Karolinum strana 137 z 184

Samuel P. Huntington patřil k nejvlivnějším americkým politologům a intelektuálům druhé poloviny dvacátého století, v prvé řadě díky interdisciplinárnímu badatelskému přístupu, schopnosti rozpoznat aktuální problémy společnosti a vytříbenému smyslu pro realitu. Když na Štědrý den roku 2008 zemřel, zanechal po sobě relativně rozsáhlé a tematicky neobvykle rozmanité dílo, jež si bezesporu zaslouží hlubší reflexi. Rodák z New Yorku započal akademickou kariéru analýzou vojensko-civilních vztahů v americké společnosti, následně se zabýval problematikou politického rozvoje a modernizace, krizí demokracie, rozvíjel i teorii přechodů k demokracii s důrazem na třetí demokratizační vlnu, která zahrnuje mimo jiné i tranzice postkomunistických republik střední Evropy, a zamýšlel se rovněž nad pokračující erozí americké identity. Do povědomí širší veřejnosti se však nesmazatelně zapsal zejména teorií o střetu civilizací, v níž srozumitelně zpochybnil nejen vyhlídky západního světa na celoplanetární prosazení liberální demokracie, ale rovněž názor, že ekonomická globalizace nezvratně povede ke kulturní unifikaci světa. V českém prostředí bývá Huntington hojně kritizován a mnohdy dezinterpretován, ale málo čten či podrobněji studován. Kontroverze budí především jeho pozdní díla, která jsou naneštěstí chybně chápána jako reprezentativní vzorek jeho uvažování o světě. Badatelský odkaz dlouholetého ředitele Institutu strategických studií na Harvardově univerzitě je ovšem nepochybně mnohem bohatší, o čemž má čtenáře přesvědčit předkládaná monografie, která by měla posloužit jako základní nástroj k orientaci v bohatém Huntingtonově světě.

Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie. Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů. Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v několika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).

Paleografická čítanka je určena studentům archivnictví a historie a dalším zájemcům o výuku čtení starých psaných textů uložených v českých archivech a knihovnách. Přináší ukázky psaného písma s přepisy a u cizojazyčných textů i s jazykovým komentářem nebo s překlady. Čítanka je sestavena převážně z písemností vzniklých v českých zemích od 9. do počátku 20. století. Ukazky jsou seřazeny chronologicky a pro praktickou výuku autoři rozvrhli texty do tří kategorií podle stupně obtížnosti.

Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších a nejpodstatnějších evropských mýtů, jehož aktuálnost v současné době každým dnem narůstá (což je dobrá zpráva pro mýtus, ale – s přihlédnutím k pointě faustovských příběhů – varovná pro nás). Vladimír Just, který o faustovském mýtu a jeho proměnách už dvě desetiletí přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, proto shromáždil a pro knihu upravil studie z let 1994–2013, jimiž se pokusil z rozmanitých stran nahlédnout do jeho podstaty. Soubor studií nás tak provází samotnými útrobami mýtu, vyprávěného z nejrůznějších aspektů, ale s jedním společným jmenovatelem: tím je scéna kontaktu a posléze kontraktu člověka se zlem. Právě tato scéna okamžitého zisku a do nedohledna odložené splatnosti, scéna, bez níž by žádný faustovský příběh nebyl faustovským příběhem, dala celému souboru souhrnný název, kterým autor zřetelně míří k dnešnímu čtení pradávného příběhu: Faust jako stav zadlužení.

Český politolog a univerzitní profesor Miroslav Novák oslavil v roce 2013 své šedesátiny, a právě proto se v této knize sešli představitelé mladší a střední generace českých politologů, aby mu vyjádřili svou úctu. Někteří z nich byli přímými žáky Miroslava Nováka, jiní nikoli, všichni se však k Novákovi hlásí, někteří jako ke svému vzoru, jiní jako k vynikajícímu a podnětnému politologovi, který svým dílem výrazně ovlivnil současnou českou politologii. Jedná se o politologii nenormativní, empirickou, komparativní, aronovskou, duvergerovskou a sartoriánskou, politologii, která si zakládá na ověřitelnosti faktů, jejich logické a nestranné analýze, na nalézání příčin a následků věcí, politologii, která vychází z ujasněných teoretických pojmů a koncepcí, která stojí na zřetelných argumentech a správnosti myšlení. V neposlední řadě je to také politologie, která usiluje o sdělnost svých závěrů, tj. o tolik potřebnou a, bohužel, zdaleka ne vždy samozřejmou srozumitelnost výkladu.

Učební text Psycholog ve zdravotnictví je určen posluchačům stejnojmenného kurzu, akreditovaného Ministerstvem zdravotnictví ČR. Úspěšné zakončení tohoto kurzu umožňuje posluchačům jednooborového studia psychologie završit proces získávání odborné způsobilosti k výkonu povolání psychologa ve zdravotnictví, kterou mohou získat absolvováním akreditovaného magisterského jednooborového studijního oboru psychologie. Publikace je výsledkem spolupráce desetičlenného autorského týmu lékařů a psychologů a přináší souhrn informací o možnostech vymezení a pojetí zdraví a jeho determinant, o organizaci a řízení zdravotní péče, o úloze a významu zdravotní politiky a představuje hlavní vývojové trendy zdravotního stavu české populace včetně srovnání těchto trendů na úrovni mezinárodní. Další část publikace shrnuje zásady, postupy a praktická doporučení při poskytování první pomoci a zajišťování zdravotní péče v mimořádných a krizových situacích. Pozornost je také věnována požadavkům kladeným na obsah a zásady vedení zdravotnické dokumentace. V publikaci lze též nalézt přehled hlavních právních norem relevantních pro zdravotnictví. Další významnou částí publikace je představení základů farmakologie, jež seznámí psychology s účinky léčivých látek a léčivých přípravků na lidský organismus včetně otázek lékových interakcí, klasifikace léčiv a možných nežádoucích účinků. Další pasáž publikace je věnována možnostem psychologického ovlivnění zdravotního stavu, představuje východiska a hlavní koncepce změn chování souvisejícího se zdravím, podává výklad principů podpory a ochrany zdraví a uvádí též problematiku postupů založených na důkazech (evidence-based). Důraz je kladen i na etické otázky psychologické práce ve zdravotnictví, které představují počátky a rozvoj etických úvah v psychologii. Publikace přináší přehled etických kodexů, uvádí Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) a Metakodex psychologické etiky Evropské federace psychologických asociací (EFPA). V závěru se pozornost autorů obrací k vymezení podmínek, průběhu a výsledků zdravotnické praxe, jejíž absolvování je součástí kurzu Psycholog ve zdravotnictví.

Tři desítky autorů z Argentiny, Francie, Kolumbie, Kuby, Maďarska, Mexika, Španělska a České republiky představují významné historiky, kteří se zabývali dějinami Karibské oblasti, jejich pracovní metody a hlavní oblasti výzkumu (srov. např. texty José Antonia Piquerase o H. E. Friedlaenderovi nebo Paula Estrade o pařížském pobytu mladého Julia LeRiverenda), popřípadě analyzují historickou produkci věnovanou dějinám regionu jednotlivými národními historiografiemi (studie Adáma Anderle o kubánských studiích v Maďarsku). Odborníci na literatury zemí karibské oblasti se zabývají podobou historických událostí v dílech takových autorů, jako byl např. Alejandro Carpentier, či obrazem reality regionu v textech místních publicistů, spisovatelů a básníků.

Monografie nabízí zevrubné seznámení s životem Josefa Zvěřiny v letech 1913–1967, předkládá celoživotní bibliografii jeho publikovaných prací (včetně samizdatu) a rukopisných, resp. strojopisných materiálů, a poskytuje diachronní analýzu tohoto materiálu. První dva aspekty, třebas relativně samostatné hodnoty, slouží aspektu třetímu: biografická a bibliografická studie plní propedeutickou funkci ve vztahu k uchopení Zvěřinovy reflexe. Dějiny osoby a jejího díla se tak stávají dějinami poznání, jímž žila. Právě výjimečná souvislost mezi Zvěřinovým životem a jeho reflexí je naznačena slovy „odvaha být církví“, jimiž on sám nazval jednu ze svých nejslavnějších studií a jež jsou vložena do názvu celé knihy. Napovídá se jimi, že Josef Zvěřina „byl církví“ zcela mimořádným způsobem a toto „bytí církví“ také reflektoval.

Vyprávění o stáří je vyprávěním o čase, biologii a medicíně, ale také o smrti, lásce, tvořivosti, štěstí a moudrosti. Metuzalém byl název šestnáctidílného pořadu o stárnutí a stáří vysílaného Českou televizí v roce 2012. Při psaní literárního scénáře bylo nejtěžší určit a sestavit skutečnosti a souvislosti tak, aby se vešly do patnácti minut jednoho televizního dílu. Poznávání světa totiž připomíná několikarozměrnou časoprostorovou síť. Ke scénářům převedeným do knižní podoby a v textu značeným kurzivou jsou připojeny úvahy, vzpomínky, asociace i reflexe, které mně šly hlavou při psaní, natáčení, rozmluvách se členy štábu, v průběhu projekce i povídání s diváky a kritiky. Také v nich je o fyzice a biologii, ale i o lidech, které jsem v životě potkal; o strachu, vězení a psychiatrických zařízeních jako o spojitých nádobách; o Johanu von Guddenovi a jeho královském pacientu, o včelím mozku a Čingischánovi; o americkém prezidentu Jeffersonovi a míšence Sally Hemmingsové i dětech, které spolu měli; o sebevraždách i práci s vědeckými informacemi, o Sigmundu Freudovi v r. 2012 a také o zombie science...

Pražské hudební světy jsou první knihou, která se věnuje hudbě v Praze z jiné než hudebně historické perspektivy: K hudebním událostem dnešní Prahy přistupuje z pozice etnomuzikologie, někdy nazývané také hudební antropologie. Dostáváme se tak kupříkladu na festival Refufest, na punkový koncert do klubu Modrá vopice a na představení Dvořákovy Rusalky do Národního divadla nebo doprovázíme oddané Haré Kršny při jejich průvodu centrem Prahy; nejen proto, abychom je viděli a "slyšeli" jejich muziku, ale zejména proto, abychom se dozvěděli, kdo a proč ji provozuje a poslouchá. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi, které čtenáři pomáhají stát se jedním z účastníků popisovaných událostí.

Soubor Rukověť pábitelského učně obsahuje povídkovou tvorbu Bohumila Hrabala ze 70. let 20. století. Vesměs jde o texty psané v Kersku a Kerskem inspirované. Část povídek vyšla na jaře 1978 v nakladatelství Československý spisovatel pod názvem Slavnosti sněženek, stejný titul měl i pozdější film Jiřího Menzela (1983), kde Hrabal spolupracoval na scénáři. Kniha pak několikrát vyšla a dále vychází v redakční úpravě 1. vydání. V tomto našem souboru obnovujeme původní autorův záměr, v 70. letech cenzurovaný. Vracíme tehdy vynechané povídky a přidáváme prózu Družička. Textovým východiskem je 8. svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala (Pražská imaginace, 1993), odkud také přebíráme název.

Monografie představuje ucelenou a v našich poměrech zatím ojedinělou studii, která se zabývá etablováním sociální práce v české části nově vzniklého samostatného státu. Text se věnuje ustanovování oboru od doby před rozpadem Rakouska-Uherska, přes první republiku a hospodářskou krizi, historický exkurz pokračuje obdobím válečné okupace našeho území Německem až po únorový převrat v roce 1948. Titul představuje sociální práci ve všech jejích rozměrech, postihuje samotnou organizaci a oborové vzdělávání, metodologii i teorii sociální práce, ale především její praktický výkon jednotlivými sociálními pracovnicemi – v období, kterým se práce zabývá, se jednalo o dominantně ženskou profesi se všemi konsekvencemi, které z toho vyplývaly. Monografie poodkrývá společenské i politické souvislosti, ve kterých se obor sociální práce formoval, neboť sociální práce po celou dobu svého vývoje představovala výrazný potenciál ke kultivaci společnosti.

Monografie přináší nové pohledy na souvislosti lotyšské a české literatury a kultury a rozšiřuje poznatky o působení naší náboženské reformace v Pobaltí, zejména v Lotyšsku. Autor nejprve shrnuje základní historická fakta o Pobaltí, typologicky je srovnává s českou situací a jádro práce poté strukturuje podle Komenského programu nápravy „moudrosti mysli“, „zbožnosti srdce“ a „životního klidu“. První část je věnována zvláště působení Komenského pedagogického díla a jeho paralelám v Lotyšsku, druhá a třetí část se zabývá lotyšskou literaturou související s ochranovským hnutím a jejími českými kontexty. Za příznačný svorník s českou kulturou je považován sociální, národní a politický aspekt lotyšské „kultury srdce“, do jejíchž základů byl uložen také odkaz Husa a husitství, Komenského a českobratrství.

Druhé, rozšířené a upravené vydání slovníku obsahuje přes 4000 českých pojmů a jejich německých ekvivalentů z architektury, malířství, sochařství, kresby, grafiky, uměleckého řemesla, památkové péče, ikonografie a také z liturgie a náboženství. Oproti prvnímu vydání uvádí i nejvýznamnější světce a české patrony, názvy našich výtvarných sdružení a skupin. Většina hesel se vztahuje k umění evropskému, ale zařazeny jsou i hlavní pojmy z kultur mimoevropských. Hesla v obou částech slovníku jsou uspořádaná abecedně, ustálená terminologická spojení adjektiva se substantivem v obvyklém slovním pořadí.

Sborník příspěvků z mezinárodní konference Úloha osobností a institucí v rozvoji vzdělanosti v evropském kontextu (Prezentace školství a vzdělanosti), která proběhla na půdě Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v říjnu roku 2012 na počest 120. výročí založení Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, zahrnuje texty autorů takřka z celé střední Evropy – z České republiky, Polska, Slovenska a Rakouska. Konference se zúčastnili filozofové, historici, pedagogové, pracovníci muzeí, knihoven a dalších vzdělávacích institucí. Cílem setkání bylo promyslet filozofická a pedagogická východiska evropské podoby vzdělanosti zejména v souvislosti s národní kulturou, jazykem, tradicí a potřebou porozumět lépe vlastní současnosti. V tomto kontextu vyvstala „Evropa“ nikoli jako pojem geografický, nýbrž jako označení určitého duchovního společenství. Intence celku, jež je vlastní evropskému pojetí filozofie a vzdělanosti, je protikladem všem podobám partikularismu (tedy i národních kultur). V souvislosti s tím vyvstala řada otázek: Může pravé myšlení a pravá vzdělanost vyrůst bez hloubky tradice a zakotvení ve vlastní, národní kultuře, nebo se z ní rodí? Jaký je vztah jazyka a vzdělanosti, co lze a nelze v národním jazyce vyjádřit? Zda a jak ovlivňuje politika úroveň vzdělanosti? Z těchto hledisek (spolu s Komenským a jeho snahou o nápravu věcí lidských – filozofie, politiky, náboženství) promýšlíme podíl a přínos význačných osobností filozofického a pedagogického myšlení, které nesporně založily, formovaly a ovlivnily vzdělanost ve svých vlastních zemích a zároveň prolomily úzce regionální hranice vlastního národního myšlení směrem k celku (k Evropě). Pozornost, především ta dějinně pedagogická, směřuje k analýze institucí, jejichž činnost formuje a ovlivňuje tehdejší i budoucí pedagogický diskurz.

Studie Harlana Lanea představuje komplexní (lingvistický, antropologický, historický) pohled na reprezentaci neslyšící komunity, otázku znakového jazyka a vzdělávání neslyšících. Autor zaujímá jasné stanovisko: tato komunita je jazykovou a kulturní menšinou, která má právo na svůj jazyk a kulturní hodnoty. Lane se snaží hledat historické kořeny medikalizace hluchoty a s ní souvisejících jevů (oralismus atd.) a ukazuje, jakým způsobem se konstituovaly předsudky určující negativní pohled na tuto komunitu. Zaujímá rovněž radikální stanovisko k etickým otázkám souvisejícím s kochleárními implantáty. Jeho kniha je zásadním příspěvkem jak k deaf studies, tak lingvistice znakového jazyka.