Nakladatelství ČAS

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné… Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už „utajené město“ jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času – a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky. Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech. K jejich objevování zvou těmito slovy: "Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo. Pro osvěžení se ponoříme do země zvířat, vody a letohrádků, to jest do Stromovky a jejího okolí. Odtud se vydáme ke hvězdě, která spadla mezi Liboc a Ruzyni, tedy k unikátní stavbě jménem Hvězda a do jejího malebného okolí. Voda nás bude provázet i nadále: v předchozích společných knihách jsme se často ocitali třeba na březích Botiče nebo Brusnice, nyní propátráme okolí Rokytky; odměnou nám budou překvapivé objevy hned ve třech historických lokalitách. Ještě mnohem více půvabu potěší naše smysly na Smíchově a v Košířích, kde na nás čeká patero nádherných (a většinou záhadných, jakoby zakletých) areálů: Bertramka, Klamovka, Cibulka, Bulovka a Šmukýřka. Pak se znovu přiblížíme k Vltavě - k památkám, které si hrají (a přitom nehrají) na babu. Následně se pokusíme vypátrat tvrze ukryté mezi rybníky a stromy (Šeberov, Hrnčíře a Slavětice). A nakonec se v duchu předchozích dílů vypravíme za hranice Prahy. Tentokrát začneme tam, kde jsme na podobném výletě minule skončili, a prozkoumáme Klecany a okolí. Na pouť si vezměme jen to nejnutnější - a cestu vykonejme s očima a srdcem otevřeným! Jen tak nám Praha ukáže svou skrytou krásu."

Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás znovu zvou na objevné cesty. Po úspěchu prvního vydání knihy Utajené hrady a zámky I., které je prakticky vyprodané, vám přinášejí vydání druhé, aktualizované. Opět se vydali do pražských ulic, parků, náměstí a skrytých koutů, vždyť za pouhé dva roky se leccos změnilo! Někdy k lepšímu, jindy k horšímu – a právě proto je v případě některých objektů nejvyšší čas na výpravu k nim: na stránkách této publikace, a pak už třeba po svých. Autoři předkládají aktualizovaný text o téměř osmi desítkách tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli jen popsat, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Ta existující však opakovaně navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které léta míjeli bez povšimnutí. A věří, že se opět začtete do fascinujících příběhů pražských památek. Odměnou vám budou nezapomenutelné momenty v lokalitách, které vás nikdy nenapadlo navštívit nebo kolem nichž jste léta jen projížděli, protože jste netušili, že se tu skrývá pozoruhodné panské sídlo.

Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy. V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska "Veliký" by se nedostalo jen tak někomu! Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi "bratrem Žižkou" a "panem Prokopem" nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat. Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním "na nejvyšší úrovni", cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci - špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů - smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace. Příběhy čtyř žen a dvou mužů jsou sondou do každodenního chodu zdánlivě běžných rodin - a Vanda pomalu obnažuje rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení. Hlavní postavy knihy ZAČÁTEK nechávají čtenáře nahlédnout do svých duší, emocí a pocitů. Inka byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice… a u nožičky měla jen lístek s telefonem na biologického otce. Halinu poznamenal příběh samotářské mámy, jež se s ní uzavřela ve svém světě - na samotě nad Děčínem. Na Borise dopadlo břímě prarodičů, kteří nedokázali přijmout ruského zetě, a on tak nese následky tragédie, kterou mu na smrtelné posteli prozradí dědeček. Jolana, milenka ženatého muže, se na sklonku života dozvídá o podvodu, což ji srazí na kolena… a navíc se musí vyrovnat se svým "hříchem" z dětství. Frederika nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky - jako ty, jež ji v dětství naučili vodit v přerovském loutkovém divadle. A Matouš žije bezproblémový život; tedy až do jistého jara, kdy mu dcera představí svou novou kamarádku, která navždy zasáhne do života rodiny.

Kde najdeme nejužší českou uličku a projde jí vůbec silnější člověk? Jak vypadá krajina u Nových Heřminov, jež zanedlouho zmizí pod hladinou přehradní nádrže? Která z plzeňských řek a který český pravoslavný kostel jsou nejkrásnější? Kudy vede „neviditelná“ hranice Čech a Moravy, zrušená před 70 lety, a jaké památky ji dodnes připomínají? Mohou blaničtí rytíři z hlediska logistiky vůbec opustit horu? Jak vypadá Tálínský rybník, který „se nahání“? A jaké to je, stoupat v klášteře v Králíkách povinně po kolenou do schodů? Poznávání české, moravské a slezské krajiny může být vzrušující bojovou hrou a luštěním záhad, jak ukázala už kniha Výletník, vydaná v roce 2017. Po jejím úspěchu přichází II. díl, který nabízí 117 nových tipů na výlety, sahajících od Komorní hůrky na západě až po Velkou Javořinu na východě a přehledně rozčleněných podle oblastí. Jako podklad pro tuto nevšední publikaci posloužily oblíbené sloupky Jakuba Pokorného v Mladé frontě DNES; fotografiemi ji doprovodili autor a Josef Pepson Snětivý.

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Kniha úvah, portrétů, hudebních textů a básní, setkání lidí známých i neznámých, zážitky s uměleckými výkony stejně jako sportovními, hledání opěrného bodu života. Důvěrné, otevřené vhledy do našich tužeb, souvislosti našeho života a tvorby v jakémkoliv oboru. Po ohlasu knihy O květině přichází autorka s titulem volně navazujícím, inspirovaným svátečními nedělními rány, která prožívá se svými posluchači Českého rozhlasu Dvojka již třicet let. Její osobitý literární způsob komunikace s těmi, kdo ji naslouchají, popsal v dopise jeden z nich takto: „Když Dobré ráno uvádí spisovatelka Zuzana Maléřová, naslouchám jí velmi pozorně. K mikrofonu přistupuje s odvahou a s mistrovstvím smést mnohdy se vyskytující zaprášené formy. Cítím, že skutečně hovoří s každým, kdo jí naslouchá. Vskutku svou vlastní intelektuální silou, jemným taktem, lidskou vstřícností, odvahou odsoudit zlo umocňuje zájem posluchače o dané téma a získává jeho účast při usilování vést život tak, aby každý sám u sebe provedl bilanci duše. Zuzana Maléřová je pro nás zřetelným mostem, po kterém lze řešit i obtížné životní stresy, případně neutralizovat aspekty smutku a strachu.“ A profesor Miloš Horanský ve své recenzi napsal: „Nepřehlédnutelné dílo Zuzany Maléřové okamžitě vyprovokuje otázku, v čem je její osobitost. Ovšemže v osobnosti samé, ve všech knihách nejen patrné, ale silně a právem se prosazující. A druhý důvod je žánrová nápaditost, nekonvenčnost, dokonce objevitelství forem, jak vyprávět.“ To plně platí i o této knize, kterou symbolicky otevírá houslový klíč.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý Vás ve své šesté společné knize zvou na místa, kde se odehrávaly příběhy prvních Přemyslovců – a kde se rodila česká státnost. Pokud si je vyznačíme na mapě, získáme (až na několik vzdálenějších výjimek) nepravidelný ovál, který obkružuje Prahu do vzdálenosti zhruba 30 kilometrů. Tato dávná ohniska moci a dějiště historických okamžiků jsou dnes skrytá ve stínu metropole a většinou nepatří k turistickým atrakcím. Jako by se mnohá z nich uzavírala do sebe… Touto nevšední knihou Vám autoři naopak zpřístupní a otevřou tajemnou „krajinu prvních Přemyslovců“. Zatímco Otomar shledával stopy dávných příběhů a mytologické souvislosti, Pepson navštívil a prozkoumal stavby, památníky a jiné zajímavosti, které se v průběhu věků na oněch místech nakupily. Tyto pohledy ze dvou různých úhlů se navzájem doplňují – a společně vytvářejí plastický obraz, jaký Vám neposkytne žádná jiná publikace věnovaná Přemyslovcům. Na stránkách této knihy – a pak i na vlastní oči, vydáte-li se na cestu – se seznámíte s desítkami pozoruhodných lokalit, kam Vás turistické průvodce obvykle nelákají a kde nebudete obtěžováni davy návštěvníků. O to silnější zážitek tato tichá a zamyšlená místa nabízejí. Není divu; již více než tisíc let tudy kráčejí dějiny, a tak na Vás čeká nejen opomíjená krása, ale také silný genius loci. Otomar s Pepsonem Vás provedou těmito místy, a to slovem, obrázky i fotografiemi: Pražský hrad/Vyšehrad/Malá Strana – Říp/Ctiněves/Ledčice/Černouček/Krabčice/Kostomlaty pod Řípem/Libkovice pod Řípem – Kouřim – Libušín/Smečno – Levý Hradec/Pravý Hradec/Přední Kopanina/Úholičky – Libčice nad Vltavou/Chýnov/Tursko/Kozinec/Holubice – Budeč/Zákolany/Trněný Újezd/Týnec – Stadice/Hliňany – Stochov/Tuchlovice/Honice/Kačice – Tetín – Přistoupim/Tuchoraz/Bylany/Lstiboř – Stará Boleslav – Vrbčany/Klášterní Skalice/Třebovle – Libice nad Cidlinou – Zbečno/Běleč – Velíz/Kublov/Karlov/Leontýn – Peruc/Telce/Klobuky – Sázava/Nechyba/Krkavčí skály.

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou. Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

Zuzana Maléřová nás hned úvodním textem, nazvaným Dopis Cyranovi, přivítá ve světě své nové knihy, plné ojedinělých dopisů. Jedny nazvala „cyranovskými“, neboli „dopisy v zastoupení“, což jsou takové, které mnoho let psala jménem někoho jiného. Tak jejím slovem promlouvá dcera k matce, žena k muži, přítel k přítelkyni, bratr k sestře... Dopisy jsou určeny takovým osobnostem, jako jsou Táňa Fischerová, Naďa Konvalinková, Jana Synková, Nina Divíšková, Ivan Trojan, Ladislav Frej, Věra Galatíková, Jaroslav Dušek a další. Druhou část tvoří neodeslané dopisy, které napsala autorka sama za sebe svým nejbližším: rodině, přátelům i těm, kteří už odešli – Otovi Pavlovi, Libuši Geprtové, Stelle Zázvorkové... Tyto texty jsou silným vstupem do autorčina osobního života, ale prostřednictvím jejího otce, maminky, muže a dětí vlastně do prožitků nás všech. Třetí kapitolu představují dopisy ve verších – poetická tečka za cituplnými a dramatickými příběhy v předchozích částech. Součástí výtvarně exkluzivně pojaté knihy jsou fotografické ilustrace Vlada Bohdana z cyklu Stínohry.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy. Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky. A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“… Jako by už věděl, že se jeho odsudek brzy změní v okouzlení. Lady Susan dychtí po obdivu mužů a závisti žen, stejně jako po bohatství a společenském postavení; touží však také po lásce a vášni. Jednačtyřicet dopisů z mistrného pera Jane Austenové popisuje z různých úhlů pohledu – což je umožněno střídáním pisatelů a adresátů – intriky, flirt, zbožnění, radost i soužení. Autorka sama neměla v lásce štěstí, zůstala neprovdána – a snad i díky tomu se stala natolik vnímavou pozorovatelkou lidských duší, že její líčení okamžiků lásky a nenávisti čteme se zatajeným dechem a rozechvělým srdcem. A navíc je tato novela autentickým svědectvím o rodinných a společenských poutech, která se rodí – a zanikají – v hekticky žijícím Londýně i v jen zdánlivém bezčasí šlechtických sídel. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v lásku. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství. Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzany. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci." Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.