Nakladatelství Viking strana 6 z 10

Vražda v pražském kadeřnictví a její vyšetřování – všední příběh, noticka do černé kroniky. Přesto však je leckdy potřeba mravenčí práce na rozpletení spletitých pavučin vztahů a nalezení pachatele. A v každém vyprávění příběhu je zároveň i kus manipulace. Vypravěč udělá všecko pro to, aby si své čtenáře udržel ve stavu oddané pozornosti, aby je rozplakal, rozesmál, rozklepal napětím či aspoň tragickým závěrem přivedl k mravní katarzi. Hledí jim zprostředkovat zážitky, o něž by ve skutečnosti právě pro jejich výjimečnost asi spíš nestáli, ale na nichž si, jsou-li obratně vyprávěny, náležitě pochutnají A že, jak říká Mefisto v Goethově Faustovi, „krev je zcela zvláštní šťáva“, jsou příběhy s vraždou a krveproléváním k takovým manipulacím nad jiné vhodné. Proto to nebude mít vyšetřovatel ani čtenář vůbec lehké...

Padesátá léta – doba, z níž ještě dnes mrazí, kdy nastupující komunistický režim drsnými metodami utužoval veškeré dění ve společnosti. Do tohoto období je vsazen příběh mladého, perspektivního pracovníka ministerstva školství, který má v popisu práce dohled nad ideovou nezávadností vybraných vysokých škol. Nový politický kádr pro nové úkoly nové doby. Dalo by se říct: nové koště na potřebný úklid. Jenže jak se situace vyvine, když se na takovém exponovaném místě ocitne nerozhodný a nepříliš vzdělaný intelektuál, jenž leckdy nerozumí sám sobě, natož společnosti? Nebo právě takový typ byl pro nové úkoly nejvhodnější? Vždyť režim ze všeho nejvíc potřeboval poslušné vykonavatele oznámených anonymních rozhodnutí. Vykonavatele bez otázek – jen takoví měli budoucnost, jen takoví byli chváleni. Nastupovala chvála šedé průměrnosti.

Život na vesnici nedaleko Třeboně plyne počátkem dvacátého století poklidně. Setkáváme se s místními podivíny, obyčejnými venkovany, které trápí běžné starosti jak uživit rodinu, s filozofujícím panem řídícím, panem farářem, s mladými i starými. Do poklidného života na vesnici, který doposud rozvířilo jen nepodařené pytlačení na panském a nešťastná smrt dítěte, zasáhne vyhlášení první světové války na svatou Annu. A začnou se dít věci...

„Minulý čas hledejme v tom našem. On totiž nikdy nepominul, pouze plynule vstoupil do času přítomného.“ Paměť mého města předkládá čtenáři pohled do historie, té nejstarší i nedávno minulé. Pozorného čtenáře neosloví jen historická fakta, ale pozná i vztah autora k jeho rodnému městu – Třeboni – a začte se do příběhu jedné třeboňské rodiny, do jejíhož života dramaticky zasáhla druhá světová válka.

Konec socialismu v Čechách se hlásí ve veřejném vystoupení učitele filozofické fakulty UK, jež vyvolá nadšení u studentů a zděšení u jeho nadřízených a zejména stranického aparátu KSČ. Sám asistent Bohrman si jen pomalu uvědomuje, jakou vřavu jeho slova způsobila, přesto je mu jasné, že se ocitl na životní křižovatce: už nic nebude jako dřív. Během pěti dnů, připomínajících klid před bouří, hodnotí svůj život a připravuje se na nevyhnutelné…

Bezdomovcem se dnes stane člověk poměrně snadno. Může se však ztratit sám v sobě? Dva rozdílné hrdiny k sobě svede náhoda. Tam, kde jeden nachází sílu, aby se vrátil zpátky k původnímu životu, druhý se řítí na dno. Příběh mladého Evžena ukazuje, kam až se může dostat nezralý člověk, který nevěří sám sobě, a buďto se nedokáže rozhodnout vůbec, anebo naopak činí rozhodnutí bezhlavě. A jako vždy, i zde je ve vztahu silnější žena…

Spisovatel středního věku poněkud tápe v profesním i milostném životě: po opuštění akademické půdy nemůže najít práci, jeho milenecký vztah k bulharské, poměrně nekonvenční malířce Eli prochází jednou krizí za druhou, úspory se krátí, přátelé odcházejí, životní realita ho úhrnem deptá. V nalézání řešení mu pomáhá obraz Máří Magdalény, jemuž se svěřuje a u něhož hledá útěchu a sílu učinit potřebná rozhodnutí.

Toto je pravdivý příběh krásné a rozumné fenky jménem Dášenka (ano, jako ta Čapkova), která byla dohnána k rozhodnutí, že nebude patřit nikomu; že bude svoje paní. Odehrává se v jednom odlehlém šumavském údolí v posledních létech minulého tisíciletí a vystupují tam taky lidé. Protože je to příběh pravdivý, je dosti drsný. Pokládáme Dášenku za politickou průkopnici nově promýšleného vztahu lidí a zvířat.

Když se sejdou spisovatel, sochař a malíř a dáma s rozhledem, pak se vedou zajímavé řeči. V knize Symposion – svým názvem odkazující na diskuse starořeckých filozofů – zachytil Miroslav Jandovský své rozhovory se sochařem Miloslavem Chlupáčem a jeho ženou Marií o věcech banálních i světodějných.

Sbírka „rozverné akční poezie“, veselý, přátelsky zákeřný humor Vás jistě nejen potěší, ale velmi často i pobaví a rozesměje. Tyto básně nemají téměř žádnou konkurenci, neboť v této i předchozí době na to nebylo vhodné „klima“. I když v obou případech, jak u Ladislava Szalaie, tak i u Romany Szalaiové se jedná vlastně o básnický humoristický debut, oba autoři nejsou žádní začátečníci. Napsali celkem přes čtyřicet knih. Ladislav Szalai především povídek sci-fi a Romana Szalaiová ženské romány a knihy pod americkým pseudonymem. Dílo svědčí o strukturální komice až někdy záměrné bláznivosti, můžete ji číst víckrát, i po menších dávkách a pokaždé narazíte s uspokojením na svérázný humor obou autorů. Zase jednou šťastná trefa!

Všichni vědí, co je oukrop, šnitlík, prdelačka, babské ucho, vejmrda či cmunda. Máme možná pocit, že nás žádné tradiční jídlo nemůže překvapit. Ale co třeba žufeň, pupičky, podpoušťka, manzelbaba nebo gerštl? Používáte často tráj, ošlejch či demuť ? Myslíte, že ne? Nedáte si čas od času certle či diblíky? A co o vánocích? Pečete z putrového těsta? Kniha Jak se vařívalo kdysi a jak dnes vás uvede do kuchyní našich babiček i jejich babiček, a někdy až do 16. století Ale hlavně vám ukáže, jak se různé recepty proměňovaly v běhu času, protože pro každý tradiční pokrm najdete recept nejenom z dob dávno i nedávno minulých, ale zároveň i popis, jak jej připravit dnes. Kniha je doplněna o slovníček historických kulinářských výrazů a čtenář se seznámí i s nejznámějšími kuchařkami a kuchaři.

Kniha a výkresová dokumentace ponorek je určena jednak pro širokou veřejnost a jednak pro modeláře. Materiály o ponorkách byly donedávna velmi málo přístupné. To, co bylo dostupné, bylo velmi nepřesné a často záměrně zkreslené, i když se jednalo o velmi staré konstrukce. Nebyly uváděny problémy při vývoji a stavbě, chyby konstrukcí, konstrukční prvky, dějiny té které lodě a další doklady. Tak byl uveřejňován vlastně jen bezcenný balast, navíc často jednostranně upravený a idealizovaný. Zapomínalo se na to, že námořníci plavící se na ponorkách trpěli omezeným prostorem, vydýchaným a zkaženým vzduchem páchnoucím zplodinami z výfuků naftových motorů, kyseliny, nedostatkem hygieny, vlhkostí a podobně. Tito lidé – u všech válčících stran – nejen přinášeli utrpení druhým, ale i sami trpěli a případně i umírali za podmínek, kdy jejich šance na záchranu a přežití byla mizivá. V zimě trpěli stálou vlhkostí a chladem, v létě nadměrným teplem, za plavby nedostatkem spánku a hlavně obrovským psychickým vypětím. Tím vším nemíním ospravedlňovat, co část posádek napáchala mimo běžné válečné akce ve všech válečných konfliktech, které se na naší planetě odehrávaly a odehrávají. Je často pouze věcí náhledu historiků zúčastněných stran a jejich subjektivního názoru, jak hodnotí uplynulé události i jejich aktéry a jakým způsobem je vylíčí. Faktem je, že postupem času a vývojem techniky docházelo průběžně k pozvolnému vylepšování životních podmínek posádek. Záleželo na konkrétní zemi, která ponorky vyráběla, jakým způsobem se její konstruktéři stavěli k tomu, že lidé musí na ponorkách nejen bojovat, ale i žít. Výsledkem jsou dnešní atomové giganty, kde posádky nejvíce ohrožuje případná porucha atomových reaktorů, požár nebo selhávající lidský faktor. Tyto okolnosti způsobily v posledních letech velké množství různě těžkých havárií včetně ztrát lodí u všech námořnictev. Pro modeláře by kniha a plánky v ní měly být povzbuzením ke stavbě modelů ponorek i přes bodový hendikep na soutěžích maket, kde jsou právě ponorky hodnoceny podstatně méně pro menší množství detailů. Z tohoto důvodu doposud staví tento typ lodí málo modelářů a na soutěžích se objeví maximálně jedna či dvě lodě. Ty pak nemohou soutěžit mezi sebou a jsou přiřazeny k jinému typu lodí, kde je jejich šance snížena i přes velmi pečlivé provedení. Ponorka svým způsobem připomíná letadlo již z důvodu, že se rovněž pohybuje v třírozměrném prostoru, ale svým provedením leteckou techniku předstihla.

Všichni vědí, co je oukrop, šnitlík, prdelačka, babské ucho, vejmrda či cmunda. Máme možná pocit, že nás žádné tradiční jídlo nemůže překvapit. Ale co třeba žufeň, pupičky, podpoušťka, manzelbaba nebo gerštl? Používáte často tráj, ošlejch či demuť ? Myslíte, že ne? Nedáte si čas od času certle či diblíky? A co o vánocích? Pečete z putrového těsta? Kniha Jak se vařívalo kdysi a jak dnes vás uvede do kuchyní našich babiček i jejich babiček, a někdy až do 16. století. Ale hlavně vám ukáže, jak se různé recepty proměňovaly v běhu času, protože pro každý tradiční pokrm najdete recept nejenom z dob dávno i nedávno minulých, ale zároveň i popis, jak jej připravit dnes. Kniha je doplněna o slovníček historických kulinářských výrazů a čtenář se seznámí i s nejznámějšími kuchařkami a kuchaři.

Říká se, že život je boj, výzva nebo vražedná hra (kdopak ji s námi asi hraje?). Každopádně je život vážná věc. Natolik vážná, že si z něj musí člověk umět utahovat, aby ho ve zdraví přežil. A zdá se, že Zdeněk Rosenbaum se díky svému přístupu k životu těší skvělému duševnímu zdraví, jinak by nemohl své Příležitostné básně pro blbé děti napsat.

Ubíral by se svět stejným směrem, pokud by byl vynalezen lék na rakovinu? Lidstvo mělo možnost několikrát zaregistrovat, že tu a tam se možná objevil lék na nemoc, jež decimuje lidstvo již od nepaměti. Nikdy však zatím ten zázrak nových technologií civilizace nespatřila, nebo alespoň publikum, které nespadá do kategorie vyvolených. Na veřejnost vyplouvaly zatím jen kusé informace o nadějných plánech. Naopak mnohé, ne-li všechny výzkumy zabývající se touto oblastí byly a jsou nadále zahaleny tajemstvím. Očividně citlivé téma nejen ekonomické, ale i politické. Jaké by byly důsledky takového vynálezu? Zdravotnický systém by ve světě mohl zcela určitě zkolabovat. Vždyť státní příjem ze zdravotního průmyslu každé země dnes tvoří významnou část hrubého domácího produktu. Tisíce nezaměstnaných v onkologických zařízeních – to by byla pouze jedna ztráta z mnohočetného soukolí zdravotnické soustavy. Paradoxní, pomyslíme-li na skutečnost, že by lidstvo mělo v rukou instrument na zmírnění bolesti, a především prodloužení lidského života. Nedozírné následky by to mělo i pro řadu farmaceutických společností. Moc těchto korporací vešla ve známost pod pojmem „farmaceutická mafie.“ Tento příběh se jedné takové společností přímo dotýká. Mladý španělský vědec Luis Sánchez, jenž v Madridu učinil v roce 2004 unikátní objev, pro jednu farmaceutickou společnost nepřímo pracoval. S pomocí unikátní zobrazovací techniky na poli molekulární biologie vyvinul enzym, který likvidoval pouze rakovinné buňky. Následným vírem událostí se prolíná zrada kolegů, zmatek v biologickém ústavu a snad i náhoda teroristického útoku, jenž v tom období otřásl Madridem.

Všichni vědí, co je oukrop, šnitlík, prdelačka, babské ucho, vejmrda či cmunda. Máme možná pocit, že nás žádné tradiční jídlo nemůže překvapit. Ale co třeba žufeň, pupičky, podpoušťka, manzelbaba nebo gerštl? Používáte často tráj, ošlejch či demuť ? Myslíte, že ne? Nedáte si čas od času certle či diblíky? A co o vánocích? Pečete z putrového těsta? Kniha Jak se vařívalo kdysi a jak dnes vás uvede do kuchyní našich babiček i jejich babiček, a někdy až do 16. století. Ale hlavně vám ukáže, jak se různé recepty proměňovaly v běhu času, protože pro každý tradiční pokrm najdete recept nejenom z dob dávno i nedávno minulých, ale zároveň i popis, jak jej připravit dnes. Kniha je doplněna o slovníček historických kulinářských výrazů a čtenář se seznámí i s nejznámějšími kuchařkami a kuchaři. Jedná se již o třetí díl oblíbené kuchařky.