Portál strana 9 z 212

Na vnitřní zdroje zaměřená terapeutická práce s následky traumat Traumatické prožitky bývají častou příčinou či vedlejší příčinou řady psychických či psychosomatických onemocnění. Mnozí lidé však zároveň mají k dispozici sebeuzdravující síly, které je jen třeba rozvinout a podpořit. Autorka na základě mnohaletých zkušeností z oblasti psychotraumatologie rozvinula četná imaginativní cvičení, která mohou lidem s traumatickými prožitky pomoci k větší stabilitě a ke schopnosti být sami sobě oporou. Po dosažení vnitřní stability je možná konfrontace s traumatickým prožitkem a vypořádání se s ním. Kniha je psána pro psychoterapeuty, psychology a psychiatry. L. Reddemann je lékařka (neuroložka) a psychoanalytička, vedoucí lékařka Kliniky pro psychoterapii a psychosomatickou medicínu v Bielefeldu. V současné době působí v oblasti vzdělávání v oboru psychotraumatologie.

Na vnitřní zdroje zaměřená terapeutická práce s následky traumat Traumatické prožitky bývají častou příčinou či vedlejší příčinou řady psychických či psychosomatických onemocnění. Mnozí lidé však zároveň mají k dispozici sebeuzdravující síly, které je jen třeba rozvinout a podpořit. Autorka na základě mnohaletých zkušeností z oblasti psychotraumatologie rozvinula četná imaginativní cvičení, která mohou lidem s traumatickými prožitky pomoci k větší stabilitě a ke schopnosti být sami sobě oporou. Po dosažení vnitřní stability je možná konfrontace s traumatickým prožitkem a vypořádání se s ním. Kniha je psána pro psychoterapeuty, psychology a psychiatry. L. Reddemann je lékařka (neuroložka) a psychoanalytička, vedoucí lékařka Kliniky pro psychoterapii a psychosomatickou medicínu v Bielefeldu. V současné době působí v oblasti vzdělávání v oboru psychotraumatologie.

Jógovníček je plný činností, podle kterých si zacvičí předškoláci a mladší školáci. Lze ho využít k domácímu cvičení, ke cvičení na lekcích dětské jógy, při cvičení v mateřských školách, nebo ve školních družinách. Aktivity vycházejí z principů a zásad předškolního vzdělávání. Respektují zájmy a potřeby dětí. Činnosti jsou seřazeny podle průběhu školního roku a také tematicky podle ročního období. Obsahuje řadu osvědčených aktivit jako jsou básničky na uvítanou a na rozloučenou, pravidla cvičení, básničkové jógové sestavy, cvičení ve dvojicích, dechová cvičení, jógové hry, cvičení na procvičení plosky nohy, relaxační cvičení a masáže. Tereza Matysová je učitelka mateřské školy. Józe pro malé děti se věnuje dlouhodobě.

Hlavním záměrem knihy je ukázat využití výtvarné tvorby v řadě různých oblastí tvořivé práce s lidmi, a to jak při individuální, tak skupinové práci. První část knihy se věnuje teoretickým základům arteterapie, další je zaměřena na konkrétní způsoby a témata práce s expresivním projevem. Nabízené činnosti shrnují dlouholeté zkušenosti autorů. Nejsou jen přehledem arteterapeutických technik, ale odkazují na přístup k tvořícímu člověku s ohledem na úkoly, které má v životních fázích plnit, a na rizika vznikající v případě, že se je plnit nedaří. Uváděné způsoby práce a techniky mohou být využity v klinické oblasti a poradenství, ale i ve výchovně-pedagogických aktivitách, v sociální práci i v artefiletických činnostech při výtvarné výchově. Nechybí vysvětlení účinných faktorů při redukci obtíží pacientů/klientů, např. při zpracovávání konfliktu, traumatu, krize či dekompenzaci psychického onemocnění. K tomu jsou využity kazuistické příklady a zejména obrázky sloužící názorné představě čtenářů. PhDr. Ing. Marie Gabriela Lhotová Ph.D. je klinická psycholožka, arteterapeutka a supervizorka. Má soukromou klinickopsychologickou praxi v Praze. PaedDr. Evžen Perout je speciální pedagog a arteterapeut. Vyučuje v Ateliéru arteterapie při Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Dlouhodobě se věnuje výtvarné práci se zrakově postiženými. Oba autoři společně napsali Arteterapii v souvislostech (Portál, 2018).

Jak lépe rozvíjet vztah ke klientům, jak se vyhnout hrozícím nebezpečím a kde nacházet psychickou energii pro službu druhým, radí zkušený psychoterapeut. V povoláních, kde jde o přímou pomoc člověka druhému člověku, hraje mezilidský vztah klíčovou roli - vztah mezi pracovníkem a tím, komu je pomáháno - ať už je to žák ve škole, pacient v nemocnici, obyvatel domova důchodců nebo klient v psychologické poradně. To s sebou přináší pro představitele těchto povolání značnou zátěž i rizika: na jedné straně hrozí nepochopení vnitřního světa svěřených dětí nebo dospělých, zneužití moci k manipulaci, na straně druhé přílišné sebeobětování pro klienty, vedoucí k stresu a vyhoření pracovníka. Jak lépe chápat a rozvíjet lidský vztah ke klientům, jak se vyhnout hrozícím nebezpečím a kde nacházet a obnovovat psychickou energii pro službu druhým radí zkušený psychoterapeut a poradenský psycholog ve čtivé knize doplněné řadou příkladů z praxe.

Třetí svazek Příběhu československé psychologie přináší jedenáct unikátních rozhovorů s významnými doyeny slovenské psychologie narozenými v letech 1930 až 1950, jimiž jsou: Viera Bačová, Ján Grác, Anton Heretik, Emil Komárik, Ladislav Lovaš, Alojz Nociar, Jana Plichtová, Ladislav Požár, Imrich Ruisel, Anton Uherík, Miron Zelina. Rozhovory přibližují nejen jejich bohatou profesní kariéru a přínos k psychologickému poznání, ale také jejich osobní příběhy, životní moudrost a ve zkušenosti a hlubokých znalostech zakotvené reflexe o vědě a společnosti. Výzvy a dilemata, kterým čelili v průběhu své profesní dráhy, mají obecnější přesah, neboť vypovídají o době, v níž se konstituovala moderní slovenská psychologie. Doprovodné stati reflektují postavení slovenského intelektuála a akademického psychologa ve složitých meandrech doby. Rozhovory s nestory slovenské psychologie jsou dokresleny jejich životopisnými medailony a duchovními portréty, ale také fotografiemi pocházejícími většinou z osobních archivů. Vyprávění doyenů je rovněž nahlíženo prizmatem profesní a národní identity a završeno pokusem odpovědět na otázku, co znamenalo být slovenským akademickým psychologem ve druhé polovině 20. století a začátkem třetího milénia.

Iniciace je soubor rituálů, kultů, obřadů a zkoušek, po nichž následuje zásadní změna náboženského a sociálního statusu osoby, která iniciaci podstupuje. Vstupuje do chaosu a poodstupuje rituální smrt, stává se jakousi tabulou rasou a začíná znovu, aby se z přírodního tvora mohla stát součástí duchovního života svého společenství – bytostí spojenou s bohy, předky a tím, jak se věci na „počátku“ staly. Eliade ve svém pečlivě podloženém díle porovnává archaické iniciace v rámci různých kultur na všech kontinentech (Amerika, Austrálie, šamanismus, Indie…), zabývá se iniciací mužů i žen, rolí tajných společností, válečnickými rity i iniciací v rámci velkých náboženství, zejména křesťanství. Ve všech iniciacích potvrzuje podobnou posvátnou zkušenost – zážitek nerozlučného pouta mezi lidmi a světem bohů, duchů, zvířat, předků a přírody.Mircea Eliade (1907–1986) byl jeden z nejslavnějších světových religionistů a spisovatel rumunského původu. Narodil se v Bukurešti a v letech 1929–1931 žil v Indii a připravoval se na doktorát na téma jóga. Poté vyučoval filozofii na Univerzitě v Bukurešti a působil v diplomatických službách. V roce 1945 definitivně odchází do Francie a vyučuje na Sorbonně a od roku 1956 žije ve Spojených státech, kde vede katedru dějin náboženství na Chicagské univerzitě. Eliade je ceněn pro svůj důraz na posvátno jako jednu z modalit bytí a pro spisy o šamanismu, józe, kosmologických mýtech apod.

Tato kniha představuje základní materiál pro práci s klienty v rámci dialektické behaviorální terapie. Najdeme v ní více než 225 pracovních materiálů a listů, které lze použít pro práci s klienty. Autorka materiály vytvořila původně pro účely práce s lidmi s hraničním uspořádáním osobnosti a po revizi (předkládaná kniha představuje druhé, rozšířené vydání) je lze využít i pro lidi s jinými emočními a osobnostními obtížemi. Marsha M. Linehan je americká psycholožka a spisovatelka. Je zakladatelkou dialektické behaviorální terapie, typu psychoterapie, která kombinuje kognitivní restrukturalizaci s přijetím, všímavostí a formováním.

Explozivní dítě? Takové, které se snadno naštve. Na všechny běžné problémy reaguje pláčem, křikem, svíjí se na zemi, kope kolem sebe, ničí věci, které má v dosahu… a může to být mnohem horší. Tohle dítě napíná struny vaší trpělivosti k prasknutí. Není divu, že někdy rupnou a výbuch vzteku zaplaví i vás. Ross Greene, zkušený autor i tvůrce nové metody práce s dětmi, jejichž výchova je pro mnohé výzvou, pracoval s tisíci dětmi, o kterých ke v knize řeč. Říká, že děti nejsou manipulativní, že si nevynucují pozornost ani že jim nechybí motivace, stejně jako rodiče se nemusejí stát pasivně agresivními vynucovači pozornosti. Tvrdí, že děti, které se často naštvou, mají řadu vlastností, které lze díky úpravě výchovných postupů využít a zařídit, aby se z nevýhody staly výhodou. Schopnost rychlé reakce, analýza situace, flexibilita, to vše mluví ve prospěch dětí, které mají krátký doutnák. Jejich rodiče mají zase vysokou míru frustrační tolerance a jsou schopni se adaptovat i v náročných situacích. Tato praktická kniha s řadou příkladů vám pomůže najít nový úhel pohledu na vaše děti s vysokou vznětlivostí a pomůže vám nastolit atmosféru vzájemného pochopení i tolerance. Ross Greene je autor knižních bestselerů. Vytvořil jedinečný přístup, který mnohokrát ověřil ve své praxi a který pomáhá rodičům dětí, jejichž výchova je výzvou.

Na základě čeho je člověk duševně zdravý? Tak se ptá Erich Fromm ve svých přednáškách z let 1953–1974. To, co je ve společnosti přijato jako normální, může být podle autora ve skutečnosti patologické. V důsledku toho jedinec, který se vyznačuje společensky přijatou patologií, je vnímán jako adaptovaný člen společnosti, a naopak někdo vlastně duševně zdravý může trpět vyloučením do té míry, že se u něj projeví duševní nemoc. A tak je v nemocné společnosti, jež je dnes primárně řízena ekonomickými požadavky, podle Fromma tím zdravým a přizpůsobeným autoritářský, marketingový či nekrofilní charakter. K těmto úvahám přispěl Frommův pobyt v Mexiku, který mu dovolil nutný odstup od průmyslové společnosti soudobých Spojených států amerických. V Mexiku se totiž setkal s lidmi, kteří si dovolují být „líní“ a dávají přednost volnému času před vyděláváním peněz. Fromm zároveň ukazuje, že líný i aktivní je člověk ze svých vnitřních příčin, a tedy nemusí být k aktivitě nucen.

Patologická vyhýbavost pokynům patří mezi projevy poruchy autistického spektra. Osoby s touto poruchou se snaží vyhnout se jakýmkoli požadavkům, které jsou na ně kladeny, ať už se týkají sebeobsluhy, spolupráce, či docházky do školy. Nejedná se ovšem o opoziční vzdor, děti se takto chovají v úzkostné snaze mít věci pod kontrolou. Autorka vychází z osobní zkušenosti s dítětem, které se patologicky vyhýbá pokynům, a nabízí vhled i informace, strategie i doporučení pro všechny aspekty každodenního života. Zahrnuje i smyslové problémy, vzdělávání a způsoby, jak se s dítětem domluvit, co se bude dít.

Pracovní sešit zaměřený na často využívaná témata v MŠ. Text je rozdělený na dvanáct týdenních bloků s jednoduchými popisy činností. Veškeré aktivity jsou rozepsány na jednotlivé dny a zahrnují úvod k tématu, cvičení, prvotní motivaci, ranní hrátky, cvičení a pohybové hry, výtvarné aktivity, prací s textem na úrovni příběhů a básniček, hudební chvilky, grafomotoriku, pobyty venku a mnoho jiného. Ke každému týdnu jsou připojeny dva pracovní listy, které na aktivity v daném týdnu přímo navazují. Sešit tedy pedagožkám MŠ předkládá souhrn nápadů a činností nejen jednotlivě, ale může sloužit i jako komplexní podklad pro třídní přípravu a práci např. začínajícím učitelkám.

Koncept sdíleného rodičovství byl vytvořen po mnoholetých odborných zkušenostech v oblasti práce s rodinami v situaci rozpadu rodičovského vztahu. Dosavadní používané postupy zatížené nedostatečnou koordinací poskytované odborné pomoci, neúměrným užíváním soudněznaleckých posudků a celkově konfrontačním přístupem k rozpadajícím se rodinám nepřinášely očekávané výsledky a výrazně nás odkláněly od standardní mezinárodní praxe. Sdílené rodičovství představuje jak teoretický koncept, jehož prostřednictvím lze nahlížet na vztahy mezi rodiči (nejen v situaci rozpadu rodiny), tak konkrétní systém organizace poradenských modulů, jejichž prostřednictvím lze rodiče i děti provést zátěží spojenou s rodinnými vztahovými neshodami. Publikace je určena široké odborné veřejnosti, která se setkává s rodinami potýkajícími se se vztahovými obtížemi, včetně rozpadu rodičovského vztahu, zejména soudcům, advokátům, sociálním pracovníkům, psychologům a psychoterapeutům, mediátorům, ale i pedagogům a zdravotníkům. Prof. Radek Ptáček je klinický psycholog, psychoterapeut a soudní znalec, autor nebo spoluautor dlouhé řady vědeckých monografií i popularizačních článků. Zabývá se především psychologií dítěte a forenzní psychologií. Za svou práci získal několik prestižních ocenění. Působí na 1. lékařské fakultě a University of New York in Prague. Věnuje se též vzdělávání lékařů, soudců a sociálních pracovníků. V roce 2018 se stal prezidentem největšího světového kongresu o ochraně dětí. Mgr. Terezie Pemová je autorka a manažerka projektu HYPERKA. Zabývá se problematikou ADHD v dětství i dospělosti, sociální práci s rodinou a poradenstvím. Vede kurzy pro rodiče, pěstouny, pedagogické pracovníky, sociální pracovníky a další pomáhající profese.

Strach je základní lidská emoce, kterou nás vybavila evoluce, abychom přežili. Může mít různé podoby od obav, přes hrůzu až po panické zděšení. Ne vždy je ale strach prospěšný, a ne vždy ho zvládáme. Kolik odvahy je potřeba pro dosažení upřímné komunikace nebo ke změně vlastního názoru? K dosažení blízkosti či přijetí odloučení? A jak moc se tyto překážky všedního dne liší od život ohrožujících nebezpečí, které číhají ve válečném konfliktu, na kolmé skalní stěně nebo při boji s alkoholismem? Známé osobnosti veřejného života, ale i nezlomení hrdinové všedních dnů se v rozhovorech zamýšlí nad tím, jak bojovat se strachem a kde hledat odvahu. Příběhy rozhovorů se zabývají i těžkými tématy a nesnadnými zážitky, primárně ale působí nadějeplně a inspirativně. Zachycené osudy osvětlují cestu k tomu si svůj strach přiznat, zpracovat ho a probudit vlastní odvahu.

Kniha představuje základní informace o narativním přístupu v psychoterapii. Ten je založen na teorii sociálního konstrukcionismu a chápe výpovědi klientů v terapii jako příběhy, které konstituují lidskou zkušenost. Autoři zprvu popisují své filozofické zázemí, poté přinášejí vlastní příběh toho, jak se dostali k narativní perspektivě. Věnují se podrobně narativním metodám – zejména dekonstrukci a rozvíjení klientova příběhu tak, aby to u něj rozvíjelo pocit, že může ovlivnit, jak prožívá a vnímá vlastní život. Cílem je vytvořit alternativní pohledy na vlastní příběh a možnost si mezi nimi volit, jak bude člověk chápat sám sebe. Tyto vybrané příběhy může klient v životě upevňovat pomocí různých dokumentů, oslav a rozhovorů, a tím měnit, jak samy sebe chápou celé rodiny a komunity. Metodologické úvahy jsou ilustrovány příklady z praxe – přepisy částí konzultací a podrobnými kazuistikami. Závěr knihy se zabývá otázkami etiky v rámci narativní psychoterapie.

Paměť si spojujeme spíše s něčím, co je třeba cvičit, a děsíme se onemocnění, která nás připravují o schopnost si něco zapamatovat. Autor, který je předním americkým odborníkem v oblasti výzkumu Alzheimerovy choroby, si však klade opačnou otázku: Je zapomínání užitečné? A za pomoci řady zajímavých příkladů a kazuistik dochází k závěru, že ano. Například autisté sice mívají fenomenální paměť, ale kvůli tomu nedokážou zobecňovat a vidět něco, co je typické. Lidem s posttraumatickou stresovou poruchou se zase v záblescích vracejí zatěžující vzpomínky a jejich sílu se snaží terapeuticky oslabit např. pomocí metody expozice. Proto není překvapivé, že autor přichází s metaforou „vypustit něco z hlavy, a tím to odpustit“. Vědci se také domnívají, že funkce spánku se týká právě třídění vzpomínek a zapomínání na ty nepodstatné, jak se to projevuje např. v idiomu „vyspat se z něčeho“. Autor v knize mj. zúročuje své osobní vzpomínky z vojenské služby v izraelské armádě či 35 let práce odborníka na paměť a její poruchy. A v neposlední řadě ujišťuje: Za pomoci neurozobrazovacích metod je dnes možné dosti spolehlivě rozlišit zapomínání, které je patologické, a to, jež je normálním projevem lidské mysli.