Nakladatelství ČAS strana 6 z 10

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů, věnujících se českým dějinám, sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak zajímavé dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby… Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?). Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů… A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím. Mohly ji zpeněžit až ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi a budou nutně potřebovat peníze. A to se právě stalo… Jedna z nich porodila nemanželské dítě, druhá se rozvádí, obě jsou na životním rozcestí a hledají směr. Jenže jejich cesty životem někdo bedlivě sleduje... a nic dobrého jim nepřeje. Napínavé kriminální drama se odehrává v moravském městě Přerov a rozplétá potemnělé osudy členů jedné navenek normální rodiny.

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí. Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah… Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách? Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“ Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat. Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka… Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství. Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzany. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci." Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby… Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů. Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“… Jako by už věděl, že se jeho odsudek brzy změní v okouzlení. Lady Susan dychtí po obdivu mužů a závisti žen, stejně jako po bohatství a společenském postavení; touží však také po lásce a vášni. Jednačtyřicet dopisů z mistrného pera Jane Austenové popisuje z různých úhlů pohledu – což je umožněno střídáním pisatelů a adresátů – intriky, flirt, zbožnění, radost i soužení. Autorka sama neměla v lásce štěstí, zůstala neprovdána – a snad i díky tomu se stala natolik vnímavou pozorovatelkou lidských duší, že její líčení okamžiků lásky a nenávisti čteme se zatajeným dechem a rozechvělým srdcem. A navíc je tato novela autentickým svědectvím o rodinných a společenských poutech, která se rodí – a zanikají – v hekticky žijícím Londýně i v jen zdánlivém bezčasí šlechtických sídel. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila deset let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce - pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a snad ani nemá pomyšlení na lásku. Henry Lennox ustupuje do pozadí a jeho místo se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou…

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.

Josef Pepson Snětivý, v jedné z dřívějších recenzí označený za "Dona Juana české literatury", čerpal při psaní knihy Samolásky a soulásky nejen z bohatých zážitků, ale také z už zmiňované imaginace. Doufá, že té Vaší napomůže k rozletu právě tato kniha. A fantazie pak může být prvním krokem ke skutečnému zážitku, jenž Vás vynese až k Hořkomléčné dráze. Muž a žena - krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat - někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně… A takové jsou i vztahy hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky (ať už si pod tím slovem představíte cokoli) se může objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky… A je jen na nás, zda si necháme lákavou vidinu utéct, nebo se za ní pustíme s nasazením vlastního těla a představivosti. Josef "Pepson" Snětivý, v jedné z dřívějších recenzí označený za "Dona Juana české literatury", čerpal při psaní Samolásek a soulásek nejen z bohatých zážitků, ale také z už zmiňované imaginace. Doufá, že té Vaší napomůže k rozletu právě tato kniha.

Carmilla je právem považována za jednu ze dvou nejslavnějších a nejoblíbenějších vampýrských knih – tou druhou je Dracula Brama Stokera (kterého Carmilla zásadně ovlivnila). Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v 19. století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně.

Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za "divoké" a připomínající skeče Monty Pythona. Věříme, že už to je dostatečnou pozvánkou k jejich četbě - a navíc většina z nich je v této knize vydána česky vůbec poprvé. Kromě delšího náčrtu románu Catharine, neboli Altánek, Vás potěší čtrnáct textů, které i na velmi krátké ploše nezapřou autorčino mistrovství a její pověstnou ironii. Také juvenilie Charlotte Brontëové se až dosud nedočkaly českého vydání - a vzhledem ke kráse pohádkového příběhu Hledání štěstí, jejž napsala v pouhých třinácti letech, je to opravdu s podivem. Uvádíme také tři dojemné texty, věnované památce jejích sester Emily a Anne a pseudonymům Currer, Ellis a Acton Bell, pod nimiž tato sesterská trojice vydala svá první díla. Z anglických originálů přeložili Kristýna Julinová (Jane Austenová) a Josef "Pepson" Snětivý (Charlotte Brontëová).

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl: „Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně. Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“