JAKAB

Víceúčelový letoun F/A-18 je jedním z nejpovedenějších bojových strojů na světě. Paradoxně jeho vznik provázel neúspěch, neboť prohrál v soutěži LWF (Light Weight Fighter) s budoucím F-16. Jenže ohromné zkušenosti zúročené v původním prototypu YF-17 Cobra se staly natolik zajímavými, že se pro něj rozhodlo americké námořnictvo a dalo typu naději na druhý život. Pod novým označením F/A-18 se z letounu s marketingovým jménem Hornet postupně stal nástupce hned několika palubních typů včetně legendárních F-14 Tomcat, a to zejména díky pokroku v oblasti technologií radiolokátorů a řízených střel. Oproti většině předchůdců byl F/A-18 od počátku pojat jako víceúčelový letoun, který byl shodně určen k likvidaci vzdušných, námořních i pozemních cílů, jak ostatně napovídá i jeho netypické označení F/A (Fighter/Attack) namísto obvyklejšího F. Pro zavedení do služby u US Navy se výrobce spojil s koncernem McDonnell Douglas, který byl hlavním dodavatelem palubních strojů. Toto spojení, které později ukončily až soudy, bylo úspěšné pro letoun samotný, který dosáhl na řadovou službu i export. Nevýhodné ale bylo pro původního výrobce, pro nějž byl tento typ posledním, který dosáhl velkosériové výroby. Po veleúspěšném modelu F-5 Freedom Fighter a Tiger II firma Northrop dosáhla pouze na početně velmi omezenou výrobu „neviditelného“ bombardéru B-2 a po prohře svého typu YF-23 s budoucím F-22 Raptor se z ekonomických důvodů musela spojit s podobně strádající firmou Grumman. Teprve nyní, po desítkách let, získala zakázku na stavbu nového bombardéru B-21 Raider. F/A-18 se stal úspěšným i na zahraničních trzích, ačkoliv se střetával s politicky mnohem podporovanějšími F-16. I přesto dvoumotorová koncepce a univerzálnost v oblasti nasazení oslovily státy jako Austrálie, Finsko, Španělsko či Švýcarsko, které v době výběru požadovaly schopnosti, jež dokázal splnit na světě jen Hornet. K úspěšnému exportu došlo i přesto, že v porovnání s F-16 byl Hornet výrazně dražší jak z důvodu své víceúčelovosti a tomu uzpůsobeného vybavení, tak i kvůli mnoha specifickým námořním prvkům a v neposlední řadě i kvůli menšímu počtu vyrobených strojů. Služba typu je ale i přesto velmi úspěšná a když se začal přibližovat horizont konce technického života stávající flotily, americké námořnictvo v době celosvětových finančních škrtů od výrobce zvolilo nikoliv nový typ, ale hlubokou modernizaci zachovávající hlavní konstrukční rysy F/A-18. Ta získala označení Super Hornet, její výroba probíhá od roku 1995 a plánována je nejméně do roku 2027. To znamená, že poslední F/A-18 Super Hornet opustí výrobní linku téměř padesát let po vzletu prvního prototypu YF-17. A to rozhodně není špatný výsledek na typ, který v původní soutěži, pro níž byl určen a navržen, prohrál. Mnozí kritici letounů páté generace jako F-22 či F-35 uvádějí, že u nich došlo k odklonu v těch oblastech, které byly u strojů jako jsou F/A-18, F-16 či F-15 příčinou úspěchu. Předně jde o manévrovatelnost letounu, která i přes zbraně kategorie BVR má na soudobém bojišti stále podstatný význam, a dále potom možnost působit blízko nepříteli, neboť víceúčelové F/A-18 představují i podstatný prvek přímé bojové podpory pozemních sil. Jejich přímé nahrazení námořními letouny kategorie F-35B není zcela samozřejmé, a v mnoha ohledech proto F/A-18 zůstane nepřekonaným typem. I proto velení US Navy spustilo projekt F/A-XX, který má vést k výběru nástupce Super Hornetu. Firma Boeing, která před léty ovládla společnost McDonnell Douglas, se o zakázku uchází a již název soutěže ukazuje, že se nadále počítá s víceúčelovým typem pokračujícím v tradici nastolené původními F/A-18 Hornet.

Stíhací a bombardovací letoun Su-7 létal na našem nebi 26 let. Zasvěcený popis letounu z pera jeho pilota Jana Dúbravčíka se věnuje vývoji a výrobě letounu Su-7 v Sovětském svazu v letech 1953 až 1972. Na to navazují dodávky letounů do československého vojenského letectva a přeškolování pilotů a techniků u Výcvikové letky 28. a 20. sbolp v letech 1963 až 1966. Operační použití letounu Su-7 v čs. vojenském letectvu v letech 1964 až 1990. Inženýrsko-letecké zabezpečení letounů Su-7. Létání na Su-7 (vzlet a přistání, navigační lety, technika pilotáže, lety na střelnici, příprava k použití jako atomový bombardér, létání v noci a za ztížených povětrnostních podmínek). Akrobatická skupina „Smažilovci“ a jednotliví akrobaté na Su-7. Letecké katastrofy a havárie na Su-7. Technický popis letounu Su-7. Seznam všech letounů Su-7 v čs. letectvu a jejich historie.

První desetiletí poválečné výstavby čs. letectva je neodmyslitelně spjato (samozřejmě kromě dalších typů letadel) s pokračovacím cvičným letounem, původně produktem německé firmy Arado Flugzeugwerke GmbH, zabývající se výrobou letadel, v kterémžto oboru se stala pojmem zejména v období II. světové války. Její letoun Arado Ar 96, který pod čs. označením C-2 nesl v období let 1945-1951 veškerou tíhu pokračovacího leteckého výcviku v Letecké vojenské akademii a Leteckém učilišti a poté ještě do poloviny padesátých let v Leteckém učilišti, byl skutečným fenoménem té doby v našem letectvu, obecně známým pod názvem „Arado“. Kromě hlavního poslání v leteckých školách sloužil k výcvikovým úkolům i u bojových útvarů čs. letectva a v některých případech, v přechodných obdobích nedostatku bojových letounů, je dokonce ve výcviku i nahrazoval. K tomuto možno říci dominantnímu postavení v daném oboru byl letoun C-2 přímo předurčen průběhem jeho válečné výroby v protektorátním leteckém průmyslu u pražských firem Avia a Letov, z jejichž bran vyšlo do konce války 2 375 strojů pro potřeby výcvikových útvarů Luftwaffe. Část z nich se v okamžiku konce války nacházela na našich letištích převážně v různém stadiu devastace způsobeným jednak ustupujícími německými jednotkami, jednak různými revolučními nadšenci. I přesto se některé z těchto letounů, spolu s prvními kusy z výroby obnovené již v létě 1945, staly prvními cvičnými pokračovacími letouny obnoveného letectva osvobozené republiky. Návazný rozběh poválečné výroby v čs. leteckém průmyslu umožnil výcvik několika tisíc nových pilotů, kteří byli po roce 1950 účastni masové výstavby proudového letectva. Ti z nich, kteří jsou do dnešních dnů mezi námi, se i po více jak půlstoletí neubrání při vyslovení jména „Arado“ nostalgické vzpomínce. Vzpomeňme tedy spolu s nimi i my, kteří jsme o „Aradu“ mohli v pozdějších letech jen číst v letecké literatuře. Lze jen litovat, že z tolika letounů, které kdysi brázdily nebe nad malou, ale naší republikou, se do současnosti nedochoval ani jediný.

Dodávky stíhaček pro finské letectvo 2.část ***** Gloster Gladiator Mk.II – Gloster J 8A (Gladiator) – Bristol J 7 (Bulldog II, IIA) – Svenska J 6 a J 6A, ASJA J 6B – Morane-Saulnier MS.406 C1 – Caudron-Renault C.714 C1 ***** Od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 zuřily na severovýchodě Evropy boje mezi Finskem a Stalinovým SSSR. Do historických análů vstoupily pod označením zimní válka. Finská republika, stát rozkládající se na 383 000 km2 a mající pouhých 3,8 milionů obyvatel, v ní čelila drtivé přesile sovětských invazních sil. Rudá armáda zahájila útok bez vyhlášení války a prováděla ofenzivní operace po celé délce 1600 kilometrů dlouhé společné hranice, začínající na pobřeží Finského zálivu a končící u Barentsova moře na dálném severu, hluboko za polárním kruhem. Krvavé střetnutí nakonec trvalo plných 105 dnů. Finové dokázali po dlouhé týdny zadržovat nápor mnohonásobně silnějšího nepřítele. Sovětský diktátor J. V. Stalin byl posléze nucen souhlasit se svého druhu kompromisním mírem, vzdáleným od původních válečných záměrů vymazat Finsko z mapy a učinit z něj součást Sovětského svazu.Zimní válka se neodehrávala pouze na zemi, ale také ve vzduchu. Rovněž zde čelili obránci obrovské početní převaze útočníkových vzdušných sil. Finové využívali pestrou směsici leteckých typů, z nichž některé tvořily původní výzbroj Suomen Ilmavoimat a jiné dorazily ze zahraničí až po vypuknutí nepřátelství (či po jeho skončení). Do první skupiny náležely ze stíhaček jednoplošné Fokkery D.XXI a velmi zastaralé dvouplošníky Bristol Bulldog IVA. V druhé skupině letadel byly stíhací stroje zastoupeny řadou konstrukcí rozdílné bojové hodnoty. V prvním dílu této práce jsme si z nich představili letouny Brewster Model 239, Fiat G.50, Gloster Gauntlet a Hawker Hurricane Mk.I. V druhé části si přiblížíme typy Gloster Gladiator (i jeho švédské provedení J 8A), Bristol Bulldog (J 7), Svenska J 6, Morane-Saulnier MS.406 a Caudron-Renault C.714. První ze zahraničních stíhaček se ve Finsku objevily již v prosinci 1939, poslední dorazily až na jaře 1940, v době, kdy již bylo dobojováno. Největší přínos pro bojeschopnost Suomen Ilmavoimat představovaly Gladiatory (včetně švédských J8A) a Morane-Saulniery MS.406. Naopak letadla J 6 a J 7 posloužila pouze při výcviku. Stroje C.714 pak dorazily příliš pozdě na to, aby je Finové mohli během zimní války využít.

Publikace přibližuje dramatické kapitoly z nasazení US Navy a zejména amerického palubního letectva v úvodní fázi pacifické války. Úvodní část je věnována úderu TF 17 (17. operačního svazu) vedeného Rear Adm. Frankem J. Fletcherem 1. února 1942 na nejjižnější atoly v Marshallových ostrovech (Jaluit a Mili) a na atol Makin na severu Gilbertových ostrovů. Detailně popisuje dramatické nasazení Dauntlessů, Devastatorů a Wildcatů z letadlové lodě USS Yorktown. Další část práce se zabývá vzdušnou bitvou, která se odehrála u Rabaulu 20. února 1942 mezi americkými palubními letouny bránícími nosič USS Lexington a útočnou formací sedmnácti japonských bombardérů Mitsubishi G4M1 (Betty). Stalo se tak během pokusu amerického operačního svazu Task Force 11 napadnout nedlouho před tím nepřítelem dobytou základnu v Rabaulu. Boj skončil drtivou porážkou Japonci nasazené 4. Kókútai. Jednotka odepsala 15 zcela zničených moderních bombardovacích letounů a 13 kvalitních kompletních osádek. Mezi 88 padlými či nezvěstnými letci na americké straně vynikl osobním vkladem pilot Wildcatu z VF-3, Lt. Edward O´Hare. Bylo mu uznáno sestřelení pěti bombardérů. 21. dubna 1942 obdržel jako první americký stíhací pilot během II. světové války z rukou amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Kongresovou medaili cti.

Kanalkampf probíhající v červenci a na začátku srpna 1940 přinesl sérii vzdušných střetnutí odehrávajících se zejména nad Lamanšským průlivem. Piloti Bf 109E v něm dosáhli místně omezené vzdušné převahy. Původní očekávání však nezůstala zcela naplněna, byť němečtí stíhači hlásili řadu úspěchů a počty sestřelů výrazně přesahovaly rozsah ztrát Jagdwaffe. Fighter Command (velitelství stíhacího letectva) „nespolupracovalo“ a jeho velitel Air Marshal Sir Hugh Dowding se nenechal zatáhnout do skutečně velkých konfrontací za podmínek diktovaných německou stranou. Hodlal své síly šetřit pro skutečné zahájení nepřátelské vzdušné ofenzivy. Současně se němečtí stíhači přesvědčili, že se protivníkovy stíhací letouny překvapivě často objevují v pravou chvíli na pravém místě, aby čelily útočným operacím Luftwaffe. AERO č.103 navazuje na předchozí díly popisující Bf 109E AERO č.60,64,98.

Publikace navazuje na AEROspeciál č. 11, který dokumentuje ve fotografii MiGy od MiG-1 po MiG-19. Navazující 2. část zachycuje další konstrukce od MiG-21 až po MiG-31K, dále letounové střely této konstrukční kanceláře a cvičný MiG-AT. S MiGy je spojena i historie našeho letectva po 2. světové válce a MiGy-29 ještě v současnosti dosluhují například na Slovensku nebo v Polsku. V tragickém konfliktu na Ukrajině MiGy slouží na obou bojujících stranách - útočícího Ruska a bránící se Ukrajiny.

Publikace se věnuje našemu, v kritickém roce 1938 nejmodernějšímu letounu Avia B71, respektive sovětskému rychlému bombardéru SB, jehož hvězda vyletěla vzhůru v občanské válce ve Španělsku v letech 1936 1939. Jeho licenční výroba se u nás po složitých jednáních pomalu rozbíhala v letech 1938 1939 a současně bylo zakoupeno v SSSR 61 kusů tohoto letounu. Tyto stroje byly vybaveny čs. motory i výzbrojí a byly postupně zařazovány do výzbroje. Autor popisuje krátce vznik letounu v SSSR, setkání několika našich letců se letouny SB ve Španělsku, hledání stroje této kategorie pro naše letectvo ve Francii, Anglii i SSSR a důvody, které vedly k našemu rozhodnutí pro sovětský SB. Následuje popis složitých jednání o licenční výrobě u nás, kdy byla protihodnotou do SSSR dodána licence horského kanonu Škoda. Následují kapitoly o zkouškách letounu ve VTLÚ, zavádění letounu do výzbroje a zkušenostech z provozu, o výcviku osádek a zvláštním cvičení Letecké brigády v roce 1938 se zřetelem na prověření použití B71. Popsáno je zařazení B71 do výzbroje u Leteckých plukům 1, 2, 5, 6 i v Bojovém středisku bombardovacím v Kunovicích a nasazení B71 v době mobilizace. V této souvislosti se autor snaží přiblížit i reálné možnosti a konkrétní kroky SSSR vojenské pomoci v době mnichovské krize. Následují kapitoly o demobilizaci a snahy o odprodání letounů do zahraničí. Dále rozběh licenční výroby stroje v našich továrnách, která byla nakonec realizována až pro Luftwaffe. Najdeme zde i technický popis stroje, soupis zakoupených strojů B71 podle výrobních čísel a dostupné informace o jejich službě, kapitolu o zbarvení a označování letounů. A přehled nehod. Zmíněny jsou také zachované stroje SB v muzeích. Publikace je v pevné vazbě, formát 230 x 297 mm, 272 stran, 450 čb. a bar. fotografií, dokumentů a skic. Barevné bokorysy a třípohled.

S nástupem moderní techniky, která kladla na pilota čím dál tím větší nároky, narůstal problém zajištění letounů, které by se co nejvíce přibližovaly svými vlastnostmi bojovému stroji, na který měli cvičení piloti přejít. Nejlogičtějším řešením byla dvoumístná cvičná verze bojového stroje. V případě verzí stíhacích MiG-21 to byly v našem letectvu MiGy-21U/US/UM. Publikace popisuje ve dvou dílech jejich službu.

Závěrečná cvičení byla v kontextu vojenského umění definována jako nácvik boje, který se měl svými podmínkami a námětem co možná nejvíce blížit reálné válečné situaci. Námět měl současně odrážet momentální politickou a vojenskou situaci země a rovněž předvídat tyto proměnné pro blízkou budoucnost. Námětům závěrečných cvičení československé branné moci z období let 1922 až 1928 dominovalo předpokládané nepřátelství s Německem s akcentem na spojenecké závazky vůči Francii. Markantně je to patrné z námětů vojenských cvičení zvláště z první poloviny dvacátých let minulého století, kdy šlo o praktický nácvik operací odvozených z hypotéz zkoumaných při teoretických činnostech přípravy štábů, které vycházely z vojensko-politických poměrů ve střední Evropě. Publikace detailně popisuje průběh cvičení, které proběhlo v roce 1929 na Moravě v oblasti od Bruntálu po Brno s těžištěm bojové činnosti na Kroměřížsku. Nasazené pozemní a letecké jednotky a jejich výzbroj. Všímá si vyjímečně bohaté účasti zahraničních pozorovatelů v čele s francouzským maršálem Petainem. Cvičení rovněž poctil svou návštěvou president T.G.Masaryk. Toto vše je dokumentováno celkem 110 dobovými fotografiemi reprodukovanými ve větším formátu v této publikací. Rozsah ARMÁDY č. 6 je proti předchozím číslům rozšířen o 16 stran. Množství dobových fotografií.

Stav Československého letectva na prahu druhé poloviny třicátých let je dostatečně známý. Letecké pluky vybavené z drtivé většiny klasickými dvouplošníky s plátěným potahem pro většinu úloh letectva představovaly pro potenciálního protivníka pouze mizivou zastrašující sílu, kterou nemohla zvýšit ani dobrá vycvičenost personálu či relativní početnost. Ani parametry větších letounů již nebyly na výši doby. Tato situace si vynutila urychlený vývoj nových moderních letounu. Publikace popisuje vývoj a zkoušky letounů- původně dopravního Aero A-204, bombardovacího Aero A-300 a cvičného A-304. Publikace obsahuje mnoho historických fotografií, barevné bokorysy a výkresy.

31. května 1918, půl hodiny před polednem, to bylo datum a hodina prvního použití lehkého tanku Renault FT, který svými konstrukčními prvky – otočnou věží s výzbrojí a motorovým prostorem vzadu v trupu se stal pravzorem všech kategorií tohoto bojového vozidla, tak jak je známe i v současnosti. Tehdy vyrazilo do útoku celkem 21 těchto vozů na frontě široké dva kilometry, severně od vesnice Chaudun, aby podpořily útok 4. a 7.pluku marocké divize na německé pozice. Afričtí pěšáci, kteří v životě neviděli takový podivný stroj, nebyli schopni využít této podpory a vrátili se na výchozí pozice, přesto však německý postup v tomto prostoru ustal. Tanky pronikly půl druhého kilometru do hloubky fronty a po ztrátě tří vozů se vrátily. Publikace popisuje vývoj a nasazení tanku Renault FT, který se stal prvním tankem zařazeným do výzbroje československé armády. Množství historických fotografií a barevných fotografií včetně detailů, barevné bokorysy.

ARMÁDA č.2 obsahuje: Automobilní jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR; Soubor fotografií z horského cvičení pokusné baterie 305. dělostřeleckého pluku r. 1925; 8,35 cm protiletadlový kanon vz.22; Obranná výzbroj Liberator GR Mk.III, GR MkIIIA a GR Mk.V (Consolidated B-24D); Střední vojenský nákladní automobil a automobilová cisterna Tatra T 85; Německé tanky Pz.Kpfw.IV v československé armádě; Polikarpovy nad Ukrajinou, 22. červen 1941; Neřízené rakety na Liberatorech RAF Coastal Command.

Nový letoun později známý jako Il-4, který jako první sovětský letoun bombardoval Berlín, začal vznikat v závodě č. 39, a sice podle výkresů, přichystaných pro BB-2. Koncem března 1936 byl prototyp s motory Gnome-Rhône 14Kdrs (bez dodatečných nádrží a výzbroje) hotov a připraven k prvnímu vzletu z Frunzeho ústředního letiště. Nadějný stroj měl být představen během prvomájové přehlídky a v rámci nácviku na ni Kokkinaki provedl s letounem nad Frunzeho letištěm nejprve jeden přemet a poté další dva. Prvního května stál Iljušin na tribuně na Rudém náměstí a sledoval, jak nad ním přelétává jeho výtvor. Ještě než CKB-26 přistál, obdržel pokyn připravit jej k předvedení nejvyšším vládním činitelům. K večeru se na továrním letišti objevila kolona černých limuzín, z nichž jedna přivezla i samotného Stalina. Sovětský vůdce si vyslechl detaily o vývoji a vlastnostech nového bombardéru, načež požádal o letovou ukázku s prvky vyšší pilotáže. Kokkinaki jeho přání stoprocentně splnil – předvedl efektní sérii zatáček s velkým náklonem, svíček a spirál a vše zakončil třemi přemety. Na Stalina učinila ukázka evidentně dojem, protože nařídil uspíšit zkoušky tak, aby do konce léta mohl letoun vstoupit do sériové výroby. Publikace popisuje vývoj a nasazení bombardéru, Iljušin Il-4 ve 2. světové válce.

Obsahuje 2 vystřihovací papírové modely v měřítku 1:48 a popis historie tohoto letounu Britský stíhací letoun Spitfire se stal jedním ze symbolů boje našich letců na Západní frontě v letech 1940 až 1945. Na tomto vynikajícím stroji dosáhli naši piloti mnoho úspěchů a na Spitfirech Mk.IXC se účastnili i invaze v roce 1944. Stroj této verze čs. leteckého esa F/Lt Otto Smika, 312. československá stíhací peruť, se stal předlohou prvního modelu. Druhý model představuje verzi Spitfire L.F.Mk.IXE na kterém se naši letci vrátili zpět do vlasti. Stroj má československý marking z roku 1946, 1. letka LP 4 z letiště České Budějovice. Model je možno postavit v jednoduché verzi anebo s proskleným a vybaveným interiérem. Publikace dále obsahuje historii Spitfire Mk.IX.

Letecká válka ve Středomoří 9. a 10. ledna 1941. Stuky útočí na nejmodernější letadlovou loď britského Královského námořnictva HMS Illustrious. Detailní popis tohoto střetu doplňuje informace o použitých letounech bojujících stran.