Nakladatelství ČAS strana 7 z 10

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled. Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves. Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným. Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky - avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje. John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret - slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem. Ví, že mu Margaret lhala, ale cítí, že se tak nestalo z nízkých pohnutek. Pevné, leč poněkud povýšené zásady paní Thorntonové se však od Margaretiny hrdosti odrazí jako kámen vržený proti skále. Na scénu přichází pan Bell, Margaretin kmotr, oxfordský přítel jejího otce a pronajímatel Thorntonovy továrny v jednom. Laskavý starý tutor si okamžitě získá dívčino srdce. Navíc postřehne, že napětí mezi Margaret Haleovou a Johnem Thorntonem zdaleka nepramení jen z rozdílných názorů na uspořádání společnosti. Se svou domněnkou se svěří panu Haleovi, ten však jen nevěřícně potřásá hlavou. To je také jedna z posledních věcí, které tento nešťastný vdovec a bývalý pastor ještě stačí v životě učinit, neboť záhy nato umírá v oxfordské koleji pana Bella, kam ho přijel navštívit. Margaret je zcela ochromena zármutkem, a vděčně tedy přijímá azyl v londýnském domě své tety, v němž strávila dětství - paní Shawová i její dcera Edith s rodinou se vracejí z Korfu. Zahálčivý život, zpestřený jen krátkou návštěvou Helstone, která Margaret stejně spíš roztrpčí, než uchlácholí, ji pohříchu příliš neuspokojuje. Myšlenky na pana Thorntona i na ty, kteří ji opustili, stále trápí její srdce. Pan Bell - ani tomuto gentlemanovi není dáno dožít se konce románu - z ní učiní bohatou dědičku, Margaret však cítí pouze vděčnost, nikoli štěstí. Kdesi daleko, na průmyslovém severu, zatím John Thornton svádí předem prohranou bitvu o záchranu své továrny. Jeho noční rozhovor s matkou je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy a jako by nasměroval zbývající text ke zrychlenému, vášnivému rozuzlení. Dokáže se pokořený továrník znovu narovnat? Bude právník Henry Lennox, jenž byl už kdysi dávno ve slunném Helstone odmítnut, napodruhé úspěšný? A od koho nakonec Margaret přijme ten nejkrásnější zásnubní dar - uschlé růže, jež vyrostly právě tam?

Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila deset let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce - pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a snad ani nemá pomyšlení na lásku. Henry Lennox ustupuje do pozadí a jeho místo se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou…

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek – ale také veškerou svou lásku, naději a víru – vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno – tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově krásná a nesmírně schopná žena, která ovládla Egypt, je ještě dlouho po své smrti trnem v oku všemocnému kněžstvu. Ovšem navzdory jeho snaze vymazat její jméno z dějin sní dál svůj sen o znovuzrození v daleké zemi na severu… O celá tisíciletí později objeví místo jejího odpočinku Nicholas van Huyn – a po něm také dvojice egyptologů Eugene Corbeck a Abel Trelawny. Zatímco upadnou do podivného transu, Abelova manželka umírá při porodu. Dcera Margaret však přežije – a její krása i chování nápadně připomínají Teru. Když se její otec stane obětí záhadných útoků, Margaret přivolává nejen policii, ale také mladého advokáta Malcolma Rosse. Jeho láska k ní je opětována, avšak musí ustoupit před Velkým experimentem, během nějž Margaretin otec a jeho přátelé hodlají uskutečnit plán dávné královny. Ačkoli jsou vedeni ušlechtilejšími cíli, než jaké sledovali brutálně zavraždění vykradači její hrobky, nemohou si být jisti výsledkem – ba ani vlastními životy. A Klenot sedmi hvězd, klíčový prvek jejich pokusu, se v mistrném podání Brama Stokera (a překladu Kateřiny Šípkové) stává znepokojivým ztělesněním dávno zapomenutých – ale o to mocnějších – sil… Nebýt vampýrského hororu Josepha Sheridana Le Fanu, který autor nazval podle hlavní hrdinky Carmilla, nevznikla by veleúspěšná novodobá série Zatmění, ba ani Stokerův Dracula. Objekt Carmilliny hříšné touhy, devatenáctiletá Laura, žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou. V tu chvíli se zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou za mrtvou přítelkyni. Je však Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení vzrušující novely, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef Pepson Snětivý.

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové – vůbec první ženy, která kdy získala Pulitzerovu cenu – před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, jež prožívají svůj „americký sen“ a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa „horních deseti tisíc“, avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní „arbitři morálky“ označili za „zlatokopku“, čtivá i dnes. Lily Bartová, mladá žena obdařená nevšední krásou a výjimečným charismatem, jako by byla těmito mocnými zbraněmi naopak stahována do stále nižších pater společenského žebříčku. Ztrácí postavení privilegovaného hosta bohatých dam a stává se sice exkluzivní, leč snadno dostupnou ozdobou, kterou si nárokují muži, jimiž ještě přednedávnem opovrhovala. Ztráta dědictví po puritánské tetě, nutnost splatit dluh zamilovanému spekulantovi a skutečnost, že ji jedna z jejích „přítelkyň“ téměř doslova hodila přes palubu luxusní jachty, aby si udržela podváděného manžela, ji přivádějí na samý okraj mondénní společnosti – jak sama trefně říká: na rub tapiserie, kde se jednotlivé konce místo toho, aby tvořily krásný vzor, zmateně zauzlují. A když selžou i poslední pokusy, při nichž „klesne“ až k manuální práci a podřadnému penzionu, přicházejí vhod zoufalé možnosti – lahvička s lékem, z nějž se ovšem snadno může stát jed, kompromitující dopisy či všeho schopný ctitel… Ano, právník Lawrence Selden, jehož ukrývá za bariérou hrdé krásy hluboko v srdci, je stále nablízku, avšak dokáže Lily Bartovou, která do skutečně pomocných rukou spíše kouše, než aby je hladila, zachraňovat znovu a znovu, když odměna je tak nejistá? Z anglického originálu The House of Mirth přeložila Jana Srbová.

Třetí, závěrečný díl je ve znamení Emmina hledání štěstí. A to se vždy, kdy už se zdá ležet nadosah, vzdálí až do nedohledna. Croydonský lékař pan Morgan, obletovaný svými pacientkami, se snaží utrhnout květ nejkrásnější – neuvědomuje si však, že Emma přesahuje místní slečny nejen půvabem, ale i rozhledem a osobností. Na scénu vstupuje srdečný sourozenecký pár, pastor Bridge a jeho neprovdaná sestra, který Emmě pomáhá uniknout z Morganových osidel i z nelaskavého domova, jemuž vládne despotická švagrová Jane a její pragmatický, pocitům ostatních nepříliš otevřený manžel Robert, croydonský advokát a nejstarší syn zesnulého pana Watsona. A další vítané pozvání přichází od novomanželů Rosy a Williama Gordonových. Sílící kontrasty – ať už mezi šedí městských ulic a jarní přírodou v Burtonu, kam se Emma uchýlila díky pohostinnosti slečny Bridgeové, nebo mezi zaslepenou cílevědomostí Emminy sestry Margaret, jíž stačí, že přinutila „džentlmena“ Toma Musgrovea, aby se stal jejím mužem, a Emminým idealismem, jenž jako by ji vzdaloval od jejího okolí – dávají tušit, že přichází velké finále. Jeho vír odvěje masky jednotlivých aktérů, kteří se tak na scéně objevují ve své pravé podobě: lord Osborne se promění ze sobeckého mladíka v citlivého a šlechetného ochránce, jeho sestra, čerstvě provdaná lady Gordonová, a její manžel sir William Gordon zapomínají, že je nepřípustné přátelit se s „nižšími“ vrstvami, lordova matka překročí v touze stát se ženou pastora Howarda všechny společenské meze, doktor Morgan, teď už posedlý představou, že jej Emma miluje, zaplatí za svou obsesi cenu nejvyšší, Fanny Carrová odhodí škrabošku způsobné mladé dámy… Jen Emma a její láska pan Howard nemají co odhazovat, neboť jejich projevy vždy vyvěraly z opravdových citů. Ohlas první i druhé části románu Jane Austenové a Catherine Austenové Hubbackové nás přesvědčil v tom, že dílo velké spisovatelky, dokončené její talentovanou neteří, je stále živé. Tím víc nás těší, že je právě naše Nakladatelství ČAS vydává ve vůbec prvním českém překladu (přeložila Jana Velvarská).

Pan Watson je ovdovělý vikář s početným potomstvem – dvěma syny a čtyřmi dcerami. Nejmladší z nich, Emma, byla vychována v rodině své bohaté tety, a je tudíž vzdělanější a jemnější než její sestry Elizabeth, Margaret a Penelopa. Když však ovdoví i zmíněná teta a uzavře nerovný sňatek z lásky, je Emma nucena vrátit se do otcovského domu. Setkává se tam nejen s hypochondrickým a milujícím otcem, ale i s bezuzdným hledáním manžela, jímž své okolí obtěžují Margaret a Penelopa. Tíhne tedy k nejstarší sestře Elizabeth, nepříliš inteligentní, avšak upřímné a oddané zbytku rodiny. V sousedství Watsonových žije šlechtická rodina Osbornových. Emma si získá nevítanou pozornost mladého lorda Osborna, zatímco Margaret doslova pronásleduje jeho bezohledného nohsleda Toma Musgravea. Ten se ovšem předvádí spíše před její švagrovou, urozenou a snobskou Jane, která přijela k Watsonovým na návštěvu, doprovázena manželem, hrubým Emminým bratrem Robertem. Blízké okolí však není prosto ani jiných mužů, a tak můžeme sledovat austenovské zahájení velké hry, při níž autorka i její následovnice pohybují figurkami na šachovnici děje s ironií i humorem. Román Mladší sestra, jehož první díl Vám nyní přinášíme v překladu Jany Velvarské, rozepsala pod názvem The Watsons Jane Austenová. Toto dílo dokončila její neteř Catherine Austenová Hubbacková, spisovatelka a strážkyně odkazu své velké tety. Druhý díl bude následovat už na začátku roku 2011 a třetí pak v jeho průběhu.

Ve druhém díle trojsvazkového románu se opět setkáváme se čtyřmi dcerami pana Watsona – nejstarší, laskavou Elizabeth, její krásnou mladší sestrou a naší titulní hrdinkou Emmou, marnivou Margaret a svéhlavou Penelopou. Po smrti svého otce, reverenda Watsona, jsou nuceny odejít ke svému bratru Robertovi a jeho nelaskavé ženě Jane do Croydonu. Penelopa a Margaret směřují ke splnění vysněného cíle – manželství – s rozhodností, jež nedbá na city jejich okolí a vlastně ani jich samých. Elizabeth posléze potkává štěstí v podobě ovdovělého Georga Millara, zatímco Emma, stále vzpomínající na pana Howarda, marně hledá únik z domu Roberta a Jane Watsonových, který se pro ni zvolna mění v rafinované vězení. Její švagrová Jane si je dobře vědoma toho, jak schopnou a hlavně levnou guvernantku pro svou dceru Žanetu v ní našla, a brání Emmě byť jen pomyslet na odchod. Ani to však nemůže zabránit mužům v Emmině okolí, aby neskládali hold její kráse a neobdivovali její intelekt. Na scénu tak vstupují nejen sir William Gordon (který ale miluje slečnu Osbornovou a posléze se stává jejím manželem), ale také směšný floutek Alfred Freemantle či prohnaný a elegantní doktor Morgan. Právě ten vymyslí ďábelskou lest, jak Emmě zlomit srdce a pak ji opustit, jak bývá v podobných případech jeho zvykem… Postavy, které jsme poznali v prvním díle – Emmin neohrabaný nápadník lord Osborne, jeho matka, jeho sestra Rosa, její přítelkyně slečna Carrová, bezohledný Tom Musgrove, jehož Margaret považuje za svého nastávajícího, tajná Emmina láska pan Howard či jeho sestra a synovec – pozorují ve druhém díle hemžení postav na scéně jaksi z povzdálí. O to víc se můžeme těšit na to, jak v závěrečné části vstoupí do děje. Zapomenout nesmíme ani na Emmě dosud neznámého bratra Sama – setkání s ním (byť při smutné příležitosti otcova skonu) jí udělá velkou radost a vynahradí jí chlad a vypočítavost staršího bratra Roberta, pod jehož ochranu se osiřelé dívky musí uchýlit. Ani Robert však není zcela bez citu… Ohlas první části románu Jane Austenové a Catherine Austenové Hubbackové nás přesvědčil v tom, že dílo velké spisovatelky, dokončené její talentovanou neteří, je stále živé. Tím víc nás těší, že je právě naše Nakladatelství ČAS vydává ve vůbec prvním českém překladu. Na třetí, závěrečný díl se můžete těšit na podzim roku 2011.

Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou. Ano, takové tóny v ní též nacházíme. Ale jako na celé Zemi, kde je třeba i bezútěšná běloba severních krajů okrášlena polární září, zákoutí jeho Mandelů nám rovněž nabízejí širokou paletu chutí, vůní, odstínů, postřehů věnovaných smyslnosti žen i nesmyslnosti lidského konání… A především mistrnou práci a hru se slovy, díky čemuž autor kouzlí s náladami i vyzněním. Pomůžeme-li si přirovnáním z říše obrazů, z týchž pastelových barev může vzniknout jak líbezná krajinka, tak expresionistický výkřik (či Výkřik) Edvarda Muncha nebo Christiana Rohlfse. Miloni Čepelkovi k témuž postačí ochotné řádky a pero. A ještě jeden rys vyvstává po mém soudu do popředí. O vyšším věku se často pohrdlivě mluví jako o „druhém dětství“. Ne pokaždé je však úšklebek namístě. Vždyť co je větším dobrodružstvím, než dívat se na svět dětskýma očima? A pokud člověk, překonav rej středního věku, v sobě znovu objeví tuto schopnost a přidá k ní těžce nabyté smíření, pak může napsat Sonet o jednom dětském pohledu. Tři Mandele, to je pětačtyřicet sonetů, matematikou fotbalu tedy poločas. Přejme autorovi – a též sami sobě –, aby jich ještě vydalo přinejmenším na celý zápas i s prodloužením. Nechejme se někdy dobývat (vystřelenými slovy), jindy omývat (vlnami emocí), pak zase jen ovívat (větrem, probuzeným odvážným rýmem) a vyhraďme Mandelům Miloně Čepelky – včetně těch, které ještě přijdou – pohostinné a polostinné místo v knihovně, na nočním stolku či v kabelce plné jiných nezbytností.

Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na obdiv, graduje mnohdy až v samotném závěru a nutí k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou. Obyčejná témata, vypůjčená a okopčená z obyčejného života „obyčejných“ lidí, se autor snaží zachytit a zpracovat s nadhledem okořeněným ironií a vtipem.

Pokud byste se krásné Newyorčanky Lily Bartové zeptali, co vlastně od života chce, obrátila by k vám svůj okouzlující pohled, nadechla by se… a pak by se pravděpodobně zarazila. Její osud je totiž plný paradoxů: je půvabnější než všechny její vrstevnice, ale ty už se dávno vdaly; zdá se být jako stvořená pro svět americké smetánky přelomu devatenáctého a dvacátého století, plný okázalého bohatství i citové chudoby, předstíraných ctností i skrývaných neřestí, ale pokaždé, když se objeví příležitost stát se jeho oslňující královnou, couvne a hledá své štěstí jinde. A tak se v jejím srdci, jen na první pohled ledovém, sváří láska i nenávist. To ovšem její četní nápadníci, kteří jí k nohám skládají vyznání i dary, netuší - jako by ji považovali jen za ten nejkrásnější šperk, jenž jim ještě chybí, aby dotvořil lesk jejich společenského postavení. Jsou tu ale i jiní. Lawrence Selden, mladý právník, kterého jako by společnost bohatých a mocných přitahovala a odpuzovala zároveň, se snaží vidět Lily takovou, jaká ve skutečnosti je. I ona by mu ráda dala přednost před mnohem movitějšími - ale také prázdnějšími - ctiteli. To, že je tento cit oboustranný, však ještě neznamená, že dojde naplnění… Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové - mimochodem vůbec první ženy, která získala Pullitzerovu cenu - před námi ožívá mistrně vykreslená paleta postav, které prožívají svůj "americký sen" a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, která byla součástí světa "horních deseti tisíc", avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní "arbitři morálky" označili za "zlatokopku", čtivá i dnes.

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku: „Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž. Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své bývalé manželky Marty, jindy zase před vilou v dobře ukryté luxusní pražské ulici, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může i nad svým milovaným – už dopředu… Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice. Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické? Platí v životě a v erotice logika matematických implikací? A platí v životě a v erotice vůbec nějaká logika? Petr si příliš pozdě uvědomuje, že i zlatovlasá diva v bílém sexy kostýmku, pevně svírající volant stříbrného jeepu, může být černou Madonou. Tak dlouho se nechal rozmazlovat a utvrzovat v domnění, že tuhle Bohyni ovládá, až poznal, že je to přesně naopak. Že zdánlivě bezbranná a vášní zmítaná kráska ho může za jeho poklesky nechat zabít hned dvojím způsobem – jednak rukou nájemného vraha, jednak tíhou vzpomínek na život s ní a vyhlídkou na živoření bez ní. A že cena, jíž bude muset zaplatit, aby se takovému trestu vyhnul, je vysoká až k nepřežití…