Karolinum strana 58 z 184

Dotisk poslední knížky dětského psychologa Zdeňka Matějčka seznamuje s jeho názory, postřehy a stanovisky. Profesor Matějček čtenářům především sděluje mnohé z toho, co se během své bohaté praxe dozvěděl o zákonitostech, s nimiž je spjata dětská výchova, o dětské psychologii či dětském myšlení. Zároveň se zasvěceně, ale i čtenářsky přístupně, vyjadřuje k různým otázkám, s nimiž se znova a znova setkáváme ve svém každodenním střetávání s dětským světem.

Historie Německé vysoké školy technické v Praze v letech 1938–1945 připomíná křižovatku – bod, kde se protínají dějiny vzdělanosti českých Němců, vysokých škol, techniky i dějiny okupace a nacistické třetí říše. Tvoří důležitý díl historického obrazu vysokého školství v českých zemích, a to jak ve vztahu k dějinám ČVUT, tak ve vztahu k Německé univerzitě. Předkládaná monografie se věnuje především vývoji institucionálnímu, biografickému a politicko-správnímu. Příběh pražské německé techniky, pojímaný v širším historickém kontextu snah o vyrovnání se s paralelním působením českého a německého obyvatelstva, ilustruje mnohovrstevnatý vývoj technického vzdělání, myšlení a invence v českých zemích.

Tréma je vážným problémem mnoha studentů hudby a profesionálních hudebníků, který může způsobit závažné poškození výkonu a vyvolat utrpení a stres. Faktory, které se vzájemně ovlivňují a určují intenzitu působení trémy na výkon, jsou: sebehodnocení, vnímaná sebeúčinnost, úroveň připravenosti repertoáru a výkonné zkušenosti. Monografie objasňuje problematiku trémy ve variabilitě jejích projevů; popisuje její psychologické, sociální a vzdělávací určující činitele a poskytuje analýzu metod prevence trémy ve vzdělávacím systému. Cílem výzkumné části bylo prozkoumat, zda sebeúčinnost a sebehodnocení mohou být prediktory trémy u studentů hudby, kteří pocházejí ze tří odlišných vzdělávacích systémů, a stanovit eventuální rozdíly mezi nimi; dále pak získat hlubší informace o příčinách této souvztažnosti a zjistit, jestli případné rozdíly můžeme přičíst různorodým vzdělávacím zkušenostem studentů. Zároveň je provedena analýza implikací této studie pro učitele a studenty v oblasti instrumentálního vzdělávání.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

Kniha Marie Zimmermannové je věnována odbornému dílu Josefa Hronka (1890–1954), řádného profesora katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Kromě biografie podává zevrubný přehled Hronkova díla a seznamuje s oborovým kontextem, v němž působil. Jádrem monografie je tematická analýza Hronkova katecheticko-pedagogického díla a jeho zhodnocení vzhledem ke stavu soudobé teologie i pracím Hronkových souputníků. Ukazuje Hronka jako výraznou vědeckou osobnost, jejíž dílo bylo dosud neprávem opomíjeno. Knihu doplňují rozsáhlé přílohy.

Inferences with Ignorance focuses on two formal logic systems that employ the type of inferences in which questions are used in addition to statements. Not merely capturing questions as part of a logical apparatus, Michal Peliš also emphasizes the role of question-asking in communication. The book presents options for formalizing questions using sets of “direct answers,” demonstrates where questions are used in inferences, and explores asking questions and seeking answers as important components of everyday communication, proposing ways of using questions within a formal system that can capture a change in knowledge during this simple communication.

Soubor textu Úvahy o mýtu zahrnuje mýty starozákonní, řecké, středověké, novověké a současné, tj. mýty počátku třetího milénia. Autor vysvětluje pojem mýtu, všímá si těch, které se tradují v literární, divadelní, filmové a dnes už i internetové podobě: stvoření světa, prvotní hřích, potopa, české legendy, legendy nacionální, zrod mediálních hvězd, budování obrazu politiků… I k pasážím zachycujícím historii dávno minulou přidává autor současný rámec a pro mladší čtenáře, zejména pro studenty, uvádí méně známá fakta. Kapitoly věnované výkladu některých českých, československých a opět českých dějinných událostí jsou inspirací k tvořivému přístupu k mýtům obecně.

On the occasion of the 600th anniversary of the death of Charles IV in 1978, Professor Emanuel Vlček, MD, DSc conducted research of the skeletal remains of the Pater patriae, which brought a number of surprising findings, important to a whole range of scientific disciplines at Charles University, and cast light on significant events in Charles’ life as well as on the cause of his death. The research has presented this prominent ruler as a human being, an ordinary mortal, suffering from many injuries and chronic diseases with which he was coping with indefatigable will, keeping in mind his commitments to God and Kingdom of Bohemia. It may be that all the pain and suffering also influenced his spirituality and his efforts to find salvation by attempting to realize his concept of the supreme being (Imitatio Christi). The results of the research by Professor Vlček have been repeatedly published, but until now we have had no representative publication in English. The forthcoming celebrations of the 700th anniversary of Charles’ birth offer an opportunity to fill this gap.

Předkládaná publikace přináší studii prozódie dvou evropských jazyků, francouzštiny a češtiny, a to z kontrastivního hlediska inspirovaného metrickou a autosegmentální fonologií. Monografie je členěna do pěti částí. V první části autor shrnuje hlavní aspekty prozodického fungování jazyka a vymezuje epistemologický rámec své studie. Následující tři části jsou věnovány třem hlavním rovinám prozodické stavby – slabice, přízvukové jednotce a intonační jednotce –, přičemž je na všech úrovních průběžně srovnávána francouzština a čeština. Tato systematická analýza je doplněna šesti relativně samostatnými empirickými studiemi. V případě češtiny některé z analýz představují doplnění mezer v popisu prozódie tohoto jazyka. Závěrečná část je typologickým shrnutím předcházejících analýz.

Malá města v Evropě ve dvacátém a na počátku jedenadvacátého století jsou v historickém výzkumu opomíjená. Problematika kulturního dědictví ve vazbě na rozvojové strategie, je téma diskutované ekonomy více než historiky. Kolektivní monografie věnovaná fenoménu malého města, jenž má v Evropě specifickou, byť regionálně velmi diverzifikovanou podobu, se zaměřila na problémy, které řeší ve druhé polovině dvacátého a v první dekádě jednadvacátého století. Města nevýznamná, uprostřed zemědělského venkova či na periferii metropolí, se snaží najít motivaci k překonání ekonomických a sociálních problémů. V pěti kapitolách knihy autorky a autoři sledují malá města v několika málo evropských zemích a analyzují, jak lidé, kteří o městech rozhodují, architekti a urbanisté, přemýšleli o městě a organizovali prostor malých měst. Jedna z cest, kterou města využívají, vede přes zhodnocení kulturního dědictví a jeho využití jako nástroje k motivaci svého rozvoje. Tito lidé chtějí upozornit na své město a učinit z něj centrum regionálního rozvoje. Způsob využívání kulturního dědictví je velmi rozmanitý, jak dokazují výsledky výzkumu badatelů různých oborů. V mezinárodním autorském týmu najdou čtenáři historiky a historičky, sociology, architektky i historika umění, kteří spolupracují v Evropské asociaci pro urbánní historii.

Výbor textů obsahuje studie a doplňky Jürgena Habermase k jeho diskursivní politické a právní teorii demokratického právního státu, kterou systematicky vypracoval ve své monumentální knize „Faktizität und Geltung. Beiträge zur Diskurstheorie des Rechts und des demokratischen Rechtsstaats“ (1991). Jde o druhý opus magnum „zralého“ Habermase v oblasti „praktické filosofie“, v němž velmi složitým způsobem navazuje na svou předchozí, stejně tak monumentální knihu „Theorie des kommunikativen Handelns“ (1981). Habermasův pokus o diskursivní zdůvodnění liberální demokracie je organickou součástí tradičních diskusí v německé politické a právní teorii, dokládá systematickou recepci anglosaských diskusí, komplikovaným způsobem navazuje na předchozí etapy Habermasova myšlení a zcela novým způsobem naplňuje jeho základní intence.

Křesťanství se z Jeruzaléma šířilo několika směry. Jedním z jeho nejvlivnějších center byl Řím, jenž se také stal sídlem papežů a zůstal jím i po přesídlení císaře do nově vzniklé a tehdy řecké Konstantinopole. Kromě Říma, spjatého s apoštolem Petrem, však existovaly i další velké křesťanské obce, založené ostatními apoštoly a ležící na východ od římské říše, které se rovněž nazývaly církvemi. A tak i dnes kromě největší latinské (římské) církve existují desítky východních, právem se chlubících vlastní apoštolskou tradicí. Jejich vzájemná komunikace a spolupráce byla několikrát přerušena a zase obnovena, čímž vzniklo jejich dnešní označení sjednocené církve (s Římem) a církve nesjednocené. Tato encyklopedická monografie – první svého druhu u nás – přináší nejen stručný historický pohled na vznik a vývoj všech jednotlivých východních církví (sjednocených i nesjednocených), ale i jejich aktuální stav (2016). Mnohé z nich rostou počtem svých členů i svými aktivitami, další zanikají, a to nejen pro úbytek svých věřících, ale i z důvodu válek a pronásledování. Některé již po staletí setrvávají víceméně uzavřené na území, kde kdysi vznikly, jiné dnes naopak působí v lokalitách, které ani nelze označit Východem. Přesto zůstávají svou tradicí, obřadem, kulturou, právem i spiritualitou nadále církvemi východními.

Publikace se zabývá vztahem mezi volbou metodologie, metodou, výzkumným cílem a výslednou výpovědí v obecné rovině vědeckého zkoumání. Na teoretické bázi představuje jednotlivé typy metod a možnosti jejich uplatnění a analyzuje jejich přednosti a omezení. Podrobněji je zkoumána explanace a z časového, procesního a strukturně-funkčního pohledu také narace. Závěr knihy je věnován problému evaluace vědeckovýzkumné činnosti a jejího dopadu na financování věd.

Kniha je teoretickým zázemím pro korektní vedení pohybových aktivit dětí v raném věku ve vodním prostředí tak, aby byly pro dítě jednoznačným přínosem, a zároveň stavěly základy jeho primární plavecké gramotnosti. Nejedná se o učebnici jednotlivých postupů, ale o odborný text umožňující pochopení zákonitostí časné lidské ontogeneze, vývoje plavecké motoriky a základů didaktiky plavání. Způsob výkladu je rozvíjen podle vývojových etap dítěte se začleněním souvisejících odborných témat (přístupy k pohybové stimulaci dítěte, předpoklady pozitivního průběhu aktivit ve vodním prostředí, zanořování, sebezáchrana).

Monografie zachycuje, jak se v 90. letech vyvíjely vztahy mezi politickou a mediální sférou v Česku, jak politická sféra ovlivnila transformaci ČTK. První tři kapitoly se týkají procesu tvorby institucionální legislativy (zákony č. 123/1965 Sb., č. 310/1991 Sb. a č. 517/1992 Sb.), další dvě pak aplikace právních norem: na příkladu volby první Rady ČTK (1993) a pokusu vlády vrátit do zákona povinnost zveřejňovat oficiální prohlášení v plném znění, a redefinovat tak úlohy agentury (1995). Poslední část rekapituluje postoje ke změně statutu, respektive k případné privatizaci agentury a časově se váže k druhé Radě ČTK (1998), byť téma prolíná celými 90. léty. Zákonodárci totiž v roce 1992 předpokládali, že statut ČTK jako média veřejné služby bude dočasný, na rozdíl od zákonů o České televizi a Českém rozhlasu.

Publikace Zvuková báze řečové komunikace představuje české veřejnosti nejnovější poznatky o fonetickém a fonologickém popisu řeči. Ve snaze nabídnout komplexní pohled na zvukové systémy jazyků se věnuje segmentálním i prozodickým jevům z několika vzájemně se doplňujících hledisek. Pojednává jak o artikulačním základu řeči, tak o akustických a psychoakustických vlastnostech řečového signálu. Popis segmentální úrovně se kromě vokalických a konsonantických systémů zabývá též interakcemi, k nimž dochází v souvislé řeči. Důkladně je pojat systémový (fonologický) přístup k segmentálním jednotkám a k systematickým procesům. Popis suprasegmentální úrovně vychází ze slabiky jakožto klíčové jednotky řečové produkce i percepce. Důraz je kladen na prozodickou strukturu řeči, na lexikální přízvuk a na melodické a rytmické vlastnosti řeči. Jedním z cílů knihy je rovněž sjednotit rozkolísanou terminologii řečových věd.