Nakladatelství ČAS strana 6 z 10

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“ Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat. Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím. Mohly ji zpeněžit až ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi a budou nutně potřebovat peníze. A to se právě stalo… Jedna z nich porodila nemanželské dítě, druhá se rozvádí, obě jsou na životním rozcestí a hledají směr. Jenže jejich cesty životem někdo bedlivě sleduje... a nic dobrého jim nepřeje. Napínavé kriminální drama se odehrává v moravském městě Přerov a rozplétá potemnělé osudy členů jedné navenek normální rodiny.

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí. Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah… Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách? Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka… Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nebližších, mohutná síla vzájemnosti. Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství. Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzany. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci." Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby… Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů. Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“… Jako by už věděl, že se jeho odsudek brzy změní v okouzlení. Lady Susan dychtí po obdivu mužů a závisti žen, stejně jako po bohatství a společenském postavení; touží však také po lásce a vášni. Jednačtyřicet dopisů z mistrného pera Jane Austenové popisuje z různých úhlů pohledu – což je umožněno střídáním pisatelů a adresátů – intriky, flirt, zbožnění, radost i soužení. Autorka sama neměla v lásce štěstí, zůstala neprovdána – a snad i díky tomu se stala natolik vnímavou pozorovatelkou lidských duší, že její líčení okamžiků lásky a nenávisti čteme se zatajeným dechem a rozechvělým srdcem. A navíc je tato novela autentickým svědectvím o rodinných a společenských poutech, která se rodí – a zanikají – v hekticky žijícím Londýně i v jen zdánlivém bezčasí šlechtických sídel. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl: „Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně. Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“

Susan Dixonová je pohledná mladá dívka, jež strávila svůj dosavadní život na farmě Yew Nook v anglickém Westmorelandu. Smrt matky ji sice zasáhne, ale na truchlení nemá příliš mnoho času - musí zvládat péči o domácnost i nepříliš inteligentního mladšího bratra Willieho… a čas si najde i na lásku. Její svazek s pohledným, byť poněkud povrchním farmářským synkem Michaelem Hurstem se zdá být tou nejpřirozenější i nejsladší věcí na světě… Ovšem pak do její rodiny vtrhne zákeřná nemoc. Ona sama ji překoná bez následků, ale otec umírá a z Willieho se stává nesvéprávná přítěž. Susan se ho nechce vzdát, vždyť dala umírající matce slib, že ho nikdy neopustí. Avšak Michael má jiné představy o společném životě, a čím víc na Susan tlačí, tím víc se v jejích očích odcizuje. Susan, zmítaná mezi láskou k Michaelovi a smyslem pro pokrevní povinnost, si nakonec volí to druhé. Své rozdrásané srdce se snaží zahojit každodenní tvrdou prací. Leč ani smutné dny s šíleným a občas agresivním bratrem na osamělé farmě nejsou tou poslední ranou, která ji má v životě potkat. A tak se kdysi krásná dívka mění v hrdou a zklamanou ženu, zoufale bránící to poslední, co jí v životě zbylo. Dočká se ještě lásky? A bude její oběť jednou odměněna?

Druhý díl slavného románu anglické klasičky je již zcela ponořen do dusné atmosféry průmyslového Miltonu a vzpomínka na slunný Helstone kdesi na Jihu jen občas probleskne v myšlenkách přestěhovavší se rodiny Haleových. Po večeři u Thorntonových je Margaret, co se vztahu k panu Thorntonovi týká, ještě rozpolcenější než dřív. Na jednu stranu ho do jisté míry obdivuje, na druhou ji odpuzuje jeho tvrdost, hraničící s bezohledností. Jak říká otci v pěkné metafoře, je to s ním, jako když člověk jí poprvé olivu: "Nechte mě, ať se šklebím, než ji spolknu." Zamilovaný továrník mezitím dokáže zlomit odpor své matky, o to horší je však jeho pád, když z úst své milované uslyší, že on jejím mužem nikdy nebude… Umírající paní Haleová přiměje Margaret, aby napsala svému bratrovi Frederickovi, jenž se nesmí vrátit do Anglie kvůli námořní vzpouře, kterou kdysi vedl. Fred zastihne matku ještě naživu - avšak už jen krátce. On i jeho otec jsou jejím skonem zcela zlomeni a Margaret (spolu s paní Dixonovou) musí být ta, která jim dodává sil. Navíc je třeba, aby Frederick co nejdříve odcestoval, neboť se mu - obrazně řečeno - nad hlavou houpá oprátka. Na scénu tak nepřímo vstupuje i Margaretin zavržený následník Henry Lennox, který mu má pomoci prokázat nevinu. Jenže Haleovi nejsou jediní, kdo ví, že se uprchlý zločinec, jímž Frederick de facto je, vrátil do Anglie, a že je za jeho dopadení vypsaná tučná odměna… Jeho dramatický odjezd z Miltonu, po němž umírá jistý nehodný muž, ještě více zakalí už tak šedou oblohu nad ubohou Margaret, která v zájmu bratrovy záchrany musí lhát. A když se dozví, že je do celé věci zasvěcen i pan Thornton, propadá zoufalství… Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu vydání (a také dvou adaptací BBC), vychází v češtině vůbec poprvé, a to v překladu Jany Srbové. Richard Armitage, představitel Johna Thorntona ze seriálu "North and South" (BBC 2004), velmi případně řekl, že Elizabeth Gaskellová se - na rozdíl od ostatních viktoriánských autorek - dokáže ponořit nejen do ženské, ale i do mužské duše.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled. Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves. Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným. Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky - avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje. John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret - slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem. Ví, že mu Margaret lhala, ale cítí, že se tak nestalo z nízkých pohnutek. Pevné, leč poněkud povýšené zásady paní Thorntonové se však od Margaretiny hrdosti odrazí jako kámen vržený proti skále. Na scénu přichází pan Bell, Margaretin kmotr, oxfordský přítel jejího otce a pronajímatel Thorntonovy továrny v jednom. Laskavý starý tutor si okamžitě získá dívčino srdce. Navíc postřehne, že napětí mezi Margaret Haleovou a Johnem Thorntonem zdaleka nepramení jen z rozdílných názorů na uspořádání společnosti. Se svou domněnkou se svěří panu Haleovi, ten však jen nevěřícně potřásá hlavou. To je také jedna z posledních věcí, které tento nešťastný vdovec a bývalý pastor ještě stačí v životě učinit, neboť záhy nato umírá v oxfordské koleji pana Bella, kam ho přijel navštívit. Margaret je zcela ochromena zármutkem, a vděčně tedy přijímá azyl v londýnském domě své tety, v němž strávila dětství - paní Shawová i její dcera Edith s rodinou se vracejí z Korfu. Zahálčivý život, zpestřený jen krátkou návštěvou Helstone, která Margaret stejně spíš roztrpčí, než uchlácholí, ji pohříchu příliš neuspokojuje. Myšlenky na pana Thorntona i na ty, kteří ji opustili, stále trápí její srdce. Pan Bell - ani tomuto gentlemanovi není dáno dožít se konce románu - z ní učiní bohatou dědičku, Margaret však cítí pouze vděčnost, nikoli štěstí. Kdesi daleko, na průmyslovém severu, zatím John Thornton svádí předem prohranou bitvu o záchranu své továrny. Jeho noční rozhovor s matkou je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy a jako by nasměroval zbývající text ke zrychlenému, vášnivému rozuzlení. Dokáže se pokořený továrník znovu narovnat? Bude právník Henry Lennox, jenž byl už kdysi dávno ve slunném Helstone odmítnut, napodruhé úspěšný? A od koho nakonec Margaret přijme ten nejkrásnější zásnubní dar - uschlé růže, jež vyrostly právě tam?

Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila deset let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce - pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a snad ani nemá pomyšlení na lásku. Henry Lennox ustupuje do pozadí a jeho místo se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou…

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.