Nakladatelství ČAS strana 8 z 10

Manželství Julie a Robina prochází vleklou krizí, kterou přetne Robinovo nečekané zmizení. Juliin švagr sice pracuje jako policejní ředitel, ona však najímá soukromého detektiva Teodora Tecla, aby po jejím manželovi pátral paralelně s policií. Už při prvním setkání mezi nimi přeskočí silná erotická jiskra, které se oba snaží marně vzdorovat. Tím marněji, čím hlouběji Teodor rozkrývá temná tajemství Juliina manžela… Nejprve vyplouvá na povrch jeho nevěra, kvůli níž plánoval rozvod, a brzy se ukáže, že provozuje nelegální obchody s dopingovými přípravky. Jeho zmizení tak souvisí s dalším případem, na kterém pracuje bývalý Teodorův kolega, komisař Drozd: těsně předtím, než se Robin ztratil, totiž na následky zneužívání anabolických steroidů zemřel mladý muž, a tytéž látky byly při dopingové kontrole nalezeny i v krvi mladistvého vrcholového sportovce, kterému tak hrozí konec slibné kariéry. Vzápětí je nalezeno Robinovo tělo, což pohřešování mění v úkladnou vraždu. Jde o pomstu, válku gangů, nebo měl snad vrah jiný motiv? Situace se vyhrocuje a v ohrožení se ocitají i další životy. Jak policisté, tak Teodor mají plné ruce práce, a také na Julii čeká nejedno šokující překvapení. Všichni protagonisté se sice snaží aspoň na chvíli zapomenout díky sexuálním dobrodružstvím, jenže kolo událostí se už roztočilo příliš zběsile, než aby mohli z jeho dosahu uniknout jen postelovými hrátkami. Naplní Teodor a Julie svou osudovou přitažlivost, anebo všechno dopadne úplně jinak?

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné. Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v lásku. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že „staré formy v čase zmatků udržují řád“. Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým, něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit. Odměnou vám bude i krásný Sonet o marném snu, přidaný do tohoto nového vydání.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože. Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá… Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“ Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách. On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve. Rána sroste. Zacelí se. Ale jizva zůstane. Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo? Jeho vzpomínky zachycuje novinářka Kamila Fraisová, která chce napsat knihu o životě „slušného vraha“. Netuší však, že i jí se tenhle příběh bytostně dotýká. Nevěra, ostrá jako ledový střep, řízne do srdce nejen ty, kteří se jí dopustili…

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu. Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha. A pro něž byl sportovní úspěch mnohem víc, než všechny miliony (které tehdejší šampioni stejně nedostali). Autoři vyzpovídali celou řadu bělehradských hrdinů – jmenujme např. Antonína Panenku, Ivo Viktora, Karola Dobiaše, Zdeňka Nehodu či Jozefa Vengloše –, stejně jako další osobnosti našeho fotbalu, které se vyznaly ze svého obdivu k úspěchu, jenž bohužel nebyl doceněn a využit. I proto berte tuto knihu jako skromný dík těm, od jejichž triumfu uplyne už brzy čtyřicet let. Díky autentickým svědectvím i fotografiím se ponoříte do světa, v němž Evropě vládly československé kličky, přihrávky a střely, skálopevná obrana v čele s Viktorem a Ondrušem, konstruktivní záloha, která přehrála i holandské superhvězdy, a produktivní útok, jenž se dokázal prosadit nejen proti úřadujícím mistrům a vicemistrům světa, ale už předtím spolu s celým týmem přešel přes Anglii, Portugalsko a Sovětský svaz. Dnes nám to může připadat jako pohádka – a ona to pohádka opravdu byla. Se zlatým koncem… a plná poučení a inspirace pro všechny, kteří fandí našemu fotbalu.

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna. Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí. Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund). Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat… Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje úhlem pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Rodící se milostný vztah Liliany a Artura krutě poznamená hrůzný zločin. Oba pracují pro laboratoř vyvíjející revoluční lék proti rakovině – a právě o ten má zájem neznámá skupina zločinců, která se nezastaví před ničím. Vzrušující momenty, které Lil a Artur prožívají, nejprve naruší záhadné zmizení jejich kolegy, jenž za své vědomosti zaplatí životem. Sympatický, byť občas poněkud neortodoxní policejní komisař Ivan Hokr začíná pátrat po bestiálním vrahovi, který je však vždy o krok napřed. A krátce nato je unesen i Artur. Liliana se zmítá ve strachu o život milovaného muže, zatímco Hokr s kolegy bezvýsledně hledá pachatele. Smrtelné nebezpečí ovšem číhá také na Lilianu – a ten, který zpovzdálí tahá za nitky, je možná blíž, než by ji vůbec kdy napadlo… Dostane těžce zkoušená dvojice šanci naplno prožít lásku a vášeň?

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy. Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky. A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

MVDr. Jan Herčík, CSc., špičkový a oblíbený český veterinář, ve své další knize vzpomíná na zvířata bez rozdílu druhu, velikosti či srsti, která mu během dlouholeté praxe prošla rukama, ale také na jejich majitele - vždyť zvířeti bez člověka, stejně jako člověku bez zvířete, něco chybí. Co naopak rozhodně nechybí jeho příběhům, je laskavý humor, údiv nad schopnostmi našich miláčků i obětavostí jejich majitelů, překvapivé zvraty, jež napsal sám čtyřnohý život, a šťastné konce, které si zaslouží jak naši zvířecí přátelé, tak i jejich paničky a páníčkové. Soužití se zvířaty je zkrátka sice občas náročné, ale o to zábavnější a krásnější. A vyprávění muže, který jim zasvětil svůj život, je toho nejlepším důkazem. Také tentokrát pro Vás jeho příběhy literárně zpracovala Alena Hrachovcová.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví - a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta - a hle, po úspěšném bratislavském angažmá, se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény! Národnímu divadlu zůstal věrný až do odchodu na odpočinek, nedá se však bohužel říct, že by i ono bylo vždy věrné jemu, v tom se jeho osud nelišil od údělu mnoha jiných velikánů. I přes tento nevděk však ztvárnil nespočet nesmrtelných divadelních rolí, jmenujme jen Mefista, Jaga či Falstaffa.Také u filmu si Jan Pivec musel své místo tvrdě vydobýt - a dokázal mistrovsky zahrát postavy na obou charakterových pólech, vždyť těžko může být nesourodější dvojice než například věčný milovník Stáňa Jarský a "liška ryšavá" Zikmund Lucemburský. Musíme však přiznat, že jen nemnozí režiséři měli odvahu svěřit mu filmové či televizní role. Otakar Vávra, František Filip, Vladimír Slavínský a někteří další ji však naštěstí nepostrádali, a tak můžeme i dnes se zatajeným dechem sledovat jeho herecké umění. Dozvíme se také leccos o jeho dětství, zálibách a názorech na veřejné i umělecké dění a nakoukneme i pod pokličku soukromého života Jana Pivce. A protože se jeho mistrovství navždy otisklo do srdcí nejen diváků, ale i jeho kolegů, můžete si v druhém, rozšířeném vydání úspěšné knihy Davida Laňky přečíst mimo jiné i dosud nepublikované vzpomínky třeba Jana Skopečka, Antonína Hardta, Josefa Větrovce či Rudolfa Jelínka. Věříme, že díky poutavému textu a fotografiím mapujícím jeho soukromý život i největší role před vámi Jan Pivec ožije jako obdivuhodný - a přece vždy laskavý - velikán českého divadla a filmu.

Kdybychom posuzovali dějiny očima školního dějepisu, byla by to jen snůška jmen a těžko zapamatovatelných dat. Naštěstí existují ještě jedny dějiny, dějiny plné vzrušujících a záhadných příběhů. Osmadvacet příběhů z českých a moravských dějin, které spojují slova "bílá místa". Většinou vycházejí z hypotéz a domněnek vážených historiků i amatérských badatelů, kteří se nebáli "jít s kůží na trh". Mnohdy jsou jejich tvrzení přinejmenším diskutabilní, často jen nadhazují otázku, na niž zatím neznáme odpověď a kdo ví, zda kdy znát budeme. V každém případě jsou to příběhy nanejvýš poutavé a vzrušující. Zamyslíme se třeba nad tajemným masakrem v Býčí skále, nad původem keltského zlata i slovanských etnik na našem území, budeme pátrat po hradech Krokových dcer, po sedmeru bájných přemyslovských knížat i po místě posledního spočinutí knížete Svatopluka, Prokopa Holého či popravených českých pánů, půjdeme ve stopách blahoslaveného Podivena, mstitele knížete Václava, řekneme si, odkud se vzal Jaroslav, "vítěz nad Tatary", budeme si vyprávět o smrti prvního Habsburka na českém trůně i vzoru tehdejšího rytířstva Jana Lucemburského, pobaví nás příběh o Lžiwaldemarovi ve službách Otce vlasti či to, jak se nakonec Rožmberkům nevyplatila smyšlenka o jejich italském původu, vzpomeneme tajemné kaple Božího hrobu na Dobytčím trhu i polského vzdorokrále husitů Zikmunda Korybutoviče, bájnou rudolfínskou dobu nám představí ten, po němž byla nazvána, stejně jako pochybný alchymista Kelley, překvapí nás příběhy o tom, jak proslulý Casanova upravoval libreto Mozartovy opery, či o možná prvním letci v dějinách lidstva, jenž obýval chaloupku na jihočeské samotě. Zvláštní pozornost pak věnujeme pozoruhodným a záhadným ženám - "královně" Emmě, manželce Boleslava II., krásné Oldřichově choti Boženě, sestře svaté Anežky České Blaženě, jež byla nejprve málem svatořečena, aby byla zanedlouho označena za kacířku, či zachránkyni Václava IV. Zuzaně.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer. Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem? Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – jeptiška! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře. Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna jako první podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu – a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku. Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je také bohatá fotografická dokumentace. Tu na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi. Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna: Jaroslav Marvan, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský, Jan Werich, Helena Růžičková, Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta, Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Petr Haničinec, Jiří Sovák, Jiřina Šejbalová, Josef Vinklář, Radovan Lukavský, František Kreuzmann, Jan Pivec, Oldřich Nový, Libuše Pospíšilová, Ladislav Pešek.