Karolinum strana 127 z 184

Slovník afixů zpracovává předpony (prefixy) a přípony (sufixy), představuje však i četné části složených slov, jimž se někdy přiznává blízkost afixům. Je to tedy kompendium popisující všechny důležité odvozovací prvky slov užívaných v současných českých textech – včetně slov přejatých. Netradiční pohled na tvoření slov od afixů dává trochu odlišný obraz než běžný směr od derivátů: do ohniska pozornosti se leckdy dostanou doklady z různých příčin opomíjené. Výhodou je i korpus jako zdroj dat: materiál je dostatečně reprezentativní a poskytuje vesměs spolehlivý základ pro odborné závěry. Pomocí slovníku je možné studovat systém afixů v závislosti na jejich frekvenci či produktivitě. Lze z něho vyjít při řešení otázek synonymie afixů, návaznosti na povahu základu a mnoha dalších jevů.

Kolektivní monografie o podobách antisemitismu v Čechách a na Slovensku analyzuje diskursivní a vizuální formy obrazu Žida v české a slovenské většinové společnosti. Příspěvky se zabývají otázkou, jak se v průběhu 20. a 21. století utvářel pojem „Žid“ nebo „židovský“ a jak se v souvislosti s tímto „cizím“ obrazem utvářel obraz „nás“ samotných. Autoři jednotlivých studií se ve svých analýzách tematicky obrací k otázce kontinuity a transformace těchto zrcadlových obrazů a zároveň zkoumají vztah identity a (politické) moci. Badatelé na příkladu Protektorátu Čechy a Morava, válečného slovenského státu, komunistického Československa, ale také soudobých reálií přesvědčivě ukazují, že antisemitismus není vázaný na skutečného nebo domnělého nepřítele, nýbrž na (sebe)legitimizační konstrukty. Předkládaná kniha je založena na využití dobového tisku, orálněhistorických životopisných rozhovorů, pamětí a archivních dokumentů. Také proto je publikace určena nejenom akademické obci a učitelské veřejnosti, ale všem zájemcům o fenomén antisemitismu, jeho projevy a vývoj ve 20. století a v současnosti.

Již z letmého pohledu na předložené studie je zřejmé, že obor pěstovaný pod vžitým titulem „ikonografie křesťanského umění“ se neustále a nevyhnutelně prolíná s „klasickou ikonografií“, jejíž doménou jsou odkazy na antiku ve všech možných následných interpretačních vrstvách. Stejně tak je zřejmé, že pojem „ikonografie“ je klíčový nejen pro malířství a sochařství, ale i pro porozumění symbolismu architektury a dalších, primárně nefigurativních oblastí. Právě toto neustálé prolínání jednotlivých výtvarných kategorií, formy a obsahu či významu a symbolu je ostatně onou životodárnou půdou, z níž vyrůstá poutavé dobrodružství porozumění řeči uměleckých děl, k němuž bychom vás chtěli prostřednictvím této knihy pozvat.

Monografie Vzdělání a dnešek představuje texty českých a slovenských VŠ učitelů a badatelů v oblasti pedagogiky, psychologie, sociologie a filosofie výchovy, kteří se zabývají otázkami teorie vzdělání. Je rozvržena do tří částí, tematizujících problémy vzdělanosti z různých perspektiv a sledujících specifické logiky, rozpory a otázky těchto problémů. Zahrnuje perspektivy a texty (1) historické, (2) metodologické a filosofické a (3) texty se sociopolitickým přesahem zaměřené k problémům ideologizace soudobých konceptů vzdělání. Konkrétně jsou v knize řešena tato témata: historické předobrazy soudobých problémů v teorii vzdělání (spory Chlup – Příhoda v české meziválečné pedagogice); Komenského obraz světa vzdělanců, jeho atributy a kritika; fenomenologická analýza soudobých koncepcí vzdělání v kontextu filosofie přirozeného světa; úloha metafor v pedagogickém diskursu a chybějící metafora ideje vzdělanosti; ideové a organizační změny v řízení univerzit a v podobách univerzitního vzdělávání pod vlivem neoliberálních tlaků; akademické cíle základního vzdělávání; školské reformy a jejich ideologizace; problematika kulturního relativismu ve vzdělávání.

Provdat dceru (snad proti její vůli) nekompetentním knězem, tedy proti všem církevním předpisům a absolutně neplatně, a teprve následně (a to úspěšně) usilovat o zplatnění takového manželství, to byl za počínající vlády přísného katolíka Karla VI. doslova „husarský kousek“. Hraběti Šporkovi se podařil. Jak, to je předmětem této publikace.

Populismus se v posledních letech stal jedním z klíčových konceptů politiky. Zejména volby do Evropského parlamentu v květnu 2014 se staly mezníkem, po kterém se z populismu stal skutečný celospolečenský fenomén. K pochopení úspěchu populistů v těchto volbách je však nutné nahlédnout do předchozích událostí, zejména je třeba zabývat se vztahem mezi nedávnou ekonomickou krizí a chováním populistů v jejím průběhu. Jak ukazují jednotlivé kapitoly této knihy, nová „vlna“ evropského populismu nebyla pouhou reakcí na ekonomickou krizi, ale byla rovněž podpořena úpadkem tradičních politických stran a jejich schopnosti nabídnout voličům atraktivní program. Tato kniha podává ucelený pohled na populismus ve zkoumaných státech. Předmětem výzkumu tedy nebyla jenom samotná populistická uskupení a jejich chování v době ekonomické krize, ale také politické prostředí jednotlivých zemí, v nichž tito populisté působí. V tomto ohledu publikace přináší specifický úhel pohledu na vnitropolitický vývoj v těchto státech (nejen) v průběhu ekonomické krize a napomáhá k pochopení celospolečenských procesů a změn, které tato krize přinesla. Kniha je určena jak studentům a akademikům s odborným zájmem ve studiu evropského populismu, tak širší čtenářské obci, která se chce dozvědět více o fenoménu, jenž v poslední dekádě výrazně proměnil evropskou politiku a hraje stále významnější roli v běžném životě každého z nás.

Histologie je nauka o tkáních. Nové, revidované vydání obecné histologie se kromě popisu základní jednotky tkání - buňky - zabývá čtyřmi druhy základních tkání. Původně byla učebnice určena pro zahraniční studenty stomatologie, postupně byl text revidován a upravován tak, aby obrážel bouřlivý rozvoj tohoto vědního pole v průběhu posledních let a vyhovoval jako praktická pomůcka studentům lékařských oborů.

Kniha představuje soubor třinácti esejů k uctění památky Mileny Doleželové-Velingerové (1932-2012), členky pražské sinologické školy a významné odbornice na čínskou literaturu, která zastávala přední místo při zavádění literární teorie a její důsledné aplikace v sinologii. Milena Doleželová-Velingerová byla jedním z těch vzácných vědeckých pracovníků, kteří psali se stejnou erudicí a stejně kvalifikovaně jak o moderní, tak i o klasické literatuře. Eseje následují příkladu Mileny Doleželové-Velingerové v tom smyslu, že se zabývají širokým spektrem historických období, literárních žánrů a témat - od Tangových cestovatelských esejů až po kulturní identitu postkoloniálního Hong-Kongu. Eseje jsou strukturovány do dvou částí Language, Structure, and Genre a Identities and Self-Representations. Jsou motivovány soustředěným zájmem o problematiku jazyka, narativní struktury a komplexní povahy literárního významu, tématy, které byly středobodem práce Mileny Doleželové-Velingerové.

Vývoj člověka se neomezuje pouze na dětství nebo dospívání. Lidé se mění a vyvíjejí v průběhu celého života. Tato monografie se zabývá různými teoriemi, které se snaží popsat a vysvětlit tyto změny, objevující se od narození až po smrt. Nezaměřuje se však pouze na vývojovou psychologii, ale uvažuje o celoživotním vývoji i v širších, například makrosociálních, souvislostech (změny v sociálním a historickém kontextu). Teoretické poznatky jsou podpořeny aplikací do vlastního výzkumu dlouhodobého vývoje člověka. V současnosti jde o jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí psychologie, která si určitě zaslouží pozornost nejenom z řad odborníků a studentů psychologie, ale i příbuzných oborů. Kniha se snaží alespoň částečně pokrýt současný nedostatek domácí i překladové literatury k této tematice.

Unikátní rukopis sbírky 120 japonských básní ilustrovaných v kartuších ve tvaru vějířů z konce 16. století je nejrozsáhlejším dochovaným originálem žánru tzv. knih vějířů (ógi no sóshi) na světě. V roce 1906 ho přivezl ze své první cesty do Japonska český spisovatel a sběratel Joe Hloucha (1881–1957) a posledních šedesát let je opatrován ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze. Básně obsažené v rukopisu přeložila a do japonského literárního i výtvarného kontextu zařadila Helena Honcoopová, bývalá ředitelka Sbírky orientálního umění, ve spolupráci s Joshuou S. Mostowem, světoznámým odborníkem na starou japonskou poezii, a Makoto Yasuharou, japonskou badatelkou z tokijské univerzity Rikkyó.

Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů. Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním. Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo...

On its initial publication in Czech in 1942, Saturnin was a best seller, its gentle satire offering an unexpected—if temporary—reprieve from the grim reality of the German occupation. In the years since, the novel has been hailed as a classic of Czech literature, and this translation makes it available to English-language readers for the first time—which is entirely appropriate, for author Zdeněk Jirotka clearly modeled his light comedy on the English masters Jerome K. Jerome and P. G. Wodehouse. The novel’s main character, Saturnin, a “gentleman’s gentleman” who obviously owes a debt to Wodehouse’s beloved Jeeves, wages a constant battle to protect his master from romantic disaster and intrusive relatives, such as Aunt Catherine, the “Prancing Dictionary of Slavic Proverbs.” Saturnin will warm the heart of any fan of literary comedy.

Události posledních desetiletí od pádů autoritářských režimů východní Evropy přes barevné revoluce, arabské jaro až po současnou krizi demokracie v etablovaných liberálních demokraciích západu oživily zájem o demokratickou teorii a praxi, o demokratickou tradici a o nově se objevující formy participace. Aletta J. Norval se ve své knize Averzivní demokracie zaměřuje právě na tuto souhru mezi dědictvím demokratické tradice a její inovací a nabízí nové pojetí vzniku a formování demokratických požadavků, vztahů mezi občany, demokratické subjektivity a imaginace. Ve svém tázání se obrací k pozdní filozofii Ludviga Wittgensteina a kriticky se vymezuje vůči dominantním trendům současné demokratické teorie v podobě deliberativní a poststrukturalistické radikální demokracie. Pro českého čtenáře je kniha navíc zajímavá tím, že vychází ze zkušenosti s jihoafrickým apartheidem a nabízí tak jinou perspektivu vyrovnávání se s autoritářskou minulostí.

Kniha přináší barvitý obraz hlavního města Království českého v období vrcholící gotické kultury a umění na pozadí historických souvislostí, které se staly pro Prahu za vlády Karla IV. (1347 –1378) mimořádně příznivými. Po Karlově korunovaci v roce 1355 na římského císaře se stává hlavní město zemí Koruny české poprvé ve své historii i metropolí Svaté říše římské. Praha Karla IV. otevřela své brány a nabídla "stůl k pohoštění prostřený" stavitelům, studentům, umělcům, řemeslníkům, hostům, ať přicházeli odkudkoliv. V královské a císařské prestižní péči, do níž se vedle Karlovy vladařské pozice v Evropě promítla jeho západoevropská vzdělanost a kosmopolitní otevřenost stejně jako víra, respekt k přemyslovské tradici a osobní zaujetí, vykvetlo město do neotřelé krásy. Katedrála, kamenný most, univerzita a vybudování Nového Města s jeho magickým křížem kostelů dodnes stvrzují jako kamenné pečeti pražskou tvář gotické architektury, signovanou malbou a plastikou a celou sférou duchovní kultury. Knihu doplňuje kolem 130 fotografií pražských památek, reálií a dokumentačních obrázků

Monografie, na níž se podíleli historikové a literární vědci z Kuby, Francie, Španělska, České republiky a dalších států, pojednává o různých politických a kulturních projektech v karibské oblasti v průběhu devatenáctého a dvacátého století, přičemž je sledován proces jejich realizace, popřípadě důvody, proč zůstaly projekty nerealizovány. Společným zájmem hned několika odborníků je řešení otázky otroctví na Kubě v devatenáctém století, jehož likvidace byla současně problémem ekonomickým, sociálním a kulturním. Na tuto problematiku pak navazují další autoři zabývající se literárním projekty dvacátého století, v nichž je sledován odkaz na africké dědictví v literaturách karibských ostrovů.

Dobrá praxe je způsob práce, který někdo vyzkoušel, uplatnil a který se osvědčil. Kritériem osvědčení bývá shoda mínění zainteresovaných subjektů. Dobrá praxe má mít doložitelný efekt (v sociální práci např. vyřešení životní situace klienta) konstatovaný subjektem nezávislým na poskytovateli programu/služby. Dobrá praxe má být taková, která pro dosažení efektu vynakládá jen minimální nutné prostředky. Dobrá praxe by také měla měnit životní situaci klienta jen v minimální nutné míře. Publikace shrnuje výsledky výzkumného šetření, které proběhlo v roce 2014. Bylo zaměřené na popis a analýzu pracovních postupů OSPOD v ČR označovaných v současnosti jako „dobrá praxe“. Jde o způsoby práce s rodinou, které jsou efektivní a přinášejí rodině zlepšení její situace. Pokládali jsme za podstatné zapojit do kvalitativního průzkumu dobré praxe nejen sociální pracovníky, ale i rodiny, kterých se intervence OSPOD týkají. Data od respondentů jsou prezentována jako souhrny rozhovorů a excerpta z nich. Činnost OSPOD je v ČR dosud širokou veřejností vnímána jako represivní a málo efektivní. Image sociální práce neodpovídá jejímu významu pro společnost. Proto jsme se zaměřili na ty způsoby práce OSPOD, které jsou funkční a skutečně pomáhají. Věnovali jsme pozornost pracovníkům, kteří svoji práci dělají podle mínění rodin, s nimiž pracují a podle mínění profesionálů ze spolupracujících organizací, dobře. Ti mohou podle našeho názoru inspirovat nejen sociální pracovníky, ale i odbornou veřejnost.