LEDA strana 35 z 58

Farmář Matěj Cuthbert a jeho poněkud strohá sestra Marila se rozhodli, že k sobě vezmou dítě ze sirotčince – chlapce, aby jim později byl oporou v hospodářství. To ovšem netušili, že Matěj od vlaku přiveze upovídanou rusovlasou holčičku – drobnou, hubenou a bledou Annu, radostnou, upřímnou, prostořekou, temperamentní a nápaditou. Anna má za sebou bezútěšné putování od jedněch pěstounů k druhým i pobyt v sirotčinci. Je jí vlastní vyvinutý smysl pro všechno krásné, pulzuje v ní život naplněný fantazijními představami. Ocitla se u Cuthbertových sice omylem, ale přece ji nepošlou zpátky! Marila se rychle vžije do role vychovatelky a snaží se spoutat Anninu divokou fantazii i její bezelstnou touhu po všem krásném. Annin vnitřní svět a její touha po sblížení, harmonii a kráse však nezadržitelně probleskují navenek a proměňují Marilu i další románové postavy a samozřejmě i čtenáře. Autorka líčí Anniny sny a dobrodružství v lesích a na loukách kolem Zeleného domu, její přátelství i spory s místními dívkami a chlapci – to vše v mnoha zábavných i dojemných příhodách. Bezvýhradné přátelství s opatrnější a konvenčnější Dianou, která přidává (tedy aspoň většinou) k Anniným ztřeštěnostem trochu rozumu, tu má své opodstatnění. Na druhé straně střetnutí dvou výrazných povah představuje vztah Anny se zprvu nenáviděným Gilbertem. Rozesmějí nás Anniny ztřeštěnosti a pohromy, jež se jí doslova sypou na hlavu, rozlítostní odpor, který Anna kvůli své upřímnosti občas vyvolá, a jistě nás strhne volný tok krásných obrazů, osvěžující humor i dramatický spád děje. Anna je od prvního okamžiku skvělý společník čtenářské představivosti – dětské nebo dospělé (pokud si ji dospělý dokázal uchovat). Kdyby se Jane Austenová narodila o sto let později, jistě by se spřátelila se stejně skvělou autorkou Lucy Maud Montgomeryovou. Obě totiž dokáží i dnes nabídnout čistou radost ze čtení! DATUM VYD

VÝSTAVNÍ VEPŘ STAROSTA, chlouba statku pana Jonáše, nabídne na sklonku požehnaného života vykořisťovaným zvířatům lákavé řešení. Stačí odhodit okovy a vyhnat prapůvodce všeho útlaku: člověka, jenž si až doteď přivlastňoval plody jejich dřiny. Povstání na zaostalé usedlosti na sebe nenechá dlouho čekat. Protože však každá společnost – tedy i zvířecí samospráva – potřebuje řád, ujmou se vůdčí role Starostovi prasečí soudruzi. Odhodlání, pravidla, sny i nerozborná jednota revolucionářů se ale začnou drolit ve chvíli, kdy Zvířecí statek vedle lidských škůdců napadne zákeřný vnitřní nepřítel. Zakrátko tu zavládnou demagogie, hlad, hrůza a násilí… Nový český překlad alegorie o krachu idejí bolševické revoluce míří ke generacím, které už byly osvobozeny od komunistického blouznění o „světlých zítřcích“. Největší kritik totalitních režimů 20. století, inspirovaný zvěrstvy Stalinova Velkého teroru, varoval Evropu před tím, že k pohádkám o rovnostářství není radno vzhlížet. Zanícení reformátoři, jichž se po válce – Orwellova kniha vyšla v roce 1945 – rojily všude zástupy, totiž zapomínají na naše tisícileté rozpory i přirozené sklony ke špatnostem. A tak je původní útlak vystřídán dalším a vrchnost se v tom znovu s potěšením rochní. Příklady vidíme kolem sebe. Tento zcela nový český překlad nejslavnější satirické antiutopie opatřil sugestivními barevnými obrazy Boris Jirků.

Mansfieldské panství má všechny potřebné atributy úspěšného románu – spletitý barvitý příběh plný plasticky vylíčených postav, vrcholící šťastným koncem. Hlavní hrdinka Fanny Priceová se v útlém věku ocitá jako chudá příbuzná na Mansfieldu v rodině své lépe situované tety a strýce. Venkovské sídlo žije svým vlastním rytmem a všedními událostmi, jež jsou v celospolečenském měřítku jistě zanedbatelné, ale pro aktéry příběhu vrcholně důležité – ať už je to ples, návštěva nebo něčí nemoc. Fanny dozrává v osobnost, která se i v prostředí sešněrovaném konvencemi dokáže držet svých zásad a ideálů, a proto získá lásku, v niž vlastně neměla doufat…

Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová (1775–1817). Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila – asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.

Hlas Alberta Camuse zní ze všech jeho románů nejosobněji právě v této knize. Autor putuje ke kořenům, hledá sám sebe, odkrývá myšlenková východiska svých knih. Podněcuje čtenáře, aby důsledně promysleli jejich poselství. Opravdu jsou Camusovi vlastní všechny pojmy běžně spojované s jeho jménem – existencialismus, absurdita, společenské vyloučení, revolta? Autor vyjadřuje hluboký vztah k Alžírsku jako k svému prvnímu domovu, zatímco Francie pro něj navždy zůstala druhým, nikoli však vlastním domovem. Camusova přimknutost k zemi jeho dětství je stejného rodu jako láskyplný vztah k hluché, jen ze rtů odezírající negramotné matce, v jejíž chudé domácnosti na předměstí Alžíru vyrostl. Sebevýchova „prvního člověka“ Camuse se musela obejít bez autority otce, bez jeho předaných zkušeností a pravd. Je věrný sám sobě, vědomý si svých chyb, nelítostně poctivý… a přitom se nevzdává naděje. Revoltuje proti utrpení, učí (se) milovat, co je nedokonalé. Jeho vnitřní, skutečná, žitá úcta k lidské práci ho rozdělila od pařížských intelektuálů, kteří o proletariátu jen vedli řeči. Kvůli tomu všemu je právě dnes namístě číst Camuse pozorně! Albert Camus zamýšlel tímto dílem vytvořit tolstojovsky velký román své doby. Paradoxně znejistělý udělením Nobelovy ceny bolestně s psaním zápasil, když ho ve třetině zamýšleného celku zastihla tragická smrt. Tímto románem zahajuje nakladatelství LEDA soustavnou ediční řadu Camusových děl v nově zpracovaných, autoritativních překladech.

Italština (nejen) pro pokročilé samouky. Jazyková úroveň A2/B1 - B1/B2/C1.

Jak se vyrovnat s životem, když se narodíte na prahu komunistického puče osmačtyřicátého roku a následujícího hororu totalitních padesátých let? Jak si vytvořit vztah k domovu, máte-li matku cizinku a otce, jenž se cítí jako Rakušan staré monarchie a svým židovským i buržoazním původem nese stigma třídního nepřítele? A proč je filosofování u rodinného stolu o dobru a zlu i objev „smrtící síly” poezie v době politického tání šedesátých let dobrou výbavou pro zápas s „inženýry lidských duší”? V rozhovoru s publicistkou Lenkou Jaklovou nakladatel, politolog a vášnivý „kazatel“ Alexander Tomský hledá kontinuitu svého životního příběhu mezi dětstvím a dospíváním v rodném kraji, politickým exilem v Anglii a kulturní aktivitou za společenskou a politickou obrodu české společnosti po listopadu 1989. A jako bytostný konzervativec, poučený anglickým pragmatismem a vyznávající svobodu i tradici evropské civilizace, hlásá nepříjemné pravdy a burcuje na záchranu našeho světa. Ve vzpomínkách na exilový zápas s komunistickým režimem a na četné kolegy a spolupracovníky (Pavel Tigrid, Rio Preisner, Vilém Prečan, Anastáz Opasek, básník Jiří Gruša či anglický filosof Roger Scruton) se Tomský vrací do období studené války, kdy v Londýně založil nakladatelství Rozmluvy – a organizoval pašování jeho knih – a také stejnojmennou literární revui, v níž se nacházelo to nejlepší z českého i západního konzervativního myšlení. Během více než třiceti let, která uplynula od pádu „železné opony”, svou neúprosnou publicistikou zdůrazňuje Alexander Tomský základní smysl individuálního i pospolitého života, konzervatismus zdravého rozumu, jejž opět ohrožují budovatelé staronové utopie společenské a sociální spravedlnosti. Platí ovšem, že žádnou společnost nelze zlepšovat bez vzájemné oddanosti národního společenství a bez morální výchovy k odpovědnosti jednotlivce. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými.

Stručné španělské dějiny přinášejí průřez historií této jihoevropské země od prehistorických prvopočátků až po současnost. Text doplňují desítky rámečků věnovaných vybraným tématům, jako např. španělské kuchyni, křesťanskému válečníkovi Cidovi či malíři Goyovi, vzniku moderní Barcelony, účasti George Orwella ve španělské občanské válce, španělskému surrealismu, katalánské autonomii atd. Kniha je vhodná jako rozšířený průvodce pro návštěvníky Španělska, neboť upozorňuje na důležité historické památky, kulturní, umělecké, kulinářské a sportovní veličiny a zajímavosti.

Z temných koutů Oranu začaly vylézat krysy a groteskně hynou na ulicích – nejprve jedna, dvě, tři, pak jich spousty zaplaví město. Zanedlouho umírá první člověk a naplno propuká epidemie smrtelné nákazy. Zpočátku se lidé snaží nebezpečí přehlížet a hledají únik v zábavách i v běžných starostech. Epidemie však postupuje jako lavina a počet úmrtí stoupá. Úřady město hermeticky uzavřou a zavedou v něm přísnou karanténu. Šíří se pocity klaustrofobie, lidé podléhají úzkostem a strachu. Ne všichni však rezignují, ovšem k boji se odhodlá jen menšina. Rozum a vzdor jsou vlastní také doktoru Bernardu Rieuxovi, který celé dny tráví v zamořeném terénu a riskuje život, jen aby zachránil jiné. Čím se vyznačují ti nepoddajní lidé? Vidí snad pronikavěji do budoucnosti? Mezi fyzickou a psychickou infekcí, mezi nemocí a nakažlivou ideologií není zásadní rozdíl. „Mor“ je metaforou pro jakýkoli stav absurdního utrpení, od ohrožení zdraví až po znásilňující ideologii, politické represe, okupaci a válku. Všichni víme, že takové nákazy se občas objeví, ale nějak se nám nechce uvěřit, když se nás některá bezprostředně týká. Máme dost moudrosti, abychom si přiznali, že když nesebereme včas odvahu k boji, náš život může v příštím okamžiku skončit? Nebo že přinejmenším ztratíme vše, co jsme až dosud s námahou budovali? Camusův Mor se v naší době stal znovu bestsellerem – přestože od jeho prvního vydání uplynulo víc než sedmdesát let. Mor vychází v ediční řadě Camusových děl v nově zpracovaných, autoritativních překladech, jež vydává nakladatelství LEDA.

Nijak rozsáhlý, přesto ale nejslavnější Camusův román Cizinec proslul stejně svou záhadností, jako tím, že se brzy po vydání stal synonymem existencialismu – k autorově nelibosti. Půdorys Cizince lze přitom vystihnout málo slovy: nesmyslný život, nesmyslná vražda, cesta k nesmyslné smrti. Nejednoznačnost, kterou se kniha vyznačuje, však už po několik generací naprosto vzdoruje snahám o konečný, definitivní výklad. Fascinující a současně matoucí postavy a motivy románu vyvolávají neodbytné otázky: Proč Mersault zabil onoho Araba? A proč je potom tak lhostejný k následkům svého činu? Proč se ani v nejmenším nepokouší předstírat víc citlivosti, když by tím mohl uniknout nejvyššímu trestu? Cizinec je román se znamením absurdnosti a lhostejnosti, ovšem natolik naléhavý, že ho nedokážeme číst s lhostejným srdcem. Je to román, ke kterému se určitě vrátíme. Možná nám pomůže, abychom víc porozuměli životu, světu, sobě… Snad přestaneme hloubat nad smyslem života a uvědomíme si celé svoje štěstí. Naposledy: není to příběh o prázdnotě vesmíru, ne – zde se hraje o vítězství lidské duše.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Výmluvný postřeh giganta ruského realistického románu Lva Nikolajeviče Tolstého otevírá jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách literatury, v němž si spisovatel po monumentální fresce Vojna a mír dopřál komornější zápletku a dalekosáhlým přetvořením látek módních romancí vyjádřil odpor k pseudomorálce „vyšších kruhů“. Inspirován skutečnou událostí, kdy se spořádaně vyhlížející mladá dáma vrhla pod kola nákladního vlaku, vytvořil Tolstoj příběh o skandálním poklesku „dobře provdané“ krasavice, která je přinucena váhat mezi salonním životem v nelásce a přirozeným právem na štěstí. Vzplanutí choti carského hodnostáře k důstojníku Vronskému, jež spisovatel umně proplétá s osudy a krizemi dalších příbuzných a přátel, je pro Annu o to tragičtější, že na rozdíl od dobových mravokárců nedovede být pokrytecká a milostný poměr ani jeho následky netají. Nesmrtelnost tohoto románu potvrzuje i řada filmových adaptací, v nichž titulní postavu postupně ztvárnily například Greta Garbo, Vivien Leighová, Taťjana Samojlovová nebo Sophie Marceauová.