Revolver Revue strana 6 z 6

Rychlíkův „deník je psán systematicky od 1. ledna do 20. dubna, a má tak všechny znaky ohraničeného experimentu, podobně jako Kolářův Přestupný rok z téže doby. Rychlíkův deník však na rozdíl od kolářovské pevné literární kompozice tvoří nedlouhé hloubavé záznamy, jež nese skeptická plebejská stylizace a všudypřítomná osvobodivá ironie, jejímž prismatem mluvčí textu pozoruje nebo s vynikající logikou pokusně řeší otázky geopolitiky, matematiky, lingvistiky, filosofie, historie nebo historiografie. Rychlík ukazuje soudobý život převážně v alegorizujících a apokryfizujících obrázcích s výjevy plynoucí vody nebo smrduté stoky s regulovaným provozem, návštěvy potomního světa nebo indiánů před conquistou. Slohová vykrouženost a jakoby hořká spokojenost se stavem věcí jsou rysy, které jeho text odlišují od tematicky a žánrově obdobně laděných, ale rabulisticky rozvinutých próz Vladimíra Vokolka Absurdanda, psaných 1948–1958, a svým osobním pohroužením ho naopak přibližují zdánlivým deníkovým záznamům Jana Hanče z přelomu padesátých a šedesátých let. Rychlík vědomě upouští od zprostředkující role standardizovaných uměleckých forem a jeho deník tak tvoří výjimečnou uměleckou hodnotu, která je v krutých padesátých letech srovnatelná s úsilím nonkonfromních autorů shromážděných v Kolářově a Hiršalově strojopisném sborníku Život je všude“.(Michael Špirit)

Jednotlivé postavy v cykle krátkych próz ponúkajú čitateľovi svoje neobvykle pointované príbehy a úvahy...

Jednotlivé postavy v cykle krátkych próz ponúkajú čitateľovi svoje neobvykle pointované príbehy a úvahy...

Hrdinou Cest na Sibiř je mladík toužící stát se „mužem s vlastnostmi“; rezignuje proto na vědeckou kariéru i rodinný život a vydává se na dalekou pouť, v jejíž zdánlivě chaotické trajektorii pozvolna rozpoznává logiku hlubšího řádu. Martin Ryšavý představuje tápavě křivolakou životní cestu svého hrdiny věcným, na první pohled neefektně „tradičním“ stylem, který je ve skutečnosti důmyslnou fabulační kompozicí spjatou účelně uměřeným jazykem. Cesty na Sibiř tak můžeme vnímat jako vývojový román, v němž se „formovaným subjektem“ stává především sám styl a žánr vyprávění: kniha, kterou lze číst jako cestopis, jako milostný příběh, nebo třeba i jako dokument o současných životních podmínkách na ruském Dálném Východě, se ve svém celku stává „klasickou“ románovou skladbou o smyslu lidské touhy po dosažení duchovních jistot.