Karmelitánské nakladatelství strana 20 z 44

Člověk nemůže stále přijímat informace, tak jako nemůže stále jíst. Nejen žaludek potřebuje klid na trávení. Potřebujeme ticho, abychom mohli být sami se sebou, abychom se mohli s odstupem vracet k tomu, co jsme prožili či slyšeli, abychom si utříbili myšlenky, vytěžili poučení – abychom to všechno probrali s Bohem, přijali jeho výzvy a nakonec mu všechno odevzdali. Bez rozjímání nám chybí hloubka a duchovní život živoří, protože ten se rozjímáním živí. Zakusíme-li ticho plné Boha, můžeme usnout v pokoji a radosti. Chvíle skládání myšlenek, hledání formulací a hra se slovíčky není ztrátou času, ale momentem vnitřního růstu a budování důvěrného vztahu s Bohem – zabydlením se v domě svého srdce, v němž prožíváme radost ze společenství s tím nejvzácnějším hostem. S ním nebudeme trpět tísnivou samotou či opuštěností, protože on zůstane s námi. A kdyby přece přišla zkouška duchovní prázdnoty a opuštěnosti, obejmeme-li Ježíše, který zakusil opuštěnost největší, nebudeme sami – budeme s ním.

Byl to skutečně netradiční dárek k pětasedmdesátinám. Přátelé Bohuslava Reynka mu v roce 1967 připravili a osobně doručili malý rukopisný sborníček. Svou dedikaci, přání či grafiku petrkovskému samotáři připojili mimo jiné Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Ivan Diviš a další. Ti všichni měli básníka a grafika rádi. Sborník Panu Bohuslavu Reynkovi až dosud nikdy v úplnosti nevyšel tiskem. Okouzlení Petrkovem však přetrvává a často bývá personifikováno v osobnostech básníkových synů - fotografa Daniela a překladatele Jiřího. Další generace jim formou rukopisného sborníku v roce 2013 řekla vlastně totéž, co jejich předchůdci jejich otci. Své vyznání připojili Iva Bittová, Dana Němcová, Martin C. Putna, Jindřich Štreit, Jan Šulc a další. Oba dosud nepublikované sborníky vycházejí s vysvětlujícím komentářem a medailony autorů.

Příběh kněze, který přistoupil na spolupráci s StB. Příběh kněze, který vdechl jedné vlažné farnosti nový život a řada mladých lidí s ním objevila svou vlastní víru. Příběh kněze, který poskytoval informace i zprostředkování. Co převáží na vahách života?

Kniha volně navazuje na titul Hospoda. Autor v první části zachycuje vzpomínky na druhou rodovou větev obchodníků a úředníků na vesnici v době válečné a poválečné. Vyprávění se postupně přesouvá do konce 60. a začátku 70. let, kdy autor v kaleidoskopu úsměvných historek zachycuje své rané dětství za socialismu v jeho šedé každodennosti a rituálech. Nechybí zde ale ani zkušenost dítěte z věřící rodiny a vnímání podivné dvojkolejnosti světa, v němž se jinak mluvilo doma a jinak ve škole či na veřejnosti. Humorné vyprávění má tak i vážné podtóny otázek po naší národní povaze i odvaze. Jak píše autor v úvodu: „V životě snad každého člověka se nacházejí chvíle, kdy jde s otevřeným hledím do životních bitev, velkých i malých, ale i chvíle, kdy svůj život neurčuje a je členem masy. Ale ve své většině jsme aspoň občas na chvíli bojovníci, kdy jsme na sebe hrdí, a jindy jsme zase hněteni a cpáni do formy, která se hodí jiným. Zkrátka jsme chvíli rytíři a chvíli můžeme sloužit i nevědomky jako prejt do něčích jitrnic.“

„Duchovní cvičení? To není nic pro mě. K tomu jsem nedorostl,“ řekne si část čtenářů. Jiní už mají svou zkušenost, ale očekávali od toho víc. Někde se stala chyba. Ale kde? Autor chtěl původně čtenářům předložit čtivou praktickou příručku, jak zdárně absolvovat duchovní cvičení. Jak se na ně připravit, co si s sebou vzít i nevzít, čím se nenechat zaskočit, co se bude během těch dnů odehrávat v jejich nitru, co je může polekat a co rozptylovat, takže celá snaha přinese jen poloviční užitek. Jenže do duchovních cvičení vstupuje každý i se svým osobním životním příběhem, i ten se tu hlásí o slovo! Před účastníkem cvičení, se tu rozbalují vzpomínky na dětství, na neutěšený vztah s rodiči, na vlastní konverzi a cestu ke kněžství, na duchovní zrání. Aspoň to se přihodilo autorovi knížky, salesiánskému knězi a známému publicistovi. Přišlo to z ničeho nic. Poplašné zařízení v karmelitánském kostele ve mně spustilo vlnu vzpomínek, rozjelo vnitřní film, který se nedal zabrzdit strohými racionálními zábranami. Vytrskl ve mně vnitřní pramen a už ho nešlo zastavit. Duchovní cvičení, která jsem zatím prožíval bez zvláštních emocí, s rutinou podobnou všem předchozím, se proměnila v jízdu do skrytých vrstev mé minulosti. Po hlavě jsem se vrhl do víru svých mladých let, kdy se všechno dělo rychleji a překotněji. Proč někteří lidé věří a jiní ne? Co mají věřící oproti těm druhým navíc? Jak se modlí člověk, který věří? A může se nějak modlit i ten, kdo nevěří? A jak se proboří do toho, čemu se říká víra? Stane se to naráz, nebo postupně, krok za krokem - jako třeba když pochopíme, že jsme do někoho zamilovaní? A co se stane pak? Vyprchá to po čase, nebo to vydrží? A stačí jen uvěřit - a už to máme?

Dramatický příběh starozákonního soudce Gedeóna je určen čtenářům od 15 do 105 let. Můžeme ho číst jako dobrodružný western, starozákonní apokryf nebo jako podobenství o cestě člověka ke zralosti a hledání autentického vztahu k Bohu. Zatímco mladší čtenáře zaujme dobrodružné podání biblického příběhu, ty starší zase zaujme spíše hrdinova duchovní cesta, neboť vztah člověka k Bohu, jeho hledání i pokušení manipulovat s ním, byly stejné v době Gedeónově jako dnes.

Knížka My a děti nabízí párům inspiraci k zvládání jejich nové role: už nejsou jen manželé, ale i rodiče. Drobné radosti se střídají s nevídaným stresem. Úžas z toho, jak dítě rychle roste, ruší únava z nevyspání. Manželé jako by se chvílemi nepoznávali. Ona vidí jeho bezradnost, ale nemá energii ho "doučovat". On cítí, jak moc si ona všímá dítěte a jak málo jeho… Jak to všechno přežít ve zdraví a vzájemné lásce? Čím si projevovat pozornost, když jsme plní starostí? Kde nám rodiče pomáhají a kde už se "míchají do života"? Na co nezapomenout při výchově k víře? Co ze svých trampot sdílet s jinými manželskými páry? Autoři vnímají duchovní život jako pomoc při řešení praktických rodičovských problémů. Jejich úvahy a otázky, modlitby i citáty přitom nechávají prostor pro vlastní promýšlení. Knížka se může číst v rodinách i manželských společenstvích. Poslouží i jako podklad větších manželských setkání.

Novéna je modlitba, kterou se modlíme devět po sobě jdoucích dnů. Tuto novénu tvoří každý den kající modlitba, modlitba růžence, rozjímání na příslušný (1.-9.) den a závěrečná modlitba „k Marii, rozvazující uzly”. Objevme v této novéně velikost naší Nebeské Matky, která chce rozvázat uzly našich pozemských životů.

Křesťanská víra je vírou velkých paradoxů! Chceme-li postupovat duchovně vzhůru, musíme sestupovat dolů, ke kořenům zdravé, tradiční a čisté spirituality. Chceme-li Božím slovem ovlivnit okolí, musíme jím ovlivnit nejprve sami sebe. Chceme-li jít ve vztahu k Bohu dopředu, musíme se vrátit zpět k jeho evangeliu. Chceme-li budovat nadpřirozené, musíme začít u přirozeného. Za úspěchem knížek Maxe Kašparů stojí hluboká lidskost autora i jeho znalost lidských srdcí. Provaz či lano je obrazem a symbolem křehkosti, provizoria i umění cesty k Bohu. Jako lidé vycházíme z kopečku naší obyčejné všednodennosti, situovaného na okraji srázu naší konečnosti a přicházíme k vysoké hoře, jejíž vrchol je vždy nad oblaky a na jejímž temeni stojí živý Ježíš. Inspirativní dílko je adresováno všem, kteří hledají v životě novou, trochu akrobatickou, ale přesto bezpečnou cestu ke smyslu života k Bohu. 2. vydání

„My nepotřebujeme slyšet o Ježíšovi. Chceme hrát karty!“ Udeřila pěstí do stolu a všichni lidé v sále zmlkli… Tváře farníků vyjadřovaly spravedlivé uznání, že dotyčná řekla nahlas to, co chtěli říct i všichni ostatní. Když se rozkřiklo, že hodlám zabrat na pondělní večery farní sál, aby se tu mohl konat evangelizační program zvaný kurzy Alfa, vyvolalo to takový poprask, že jsem musel svolat mimořádné zasedání farní rady. A místo abych od záměru ustoupil, stál jsem si jako novokněz umíněně za svým. Neměl jsem ani jinou možnost. Bůh naší maličké farnosti během oněch prvních pokusů oslovit i ty, kdo do kostela nechodí, nesmírně žehnal. Do roka k nám o pondělních večerech přicházelo víc než sto lidí, aby se seznámili s nabídkou evangelia. Lidské životy se začaly proměňovat. Konflikt vzniklý kvůli hře v karty za to stál. (zkráceně z úvodu „Dům z karet“) Církev dostala jako hlavní úkol získávat učedníky, potažmo misionáře, a vycházet s radostnou zvěstí ke všem lidem. A to by mělo být někde vidět: v programech farností, ve finančních rozpočtech, v personální politice. Kanadský kněz James Mallon nabízí řadu podnětů, jak dospět k tomu, aby se farnosti začaly probouzet. Kniha Proměna farnosti se stala záhy po vyjití bestsellerem, je překládána do mnoha jazyků a autor je zván na semináře doma i v zahraničí. 2.vydání

Jak můžeme najít Boha? Jak se můžeme modlit? A co se o Ježíšovi dozvídáme z příběhů Nového zákona? Jezuitský návod na modlitbu odpovídá praktickým způsobem na nejčastější otázky o modlitbě a meditaci. Na běžné exercicie musíte obvykle vyjet někam daleko. S Jezuitským návodem na modlitbu můžete duchovní obnovu prožít v soukromí svého domova. „Při všech svých snahách a modlitbách věřte, že Bůh, který vás stvořil, vás chce k sobě také přitahovat. Proto vám pomůže. Na své duchovní cestě máte společníka,“ ujišťuje čtenáře James Martin.

„Náš svět potřebuje vizi,“ řekl Františkovi jeden diplomat. „Tady je…,“ řekl papež a dal mu svou knížku Nebojme se snít – bratrské povzbuzení k převzetí odpovědnosti za naše sousedy, společnost i život na naší planetě. Papež František zde volá po spravedlivěji spravovaném světě, který je ukotvený v Kristově evangeliu a odolný vůči různým krátkozrakým ideologiím. Co je krize a jak ji zvládat? Papež se nám nejprve svěřuje se svými třemi osobními krizemi. Tvrdí, že máme-li odvahu změnit se, můžeme z krize vyjít lepší než před ní. Poté si bere na mušku jevy, které současnou situaci světa jen zhoršují. Honbu za ziskem, která nebere ohled na důstojné podmínky k životu. Nenasytnost a pohrdání druhými. Politiky šířící strach, jen aby posílili svou vlastní moc. Jaké je podle papeže Františka poslání křesťanů na tomto světě? Aby v síle víry sloužili lidem, zejména těm na okraji společnosti. Proto nakonec nabízí inspirace, jak směřovat k poměrům, ve kterých by svůj potenciál mohl naplnit každý člověk.

Úvahy známé osobnosti katolické církve o víře a zrání na křesťanské duchovní cestě. Křesťanská víra není něco předem daného či triviálního. Je to cesta naslouchání Bohu a zároveň vědomé rozhodnutí. Víru doprovázejí pochybnosti, rozpaky, chyby i křehkost. Víra je i odvahou udělat krok do neznáma a riskovat. Kardinál Martini ukazuje na apoštolu Petrovi, jak mocná a zároveň křehká může víra být. Tak jako Petr následujeme a milujeme Ježíše – a stejně jako on si mnohdy nevíme rady, jsme zkroušeni nebo bojujeme s „ateistou v nás“. Síla víry je v tom, že zapojuje celého člověka – naše srdce, mysl i ducha. Knížka, napsaná formou biblické meditace pro účely duchovních cvičení, je určena zejména těm, kdo v církvi vedou druhé – kněžím, jáhnům a dalším osobám působícím v pastoraci – aby si stále připomínali jediný zdroj své víry: Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

O Ježíšově utrpení a lásce k lidem se učíme díky básni Salve mundi salutare, připisované cisterciáckému opatu Arnulfovi z Lovaně (asi 1200 - 1250). Nesledujeme zde Krista krok za krokem jako při pašijích, ale hledíme na jeho utrpení a spásonosné skutky skrze jeho ruce, nohy, kolena, bok, hruď, srdce a tvář. Ježíšovy ruce se dotýkají nemocných a uzdravují je. Jeho srdce bije pro člověka a miluje nás. Na jeho prsou spočine apoštol Jan při poslední večeři. Na kolenou pak Kristus trpí v Getsemanech a na křížové cestě. Jeho tvář chceme poznávat a kontemplovat. Úcta k jednotlivým částem Kristova těla i k Ježíšovu nejsvětějšímu srdci ovlivnila liturgii, dějiny spirituality a evropskou, zejména hudební kulturu (D. Buxtehude, J. S. Bach aj.). Arnulfovo dílo vychází česky poprvé v nádherném přebásnění Josefa Hrdličky.

Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. „Jsem trochu nesvůj z přednášek s tematikou falešných představ o Bohu, neboť všechny představy o Bohu jsou falešné,“ doznává jeden náš známý autor a z jistého pohledu mu dávám za pravdu. Vždyť karikatur Boha by se dalo najít asi tolik, kolik je na zemi lidí, kteří si o něm utvářejí nějakou představu. Bůh ze své podstaty nekonečně přesahuje všechno naše chápání a všechny naše představy, říká Katka Lachmanová v pře úvodu své knihy. Proto zpracovala téma záměrně „lidovější“ formou, aby neodradilo čtenáře bez teologického nebo psychologického vzdělání. V první části knihy zazní několik základních otázek ohledně karikatur Boha: co je jejich podstatou, proč se jimi vůbec zabývat, kde a jak vznikají, jak se předávají a kde čerpat, máme-li je nějak korigovat. V druhé části autorka pojmenovává a přibližuje několik konkrétních karikatur, které jsou dnes běžně „v oběhu“.

Kniha Tachles obsahuje přes dvě stě vtipů a anekdot a také jedenáct povídek známých židovských autorů (Šolom Alejchem, Gustav Meyrink, Ephraim Kishon, JIcchok Lejb Perec). Všechny texty se zemitým způsobem strefují do vážných i malicherných problémů člověka i lidské společnosti. Berou si na mužku vztahy v rodině a mezi sousedy, náš vztah k autoritám, obchodní záležitost, náboženství, politiku, lásku i faleš. Tachles souvisí s hebrejským slovem tachlit (smysl, účel, podstata) a doslova znamená "k věci".Také dobrý humor jde k jádru, v podstatě problému - a v tomto smyslu je darem, protože dokáže rozzářit naši tvář ve chvíli, kdy je nám spíše do pláče. V knize Tachles si přijdou na své ti, kdo mají rádi dvojsmysly, černý, laskavě ironický i poněkud nekorektní humor. Vhodný dárek pro milovníky židovského humoru i všechny, kdo se chtějí odreagovat od těžkostí všedního dne.