Revolver Revue strana 3 z 6

Devět příběhů, které Miloš Doležal vypráví v knize Tady nikdo není, jen já, přibližuje devět osudů židovských obyvatel Střední Evropy ve 20. století. Promítají se do nich velké dějinné zvraty i každodenní čas – v první světové válce, ve vícejazyčném a multikulturním meziválečném Československu, za nacistické okupace, arizace majetků a deportací do vyhlazovacích táborů, v lepším případě s útěky do exilu, u některých se zázračným návratem po válce, po níž ovšem následovalo nové zestátnění majetku a komunistická totalita. Autor se zabývá především postavami, jež jsou často přehlížené nebo považované za vedlejší, a dějiny nahlíží i skrze místa zdánlivě nepodstatná. Vnímavé, hutné a čtivé líčení zakládá na badatelských rešerších a často objevném pátrání v archivech. Podstatnou součástí knihy v grafické úpravě Luboše Drtiny jsou obrazové strany s mnoha fotografiemi a reprodukcemi dalších dobových pramenů.

Tyrolský hrabě Otto von Graben zum Stein, který během svého dobrodružného života působil jako žebravý mnich, polní kazatel či učený blázen na dvoře pruského krále, vydal v letech 17311741 monumentální trilogii Rozpravy z říše duchů. Dvojice přátelsky disputujících učenců, s ironickým nadhledem reprezentujících dobové postoje obhájců a popíračů strašidel, v ní představuje bezpočet starších i soudobých případů přízračných zjevení. Díky svým nevšedním kvalitám se dnes pozapomenuté dílo stalo vesměs nepřiznanou inspirací pro řadu význačných autorů 18. a 19. století a mělo zásadní význam pro ustanovení literárních pravidel duchařského a hororového žánru. Zvláštní pozornost věnoval tajuplným a děsivým příběhům z Čech, které na základě vlastních zkušeností z pražského pobytu ironicky nazývá republikou duchů. Kněžna Libuše, Jan Žižka, Bílá paní Perchta, Jan Nepomucký či krkonošský Rýbrcoul a další bájné a historické postavy tu vystupují v napínavých, groteskních i šokujících příbězích, v nichž se českému čtenáři představují v novém a překvapivém světle. Překladatel Marek Vajchr doplnil svůj výbor z Rozprav dialogizovanou předmluvou a zevrubným komentářem, které tvoří podstatnou součást edice a v nichž erudovanou, avšak čtivou formou dokládá nejen zásadní a doposud přehlížený přínos Grabenova díla v literárním a kulturněhistorickém kontextu.

Autobiografický hrdina knihy Martina Ryšavého (mj. autora románů Cesty na Sibiř, Vrač či Zlaté vidění) se vydává na dobrodružnou a nesnadnou výpravu k doposud neprobádaným končinám lidské existence. Cesta se mu stává příležitostí k niterné rekapitulaci bohatých životních zkušeností světoběžníka, spisovatele a filmového dokumentaristy. Na horizontu jeho pouti se neotřelá pozorování a vyprávění prolínají s úvahami o smyslu vysněných, dosažených i nenaplněných životních cílů. Nedohledné sibiřské a arktické dálavy se tak protagonistovi proměňují v symbolickou trajektorii lidského údělu. Potřeba promýšlet a sdílet vyprávěním to podstatné z prožívaných a vzpomínkami evokovaných událostí, k níž se Martin Ryšavý na stránkách prózy přiznává, je vlastní hrdinům všech jeho knih. Tundra a smrt mezi nimi ovšem vyniká soustředěností autorské meditace o smyslu této potřeby vyprávět svědectví o lidském životě jako osudový příběh.

Obsáhlá monografie je věnována pozoruhodnému výtvarnému dílu Jiřího Kubového (nar. 1950), které vznikalo soustředěně na okraji veřejného uměleckého provozu. Tento výtvarník nalézal vlastní výrazovou formu odpovídající obsahům vycházejícím z tradice založené na vzájemnosti lidského subjektu a světa, kterou vystihuje fenomenologický pojem Husserlův: Lebenswelt, v překladu Jana Patočky svět našeho života. Tato tradice je také tradicí básnickou fenomény světa prostupuje smysl, který se ustavičně znovu rodí a výtvarné dílo Jiřího Kubového se k básnické zkušenosti vztahuje nejen svým ustrojením, ale i spoluprací s básníky, k nimž patřil Emil Juliš, Ladislav Novák, Josef Hrubý, nepřímo i Jiří Kolář. Monografie sleduje vývoj Kubového výtvarného díla v dialogické symbiose jeho forem a tematiky a kromě výtvarných děl představuje autorovu korespondenci s básníky Emilem Julišem a Ladislavem Novákem a přináší také studii Petra Jindry, rozhovor, který s Jiřím Kubovým vedl Vladimír Drápal, i biografii s přehledem výstav.

Román, stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce. Ústředním tématem jejích záznamů, v nichž postihuje každodenní události a od nich se odvíjející vzpomínky a úvahy, se paradoxně stává vzdor proti běžnému vnímání ubíhajícího času. Marlen Haushofer ztvárnila neotřelým a v určitém ohledu nedostižným způsobem smysl statečné vytrvalosti tváří v tvář mezní a podle všech běžných měřítek bezvýchodné situaci. Není už mnoho knih, které jsou v zemi svého vzniku již po několik desetiletí pokládány za kultovní dílo a byly také přeloženy do řady jazyků, ale do češtiny nikoli. Román Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, poprvé vydaný roku 1963, k takovým případům doposud patřil.

Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství. „Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké – bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci.“

V řadě osobností z dějin filosofie i literatury, jejichž výkladu se Ivan Dubský (nar. 1926) po celý život soustavně věnoval, zaujímá přední místo Friedrich Nietzsche. Promyšlenou autorskou kompozicí devatera textů, poprvé porůznu publikovaných v letech 1965–2007, Dubský s pronikavou filosofickou invencí, mnoha osobitými postřehy a přitom přístupnou formou a čtivým jazykem interpretuje klíčové momenty Nietzschova dramatického osudu a jeho podnes živý a inspirativní myšlenkový odkaz.

Kniha je ilustrovaným výborem z publikovaných i dosud nepublikovaných básní J. H. Krchovského z let 1979–2015, které „spojují především motivy čtvera ročních období a témata plynutí času i lidského života. Ve světě Krchovského básní, jež mají při vší formální vytříbenosti namnoze rysy až deníkových záznamů, může čtenář sledovat nejen koloběh dnů, nocí, měsíců a roků s jejich příznačnými atributy, rituály i proměnami atmosfér, světel, stínů, temnot a záblesků, ale také objevovat hutná mikrodramata a příběhy, jejichž protagonista zároveň napořád utváří především svůj svébytný autoportrét,“ píše editorka svazku Terezie Pokorná. Součástí knihy je obrazový doprovod, 14 linorytů Viktora Karlíka, inspirovaných Krchovského básnickým dílem. Vychází v Edici RR v grafické úpravě Luboše Drtiny.

Prozaická prvotina Martina Bořkovce Vědomost je plasticky bezprostředním záznamem vnitřního monologu mladého učitele, usilujícího dohlédnout k nejhlubším příčinám své profesní a osobní krize. Tu nevyvolává jen ubíjející stres před tabulí, ale především protagonistova neschopnost přistupovat k životu s rutinním nadhledem. Bezejmenný hrdina se postupně dopátrává smyslu strastných omezení, s nimiž se musí jedinec usilující přijímat zodpovědná rozhodnutí vyrovnávat, a dospívá od detailního svědectví o banálních a frustrujících zážitcích k hlubším úvahám o světě, v němž má člověk navzdory atakům beznaděje zanechat stopu, za kterou by se nemusel stydět.

Kritik Doležalova formátu se v českém veřejném životě objeví jen jednou za čas a v českém prostředí po roce 1989 představuje obzvlášť výjimečný a těžko souměřitelný úkaz. Jeho Události přinášejí jedinečnou komentovanou kroniku naší doby, v níž autor mimo jiné zaznamenává a analyzuje – s mimořádnou jasnozřivostí, inteligencí, erudicí, vtipem a také vytrvalostí – podstatné příčiny postupného propadu místní politiky a veřejného dění, a to v kontextu vybraných událostí historických i světových. Doležalovy Události tak přinášejí i případné a inspirativní odpovědi na otázku, proč se česká demokracie neustále vyvíjí k horšímu, resp. proč se nevyvíjí k lepšímu. Jejich velký knižní výbor z let 2000–2014, který připravil Adam Drda ve spolupráci s Terezií Pokornou, vydává Revolver Revue k dvacátému pátému výročí pádu komunistického režimu v roce 1989.

První samostatná kniha fotografa Ondřeje Němce (*1960) přináší sto snímků, které vznikly převážně v prostředí undergroundového společenství v sedmdesátých a osmdesátých letech a zachycují také Prahu oné doby. Opus, z něhož fotografie pocházejí, má pohnutý osud: v roce 2002 ho postihla povodeň, většina negativů byla zničena, ty, jež zůstaly, nesou trvalé stopy velké vody. Neblahá okolnost se ovšem zároveň stala i novým kompozičním prvkem, který snímky bez ohledu na fotografovu vůli „dotvořil“. „Přinejmenším svým osudem jsou práce tohoto souboru něčím, co patrně nemá v české fotografii obdobu. Dobré dílo dotvořené velkou vodou,“ napsal Viktor Karlík. Poprvé byly tyto fotografie v ukázce publikovány v Revolver Revue č. 91/2013. Téhož roku za ně autor dostal Cenu Revolver Revue. Autory konceptu knihy jsou Viktor Karlík a Terezie Pokorná, doprovázejí ji texty Viktora Karlíka a Ondřeje Přibyla, kteří také fotografie vybrali a uspořádali. Kniha vychází v českém a anglickém jazyce, v grafické úpravě Viktora Karlíka a Luďka Kubíka /3.dílna/

Joseph Conrad je u nás sice už od dvacátých let 20. století uznávaným autorem, v českém překladu postupně vyšla většina jeho próz, jedna poloha jeho díla – totiž esejistika – však dosud zůstávala opomíjena. Vytváří přitom intelektuální podloží, na němž jsou Conradovy prózy pevně usazeny, a bez její znalosti nemůže být obraz jeho literárního a myšlenkového odkazu nikdy úplný. Conradovy eseje, jejichž výbor vychází v Edice Revolver Revue v překladu Petra Onufera česky poprvé, ovšem stojí za pozornost především samy o sobě. Autor se i v nich projevuje nejen jako vytříbený a strhující stylista a znalec literatury, jejíž otázky patří k jeho základním tématům, ale také jako jasnozřivý společenský komentátor i politický analytik – například jeho úvahy o povaze ruské autokracie a mocenských ambicích ruského impéria se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na dané téma napsáno.

Šoa neboli nacistické vyhlazování Židů se v Čechách dosud pojímá jako cosi cizorodého – ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“. Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec. Rodinný tábor zřídili nacisté ve vyhlazovacím centru v Birkenau v září 1943. Jeho prvními obyvateli se stali Židé z Čech a Moravy deportovaní z ghetta Terezín. Bylo jich několik tisíc, mužů, žen a dětí – a všichni měli v dokumentech předepsanou šestiměsíční karanténu, po níž mělo následovat Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“. Tento termín označoval v úřední řeči nacistického Německa zabití člověka bez soudu, z rozhodnutí státních orgánů, usmrcení v plynové komoře. Karanténní lhůta vypršela právě v březnu 1944. Kniha Adama Drdy zachycuje historii rodinného tábora, především na základě vzpomínek několika desítek lidí, kteří přežili. Obsahuje rovněž dobové snímky a fotografie Radovana Kodery z cyklu Stopy holocaustu, zachycující zbytky rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau.

Poesie druhé generace undergroundu v obsažné publikaci. Básně a písňové texty volně ilustrované výtvarnými díly. Zastoupeni jsou Brukner, Ducháček, Kremlička, Krchovský, Malík, Marks, Murrer, Placák, Socha, F. Topol, J. Topol, Wágnerová + Gabina, Hlupý Kapler, Hradilek, Karlík, Krejcar, Krůta, Kubín, Mlynárik, D. Němec, O. Němec, Reisenauer. S anketou, hesly autorů, bibliografií a doprovodnými texty Viktora Karlíka a Marka Vajchra.

Vypravěč třinácti krátkých próz, které svou formou volně navazují na Martínkův úspěšný povídkový soubor Olej do ohně, je pozorným svědkem výjevů, dějů a osudů, jejichž aktéři se z pohodlného lpění na předsudcích či z marnivé touhy vyhovět očekávání svého okolí zaplétají do sítí sebeobelhávání a dobrovolně se tak vzdávají vlastní svobody a důstojnosti.