve své velitelské pozici se měl Wavell prostřednictvím ve Washingtonu sídlícího anglo – amerického společného výboru náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff, CCF) zodpovídat americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi a britskému ministerskému předsedovi W. Churchillovi. Jáva byla nyní Japonci zcela izolovaná a sevřená leteckou i námořní blokádou, která bránila Spojencům v přísunu posil, včetně nových letadel. V té době k ostrovu směřovala stará americká letadlová loď přebudovaná na nosič vodních letadel, USS Langley, s nákladem nejcennějším: se 32 zbrusu novými stíhačkami Curtiss P-40E. Publikace ve dvou dílech popisuje boje s Japonci v první fázi války v Nizozemské východní Indii.

Stíhací letoun F-16 představuje dodnes jeden z nejuniverzálnějších vojenských typů, který ve výrobě zcela jistě překoná padesáté výročí od vzletu prvního prototypu. Po létech, kdy se americké vojenské letectvo snažilo pod dojmy z nasazení ve Vietnamu získat do svých řad sofistikované těžké stíhací letouny, znamenal lehký typ F-16 zásadní odklon od tehdejšího směru vývoje. Jeho konstruktéři vsadili na zcela opačné hodnoty a pokusili se vyvinout lehký víceúčelový typ s ohromným růstovým potenciálem, který měl být od počátku určen jak pro domácí americké letectvo, tak i pro zahraniční zákazníky. A tento krok se více než vydařil a s více než 4 700 vyrobenými kusy patří rodina F-16 mezi nejúspěšnější bojové letouny světa. I dnes, téměř padesát let po vzletu prototypu stále probíhá výroba tohoto letounu, ačkoliv poslední generace Block 70/72 mají s původními YF-16 společnou prakticky jen drakovou skupinu a aerodynamický koncept. Oproti letounům jako byl F-4 Phantom II či MiG-21 je úspěch F-16 na trhu založen na velmi povedených výkonech, příznivé ceně, velké variabilitě schopností a širokém množství doplňků a modernizací s koncepcí flotilových upgradů. Servisní život mnohých F-16 jim umožní provoz až do roku 2050, což mnohonásobně překonává původní očekávání tvůrců. Navíc je F-16 i bojově důkladně prověřeným typem, který byl nasazen v mnoha konfliktech po celém světě. Pro americké letectvo jde nadále o klíčový typ, o jehož náhradě dodnes nepanuje shoda. Moderní F-35 totiž přicházejí se zcela jiným konceptem bojových schopností a mnoho odborníků z vojenského letectva hlasitě uvádí, že provozně levné a nenáročné F-16 nelze jen tak vyřadit bez náhrady. I proto se po létech plánovaného vyřazení a náhrady F-16 menším množstvím F-35 začíná stále jasněji hovořit o možném zařazení přímého nástupce v podobě nově vyvinutého stroje, či dokonce o opětovném nákupu F-16 posledních verzí. Zkráceně řečeno, F-16 pro USAF a mnohé další uživatele není jen stíhacím letounem, ale je prvkem tvořícím jádro taktických schopností a fungování bez něj není snadné. Zemím NATO letouny F-16 umožnily plné rozvinutí taktických schopností jejich letectev a i noví uživatelé, kteří typu přibyli v posledních letech, u posledních verzí získávají schopnosti nové generace, které v jejich inventáři zatím nebyly. Mnozí kritici letounů páté generace jako F-22 či F-35 uvádějí, že u nich došlo k odklonu v těch oblastech, které byly u F-16 příčinou úspěchu. Předně jde o manévrovatelnost letounu, která i přes zbraně kategorie BVR má na soudobém bojišti stále podstatný význam, a dále potom možnost působit blízko nepřítele, neboť víceúčelové F-16 představují i podstatný prvek přímé bojové podpory pozemních sil. Jejich přímé nahrazení letouny kategorie F-35 není proto možné, a v mnoha ohledech proto F-16 zůstane nepřekonaným typem. F-16 sice postrádá atribut snížené zachytitelnosti, avšak otázkou je, nakolik je to omezující. Většina uživatelů těchto letounů totiž neplánuje střet se zeměmi vybavenými stroji páté generace a pro ně bude F-16 i v následující dekádě plně postačujícím typem.

"...Německá fascinace střemhlavými bombardéry v druhé polovině 30. let minulého století a v úvodní polovině II. světové války je obecně známá. V této publikaci si blíže představíme jednotlivé typy střemhlavých bombardérů, které stály u zrodu fenoménu Stuka během úvodních dvou třetin této dekády. Některé časem upadly v zapomnění, jiné jsou známější a jeden z nich, Junkers Ju 87A se zařadil do skutečného hvězdného nebe, když odstartoval kariéru patrně nejznámějšího střemhlavého bombardéru všech dob." (z úvodu) Letadla: Junkers K 47, Curtiss Hawk II (Udetův), Heinkel He 50, Hamburger Flugzeugbau (Blohm & Voss) Ha 137, Henschel Hs 123, Fieseler Fi 98, Heinkel He 118, Arado Ar 81, Junkers Ju 87A

Finsko se dostalo do konfliktu se Sovětským svazem v tzv. zimní válce v letech 1939 až 1940 a následně po napadení Sovětského svazu Německem v letech 1941 až v 1944 v tzv. pokračovací válce. V zimní válce získávalo finské letectvo leteckou techniku převážně z Británie, Francie a USA, protože Německo v tomto období nemělo zájem zhoršovat jinak velmi dobré vztahy se Sovětským svazem. Po napadení SSSR Německem se situace pochopitelně změnila. Německo začalo s dodávkami letecké techniky svému spojenci. Zpočátku se jednalo o kořistní letadla, zejména z poražené Francie. Později, když se situace pro Němce na sovětské frontě začala zhoršovat, přistoupili Němci k dohodě o dodávkách moderní letecké techniky. Obrazová publikace finského autora dokumentuje všechna používaná německá letadla a popisuje jejich nasazení, včetně nasazení proti Německu v závěru války, kdy se Finsko stalo spojencem SSSR.

Čs. letectvo po válce evidovalo tři produkty firmy Heinkel – He 72, He 111 a He 219, v případě He 111 a He 219 v počtu pouze několika kusů, počet He 72 přesáhl desítku. Všechny naše He 72 byly v majetku čs. vojenské správy, avšak byly zapůjčeny aeroklubům. Aerokluby je používaly především ke vlekání větroňů a v této roli si vysloužily uznání i značnou popularitu. O letouny He 111 neměla čs. vojenská správa v prvních poválečných letech zájem. Iniciativa k jejich využití však vzešla od VLÚ Letňany. Tato instituce se po válce zabývala řešením desítek výzkumných, zkušebních a výrobních úkolů, mezi nimiž byly zkoušky „raketového dálkově řízeného leteckého torpéda“, tedy řízené letounové střely Henschel Hs 293A, zkouškami trofejních proudových motorů BMW 003 a Jumo 004, zkouškami bombardovací výstroje a zkušebním bombardováním, mj. též zkouškami řízené pumy PC 1400Fx Fritz X. K tomu bylo nutno mít vhodný letoun. Dva stroje byly získány z Bulharska, třetí stroj pocházející z válečné kořisti byl až ve dnech 26.-28.4.1950 převzat vojenskou správou po revizi v závodě Rudý Letov. Dva letouny byly v LVÚ využívány v letech 1948-49 k různým zkouškám, jeden byl upraven pro letové zkoušky proudových motorů Jumo 004 a BMW 003. V r. 1950 byl jeden (možná dva?) He 111 upraven pro letecké snímkování a předán Fotoletecké skupině, kde dolétal v r. 1957. Prokazatelně dva stroje byly v letech 1952 – 1953 používány k vlekání vlečných terčů pro střelby stíhacích S-102. Oba byly zrušeny během let 1953-1954. Zájem o He 219 projevilo MNO až v r. 1948, kdy oznámilo továrně Rudý Letov zámysl objednat opravu dvou kusů z materiálu nacházejícího se v Chebu. Rudý Letov zahájil kompletaci dvou letounů, první byl byl zalétnut 25.2.1950, na druhém letounu, který měl být přizpůsoben pro montáž proudového motoru, se v té době stále pracovalo. Snahy o jejich využití byly vcelku bezvýsledné, oba byly zrušeny asi někdy na počátku roku 1953.