Karolinum strana 56 z 164

Při vyslovení slova automobil obvykle ihned vyvstane na mysli masově rozšířený dopravní prostředek, který člověka provází již více než sto let. Kolektiv autorů si však vytkl za cíl podívat se na automobil úhlem pohledu kulturních dějin. Motorismus je v rámci jednotlivých kapitol zkoumán v nejrůznějších souvislostech, od aspektu estetického a módního přes uměleckou inspiraci a výrazový prostředek v divadle a filmu po fenomén společenského a každodenního života různých skupin obyvatelstva. Nastíněny jsou i fáze jeho technického vývoje. Kulturní rozměr českého motorismu je sledován na obsáhlém pramenném základě, těžícím jak z dosud nezveřejněného archivního materiálu, tak i z nejnovější domácí a zahraniční literatury. Knihu doprovází čtyřicet dobových fotografií.

Příručka Klíč k novověké paleografii představuje praktickou pomůcku pro zvládnutí čtení raně novověkých a novověkých paleografických textů (od počátku 16. do počátku 20. století). Soustřeďuje se na dva základní typy písma české a německé novogotické písmo, především jejich kurzívní formy, které se vyvíjely vedle sebe a navzájem se ovlivňovaly až do schválení Všeobecného školního řádu v roce 1774. Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních problémů aktivního osvojení si čtení textů ze sledovaného období je výrazná individualizace písem, daná rozvojem vzdělanosti a znalostí psaní a na to navazující širokou typologickou škálou písemností, je hlavním záměrem ukázat některé z nejčastěji se vyskytujících tvarů jednotlivých písmen české i německé novogotické kurzívy a ilustrovat variabilitu grafémů danou individuálním projevem písaře. Vedle těchto grafémů je v příručce zařazeno 20 jazykově českých a 20 německých ukázek textů včetně paleografických přepisů a doprovodného komentáře, zařazeny jsou rovněž ukázky písma z učebnic psaní užívaných ve předmětném období, připojen je rovněž přehled nejčastěji užívaných zkratek.

Kniha přibližuje osudy pěti výjimečných žen, které se zasloužily o rozvoj sociologických metod a jejich použití v aplikovaném výzkumu: Florence Kelleyové, Vivian M. Palmerové, Marie Jahodové, Herty Herzogové a Elisabeth Noelle-Neumannové. Tyto ženy vynikaly houževnatostí, s níž šly za svými sny a cíli, byly hrdé, mimořádné svou originalitou, a přitom ochotné tvořit v týmu. Dokázaly porozumět empirickým datům a metodologickým souvislostem a snažily se prosazovat inovativní přístupy v bádání, jejich myšlenky byly často i vůdčí ideou dodnes slavných výzkumných projektů. Bez jejich inovací, energie a tvůrčích nápadů by mnohé projekty nebyly tak úspěšné. Sláva však připadla zpravidla mužům teoretikům, v jejichž stínu tvořily. Kniha nabízí vyprávění o vědeckém i osobním životě těchto několika výzkumnic, o jejich odvaze, trpělivosti, nelehkých rozhodnutích i úspěších jejich snažení. Čtenáře provede téměř celým dvacátým stoletím a připomene mu, čím tyto průkopnice přispěly k empirickému sociologickému výzkumu.

Vzpomínky na 60 let v oboru sociální politiky, správy a práva z let 1955-2015 je autorský text již zesnulého prof. JUDr. Igora Tomeše, CSc. Je výjimečným svědectvím, které s vysokou citlivostí a smyslem pro detail popisuje profesní a životní dráhu výjimečné osobnosti. Čtenář je postupně, chronologicky, seznamován s jednotlivými klíčovými etapami života prof. Tomeše, v rámci nichž sám autor líčí svůj profesní vývoj v kontextu proměnlivého politického dění. Živý a poutavý výklad nechává strukturovaně nahlédnout nejen do strmého kariérního růstu geniálního experta, sociálního politika mezinárodního významu, ale také do mysli nesmírně vnímavé a velkorysé osobnosti. Autor mistrně, s vypravěčským umem jemu vlastním popisuje své vzestupy a pády, k nimž zaujímá specifický produktivní přístup, který ho podněcuje k další činnosti a práci na sobě samém. To mu nakonec pomáhá překonávat zpočátku těžké období normalizace, které mělo zamezit uplatnění jeho odbornosti a jejímu dalšímu rozvoji. Opak byl však pravdou a Tomeš se rychle na vzniklý stav adaptoval a využil svých dosavadních zkušeností např. k vytváření důstojných podmínek zaměstnávání dělníků v hutním podniku. Druhá, porevoluční část Tomešova vyprávění, líčí jeho krátkodobé, přesto zásadní angažmá ve vrcholné politice a dlouhodobou účast na mezinárodních sociálních reformách. V závěru nechybí ani vzpomínky na jeho porevoluční působení na akademické půdě, jemuž se věnoval až do své smrti v r. 2018. Text je neotřelým, zvláštním zážitkem a živou vzpomínkou nejen pro ty, kteří prof. Tomeše znali, ale i nesmírně poučným a inspirativním obsahem pro ty, kdo měli možnost ho poznat pouze zprostředkovaně, a to zejména prostřednictvím jeho bohaté publikační činnosti.

Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 18501950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku. Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení bába a usilovaly o důstojnější název porodní asistentka.

Sbírka textů a úloh z německé gramatiky pro pokročilé, jejíž autoři vycházejí ze zkušeností s výukou na FF UK, je určená vysokoškolským studentům německého jazyka na filozofických a pedagogických fakultách. Ocení ji především ti, kteří se německému jazyku chtějí věnovat z filologického hlediska. Publikace staví na autentickém jazykovém materiálu, jenž je zastoupen velmi širokou paletou textů. Uživatelům poskytuje příležitost obeznámit se i s jevy, které bývají v jiných cvičebnicích a sbírkách úloh zpravidla opomíjeny. Řada úloh je založena na srovnání němčiny a češtiny.

Kniha se zabývá dvěma velkými jihočeskými panstvími Třeboň a Hluboká (dnes Hluboká nad Vltavou) v procesu proměn, které nastaly po třicetileté válce. Obě panství získal Jan Adolf ze Schwarzenberka krátce po roce 1660. Jaroslav Čechura reviduje výkladové stereotypy, které přisuzují této době mnohé negativní charakteristiky. Ukazuje vztah vrchnosti k poddaným v případě neúrody, ale i hledání a nalézání nových možností rozvoje hospodářství (včetně nečekaných aktivit, jako byl třeba chov želv). Pozornost je věnována třem profilujícím aspektům předpokládaných změn: panským dvorům, robotě a potahům ve dvorech. Právě robota je tu demytizována. Nejednou deklarovaná přísnost vrchnosti měla své meze a limity. Šlechtic byl nejenom pánem, ale i otcem svých poddaných, kterým poskytoval v případě ohrožení pomoc a ochranu.

Myšlení Josefa Šafaříka, který vždy očekával více od jednotlivce než od společnosti a varoval před intelektuálním a etickým konformismem, je prodchnuto hlubokým humanismem. K jeho zájmu o osobnosti, jako byl Sókratés, Ježíš, Dorothee Sölleová nebo Hans Küng, jej vedly osobní sympatie i snaha pochopit, v čem spočívá pravé lidství. Ačkoli tvořil v ústraní a většinu života neměl možnost oficiálně publikovat, svými názory a postoji ovlivnil Václava Havla, Josefa Topola a další význačné postavy kulturní scény. Šafaříkovo dílo je apel, který každého čtenáře staví před základní existenciální otázky, a ani po letech neztratilo nic ze své inspirativnosti.

Druhé vydání učebnice klasické japonštiny si klade za cíl seznámit studenty japanologie se základy historického jazyka zformovaného v 9.12. století, který se takřka nezměněn používal v písemné podobě až do první poloviny dvacátého století. Zdůrazněním etymologického aspektu se snaží propojit archaická slova, idiomatická vyjádření, gramatické jevy nebo přísloví současného jazyka s jazykem klasickým a zpřístupnit tak studentům učení se těžkému předmětu. Učebnice sestává ze dvou svazků: 1) Učebnice s úvodním textem ve starém jazyce a popisem gramatických jevů s ukázkovými větami a cvičeními a 2) Dodatků s důležitým rozšiřujícím materiálem pro překládání (gramatické tabulky, slovníček, seznam starých provincií s mapou, přehled starých jednotek nebo uctivých sloves atd.) a také s klíčem ke cvičením v Učebnici. Celkové rozvržení a metodika učiva jsou vhodné jak pro jazykové kurzy vedené učitelem japanologie, tak i pro samostudium.

Monografie vůbec poprvé představuje dílo erlangenského systematického teologa Friedricha Mildenbergera. Jeho třísvazková Biblická dogmatika, kterou autor obsáhle vykládá a komentuje, kombinuje biblickou vědu s dogmatickým tázáním a usiluje o příhodné porozumění Písmu v církevní praxi. V Mildenbergerově jednoduché řeči o Bohu se církev zavazuje pojednávat o pravdě, která se uskutečňuje v životních, nikoli teologických souvislostech. Mildenbergerovo dílo, v českém prostředí naprosto neznámé, vyčnívá v německé teologii 20. století pro svou naprostou radikálnost, interdisciplinaritu a myšlenkovou důslednost.

Kniha analyzuje disparátní vývoj náboženství, církví a religiozity v České a Slovenské republice po rozpadu společného státu. Zatímco česká společnost je jednou z nejsekularizovanějších společností světa, na Slovensku náboženství už tradičně hraje významnou úlohu ve veřejném prostoru. Je to však celá pravda a vystačíme s tím, že všechny rozdíly připíšeme historickému dědictví? Po přiblížení odlišné historie a společenského postavení církví a věřících v obou zemích autor podrobně analyzuje vývoj vztahů mezi státem a církvemi, jejich financování a ekonomický provoz, církve jako náboženské organizace a jejich společenské a kulturní působení, stejně jako proměňující se religiozitu a názory veřejnosti. Ukazuje, že v obou společnostech se prolínají sekularizační i desekularizační tendence a že české a slovenské církve, ale ani jejich sekulární protějšky často nedokázaly adekvátně reagovat na aktuální společenské potřeby. Hledání individuálně i společensky přijatelného (postoje k) náboženství naší doby je tak zřejmě ještě před námi.