Nakladatelství ČAS

Po úspěchu knihy Pavla Švece Pražské vilové čtvrti přichází autor s jejím podstatným rozšířením. Kromě tuctu pražských rezidenčních čtvrtí se s ním nově vydáváme do Roztok, Všenor, Brunšova, Černošic, Řevnic a Jevan. Co jméno, to pojem na mapě hodnotné rezidenční architektury. Podrobný text doplněný mapami a stovkami fotografií je výsledkem jeho neúnavného pátrání v archivech a literatuře, ale především v terénu. Svou systematičností nemá tato kniha obdoby, a je tak poučením i pro ty, kteří zmiňované čtvrti a obce třeba i vícekrát navštívili. Během své další návštěvy díky ní uvidí architektonické skvosty, které jim předtím mohly uniknout. Pavel Švec je současnou profesí novinář, proto umí popsat jednotlivé objekty poutavě a čtivě. A vzhledem k jeho původnímu zaměstnání - pracoval jako stavební projektant - mu nechybí poučený vhled do moderní architektury. V Praze i okolí před námi v jeho podání defilují nejrůznější styly. Tam či onde nás potěší historismus romantický, přísný i eklektický, na něj navazující secese a beuronská škola, dále kubismus a rondokubismus, funkcionalismus, purismus, art deco, eklektický styl… a rovněž sorela či zdařilé ukázky nejmodernějších přístupů. Autor nám v drtivé většině případů představuje obytné domy. Uvědomuje si při tom, že takový objekt má historii nejen architektonickou a technickou, ale také lidskou. Za druhý hlavní přínos této publikace lze tedy považovat jeho pohled na osudy jednotlivců, kteří jsou podepsáni pod projektem, a zejména těch, kteří si vilu nechali vystavět a obývali ji. Z hlediska prvně jmenovaných jde o zaslouženou poklonu desítkám, ba stovkám skvělých architektů, širší veřejnosti prakticky neznámých. Pokud se týká osobností a rodin, které by nám kdysi přišly po zazvonění otevřít, je to čtení namnoze smutné. Velká zásluha Pavla Švece spočívá ve skutečnosti, že zmapoval jejich často tragické osudy.

Rozsáhlý román Sylviini milenci, jehož první část nyní přinášíme, se vymyká i tak různorodé tvorbě, kterou se může pochlubit Elizabeth Gaskellová. K jeho tvorbě jí pomohla jedna z jejích zálib: ráda cestovala na dovolené. Ty pro ni nesly dvojí užitek: jednak načerpala síly (což vzhledem k soustavné tvorbě a rušnému společenskému životu velmi potřebovala!), jednak ji cesty vybavily inspirací. V listopadu 1859 tak zamířila do severního Yorkshiru, do přímořského města a přístavu Whitby. Ten, kdo toto sídlo zná, jistě uhodne hned na začátku, jak se ve skutečnosti jmenuje románový Monkshaven. Pomůže mu k tomu nejen detailní – a přitom čtivý – popis, ale také události, o nichž se dočítá. Jak celý příběh nakonec vyzní, to Vám zatím neprozradíme. Zopakujeme jen, že se i z jiných důvodů vymyká stylu Elizabeth Gaskellové. Ne že by v ostatních dílech byla nouze o silné ženy; téměř každý titul stojí na ženské osobnosti, která se statečně pere s nepřízní osudu. V Sylvii, která propůjčila své jméno názvu tohoto románu, je přesto ještě něco jiného: vypjatá emocionalita a vášně. Snad i jejich nositelka si je vědoma toho, že by bylo lepší držet je na uzdě, avšak nedokáže to. Zda jí to přinese v konečném důsledku štěstí, nebo zkázu, to si přečtete v dalších částech. Když začala autorka tento epos psát, zbývalo jí pouhých šest let života. A nebyly to – přinejmenším okolnostmi – šťastné roky. Vyčerpání, zhoršující se zdravotní stav, hospodářská recese v Manchesteru, to vše se na spisovatelce nemohlo neprojevit. Tím obdivuhodnější je skutečnost, že dokázala takto rozsáhlé dílo dokončit. Věnovala je svému manželovi. Můžeme tedy předpokládat, že v soukromém životě zažívala šťastné chvíle v rodinném kruhu, když už se její celková situace ubírala k horšímu. Román Sylviini milenci je tudíž výjimečný také z dalšího důvodu: jde o poslední dokončený počin Elizabeth Gaskellové. Věříme však, že toto zdaleka není hlavní důvod, proč jste se do něj začetli. Sylvie i ostatní postavy Vám určitě, stejně jako nám, přirostly k srdci. Z anglického originálu Sylvia´s Lovers přeložila Jana Srbová.

Miloň Čepelka říká o novém vydání své básnické sbírky: „Abecedu lásky jsem napsal v minulém století na přelomu tíživých roků sedmdesátých a osmdesátých, protože mi bohatá hravost češtiny vracela víru v lepší časy. Když mě na stará kolena občas znovu přepadá skepse, těším se nadějí, že snad ta prostá čtyřverší můžou někomu stejně posloužit i dnes. To bych byl namouduši rád.“

Zdeněk Dobrý o svém díle říká: „Přes třicet let zapomínáme, vedle velkých osobností, že máme znát souvislosti všech dramatických událostí, které na světová jeviště přináší čas. Proto se zdá, že nazývat ve smyslu omylů a chyb politické kroky prezidenta Edvarda Beneše, jsou závěry málo domyšlené, nebo dokonce záměrně nespravedlivé. K tomu by neměl být žádný náš občan lhostejný. Je to jediný nárok, který si touto esejí kladu.“

Už více než sto let hlídá Myslbekova socha milence na Petříně. Položme si otázku: Je tohle uhlazené dílo opravdový Mácha? Nebo se v něm skrývá alespoň částečná pravda? Částečná ano. V autorovi Máje zaznívala i libozvučná struna. Ovšem přečtěte si tuto báseň celou… a sami řekněte, zda je v ní více temných, nebo světlých nálad a tónů. Stejně tomu bylo s reálným Karlem Hynkem Máchou, než se z něj – po bohužel tak brzké smrti – stala „mramorová busta“. Ti, kteří ho mají zafixovaného jako věčného jinocha s blaženým úsměvem, asi s údivem uslyší o jeho prudkém střídání nálad či vznětlivosti. A to není všechno, nacházíme v něm také pragmatickou notu: výborný student na všech stupních, cílevědomý začínající právník, překvapivě pragmatický obchodník… Přičtěte si k tomu všemu širokou paletu talentů – nadaný básník, prozaik a dramatik (ale i hudebník), řemeslně zdatný malíř, suverénní řečník a herec, neúnavný cestovatel sportovního ducha –, a stojí před Vámi Někdo s velkým N. Když k tomu přidáme fakt, že Máj v našich literárních poměrech předběhl dobu (ba v jistém ohledu nebyl „dohnán“ dodnes), Máchův stupňující se neklid v posledních letech života, a nakonec jeho smrt, kterou nemůžeme nazvat jinak než tragickou a zbytečnou, pak nám tato osobnost nemůže být ani po dvou stoletích lhostejná. Osvědčený tandem Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se nepouští do úmorných rozborů každé řádky v Máchově literární pozůstalosti ani nepředkládá klasický cestopis. Dívá se na Hynka jako na nevšedního člověka: nikoli jako na idol nebo na rozervaného „rebela bez příčiny“, ale celistvě a s vědomím soukromých i společenských souvislostí. Autoři – stejně jako jejich hrdina – obdivují krásu a rozmanitost českých sídel a krajiny. Sledují ho tedy v Praze a v dalších městech, ale především na cestách. Mácha se totiž stal i průkopníkem českého turismu a jedním z těch, kteří obrazem a zápisky začali mapovat naši nádhernou zemi. Otomar popisuje Máchův život doslova od kolébky, dává mu dobový rámec, cituje z příslušných pasáží jeho tvorby, pozastavuje se u nejzajímavějších momentů… Píše tak barvitou kroniku jednoho mladého života. Pepson se v kapitolách, jejichž nadpis vždy začíná slovy Mácha spatřený…, převtěluje po Hynkově vzoru v dychtivého, okouzleného poutníka, jenž kráčí v jeho stopách. Vzhledem k tomu, kde všude tyto stopy nacházíme, se tato první máchovská kniha omezuje na léta dětství, dospívání a rozletu do světa dospělých. Děj je přibližně ohraničen letopočty 1810 a 1832. Čtivý text je doplněn několika stovkami dobových i aktuálních fotografií. Spolu s autory tak podniknete fascinující cestu životem a krajinou Karla Hynka Máchy.

Knižní rozhovor s Dominikem kardinálem Dukou, který vedl historik Marek Šmíd, vznikal na jaře a v létě roku 2025 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. Dokončení tohoto unikátního textu, který sám Otec Dominik považoval za své „poslední slovo“, bohužel překazila jeho smrt. Ke čtenáři se tak dostává rozhovor ohraničený roky 1943, kdy se Dominik Duka narodil, a 1990. Čteme poutavé vyprávění o nelehkých či ještě těžších dobách, ovšem podané s nadhledem, noblesou …a pochopením. A v neposlední řadě s ohromující vzdělaností, kterou bývalý pražský arcibiskup vynikal. Další částí knihy jsou pak texty či osobní vzpomínky nejrůznějších osobností nejen církevního života. Přečtete si, jak jeho osobu a význam vidí katoličtí představitelé včetně papeže Lva XIV., arcibiskupů a biskupů, ale i kněží a řeholníků z jeho okolí. Nechybí další příspěvky těch, v jejichž životech zanechal kardinál výraznou stopu: prezidentů a jiných politiků, umělců či příslušníků ozbrojených složek, ke kterým měl blízko. V závěru jsou připojeny zásadní texty Dominika Duky z posledního období jeho pozemského života. Nevšední výpověď muže, který patří k největším osobnostem naší moderní historie, dotvářejí osobní fotografie z jeho archivu. Dominik Duka řekl touto knihou své „poslední slovo“, jeho odkaz však trvá. A pro všechny, kteří se o něm chtějí dozvědět víc, je tato publikace jedinečnou a veskrze autentickou příležitostí.

Básnická sbírka Prosba sivých tváří je postavena na tématu žití a umírání. Poukazuje na to první a poslední báseň části Sláva životu a smrti (tedy Čtenář a Bláhový). Druhá část sbírky, nazvaná Moltitony, obsahuje hravé, krátké a o něco veselejší básně. A nakonec třetí část, Rýmové šprýmové, představuje soubor veselých dětských říkanek a básní zaznamenávajících chvíle v průběhu života. ————————— Hejno Hrej si, hejno ptáků, pokud máš sil. Hrej si, hejno ptáků, jež vrátilo ses z dáli neslýchané. Hrej si ve zlatavých lánech obilných. Smích beze smutku Kdy opustíš mne, smutku? Kdy zanevřeš na mne a necháš mne se smát každým okamžikem? Kdy necháš mne bezstarostně smát se nad každým dnem? Hmyzstvo Ó, hmyzstvo kraje mého. Ó, lidstvo země mé. Stůjte při mně ve dnech smutku. Stůjte při mně v nocích probdělých. Ó, hmyzstvo kraje mého. Ó, lidstvo země mé. Stůjte při mně, až slzy mé nahradí mé úsměvy. Stůjte při mně, až radost má rovna bude mému nářku. Ó, hmyzstvo kraje mého. Ó, lidstvo země mé. Milujte mne. Přijměte mne mezi sebe.

Josef Zíma byl osobností, která neuvěřitelných pětasedmdesát let rozdávala radost. Múzy se při jeho narození projevily jako více než štědré, a tak se prosadil nejen jako herec a zpěvák. Na co v uměleckém světě sáhl, to se mu dařilo. Odvrácenou stranou jeho dlouhého života však byly dramatické zvraty a pády tak hluboko, že by se z nich málokdo dokázal dostat zpět na vrchol. On ale vždy zůstával studnicí pohody a kvalitní zábavy pro své publikum i okolí. Kniha Radka Žitného, který měl to štěstí se s ním osobně setkat, mapuje jeho životní pouť na základě dochovaných materiálů i vzpomínek pamětníků a blízkých spolupracovníků. Plastický obraz života a díla Josefa Zímy, který nás letos navždy opustil, ale zůstává tu s námi i díky svému nezapomenutelnému úsměvu, dotváří unikátní fotografická výbava, mimo jiné z rodinného archivu.

Trojdílná sága zachycuje dramatické osudy čtyř generací rodu autorových předků, kteří žili v lesnaté vrchovině Křivoklátska a živili se výrobou provazů. Popisuje převratné období mezi lety 1890 a 1950, v němž se vše od základů změnilo a starý svět lidových tradic byl rozbit náporem moderní, technické doby, ale i válek a dějinných zvratů. Pod úhlem svérázného autorova pohledu a šťavnatého vypravěčství se realita všedního dne prolíná s magií, život se mění v mýty, nad kolébkami stojí kmotřička Smrt a bláznivě groteskní příběhy někdy končívají i fatálně. Potomky bláznivého tuláka a fantasty Maxmiliána zanese osudový Kolotoč do všech končin Čech a také do ciziny; čelí náporům vášně i nenávisti, jsou obětmi násilí a intrik, a přesto neúnavně bojují o své místo ve světě a o právo na lásku.

Ústecký kraj. Bývalé Sudety. Kraj, kde oči přecházejí z krásy přírody a z ošklivosti průmyslových monster. Kraj, který se dříve topil v chemické mlze a dnes se topí v sociálních problémech. Ale také vesnice podél Labe a v kopcích na Děčínsku, Ústecku a Litoměřicku. To jsou kulisy povídkové knihy Boženka a disidenti. Děj povídek Vesnický románek a Boženka a disidenti se odehrává začátkem osmdesátých let minulého století na ústeckém venkově a na čtenáře z nich zavane duch normalizace i zakázaná láska a smrt. Povídky Holčička a kadibudka a Péťa a zlaté prasátko spojují, jak z názvů vyplývá, dětští hrdinové. Holčičí prázdniny u babičky na Děčínsku v šedesátých letech minulého století a Vánoce na současné vesnici, sledované očima malého Péti, vrátí čtenáře do dětství. Povídka Ontaria na obzoru připomene staré křivdy na severočeských sadařích, ale také dává naději, že jádro dobré odrůdy znovu vzklíčí. A povídka Narozeniny nám umožní věřit, že odchod na cestu bez návratu nemusí znamenat opuštění toho, kdo zůstává.

Třetí, rozšířené vydání úspěšné publikace známého historika Jaroslava Šebka, vycházející krátce po zvolení Lva XIV. papežem, představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na Petrově stolci sedí až do našich dnů. Do výběru jsou zahrnuti i dva papežové, kteří svůj úřad sice zastávali ještě v předminulém století (Pius IX. a Lev XIII.), avšak důsledky jejich politiky se promítaly i do věku následujícího. Dvacáté století a současnost jsou zajímavé z hlediska postupné proměny papežů coby monarchů do jejich podoby pastýřské. Navíc nám poslední léta nabídla ojedinělý historický úkaz, kdy se v hektickém tempu odehrávají viditelné změny přímo před našima očima. V roce 2013 začala psát novou kapitolu moderního papežství dobrovolná rezignace Benedikta XVI. Jeho odstoupení dalo do pohybu bez nadsázky revoluční vývoj, když u kormidla Petrovy lodičky stanul jako jeho nástupce František, papež v mnoha ohledech nevšední. Přestože nám zatím chybí větší časový odstup, je nade vši pochybnost zřejmé, že jeho pontifikát ovlivní i ty, kteří přijdou po něm. Právě celému, už uzavřenému Františkovu působení je ve třetím vydání věnována zevrubná pozornost, přičemž autor mu druhé vydání osobně předal ve Vatikánu. Přirozeně nechybí ani nová kapitola věnovaná Lvu XIV., zatímco texty o předchozích papežích byly aktualizovány a doplněny. Třetí, rozšířené vydání X. svazku Edice Český ČAS představuje moderní papeže především ve vztahu k dění v evropské katolické církvi. Podstatnou součástí jsou však i kapitoly, zabývající se vztahem Vatikánu a jednotlivých pontifiků k českým zemím. Originální pohled v tomto směru přinášejí zejména materiály Tajného vatikánského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu, které doposud nebyly v české reflexi vztahů s papežstvím příliš zohledněny. Kniha tak přináší nejen obecné, přehledně setříděné informace, ale také nové, aktualizované poznatky a překvapivé souvislosti.

Václav Hybš a Miloň Čepelka o svém knižním rozhovoru říkají: „My níže podepsaní jsme se během uplynulých měsíců, ba roků, scházeli a povídali si. Jak čas utíkal a řeč se větvila, ozývala se různá jména, známá třeba jen jednomu, ale na druhé straně zase slavná, slavnější a nejslavnější, s nimiž se první z nás, muzikant, potkával na cestách republikou i světem. Jeho vzpomínky na setkání s nimi včetně důsledků, které to někdy neslo, byly tak zajímavé, že druhý podepsaný navrhl, abychom z nich udělali knížku. Pamětník nechtěl ani slyšet, že to neumí a že už o něm vyšly knížky dvě, ale jak mu paměť sama nabízela zpěváky, kolegy dirigenty, skladatele, aranžéry, režiséry, zvukaře, fotografy, malíře, spisovatele, filmaře, herečky i měnící se dobové mocipány s možností rozhodovat, povolovat či zakazovat – byla to tak bohatá přehlídka zážitků, že nakonec souhlasil. Namítal ještě, že nikdy nepsal než noty a že je ochoten nejvýš vyprávět, ale na papír prý – to je citát – ,to musíš hodit ty!‘ S jasným záměrem, že nikde neujedeme od čistočisté pravdy, a s podmínkou, že zvědavosti se meze nekladou a že nebudeme hledět na čas, jsme se dali do díla. Výsledek nabízíme. Má tvar rozhovoru, ke kterému vás zveme spíš jako posluchače než čtenáře, i když je vytištěn a jinak než přečtením ho nezvládnete. S přáním ,bavte se, divte se, ale věřte nám prosím‘ vám přejeme příjemné chvíle nad knihou!“ Text je doplněn celou řadou fotografií z profesního i osobního života Václava Hybše.

Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“ Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná. Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání poznání, kam svět uhání. Leč – přestože jsou oči, které neřeknou nic, ty její ho zvou do vinic. A autor se nebojí kráčet úzkou stezkou, třeba soutěskou, jen když s hezkou Terezkou. Toho, kdo dokáže vychutnat jeho haiku, netrápí ideály časem přejeté. Nahlédne spolu s ním do záhad, jež připravil nám Had. A pochopí, že tento tvůrce nepatří mezi hejna básníků toužících jen po svém pomníku. Ano, můžeme uznat, že knihy jsou jen nespočetné pihy na tváři světa. Ale nebyla by bez pih fádní? Buďme vděční, že Miloň Čepelka okrášlil tvář světa celým souhvězdím pih. Je to dar, nikoli samozřejmost. Dar pro nás, že můžeme jeho knihy číst a těšit se na další. A dar i pro něj, že k němu nepřestala slétat inspirace nejen ve formě haiku. Také tuto sbírku okrášlily ilustrace Jiřího Hovorky.

Již čtvrtá pražská výprava Otomara Dvořáka a Josefa Pepsona Snětivého Vás zavede k panským sídlům, která vznikala od románské doby až po začátek 20. století. Čeká na Vás spousta objevů i krásy v místech, kde by Vás to možná ani nenapadlo, a pátrání v hlubinách času. Zrodilo se tak pokračování úspěšné knižní řady Utajené hrady a zámky, která vychází v edici Skrytá krása naší země. Autoři ke své desáté společné knize říkají: "V úvodu jsme se podívali na Hradčany a Pohořelec. Představujeme Vám ,zmenšený Pražský hrad‘, pak téměř ztracený letohrádek, kde pracoval a zemřel Tycho Brahe, následně Richterovu vilu coby klasicistní perlu se Svatováclavskou vinicí, a přes bývalý klášter kajetánů pod Hradem se dostáváme na Kajetánku… … a také k návratům, což je jedním z nosných prvků tohoto dílu. Přidáváme novinky a fotografie třeba právě o Kajetánce, kde se stále něco děje. Další opakovaná návštěva se týká Malešic, čtvrtě zdánlivě nenápadné, ale s dochovaným půvabem prošlých časů, přičemž vyvracíme úporně tradovaný omyl ohledně zámečku. Vracíme se i do Kunratic, na zámek těžce zkoušený, ale uvnitř oplývající nádhernou výzdobou a snad už také s vyhlídkou na obnovu. A sousední Libuš je lokalitou, kde na nás na malé ploše vykukuje snad nejvíc otazníků v celé Praze; díky trvalému zájmu se nám daří leccos zodpovědět. Hlavně Vám ale přinášíme pestrou paletu objektů, na které se v dosavadních třech dílech nedostalo. Ocitáme se opět v blízkosti Pražského hradu a pak na rozhraní Pohořelce a Nového Světa, abychom pátrali po dalších slavatovských letohrádcích. Na trojici doplní cestu po barokních lusthauzech ten, který patřil géniovi barokního sochařství Matyáši Bernardu Braunovi. Dále se můžete těšit na románskou perlu, málem navždy skrytou pod klasicistním nátěrem. To jest na palác (ne-li přímo hrad) pánů z Kunštátu a Poděbrad. Hledat souvislosti se odsud vypravíme na Střelecký ostrov a k malostranským johanitům. Ze zmiňované Libuše je to jen kousek na Lhotku, kde na nás čeká jeden dvůr zaniklý a jeden dochovaný. V Hodkovičkách si už můžeme jen představovat rybník s tvrzí na ostrově... …před koncem objevné cesty si představíme dva novogotické zámečky v různých lokalitách a s velmi odlišným osudem: Bělku a Miramare… …a na samotný závěr se vypravíme na Žižkov. Že si tuto bohémskou čtvrť nespojujete se zámkem či tvrzí? Nic si z toho nedělejte, pro nás dlouho platilo totéž… než jsme zjistili, že tu kdysi stávalo obojí. Putování pak zakončíme v Karlíně, kde jsme pro Vás coby ,sladkou tečku‘ objevili sladce růžový letohrádek." Text je doplněn velkým množstvím dobových obrázků i aktuálních fotografií. Druhé jmenované Vás mnohdy zavedou na zcela nepřístupná a dokonale "utajená" místa.

Osud si s krásnou Melanií Harperovou krutě zahrává. Pouhý den před svatbou ztrácí svého snoubence Victora. A jen díky podpoře rodinného přítele Paula Ashleyho nachází znovu chuť do života v milovaném Břečťanovém domě. Když ji Paul požádá o ruku, Melanie s radostí souhlasí. Štěstí je však prchavé – zatímco její nastávající odjíždí oznámit novinku rodičům, Melaniin otec nečekaně umírá. Osamělá a zranitelná se stává snadnou kořistí pro maskovaného únosce. Ocitá se v moci nebezpečného muže, který se nezastaví před ničím, aby dosáhl svého temného cíle…

Když je Emma Monaghanová povolána otcem, aby se vrátila z dívčího penzionátu, tuší, co ji čeká. Jako dcera nejvlivnějšího továrníka v Manchesteru má sňatkem se synem vikomta Ashforda zajistit rodině vysněný vstup do světa aristokracie. Osud však zamíchá kartami jinak. Po náhlém odhalení otcova tajemství se Emmin život obrátí vzhůru nohama. Pod pozlátkem úspěšného obchodníka objevuje temnou síť intrik, nenávisti a křivd, které sahají mnohem dál, než si kdy dokázala představit. Naštěstí v téhle zkoušce není sama. Po boku má muže, který stejně jako ona věří, že čest a lidskost jsou víc než společenské postavení. A ve vzájemné opoře čelí těm, kteří jsou pro své ambice ochotni obětovat i lidské životy.