Nakladatelství ČAS strana 5 z 8

Druhý díl slavného románu anglické klasičky je již zcela ponořen do dusné atmosféry průmyslového Miltonu a vzpomínka na slunný Helstone kdesi na Jihu jen občas probleskne v myšlenkách přestěhovavší se rodiny Haleových. Po večeři u Thorntonových je Margaret, co se vztahu k panu Thorntonovi týká, ještě rozpolcenější než dřív. Na jednu stranu ho do jisté míry obdivuje, na druhou ji odpuzuje jeho tvrdost, hraničící s bezohledností. Jak říká otci v pěkné metafoře, je to s ním, jako když člověk jí poprvé olivu: "Nechte mě, ať se šklebím, než ji spolknu." Zamilovaný továrník mezitím dokáže zlomit odpor své matky, o to horší je však jeho pád, když z úst své milované uslyší, že on jejím mužem nikdy nebude… Umírající paní Haleová přiměje Margaret, aby napsala svému bratrovi Frederickovi, jenž se nesmí vrátit do Anglie kvůli námořní vzpouře, kterou kdysi vedl. Fred zastihne matku ještě naživu - avšak už jen krátce. On i jeho otec jsou jejím skonem zcela zlomeni a Margaret (spolu s paní Dixonovou) musí být ta, která jim dodává sil. Navíc je třeba, aby Frederick co nejdříve odcestoval, neboť se mu - obrazně řečeno - nad hlavou houpá oprátka. Na scénu tak nepřímo vstupuje i Margaretin zavržený následník Henry Lennox, který mu má pomoci prokázat nevinu. Jenže Haleovi nejsou jediní, kdo ví, že se uprchlý zločinec, jímž Frederick de facto je, vrátil do Anglie, a že je za jeho dopadení vypsaná tučná odměna… Jeho dramatický odjezd z Miltonu, po němž umírá jistý nehodný muž, ještě více zakalí už tak šedou oblohu nad ubohou Margaret, která v zájmu bratrovy záchrany musí lhát. A když se dozví, že je do celé věci zasvěcen i pan Thornton, propadá zoufalství… Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu vydání (a také dvou adaptací BBC), vychází v češtině vůbec poprvé, a to v překladu Jany Srbové. Richard Armitage, představitel Johna Thorntona ze seriálu "North and South" (BBC 2004), velmi případně řekl, že Elizabeth Gaskellová se - na rozdíl od ostatních viktoriánských autorek - dokáže ponořit nejen do ženské, ale i do mužské duše.

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl: „Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně. Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled. Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves. Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným. Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky - avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje. John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret - slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem. Ví, že mu Margaret lhala, ale cítí, že se tak nestalo z nízkých pohnutek. Pevné, leč poněkud povýšené zásady paní Thorntonové se však od Margaretiny hrdosti odrazí jako kámen vržený proti skále. Na scénu přichází pan Bell, Margaretin kmotr, oxfordský přítel jejího otce a pronajímatel Thorntonovy továrny v jednom. Laskavý starý tutor si okamžitě získá dívčino srdce. Navíc postřehne, že napětí mezi Margaret Haleovou a Johnem Thorntonem zdaleka nepramení jen z rozdílných názorů na uspořádání společnosti. Se svou domněnkou se svěří panu Haleovi, ten však jen nevěřícně potřásá hlavou. To je také jedna z posledních věcí, které tento nešťastný vdovec a bývalý pastor ještě stačí v životě učinit, neboť záhy nato umírá v oxfordské koleji pana Bella, kam ho přijel navštívit. Margaret je zcela ochromena zármutkem, a vděčně tedy přijímá azyl v londýnském domě své tety, v němž strávila dětství - paní Shawová i její dcera Edith s rodinou se vracejí z Korfu. Zahálčivý život, zpestřený jen krátkou návštěvou Helstone, která Margaret stejně spíš roztrpčí, než uchlácholí, ji pohříchu příliš neuspokojuje. Myšlenky na pana Thorntona i na ty, kteří ji opustili, stále trápí její srdce. Pan Bell - ani tomuto gentlemanovi není dáno dožít se konce románu - z ní učiní bohatou dědičku, Margaret však cítí pouze vděčnost, nikoli štěstí. Kdesi daleko, na průmyslovém severu, zatím John Thornton svádí předem prohranou bitvu o záchranu své továrny. Jeho noční rozhovor s matkou je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy a jako by nasměroval zbývající text ke zrychlenému, vášnivému rozuzlení. Dokáže se pokořený továrník znovu narovnat? Bude právník Henry Lennox, jenž byl už kdysi dávno ve slunném Helstone odmítnut, napodruhé úspěšný? A od koho nakonec Margaret přijme ten nejkrásnější zásnubní dar - uschlé růže, jež vyrostly právě tam?

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna. Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí. Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund). Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat… Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje úhlem pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo? Jeho vzpomínky zachycuje novinářka Kamila Fraisová, která chce napsat knihu o životě „slušného vraha“. Netuší však, že i jí se tenhle příběh bytostně dotýká. Nevěra, ostrá jako ledový střep, řízne do srdce nejen ty, kteří se jí dopustili…

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu. Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha. A pro něž byl sportovní úspěch mnohem víc, než všechny miliony (které tehdejší šampioni stejně nedostali). Autoři vyzpovídali celou řadu bělehradských hrdinů – jmenujme např. Antonína Panenku, Ivo Viktora, Karola Dobiaše, Zdeňka Nehodu či Jozefa Vengloše –, stejně jako další osobnosti našeho fotbalu, které se vyznaly ze svého obdivu k úspěchu, jenž bohužel nebyl doceněn a využit. I proto berte tuto knihu jako skromný dík těm, od jejichž triumfu uplyne už brzy čtyřicet let. Díky autentickým svědectvím i fotografiím se ponoříte do světa, v němž Evropě vládly československé kličky, přihrávky a střely, skálopevná obrana v čele s Viktorem a Ondrušem, konstruktivní záloha, která přehrála i holandské superhvězdy, a produktivní útok, jenž se dokázal prosadit nejen proti úřadujícím mistrům a vicemistrům světa, ale už předtím spolu s celým týmem přešel přes Anglii, Portugalsko a Sovětský svaz. Dnes nám to může připadat jako pohádka – a ona to pohádka opravdu byla. Se zlatým koncem… a plná poučení a inspirace pro všechny, kteří fandí našemu fotbalu.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože. Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá… Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že „staré formy v čase zmatků udržují řád“. Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým, něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit. Odměnou vám bude i krásný Sonet o marném snu, přidaný do tohoto nového vydání.

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK. Jak vypadá dětská láska. Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí. Jak někoho promeškáme. Jak se chodí do nebe. Jak opouštějí děti a jak rodiče. A další. Není to kniha pro děti, ale o dětech. Autoři v ní zastavili paměť vlastní rodiny, aby s citovou intimitou pojmenovali žití nás všech. Kniha vyšla již dvakrát a byla okamžitě rozebrána. Nyní vychází potřetí – poprvé v Nakladatelství ČAS.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo… Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka… Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.