Revolver Revue strana 3 z 5

V řadě osobností z dějin filosofie i literatury, jejichž výkladu se Ivan Dubský (nar. 1926) po celý život soustavně věnoval, zaujímá přední místo Friedrich Nietzsche. Promyšlenou autorskou kompozicí devatera textů, poprvé porůznu publikovaných v letech 1965–2007, Dubský s pronikavou filosofickou invencí, mnoha osobitými postřehy a přitom přístupnou formou a čtivým jazykem interpretuje klíčové momenty Nietzschova dramatického osudu a jeho podnes živý a inspirativní myšlenkový odkaz.

Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství. „Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké – bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci.“

Román, stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce. Ústředním tématem jejích záznamů, v nichž postihuje každodenní události a od nich se odvíjející vzpomínky a úvahy, se paradoxně stává vzdor proti běžnému vnímání ubíhajícího času. Marlen Haushofer ztvárnila neotřelým a v určitém ohledu nedostižným způsobem smysl statečné vytrvalosti tváří v tvář mezní a podle všech běžných měřítek bezvýchodné situaci. Není už mnoho knih, které jsou v zemi svého vzniku již po několik desetiletí pokládány za kultovní dílo a byly také přeloženy do řady jazyků, ale do češtiny nikoli. Román Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, poprvé vydaný roku 1963, k takovým případům doposud patřil.

Obsáhlá monografie je věnována pozoruhodnému výtvarnému dílu Jiřího Kubového (nar. 1950), které vznikalo soustředěně na okraji veřejného uměleckého provozu. Tento výtvarník nalézal vlastní výrazovou formu odpovídající obsahům vycházejícím z tradice založené na vzájemnosti lidského subjektu a světa, kterou vystihuje fenomenologický pojem Husserlův: Lebenswelt, v překladu Jana Patočky svět našeho života. Tato tradice je také tradicí básnickou fenomény světa prostupuje smysl, který se ustavičně znovu rodí a výtvarné dílo Jiřího Kubového se k básnické zkušenosti vztahuje nejen svým ustrojením, ale i spoluprací s básníky, k nimž patřil Emil Juliš, Ladislav Novák, Josef Hrubý, nepřímo i Jiří Kolář. Monografie sleduje vývoj Kubového výtvarného díla v dialogické symbiose jeho forem a tematiky a kromě výtvarných děl představuje autorovu korespondenci s básníky Emilem Julišem a Ladislavem Novákem a přináší také studii Petra Jindry, rozhovor, který s Jiřím Kubovým vedl Vladimír Drápal, i biografii s přehledem výstav.

Šoa neboli nacistické vyhlazování Židů se v Čechách dosud pojímá jako cosi cizorodého – ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“. Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec. Rodinný tábor zřídili nacisté ve vyhlazovacím centru v Birkenau v září 1943. Jeho prvními obyvateli se stali Židé z Čech a Moravy deportovaní z ghetta Terezín. Bylo jich několik tisíc, mužů, žen a dětí – a všichni měli v dokumentech předepsanou šestiměsíční karanténu, po níž mělo následovat Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“. Tento termín označoval v úřední řeči nacistického Německa zabití člověka bez soudu, z rozhodnutí státních orgánů, usmrcení v plynové komoře. Karanténní lhůta vypršela právě v březnu 1944. Kniha Adama Drdy zachycuje historii rodinného tábora, především na základě vzpomínek několika desítek lidí, kteří přežili. Obsahuje rovněž dobové snímky a fotografie Radovana Kodery z cyklu Stopy holocaustu, zachycující zbytky rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.

Základem literárního debutu Ondřeje Sekaniny Šamanský růženec se stala vyprávění La Inthonkaew (nar. asi 1980), pocházející z Thajska a žijící již téměř dvě desetiletí v Praze. Zde se začala věnovat výtvarné tvorbě, kterou lze řadit do oblasti outsider art detaily z jejích maleb knihu volně doprovázejí. Próza je cyklem sto osmi vzpomínkových vizí o její nevšední cestě. Šamanský růženec lze číst jako poutavé svědectví o životních podmínkách na okraji džungle, její drsnosti i spiritualitě, neobyčejných zvyklostech, společenských normách i mentalitě kultury pro nás stále exotické. Jednu z podstatných linií dobrodružného příběhu ale představuje také hrdinčino postupné a nesnadné objevování českého prostředí; to nahlíží stejně jako celý svět jedinečnou perspektivou ženy, jejímž otcem byl venkovský šaman. Především ale próza vyniká literárními kvalitami lapidárním jazykem, hutnou a pestrou obrazivostí, dramatickými dějovými zvraty a sugestivním rytmem.

Dílo Leonida Ivanoviče Dobyčina (18941936?) je v posledních letech (znovu)objevováno nejen v Rusku, ale i za jeho hranicemi. Za života autor vydal pouze tři útlé knihy: povídkové soubory Setkání s Liz (1927), Portrét (1931) a román Město En (1935). Nepřijímal většinové vzorce chování a v realitě carského Ruska i Sovětského svazu nacházel množství groteskních rysů, demaskujících oficiální ideologii. Když pracoval na své poslední knize, potýkal se již s nepřízní sovětské moci; na schůzi leningradského Svazu spisovatelů v roce 1936 byl obviněn z formalismu a naturalismu. Poté zmizel, pravděpodobně spáchal sebevraždu. Přítomný svazek je první knižní výbor, který jeho tvorbu představuje v češtině. Přináší všechny Dobyčinovy podstatné texty, včetně těch, jež mohly být uveřejněny až dlouho po jeho odchodu z tohoto světa. Prózy vynikají jedinečným stylem, který není snadné uchopit a který v mnohém předjímá postupy rozvíjené v literatuře až později. Má blízko k principům montáže a filmu, lze v něm vidět i příbuznost s poetikou absurdity. Zároveň Dobyčin navazoval na barvitou linii rytmizované, lyrizované prózy, kterou v ruské moderně představovaly experimenty i u nás dobře známých autorů, jako je A. Bělyj, I. Babel, B. Pasternak, J. Zamjatin či V. Šklovskij. Styčné body je ale možné oprávněně nacházet i s dílem Gogolovým a Čechovovým. A také s tvorbou R. Walsera. Obsáhlý výbor z Edice RR chce dluh vůči tomuto výjimečnému autorovi vyrovnat i v českém prostředí. Vybrané prózy provázejí komentáře a doslov editorky Hany Kosákové.