Nakladatelství ČAS strana 7 z 8

Vánoce mají být časem šťastných okamžiků ve společnosti nejbližších, obdobím napravených chyb, splněných přání, znovunalezených pokladů, šťastných návratů… Hrdinky a hrdinové povídek, jejichž sbírku držíte v ruce, si přejí, aby se po jejich boku opět objevila milovaná bytost, kterou ztratili vinou vlastní neopatrnosti, zbrklosti či sobecké touhy zažívat stále „něco nového“… Pohledná čtyřicátnice Vlasta má v povídce Markéty Harasimové Čas zázraků pocit, že nadcházející Vánoce budou nejhoršími svátky jejího života: kvůli neuváženému odchodu od rodiny ztratila věrného manžela i dospívajícího syna a na obzoru se objevuje boj se zákeřnou chorobou. Kdy jindy však může přijít toužebně vyhlížený zázrak, když ne o Vánocích? Samozřejmě se o něj musí zasloužit hlavně ona. Také Josef, hlavní postava autobiografické povídky Josefa Pepsona Snětivého Vánoce pod dekou, si dlouho myslí, že může jen brát – a dávat budou jeho partnerky. Vyhýbá se setkání s malým synem své atraktivní přítelkyně a předstíranou suverenitou se snaží zapomenout na osudovou ženu, kterou před lety ztratil. Ta se o Vánocích nečekaně vrátí do jeho života, ale za dramatických okolností… a jen proto, aby mu vystavila účet za jeho „bezstarostnou jízdu“. Mladičká Elizabeth poslechne v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční nevěsta zrádné varování „nejlepší přítelkyně“, a zatratí muže svých snů, markýze Andrewa, kterého si měla brát. Ještěže je tu laskavá a moudrá babička, která na osamělé venkovské sídlo vyláká nejprve svého uraženého vnuka a pak i jeho bývalou snoubenku! Připraví tak oběma mladým lidem ten nejkrásnější vánoční dárek: návrat lásky, která ve skutečnosti nikdy neodešla, jen bylo potřeba jí pomoci.

David Špidlen jako příležitostný autor vytvořil několik publikací zaměřených na témata, jimž se ve svém životě aktivně věnuje nebo věnoval. Sám o tom říká: „Jsem autor z donutkání. V určitý okamžik se ve mně nahromadí takové množství poznatků, že není možné je v sobě udržet a zároveň se účinně zbavit myšlenek na dané téma. Když to rezonuje znova a znova a nutkání se vrací, musím sednout a psát.“ Kniha Vrhání nožů ve sportu a sebeobraně vznikla již v 90. letech 20. století jako příručka pro začínající vrhače po letech autorova intenzivního tréninku. Před novým vydáním prošla zásadní obsahovou úpravou, aby i dnes měla zájemcům o tento sport co nabídnout.

Smrt je vždycky bolestná, ale patří k životu stejně tak jako narození. Když přijde, nezbývá nám ostatním, kteří zůstáváme, nic jiného než ji přijmout a pokorně se poklonit. Chvíle loučení jsou těžké, ale i v těchto okamžicích lze najít světlo. Helena Vrábková pracuje jako smuteční řečník – a nabízí nám s otevřeným srdcem, s laskavým nadhledem, ale i s humorem jí vlastním pohled nejen za katafalk.

Přijměte pozvání na místa, kde se po staletí odehrávaly jevy nevšední až zázračné; vypravíme se do areálů okrášlených vynikajícími architekty a umělci, kam míří poutníci zblízka i zdaleka, kde modlitba střídá obdivuhodné počiny… Přijměte pozvání do čtveřice pražských klášterů na Hradě a Hradčanech. Každý z nich nabízí úchvatné příběhy, okamžiky triumfů i ponížení, tajemná a neprobádaná zákoutí… Stejně jako celou paletu půvabů, za něž vděčíme architektům a stavitelům, sochařům, malířům, šikovným mistrům svého řemesla a v neposlední řadě sestrám či bratřím, kteří v nich sídlili či dodnes sídlí. Vydejme se za tajemstvím a krásou kláštera benediktinek u baziliky sv. Jiří, bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta, kapucínů u kostela Panny Marie Andělské se sousední Loretou a nakonec voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého. Autor o knize říká: „Předsevzetí, že se budu coby píšící cestovatel a milovník historie, architektury a umění věnovat klášterům, ve mně zrálo dlouho. K činu jsem přikročil poté, co jsme s kolegou a přítelem Otomarem Dvořákem dopsali knihu Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou). Při práci na ní ještě zesílilo mé povědomí o tom, jak zásadní roli kláštery hrály v rozvoji umění, vzdělanosti, ale i hospodářství, státní správy a kultivace území – čehož si byl tento císař a král dobře vědom, a proto je zakládal a všemožně podporoval. Můj prvotní záměr se týkal Prahy; zdejší kláštery jsem hodlal popsat ve dvou knihách, věnovaných levému a pravému břehu Vltavy. Začátek jsem si stanovil v centru české státnosti – na Hradě – a současně u našeho nejstaršího kláštera, Svatojiřského. Jakmile jsem se však ponořil do studia pramenů a shromažďování podkladů a přibral několik klášterů v okolí, bylo mi jasné, že kniha popisující celou levobřežní Prahu by příliš nabyla na objemu. Po zralé úvaze jsem se tudíž rozhodl věnovat tento svazek čtveřici klášterů na Hradě a Hradčanech. Pravda, dočítáme se o nich leckde – z pohledu jednou historických událostí, jindy architektury, umění a uměleckých řemesel, pak zase církevních dějin a řádového života… Prostudoval jsem dlouhou řadu pramenů a pokusil se propojit jednotlivé aspekty v textu, který má být nejen obsažný a komplexní, ale také čtivý. A přidal jsem pohled svůj: jak vidím kláštery a jejich svatyně očima okouzleného poutníka, který v úžasu hledí na veliká díla, stvořená stovkami proslulých umělců i bezejmenných mistrů, a váží si toho, co nám řehole zanechaly.“

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“ Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách. On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Kniha Pražští arcibiskupové moderního věku aneb Čeští primasové od Lva Skrbenského po Jana Graubnera sleduje v devíti medailonech osobnosti pražských arcibiskupů a českých primasů od přelomu 19. a 20. století do současných dní. Čtivým a srozumitelným způsobem představuje osudy církevních hodnostářů od dob rakousko-uherského mocnářství do dnešních časů České republiky. Dozvíte se v ní mimo jiné odpovědi na následující otázky: Byl rakouský aristokrat Lev Skrbenský z Hříště Čech? Proč se stal Pavel Huyn pražským arcibiskupem právě uprostřed první světové války? Z jakého důvodu skutečně rezignoval František Kordač na svůj úřad? Za jaké zásluhy se stal Karel Kašpar kardinálem? Jak zvládal Josef Beran svou šestnáctiletou internaci? Spolupracoval František Tomášek s tajnou policií? Proč Miloslav Vlk v dětství citově strádal? S kým se Dominik Duka seznámil ve věznici Bory? A jaké jsou perspektivy současného pražského arcibiskupa Jana Graubnera? Díky této publikaci nejen proniknete do proměn pražské arcidiecéze, k nimž v posledních sto dvaceti letech došlo, ale rovněž získáte širší vhled do církevních dějin moderního věku.

Je to sen, je to skutečnost? Nebo se jedná o jinou dimenzi? Takové otázky si klade detektiv Scotland Yardu Tom Curry, který přežije pád letadla a ocitne se na pustém, neznámém místě. Jenže to není zdaleka jediný problém, který ho trápí. Spolu s ním se totiž zachrání i několikanásobný vrah, a navíc se setká s tajemnou ženou, která byla kdysi obviněna z vraždy. Před několika lety ale záhadně zemřela a konečný ortel nebyl nikdy vyřčen. Kde je pravda? Podaří se detektivovi přežít a vyřešit spletitý, záhadný příběh, který se odehrál před několika lety? Má věřit všemu, co uslyší a uvidí? A proč on má být soudcem? Kdo skutečně tahá za nitky? Nechte se vtáhnout do mysteriózního příběhu a prožívejte osudy lidí, kterým život nadělil sluneční záři, ale také temnotu pekla. Je to sen, je to skutečnost…

Epocha Rudolfa II. nás dodnes fascinuje svou magií, tajemností a záhadami. Pojďme se spolu ponořit do hloubi rudolfínské doby a vyprávějme si o pozoruhodném císaři a o lidech, kteří tuto dobu spoluvytvářeli!

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka. „Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy. (Josef Pepson Snětivý)

„On nás chce zabít…“ To byla poslední věta, kterou napsala Key Hammondová, než zemřela. A těchto pár slov stačilo, aby její syn – detektiv metropolitní policie – změnil od základu svůj život. Odjede na několik měsíců na místo, kde žila jeho matka, a začne pátrat. Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo jít o nejsložitější, a přitom nejbizarnější případ jeho kariéry, ale děsivá fakta, která se postupně vynořují nejen z dávné minulosti, dokazují opak. Proč ve městě Egerton náhle umírají někteří starší lidé? Co skrývá Ďáblova rokle? Vrací se hrůza, která městečko opanovala před čtyřiceti lety? Vrací se člověk, který tehdy způsobil požár, při němž uhořelo dvacet lidí? Vrací se Gordon May? Nebo je všechno jinak? Jak ustojí John Hammond přetvářky, výhružky i bezcitné jednání? Kdo se ho chce zbavit a kdo ho nenechá padnout na dno rokle? Detektiv dlouho tápe a propadá zoufalství. Vždyť jsou kolem něho samí hodní lidé…

Fotbalové mistrovství světa 1962, ze kterého parta kolem Josefa Masopusta přivezla stříbro (a sahala po zlatě), patří k největším úspěchům našeho sportu. A kdo jiný by měl tento legendární příběh vyprávět než ti, kteří se takto zapsali do historie? Zkušení novináři a publicisté Stanislav Hrabě a Josef Káninský proto přicházejí s autentickým svědectvím dosud žijících hráčů (Václav Mašek, Josef Jelínek, Jan Lála, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer). A přinášejí i mnoho dalších zajímavostí a postřehů o týmu, který, jak trefně napsali, „rozkvetl na vinici“; tím odkazují k městu Vi?a del Mar, kde se hrála základní skupina. „Naši“ v ní suverénně kráčeli za nečekaným postupem a ani ve čtvrtfinále a semifinále nenašli přemožitele. V posledním zápase jim pak chyběl jen kousíček štěstí, aby nad hlavu zvedli trofej nejcennější. Ovšem vezmeme-li v úvahu prognózy a podmínky, v nichž působili, má toto stříbro skutečně lesk zlata. V publikaci, která navazuje na úspěšný titul Bělehrad 1976 – Evropské zlato za všechny miliony, dále nechybí kompletní a zasvěcené informace o kvalifikaci, přípravě a samotném turnaji, medailony hráčů, unikátní fotografie, rozhovor s Petrem Koubou, jehož otec Pavel byl členem týmu… a do doby nedávno minulé nás přenese reportáž o návratu „Chilanů“ do země jejich nezapomenutelného počinu po 50 letech.

Praha je oslnivá pokladnice historických slohů. Oslněni touto nepřebernou krásou, mohli bychom přehlédnout zajímavé stavby zrozené v pozdějších stylech. Pravda, některé tomu vzdorují díky faktu, že jsou nepřehlédnutelné svou velikostí či určením. Máme tu však i četné příklady drobnější architektury, které stojí za bližší a okouzlený pohled. Pokud jsme Prahu historickou nazvali pokladnicí, její rezidenční čtvrti můžeme považovat za pokladničky vrchovatě naplněné vilami. Mnohé nabízejí čistý příklad konkrétního směru, jiné zase půvabnou směsici nejrůznějších stylů. Tam či onde nás potěší historismus romantický, přísný i eklektický, na něj navazující secese a beuronská škola, dále kubismus a rondokubismus, funkcionalismus, purismus, art deco, eklektický styl… a rovněž sorela či zdařilé ukázky nejmodernějších přístupů. Tucet vilových čtvrtí projdeme se zasvěceným průvodcem, novinářem Pavlem Švecem, který nezapře, že architekturu studoval a je jeho celoživotní láskou. Dává nám do ruky „cestovní mapu“ jednotlivých oblastí, díky níž naše toulky – a to i do míst, o kterých jsme si mysleli, že je dobře známe – získají nový rozměr. Autor nám v drtivé většině případů představuje obytné domy – textem, mapami a fotografiemi. Uvědomuje si při tom, že takový objekt má historii nejen architektonickou a technickou, ale také lidskou. Díky tomu nás seznamuje i s osudy jednotlivců, kteří jsou podepsáni pod architektonickým projektem, a zejména těch, kteří si vilu nechali vystavět a obývali ji. Kniha vychází s laskavým svolením zpravodajského portálu Aktuálně.cz z mediálního domu Economia, kde byl základ textu původně publikován, a zavede Vás do těchto vilových čtvrtí: Vinohrady Strašnice Podolí Hodkovičky Barrandov Malvazinky Smíchov Ořechovka Hanspaulka Baba Bubeneč Troja

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec je provokuje, dráždí a rozděluje. Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče. Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: „Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad – pevně věřím – cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením,‘ říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít.“ Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Zkušení cestovatelé a spisovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý dostáli v knize Místa zrychleného tepu předsevzetí odkrývat zejména onu „skrytou krásu“. Ta je někdy málo viditelná proto, že se nachází ve stínu památky či pozoruhodnosti mnohem věhlasnější. Jindy z prostého důvodu, že ji musíme hledat pod zemí. A ještě jindy nám po ní bohužel (a zatím!) zbývají jen skrovné zbytky, které bychom mohli snadno přehlédnout. Sami k tomu říkají: „Právě taková místa si podle nás zaslouží pozornost – nejen proto, že jim zatím nebyla věnována; ale hlavně jsou nádherná a výjimečná. Druhým kritériem výběru byl náš subjektivní pocit, že jsme v lokalitě, která na nás obzvlášť silně působí. Ať už malebností, nebo něčím, co jinde nenajdeme, jindy zase unikátním rázem… a někdy i temnými stránkami zdejších historických událostí. Náš tep citelně zrychlil. V této publikaci propátráme pochmurné tajemství obce s nezvyklým názvem Pičín, kde dnes nacházíme dvojici málo známých památek, a odskočíme si do nedalekého Komárova za ženou sice výjimečnou, nikoli však v pozitivním slova smyslu. Poté zjistíme, že v Praze lze za jeden den navštívit dvě Zlaté uličky, a během pěšího výletu objevíme nezapomenutelná místa v sousedních oblastech Břevnova a Střešovic. Následně zamíříme z Prahy severním směrem… a v Mimoni nás odmění dva výjimečné sakrální areály i fascinující podzemí. Protikladem tmavého „podsvětí“ nám bude putování mezi Lužnicí a Vltavou za dvěma jižními hvězdami – Bechyni a Týnem nad Vltavou; aby však světla nebylo příliš, uděláme za touto cestou krvavou tečku v Branovicích. A na závěr se spolu s laskavým a poučeným průvodcem Miloněm Čepelkou, spisovatelem a hercem Divadla Járy Cimrmana, vydáme nejen po malebném (a tajemném!) Opočně, ale také do nedaleké obce Přepychy. Ta je zatím českým cestovatelům málo známá, ale až se seznámíte s tím, jaké zajímavosti se skrývají například ve zdejším podzemí nebo jaká dobrota z vlastních zdrojů tu odmění hladového turistu, určitě budete souhlasit, že Přepychy stojí za výlet.“ Kniha Místa zrychleného tepu je IV. svazkem edice Skrytá krása naší země.

Pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z hory, až bude v české zemi nejhůře, a která je jako pojistka, že to tak opravdu bude, zařazena jako pověst poslední, zná přece každý Čech. Proč však dosud spali? A kdo vlastně jsou? Dvouvrší Velký a Malý Blaník, oáza krásné přírody v srdci Evropy, je také všeobecně známa. Blanická, potažno Prokopova neboli Čertova brázda tvoří předěl, který odděluje industrializované okolí Prahy od zachovalejší přírody dál na východ. Citlivější lidé potvrzují, že i z jedoucího auta je po dálnici dál za odbočkou na Sázavu o moc líp. Tolik již o Blaníku bylo napsáno, tolik umělců bylo inspirováno jeho kouzlem…. V čem je tedy toto útlé dílko jedinečné? Autorka, pocházející z Podblanicka, svůj rodný kraj po tragické rodinné události jako dívka opustila, a po několika desetiletích se sem vrací, přitahována jeho magickou silou. Jasně vnímá pozitivní vliv Blaníků, který lidé zde žijící berou možná už jako samozřejmost. Tráví na nich každou volnou chvilku, prochodí každý jejich kout... Vedle spousty zajímavostí o této dávné svatyni osobitě zprostředkovává fenomén známý odnepaměti, a sice transformaci člověka, kterou právě Blaník, jakožto jedno z nejsilnějších míst v Čechách, urychluje. Porozumění Blaníkům je vlastně žádoucí cesta postupného vylepšování člověka, a tak čtenář najednou ví, že na ten Český Olymp musí jít, a to nejraději hned...