Nakladatelství ČAS strana 6 z 8

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již šesti úspěšných knih, jež napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o té, kterou právě držíte v ruce, říká: „Společně se vám pokusíme vylepšit náladu příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička. Naše první knížka Proč je báječné být zvěrolékařem vyšla již před deseti lety a zájemci se mě na ni stále dotazují. Následoval cestopis Zvěrolékaři na cestách, po něm knihy Zvěrolékař vzpomíná a Zvěrolékař v akci. Pátá, Zvěrolékař léčí, zvířata uzdravují, je díky vám, milí čtenáři, stejně jako ty předcházející, zcela rozebrána, a pokud je mi známo, další dotisky se neplánují. Z tohoto důvodu a snad i pro množství dotazů, které často dostávám (,Kdy vyjde pokračování, pane doktore?‘ a ,Žádný předchozí díl už opravdu nemáte?‘), vznikla knížka šestá, a vlastně poslední, kterou právě začínáte číst. Proto jsme, vzhledem ke zde uvedenému, některé příběhy převzali z předchozích. Ale většinou jsou zde nové, které přinesl život a které se odehrály na Veterinární klinice v Horoměřicích. Přejeme vám, milí čtenáři, ať se vám knížka líbí, a jestli vám dokážeme alespoň trošku zlepšit náladu, pak z toho budeme mít radost i my.

Vánoce jsou časem splněných přání a zázraků. A zázračná setkání se dějí i v životech hrdinů tohoto vánočního triptychu. Pohledná a samostatná čtyřicátnice Šárka si v povídce Táni Kubátové Vánoční vyznání namlouvá, že je spokojená i bez muže. Partnerské soužití se přece může ošklivě zvrtnout Jenže tajemný Horal, jehož skutečné jméno nezná, se po několika letech znovu objeví na místě, kde by ho čekala ze všeho nejméně. Také černý porodník Johnny se v povídce Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice, kde pracuje. Ačkoli svou práci miluje a na každé zrození se těší, tentokrát by nejraději zmizel beze stopy. Na to už je ale pozdě A do třetice nečekané setkání: přitažlivá, ale osamělá Sandra v povídce Alexandra Stainfortha Holka ze Staromáku nevěří své sestře, že když si bude něco přát, opravdu se jí to splní. Dokud jí krásný nový kabátek nezničí neopatrný herec, který do ní na Staroměstském náměstí vrazí, aniž by tušil, že hraje hlavní roli nejen v populárním seriálu, ale i v Sandřiných představách.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka. Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce... Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt… Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním... Přesto ho přivezou až na dvůr hospody poblíž Smolna, ve které slouží nebohá, zrazená Madlenka. Pak stačí neopatrně otevřený kočár a minuta nepozornosti, aby se nemrtvý z pohledného děvčete nasytil... Dívka v bezvědomí znovu prožívá bolesti a zrady svého pozemského života. Ferdinand ji přemlouvá, aby se i ona stala nemrtvou a vyrovnala si účty se všemi, kteří jí ublížili. Madlenka nakonec souhlasí. Byla-li krásná už zaživa, teď vyniká půvabem, jemuž žádný muž neodolá. A ani ona si své vášně neodpírá… Podaří se přežít mladičké upírce ve světě, o jehož zákonech nemá ani potuchy? Zabije svého zrádného milého Michala, nebo mu odpustí? Co udělá s ostatními viníky své smrti? A jak unikne ze hřbitova, kde vyděšení venkované vyhrabávají nemrtvé, aby je spálili na hranici? Odpověď naleznete ve vampýrské novele nabité temným vzrušením, která vás zavede do Bohem zapomenutých končin střední Moravy. A ač se to zdá nemožné, její postavy skutečně existovaly, jak o tom svědčí archivy…

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného! Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase… Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové. O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě. Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám! V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů. Ve druhém příběhu se vracíme do dob druhé světové války; skupina amerických vojáků, jejichž loď šla ke dnu po japonském náletu, se zachrání na pustém pobřeží polynéského ostrova, aby vzápětí zjistila, že je tady čeká osud mnohem strašnější, než by byla „pouhá“ smrt v boji. Moře totiž nebohé trosečníky vyplavilo poblíž sídla obávaného žraločího božstva! A do třetice se v nedávné minulosti podíváme na jeden z karibských ostrůvků, kde se domorodci snaží kultem vúdú usmířit „boha s tančícími ústy“, aby na ně neházel z nebe mrtvoly.

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty… Dostalo se i na „události“, které se nikdy nestaly, a přesto posloužily coby předloha pro krásná umělecká díla. A tím raději skončím, více si přečtete sami. Doufám, že i vás, stejně jako mě, zaujmou tajemné příběhy našich barvitých dějin. A chci vás ubezpečit, že se dostane i na ta habsburská strašidla, jak slibuji v podtitulu!“

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Snad každý člověk touží alespoň jednou prožít dobrodružství, vydat se do neznáma, čelit výzvám, překonávat překážky a poznat sám sebe. V tomto příběhu, který napsal sám život a vypráví ho jeden z přímých účastníků, zjistíte, jak se na přelomu tisíciletí žilo Čechům nelegálně pracujícím v USA. Přečtete si barvitý popis všedních i obvyklých událostí, postřehů a prožitků, který vrcholí jen několik týdnů před těžkou krizí – teroristickým útokem na World Trade Center v New Yorku. Ten bez nadsázky fatálně změnil nejen USA a jejich obyvatele, ale také celý svět. Nahlédnete tak do období, kdy Amerika vnímala sebe i okolí odlišnou optikou a v němž Spojené státy platily za mekku svobody, nezávislosti, moci a síly. Mnoho popsaných reálií zmizelo nebo se změnilo k nepoznání. Příběh samotný však zůstává jako kostra i kulisa krátké výseče životních osudů, zachycených na těchto stránkách.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládku‘, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově krásná a nesmírně schopná žena, která ovládla Egypt, je ještě dlouho po své smrti trnem v oku všemocnému kněžstvu. Ovšem navzdory jeho snaze vymazat její jméno z dějin sní dál svůj sen o znovuzrození v daleké zemi na severu… O celá tisíciletí později objeví místo jejího odpočinku Nicholas van Huyn – a po něm také dvojice egyptologů Eugene Corbeck a Abel Trelawny. Zatímco upadnou do podivného transu, Abelova manželka umírá při porodu. Dcera Margaret však přežije – a její krása i chování nápadně připomínají Teru. Když se její otec stane obětí záhadných útoků, Margaret přivolává nejen policii, ale také mladého advokáta Malcolma Rosse. Jeho láska k ní je opětována, avšak musí ustoupit před Velkým experimentem, během nějž Margaretin otec a jeho přátelé hodlají uskutečnit plán dávné královny. Ačkoli jsou vedeni ušlechtilejšími cíli, než jaké sledovali brutálně zavraždění vykradači její hrobky, nemohou si být jisti výsledkem – ba ani vlastními životy. A Klenot sedmi hvězd, klíčový prvek jejich pokusu, se v mistrném podání Brama Stokera (a překladu Kateřiny Šípkové) stává znepokojivým ztělesněním dávno zapomenutých – ale o to mocnějších – sil… Nebýt vampýrského hororu Josepha Sheridana Le Fanu, který autor nazval podle hlavní hrdinky Carmilla, nevznikla by veleúspěšná novodobá série Zatmění, ba ani Stokerův Dracula. Objekt Carmilliny hříšné touhy, devatenáctiletá Laura, žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou. V tu chvíli se zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou za mrtvou přítelkyni. Je však Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení vzrušující novely, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef Pepson Snětivý.

Carmilla je právem považována za jednu ze dvou nejslavnějších a nejoblíbenějších vampýrských knih – tou druhou je Dracula Brama Stokera (kterého Carmilla zásadně ovlivnila). Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v 19. století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně.

Čtyři naprosto odlišné dobrodružné povídky s detektivní zápletkou. V povídce Skrytá pravda se ocitneme v nejznámějším muzeu světa: Louvru. Společně s mladou ambiciózní restaurátorkou budeme pátrat po genezi jednoho z nejsugestivnějších obrazů světa – Vor Medúzy, který byl namalován podle skutečné události. (V r. 1816 několik námořníků po ztroskotání fregaty bojovalo na vratkém voru několik dní o přežití.) Podaří se oné mladé ženě zavčas odhalit děsivé souvislosti, které spojují události staré dvě stě let? A podaří se usvědčit pachatele hrůzného činu, jehož byla v dětství svědkem? Povídka Věž sebevrahů nabídne úvahu o tom, jak lehce se dá labilní člověk ovlivnit, a jak na podobné lidi působí strach a předsudky. Povídka Deník Jenny Grayové pojednává nejen o smyslu života. Její motto zní: Láska, žárlivost a přátelství. Kdo je tajemná dívka, jež se zamiluje do majetného muže? A dokoná žárlivý muž svou pomstu? A nakonec v povídce Smrtonosný omyl se ponoříme do víru fantazie a filmu. Jsme v 80. letech minulého století a právě se v USA natáčí historický film z období občanské války. Do štábu je přijata žena, která má jen jediný cíl: pomstít se. Třicet let musela čekat, než se podívala do tváře muže, kterého viní ze smrti svého otce a z toho, že si už nikdy nemohla splnit své sny.

Na jaře roku 1944 přichází do malotřídky v Lověšicích, malé železničářské vesničce u Přerova, nový učitel. Venkovská škola znamená pro Petra Skálu seznámení nejen s dětmi, ale také s jejich rodiči – zejména pak s vdovou Lotou Kiliánovou, maminkou osmileté Helenky. Jejich rodící se vztah, ale také Helenčin něžný dětský svět a láskyplné prostředí domova, se střetávají s krutou realitou válečných a poválečných dnů… Historické prameny, záznamy v kronikách, vzpomínky pamětníků – to všechno autorce dopomohlo k napsání strhujícího příběhu, postaveného na pravdivých základech.

Láska a přátelství, novela v dopisech, bývá občas zaměňována s obdobným dílem Jane Austenové: s Lady Susan. Přispívá k tomu nejen stejná literární forma, ale také film Láska a přátelství, který navzdory názvu vychází právě z Lady Susan. „Naše“ kniha, tedy Láska a přátelství, je však samostatným dílkem světoznámé autorky, pozoruhodným už tím, že je psala mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem svého věku. Snad právě díky mládí, které bývá bezohledné, se v něm vysmála mnohým klišé romantické literatury: jmenujme jen „scény plné omdlévání“, „nečekaná zjevení dosud neznámých příbuzných“, „vznešené city versus přízemní realita“ či „povinný odpor proti rodičovskému despotismu“. Nad tím vším se vznáší nepřekonatelná ironie Jane Austenové, její břitký humor – ale také city, vášeň a láska, byť podané tak, že občas nevíme, zda se smát, či plakat. Smích je každopádně na místě, vždyť autorka psala tyto fiktivní dopisy pro pobavení rodinného kruhu; i tak ale budete líčení krásné a nesnázemi stíhané Laury číst se zatajeným dechem a neubráníte se obdivu vůči vypravěčským schopnostem mladinké Jane, která se později stala jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších spisovatelek všech dob. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.