Nakladatelství ČAS strana 5 z 10

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče. Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: „Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad – pevně věřím – cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením,‘ říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít.“ Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec je provokuje, dráždí a rozděluje. Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné… Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už „utajené město“ jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času – a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky. Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty… Dostalo se i na „události“, které se nikdy nestaly, a přesto posloužily coby předloha pro krásná umělecká díla. A tím raději skončím, více si přečtete sami. Doufám, že i vás, stejně jako mě, zaujmou tajemné příběhy našich barvitých dějin. A chci vás ubezpečit, že se dostane i na ta habsburská strašidla, jak slibuji v podtitulu!“

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici ptačí těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara. Na konci té cesty ale už není nikdo jako na začátku, všichni si nesou na svých bedrech tíhu tajemství, které si sami odkryli tím, že buď mlčeli, anebo zbytečně moc mluvili…

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka. Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce... Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt… Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním... Přesto ho přivezou až na dvůr hospody poblíž Smolna, ve které slouží nebohá, zrazená Madlenka. Pak stačí neopatrně otevřený kočár a minuta nepozornosti, aby se nemrtvý z pohledného děvčete nasytil... Dívka v bezvědomí znovu prožívá bolesti a zrady svého pozemského života. Ferdinand ji přemlouvá, aby se i ona stala nemrtvou a vyrovnala si účty se všemi, kteří jí ublížili. Madlenka nakonec souhlasí. Byla-li krásná už zaživa, teď vyniká půvabem, jemuž žádný muž neodolá. A ani ona si své vášně neodpírá… Podaří se přežít mladičké upírce ve světě, o jehož zákonech nemá ani potuchy? Zabije svého zrádného milého Michala, nebo mu odpustí? Co udělá s ostatními viníky své smrti? A jak unikne ze hřbitova, kde vyděšení venkované vyhrabávají nemrtvé, aby je spálili na hranici? Odpověď naleznete ve vampýrské novele nabité temným vzrušením, která vás zavede do Bohem zapomenutých končin střední Moravy. A ač se to zdá nemožné, její postavy skutečně existovaly, jak o tom svědčí archivy…

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě. Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám! V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů. Ve druhém příběhu se vracíme do dob druhé světové války; skupina amerických vojáků, jejichž loď šla ke dnu po japonském náletu, se zachrání na pustém pobřeží polynéského ostrova, aby vzápětí zjistila, že je tady čeká osud mnohem strašnější, než by byla „pouhá“ smrt v boji. Moře totiž nebohé trosečníky vyplavilo poblíž sídla obávaného žraločího božstva! A do třetice se v nedávné minulosti podíváme na jeden z karibských ostrůvků, kde se domorodci snaží kultem vúdú usmířit „boha s tančícími ústy“, aby na ně neházel z nebe mrtvoly.

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase… Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové. O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již třicet let neoddělitelnou součástí jejího profesního života. A stejně jako v literatuře, tak i v rozhlasovém dialogu s posluchačem si našla svébytný, osobitý a nezaměnitelný styl. Rozhlas ji inspiroval již dříve k napsání velmi úspěšných knih Viděla jsem jitro a Šťastná hodina, které vyšly opakovaně. Knihou O květině plní mimo jiné přání těch, kteří si přejí její texty vlastnit, vracet se k nim, hledat v nich vlastní pocity, naděje i usilování. Úvahy a příběhy, které vysílá k lidem, mají vždy jeden společný motiv - hledání citového porozumění, spoluprožití dané chvíle, souznění i naslouchání, důvěrnost, hloubku. Jeden z recenzentů to označil za „tvorbu s otevřeným hledím“, což je pro autorku typické, stejně jako bravurní zacházení s jazykem. Kniha O květině má přesný podtitul. Je zpovědníkem nejniternějších myšlenek a prožitků, které v tichu noci či brzkého rána svěřuje Zuzana Maléřová svým posluchačům jako svým blízkým. Nespočet osudů známých i neznámých, koloběh přírody, divadlo života a schopnost ustát, překonávat překážky, je hlavním tématem i této knihy plné květů.

Vánoce jsou časem splněných přání a zázraků. A zázračná setkání se dějí i v životech hrdinů tohoto vánočního triptychu. Pohledná a samostatná čtyřicátnice Šárka si v povídce Táni Kubátové Vánoční vyznání namlouvá, že je spokojená i bez muže. Partnerské soužití se přece může ošklivě zvrtnout Jenže tajemný Horal, jehož skutečné jméno nezná, se po několika letech znovu objeví na místě, kde by ho čekala ze všeho nejméně. Také černý porodník Johnny se v povídce Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice, kde pracuje. Ačkoli svou práci miluje a na každé zrození se těší, tentokrát by nejraději zmizel beze stopy. Na to už je ale pozdě A do třetice nečekané setkání: přitažlivá, ale osamělá Sandra v povídce Alexandra Stainfortha Holka ze Staromáku nevěří své sestře, že když si bude něco přát, opravdu se jí to splní. Dokud jí krásný nový kabátek nezničí neopatrný herec, který do ní na Staroměstském náměstí vrazí, aniž by tušil, že hraje hlavní roli nejen v populárním seriálu, ale i v Sandřiných představách.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již šesti úspěšných knih, jež napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o té, kterou právě držíte v ruce, říká: „Společně se vám pokusíme vylepšit náladu příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička. Naše první knížka Proč je báječné být zvěrolékařem vyšla již před deseti lety a zájemci se mě na ni stále dotazují. Následoval cestopis Zvěrolékaři na cestách, po něm knihy Zvěrolékař vzpomíná a Zvěrolékař v akci. Pátá, Zvěrolékař léčí, zvířata uzdravují, je díky vám, milí čtenáři, stejně jako ty předcházející, zcela rozebrána, a pokud je mi známo, další dotisky se neplánují. Z tohoto důvodu a snad i pro množství dotazů, které často dostávám (,Kdy vyjde pokračování, pane doktore?‘ a ,Žádný předchozí díl už opravdu nemáte?‘), vznikla knížka šestá, a vlastně poslední, kterou právě začínáte číst. Proto jsme, vzhledem ke zde uvedenému, některé příběhy převzali z předchozích. Ale většinou jsou zde nové, které přinesl život a které se odehrály na Veterinární klinice v Horoměřicích. Přejeme vám, milí čtenáři, ať se vám knížka líbí, a jestli vám dokážeme alespoň trošku zlepšit náladu, pak z toho budeme mít radost i my.

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře. Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů! Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů, věnujících se českým dějinám, sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak zajímavé dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby… Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?). Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů… A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.