Revolver Revue strana 5 z 6

Kniha je originální obrazovo-textovou koláží, která přináší výběr kreslených vtipů o "máničkách" z normalizačního tisku vedle vzpomínek a reflexí někdejších "vlasatců" a vedle fotografií zachycujících především osobnosti předlistopadového undergroundu a jiné "hároše". Ondřej Němec - Mejla Hlavsa - Roman Laube - Vít Kremlička - Saša Vondra - B. K. S. - Mikoláš Chadima - Jaroslav Formánek - Dana Němcová - Pavel Zajíček - Olga Stankovičová - Stanislav Penc - Petr Placák - Václav Havel - Viktor Šlajchrt - Vlastimil Třešňák - a další. K vydání připravili Roman Laube, Petruška Šustrová, Terezie Pokorná, Viktor Karlík, Ondřej Němec, Edita Beníšková a Marek Vajchr Graficky upravili Jan Čumlivski a Karel Haloun

Kniha je originální obrazovo-textovou koláží, která přináší výběr kreslených vtipů o "máničkách" z normalizačního tisku vedle vzpomínek a reflexí někdejších "vlasatců" a vedle fotografií zachycujících především osobnosti předlistopadového undergroundu a jiné "hároše". Ondřej Němec - Mejla Hlavsa - Roman Laube - Vít Kremlička - Saša Vondra - B. K. S. - Mikoláš Chadima - Jaroslav Formánek - Dana Němcová - Pavel Zajíček - Olga Stankovičová - Stanislav Penc - Petr Placák - Václav Havel - Viktor Šlajchrt - Vlastimil Třešňák - a další. K vydání připravili Roman Laube, Petruška Šustrová, Terezie Pokorná, Viktor Karlík, Ondřej Němec, Edita Beníšková a Marek Vajchr Graficky upravili Jan Čumlivski a Karel Haloun

Výpravná kniha podává mnohotvárnou a objevnou výpověď o procesu přijímání a zavrhování jedné z nejkontroverznějších osobností moderní literatury nejen v Čechách. Komentovaný výbor z korespondence, dobových ohlasů, fotografií a dalších dokumentů, budovaný na půdorysu Célinova života a díla, sleduje ohlas veškerých jeho textů od vydání prvotiny až po současnost, přičemž českou kritickou recepci (F. X. Šalda, F. Peroutka, J. Vašica, R. Weiner, K. Čapek, B. Hrabal, underground ad.) zasazuje do mezinárodního kontextu. Východiskem ke knize byla stejnojmenná textově obrazová koláž, kterou překladatelka Célinova díla Anna Kareninová z iniciativy redakce připravila pro čtvrtletník Revolver Revue č. 70/2008 u příležitosti 75. výročí vydání kongeniálního českého - a ve světě vůbec prvního - překladu Cesty do hlubin noci (J. Zaorálek) a na kterou navázala velká anketa "Céline v Čechách" v RR č. 74/2008. Kniha vychází v grafické úpravě Viktora Karlíka a Luďka Kubíka.

Výpravná kniha podává mnohotvárnou a objevnou výpověď o procesu přijímání a zavrhování jedné z nejkontroverznějších osobností moderní literatury nejen v Čechách. Komentovaný výbor z korespondence, dobových ohlasů, fotografií a dalších dokumentů, budovaný na půdorysu Célinova života a díla, sleduje ohlas veškerých jeho textů od vydání prvotiny až po současnost, přičemž českou kritickou recepci (F. X. Šalda, F. Peroutka, J. Vašica, R. Weiner, K. Čapek, B. Hrabal, underground ad.) zasazuje do mezinárodního kontextu. Východiskem ke knize byla stejnojmenná textově obrazová koláž, kterou překladatelka Célinova díla Anna Kareninová z iniciativy redakce připravila pro čtvrtletník Revolver Revue č. 70/2008 u příležitosti 75. výročí vydání kongeniálního českého - a ve světě vůbec prvního - překladu Cesty do hlubin noci (J. Zaorálek) a na kterou navázala velká anketa "Céline v Čechách" v RR č. 74/2008. Kniha vychází v grafické úpravě Viktora Karlíka a Luďka Kubíka.

Nová kniha autora románu Cesty na Sibiř, oceněného Magnesií Litera 2009. Ústřední postavou prózy Vrač je bývalý režisér, který prošel řadou regionálních i experimentálních divadel a v současnosti je zaměstnán jako dispečer moskevských komunálních služeb. Jeho "životní inscenací" se stává očistný proud řeči, nepřetržitý tragikomický monolog o absurditě, která na scéně Ruska trvale režíruje lidské osudy. Martin Ryšavý (nar. 1967) absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a FAMU, kde působí jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie. Je autorem filmů Sibiř - duše v muzeu, Afoňka už nechce pást soby, Kdo mě naučí půl znaku a Malupien, Olšový spas (DVD s tímto filmem vyšlo jako příloha Revolver Revue č. 78/2010). Knižně vydal "kapesní ságu" Lesní chodci a v Edici Revolver Revue román Cesty na Sibiř, který v roce 2009 získal Cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Nová kniha autora románu Cesty na Sibiř, oceněného Magnesií Litera 2009. Ústřední postavou prózy Vrač je bývalý režisér, který prošel řadou regionálních i experimentálních divadel a v současnosti je zaměstnán jako dispečer moskevských komunálních služeb. Jeho "životní inscenací" se stává očistný proud řeči, nepřetržitý tragikomický monolog o absurditě, která na scéně Ruska trvale režíruje lidské osudy. Martin Ryšavý (nar. 1967) absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a FAMU, kde působí jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie. Je autorem filmů Sibiř - duše v muzeu, Afoňka už nechce pást soby, Kdo mě naučí půl znaku a Malupien, Olšový spas (DVD s tímto filmem vyšlo jako příloha Revolver Revue č. 78/2010). Knižně vydal "kapesní ságu" Lesní chodci a v Edici Revolver Revue román Cesty na Sibiř, který v roce 2009 získal Cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Sbírka Autentický kulovátor Víta Kremličky, jednoho z nevýraznějších současných českých básníků, vychází v Edici Revolver Revue v grafické úpravě evokující legendární samizdatové vydání. Typografickým základem-sazbou nového vydání je zvětšený původní autorův strojopis. Ve výtvarném pojetí Autentického kulovátoru jsem se snažil zpřítomnit dobu samizdatu a v kresebném doprovodu zároveň soudržnost celé sbírky vyjádřit motivem jakéhosi převodu, který lze též vnímat jako stroj-naviják, jímž básník-rybář loví v řece slov , píše v doslovu ke knize Viktor Karlík.

Nová kniha autora románu Cesty na Sibiř, oceněného Magnesií Litera 2009. Ústřední postavou prózy Vrač je bývalý režisér, který prošel řadou regionálních i experimentálních divadel a v současnosti je zaměstnán jako dispečer moskevských komunálních služeb. Jeho "životní inscenací" se stává očistný proud řeči, nepřetržitý tragikomický monolog o absurditě, která na scéně Ruska trvale režíruje lidské osudy. Martin Ryšavý (nar. 1967) absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a FAMU, kde působí jako vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie. Je autorem filmů Sibiř - duše v muzeu, Afoňka už nechce pást soby, Kdo mě naučí půl znaku a Malupien, Olšový spas (DVD s tímto filmem vyšlo jako příloha Revolver Revue č. 78/2010). Knižně vydal "kapesní ságu" Lesní chodci a v Edici Revolver Revue román Cesty na Sibiř, který v roce 2009 získal Cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Osm let po legendárním románu Spas vydává jeden z nejvýraznějších současných českých spisovatelů (mj. laureát Ceny RR) novou prózu. V knize Oslava nahlíží Ivan Matoušek osud hlavní postavy, umírajícího muže, z trojí perspektivy: jednak prostřednictvím lapidárních deníkových záznamů ústředního hrdiny, dále pásmem účastných glos jeho syna a nakonec symbolicky laděným komentářem vypravěče. Do kontextu současné literatury, které téma smrti mnohdy pojednává s účelovou prvoplánovostí, vnáší Ivan Matoušek svým necynicky ironizujícím pohledem a rafinovaně mnohotvárným stylem nezaměnitelnou hodnotu. Ivan Matoušek (nar. 1948) byl po studiu chemie na Přírodovědecké fakultě UK zaměstnán jako výzkumný pracovník. Knižně vydal prózy Album (1991), Nové lázně (1992), Autobus a Andromeda (1995), Ego (1997), Mezi starými obrazy (1999), Spas (2002) a sbírku Poezie (2000). Kromě literární tvorby se zabývá též malbou a grafikou. Ivan Matoušek je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2002. Kniha oceněna Magnézii Literou za prózu (2010).

Osm let po legendárním románu Spas vydává jeden z nejvýraznějších současných českých spisovatelů (mj. laureát Ceny RR) novou prózu. V knize Oslava nahlíží Ivan Matoušek osud hlavní postavy, umírajícího muže, z trojí perspektivy: jednak prostřednictvím lapidárních deníkových záznamů ústředního hrdiny, dále pásmem účastných glos jeho syna a nakonec symbolicky laděným komentářem vypravěče. Do kontextu současné literatury, které téma smrti mnohdy pojednává s účelovou prvoplánovostí, vnáší Ivan Matoušek svým necynicky ironizujícím pohledem a rafinovaně mnohotvárným stylem nezaměnitelnou hodnotu. Ivan Matoušek (nar. 1948) byl po studiu chemie na Přírodovědecké fakultě UK zaměstnán jako výzkumný pracovník. Knižně vydal prózy Album (1991), Nové lázně (1992), Autobus a Andromeda (1995), Ego (1997), Mezi starými obrazy (1999), Spas (2002) a sbírku Poezie (2000). Kromě literární tvorby se zabývá též malbou a grafikou. Ivan Matoušek je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2002. Kniha oceněna Magnézii Literou za prózu (2010).

V eseji Smutek na vedlejší koleji mapuje Urs Heftrich, profesor slavistiky na heidelberské universitě, ohlas nacistické genocidy Romů v české beletrii. Složité okliky , po nichž se čtyřem autorům podařilo vnést toto tabuizované téma do literatury, Heftrich načrtává rozborem jejich textů: divadelní hry Cigánsky tábor Eleny Lackové, povídky Cikáni Jana Čepa, prózy Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala a básnické sbírky Dvakrát tím samým Paula Polanskyho. Kniha obsahuje i obrazovou přílohu s fotografiemi a dokumenty k nacistické genocidě Romů v Čechách.

Prozaická prvotina Rubena Davida Gonzaleze Gallega Bílé na černém vznikla na autobiografickém základě. Autor se narodil roku 1968 v Moskvě španělské vysokoškolačce, jejíž otec byl generálním tajemníkem Komunistické strany národů Španělska. Hlavní inspirací Gallegovy tvorby se stala doba strávená v sovětských sirotčincích a domovech důchodců, kde prožil velkou část svého dosavadního života. Pro autorův styl je příznačný smysl pro lapidárnost a ironický nadhled spojený s odporem vůči senzacechtivosti. Jeho kniha Bílé na černém se stala literární událostí a byla přeložena do mnoha cizích jazyků. V Rusku získala roku 2003 Bookerovu cenu.

Nejslavnější dílo světoznámého spisovatele vychází poprvé česky. V satirické novele autor zpracovává svoji zkušenost spisovatele, který po vypuknutí druhé světové války zůstal v Argentině. Trans-Atlantik začal Gombrowicz psát v roce 1947 v Argentině, kde se ocitl víceméně náhodou: v srpnu 1939 se nalodil na palubu zaoceánského parníku Chrobry, který patřil polské plavební společnosti, aby napsal reportáž z cesty k argentinskému pobřeží. V Buenos Aires zastihla cestující zpráva o vypuknutí druhé světové války a Gombrowicz, který byl tehdy v Polsku již váženým autorem, se rozhodl, že se domů už nevrátí. Trans-Atlantik dopsal 1950 a v vzbudil jím bouřlivé reakce: „Trans-Atlantik byl pěkně bláznovský kousek! V každém ohledu! Když si pomyslím, že jsem napsal něco takového, já, vyhozený na americký břeh, v kapse ani vindru, zapomenutý Bohem i lidmi! V mé situaci by přece bylo rozumnější napsat něco, co se hodí pro překlad a pro vydání v cizích jazycích. Anebo mělo-li by to být jen pro Poláky, pak něco, co by neuráželo jejich národní cítění. Jenže já jsem se dopustil vrcholného bláznovství tím, že jsem napsal román jak nedostupný cizincům vzhledem k jazykovým obtížím, tak provokující polské emigranty, tedy právě to jediné prostředí, na jehož pomoc jsem mohl spoléhat. Takhle to dopadne, když v nejčernějším úpadku vlastním i národním píše člověk navzdory všemu pro vlastní potěšení. Takový luxus jsem si dovolil ve své chudobě!“, konstatoval autor po letech v knižním rozhovoru s názvem Testament (Edice Revolver Revue, 2004).

Nejslavnější dílo světoznámého spisovatele vychází poprvé česky. V satirické novele autor zpracovává svoji zkušenost spisovatele, který po vypuknutí druhé světové války zůstal v Argentině. Trans-Atlantik začal Gombrowicz psát v roce 1947 v Argentině, kde se ocitl víceméně náhodou: v srpnu 1939 se nalodil na palubu zaoceánského parníku Chrobry, který patřil polské plavební společnosti, aby napsal reportáž z cesty k argentinskému pobřeží. V Buenos Aires zastihla cestující zpráva o vypuknutí druhé světové války a Gombrowicz, který byl tehdy v Polsku již váženým autorem, se rozhodl, že se domů už nevrátí. Trans-Atlantik dopsal 1950 a v vzbudil jím bouřlivé reakce: „Trans-Atlantik byl pěkně bláznovský kousek! V každém ohledu! Když si pomyslím, že jsem napsal něco takového, já, vyhozený na americký břeh, v kapse ani vindru, zapomenutý Bohem i lidmi! V mé situaci by přece bylo rozumnější napsat něco, co se hodí pro překlad a pro vydání v cizích jazycích. Anebo mělo-li by to být jen pro Poláky, pak něco, co by neuráželo jejich národní cítění. Jenže já jsem se dopustil vrcholného bláznovství tím, že jsem napsal román jak nedostupný cizincům vzhledem k jazykovým obtížím, tak provokující polské emigranty, tedy právě to jediné prostředí, na jehož pomoc jsem mohl spoléhat. Takhle to dopadne, když v nejčernějším úpadku vlastním i národním píše člověk navzdory všemu pro vlastní potěšení. Takový luxus jsem si dovolil ve své chudobě!“, konstatoval autor po letech v knižním rozhovoru s názvem Testament (Edice Revolver Revue, 2004).

Autor Deníku z Warthegau, který na přání svých dědiců dodnes zůstává skryt pod pseudonymem Alexander Hohenstein, si od počátku roku 1941 do poloviny roku 1942 tajně vedl zevrubné záznamy o svém působení ve funkci starosty jednoho správního obvodu v okupovaném Polsku. Deník koncipoval jako jakousi soukromou reportáž o svém pracovním elánu, bojovně napřeném do kultivace panensky vyzývavé končiny německého Východu . Přináší v něm bezpočet cenných, o autorově pozorovatelském talentu a psychologické intuici svědčících postřehů z každodenního života na území, kde zákony sankcionovaly nadvládu německé menšiny nad cíleně decimovanými Poláky a kde se početné židovské obyvatelstvo stalo obětí systematizované genocidy. Německý nárok na okupovaná území ani v nejmenším nezpochybňující, zároveň však nezištný a humánně smýšlející úředník se pokoušel tlumit dopad nacistických direktiv na polské a židovské spoluobčany stal se proto záhy terčem kritiky svých stranických nadřízených a objektem zájmu gestapa. K deníkoým záznamům se postupně ve stále větší míře utíkal jako k nástroji zápasu o uhájení a obhájení své mravní integrity. Vzniklý text tak dnes můžeme číst jako jedinečné historické svědectví i jako nadčasovou výpověď o konfliktu svědomí.

Autor Deníku z Warthegau, který na přání svých dědiců dodnes zůstává skryt pod pseudonymem Alexander Hohenstein, si od počátku roku 1941 do poloviny roku 1942 tajně vedl zevrubné záznamy o svém působení ve funkci starosty jednoho správního obvodu v okupovaném Polsku. Deník koncipoval jako jakousi soukromou reportáž o svém pracovním elánu, bojovně napřeném do kultivace panensky vyzývavé končiny německého Východu . Přináší v něm bezpočet cenných, o autorově pozorovatelském talentu a psychologické intuici svědčících postřehů z každodenního života na území, kde zákony sankcionovaly nadvládu německé menšiny nad cíleně decimovanými Poláky a kde se početné židovské obyvatelstvo stalo obětí systematizované genocidy. Německý nárok na okupovaná území ani v nejmenším nezpochybňující, zároveň však nezištný a humánně smýšlející úředník se pokoušel tlumit dopad nacistických direktiv na polské a židovské spoluobčany stal se proto záhy terčem kritiky svých stranických nadřízených a objektem zájmu gestapa. K deníkoým záznamům se postupně ve stále větší míře utíkal jako k nástroji zápasu o uhájení a obhájení své mravní integrity. Vzniklý text tak dnes můžeme číst jako jedinečné historické svědectví i jako nadčasovou výpověď o konfliktu svědomí.