Revolver Revue strana 2 z 6

Dílo Leonida Ivanoviče Dobyčina (18941936?) je v posledních letech (znovu)objevováno nejen v Rusku, ale i za jeho hranicemi. Za života autor vydal pouze tři útlé knihy: povídkové soubory Setkání s Liz (1927), Portrét (1931) a román Město En (1935). Nepřijímal většinové vzorce chování a v realitě carského Ruska i Sovětského svazu nacházel množství groteskních rysů, demaskujících oficiální ideologii. Když pracoval na své poslední knize, potýkal se již s nepřízní sovětské moci; na schůzi leningradského Svazu spisovatelů v roce 1936 byl obviněn z formalismu a naturalismu. Poté zmizel, pravděpodobně spáchal sebevraždu. Přítomný svazek je první knižní výbor, který jeho tvorbu představuje v češtině. Přináší všechny Dobyčinovy podstatné texty, včetně těch, jež mohly být uveřejněny až dlouho po jeho odchodu z tohoto světa. Prózy vynikají jedinečným stylem, který není snadné uchopit a který v mnohém předjímá postupy rozvíjené v literatuře až později. Má blízko k principům montáže a filmu, lze v něm vidět i příbuznost s poetikou absurdity. Zároveň Dobyčin navazoval na barvitou linii rytmizované, lyrizované prózy, kterou v ruské moderně představovaly experimenty i u nás dobře známých autorů, jako je A. Bělyj, I. Babel, B. Pasternak, J. Zamjatin či V. Šklovskij. Styčné body je ale možné oprávněně nacházet i s dílem Gogolovým a Čechovovým. A také s tvorbou R. Walsera. Obsáhlý výbor z Edice RR chce dluh vůči tomuto výjimečnému autorovi vyrovnat i v českém prostředí. Vybrané prózy provázejí komentáře a doslov editorky Hany Kosákové.

Základem literárního debutu Ondřeje Sekaniny Šamanský růženec se stala vyprávění La Inthonkaew (nar. asi 1980), pocházející z Thajska a žijící již téměř dvě desetiletí v Praze. Zde se začala věnovat výtvarné tvorbě, kterou lze řadit do oblasti outsider art detaily z jejích maleb knihu volně doprovázejí. Próza je cyklem sto osmi vzpomínkových vizí o její nevšední cestě. Šamanský růženec lze číst jako poutavé svědectví o životních podmínkách na okraji džungle, její drsnosti i spiritualitě, neobyčejných zvyklostech, společenských normách i mentalitě kultury pro nás stále exotické. Jednu z podstatných linií dobrodružného příběhu ale představuje také hrdinčino postupné a nesnadné objevování českého prostředí; to nahlíží stejně jako celý svět jedinečnou perspektivou ženy, jejímž otcem byl venkovský šaman. Především ale próza vyniká literárními kvalitami lapidárním jazykem, hutnou a pestrou obrazivostí, dramatickými dějovými zvraty a sugestivním rytmem.

Kniha básníka Petra Hrušky nazvaná V závalu (sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty) je autorským výborem z příspěvků rozmanité žánrové povahy, časopisecky i jinde pravidelně či příležitostně publikovaných zejména v letech 2000-2020. Jejich společným tématem je povaha lidské komunikace v nejširším slova smyslu a její současný stav, podoby, paradoxy, obtíže a možnosti. S esejisticky laděnými texty, které se povětšinou bezprostředně vztahují k poezii a literatuře vůbec, se v knize střídají fejetony, glosy či epizody odrážející obecnější kulturní a společenskou situaci.

Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 20122019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filosofů pro autora podstatných. Hanč Beckett McLuhan Kolář Plíšková Krchovský Le Grand Jeu Knižní gril Kolmačka Baudelaire Kubišta Matoušek Kritické časy (Pohřbívaným zaživa) Bondy Walser Zábrana Céline Boudník Sorokin Stankovič Topinka Conrad Hruška Knižní klec Jirous Kabeš Dostojevskij Pánek Duchamp Frynta Gombrowicz Vodseďálek Grögerová Nietzsche Hauková Orwell Knižní krematorium Poe Hejda Zelenka Rimbaud Hiršal Klíma Musil Sekal Topol DADA Hrabal Zajíček Kafka Hlasy z podzemí a další Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra.

Další kniha Martina Ryšavého, mj. autora oceňovaných próz Cesty na Sibiř a Vrač, je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry.

Honba za smyslem je komponovaným autorským výborem z kritických statí o literatuře a kulturněhistorických esejí z let 20082018. Svazek volně navazuje na autorův předchozí výbor z prací z let 19972007, nazvaný Vyložené knihy.

Zápletka románu Morituri se pozvolna vyjevuje na průsečíku vyprávění či vnitřních monologů několika obyvatel pražské činžovní čtvrti, do jejichž všedních životů vstoupí mimořádná událost, násilná smrt mladé ženy. Na rozdíl od detektivní prózy obvyklého střihu nejsou tyto „výpovědi“ jednotlivých postav řízené vyšetřovatelem ani nesměřují v první řadě k odhalení pachatele. Jaroslav Formánek prostřednictvím svého důmyslně strukturovaného příběhu zkoumá především příznačné podoby obecně lidského sklonu vyhýbat se poznání pomocí zažitých předsudků a myšlenkových i jazykových stereotypů.

Pátrání po smyslu podobnosti v portrétech dvou vzdálených příbuzných, kteří se v životě nesetkali, dovádí vypravěče k objevům archivních pramenů, jež přinášejí překvapivá svědectví o proslulých představitelích české barokní kultury i o jejich zapomenutých současnících. Osobnosti a jejich osudy Marek Vajchr představuje způsobem, který umožňuje Jména příběhu číst jako románovou ságu, jako kulturněhistorickou sondu do mentality člověka raného novověku i jako esej o podivuhodné moci obrazů.

Susanne Fall (1922–2003) podává svým autobiografickým textem, který vznikl krátce po druhé světové válce jako dokumentárně stylizovaný záznam vzpomínek na roky právě prožité v terezínském ghettu, detailně názorné a v nejednom ohledu překvapivé svědectví. Prostřednictvím neiluzorního popisu a vhledu do pragmaticky taktizujících pravidel každodenního zápasu o to, aby se jí a jejím nejbližším podařilo mezi bezpočtem stejně ohrožených lidí uniknout „konečnému řešení“, pronikavě postihuje fungování devastačně odlidšťujících mechanismů v totalitním systému. V Edici Revolver Revue tak kniha Susanne Fall volně navazuje na dříve vydané tituly nahlížejících téma holocaustu z perspektivy různých a pokaždé neobvyklých autentických dobových výpovědí (Alexander Hohenstein: Warthegau. Deník z let 1941–42; Adam Drda: Zvláštní zacházení).

Hrdinové sedmera povídek Jaroslava Formánka dospívají k ostrému vědomí přítomnosti jako trvalého napětí mezi dotíráním paměti, která unikavě vzdoruje našim pokusům vtisknout minulosti smysl, a neodbytnou nutností volit další krok na cestě do budoucnosti, jejíž jedinou jistotou je úžící se horizont. Číhavé úzkosti, neovladatelné zlobě, plíživé rezignaci a dalším věrným průvodcům člověka Formánek ve svých povídkách nahlíží pod jejich vynalézavě potměšilé masky rytmizovaným sledem úsporných popisů, fragmentů vnitřní řeči a náběhů k dramatickému dialogu. Prostřednictvím osobitého stylu, který vyznačuje neuhýbavá pozornost k pravému stavu věci, navrací Jaroslav Formánek přítomnosti její znepokojivou naléhavost.

"Déšť chmuří duši. Vydal už rok své nejlepší? / Léto sceluje jizvy, do uzlů svazuje v přehršlích / vlasy… Jen mezi námi je otevřeno. / My jako oblaka jsme se setkali. Sjeďme jak blesky, / co třasy a křečemi svá mlna přestály." Sbírku Z lemu snu (Traumsaum), kterou lze číst mimo jiné jako hutný milostný příběh, napsal jeden z nejlepších současných německých básníků Richard Pietrass coby hostující "městský kronikář" na zámku Rheinsberg v roce 2008. V Edici Revolver Revue vychází její česko-německé vydání, s českým překladem Věry Koubové a s ilustracemi a v grafické úpravě Luboše Drtiny.

V základu ilustrované Knihy chat, jejímž editorem je tvůrčí formace kunstWerk, stojí přesvědčení, že soubor činností obecně označovaný jako chatařství má ve své podstatě ryze duchovní povahu. Tato teze stojí v opozici k běžně sdílené představě o chatařství jako banálně materialistickém eskapismu. Kniha chat naopak v souladu s působností chatařské církve Sekula ukazuje, že za většinou aktů, úkonů a výtvorů chatařství je třeba hledat společný duchovní fundament - dosud nehledaný, neviděný a neprožívaný. Kniha chat přináší prvotní soubor textů, které by měly při objevování tohoto duchovního jádra pomoci. Jde o živoucí konvolut ilustrovaných textů, v němž si může číst každý, kdo chce proniknout k transcendentální povaze činností, které již beztak vykonává.

V autobiografické próze, která je pásmem záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie, se Lubomír Martínek mimo jiné soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavě povrchní konzumaci zážitků. Jeho Muškátový oříšek tak není jen osobitým, "antituristickým" cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o "běžných povinnostech člověka", který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Vzor kázně v myšlení a stylu, která je předpokladem takto vedeného zápasu o neodvozený výraz, Martínek nachází zejména v románové tvorbě Josepha Conrada a Roberta Musila, již v textu průběžně reflektuje.

Město a jeho lampy i jiné bytosti na obrazech, grafikách, v bronzech, železných plastikách a v textech Viktora Karlíka. Kniha prací z let 1990-2010 s úvodní esejí Pavly Pečinkové a v grafické úpravě Luboše Drtiny. Česko-anglicko-francouzské vydání u příležitosti pařížské výstavy Les Lumieres de la ville.

Puršlova kniha je sbírkou zenově všedních záznamů básníkovy sebeironicky důvtipné účasti na nenadálých setkáních s tématy radosti, bolesti a touhy. Ladislav Puršl (nar. 1976 v Roudnici nad Labem) absolvoval obor Sociální a pastorační práce na ETF UK, pracuje jako správce depozitáře v Národní galerii, redaktor a editor. Publikuje časopisecky (Revolver Revue, Host, Souvislosti, Weles, Listy aj.), knižně vydal sbírky básní Paměť vody (Malvern 2004) a Mločí mapa (Host 2008). Žije v Praze a na Levém Hradci.

Osm let po legendárním románu Spas vydává jeden z nejvýraznějších současných českých spisovatelů (mj. laureát Ceny RR) novou prózu. V knize Oslava nahlíží Ivan Matoušek osud hlavní postavy, umírajícího muže, z trojí perspektivy: jednak prostřednictvím lapidárních deníkových záznamů ústředního hrdiny, dále pásmem účastných glos jeho syna a nakonec symbolicky laděným komentářem vypravěče. Do kontextu současné literatury, které téma smrti mnohdy pojednává s účelovou prvoplánovostí, vnáší Ivan Matoušek svým necynicky ironizujícím pohledem a rafinovaně mnohotvárným stylem nezaměnitelnou hodnotu. Ivan Matoušek (nar. 1948) byl po studiu chemie na Přírodovědecké fakultě UK zaměstnán jako výzkumný pracovník. Knižně vydal prózy Album (1991), Nové lázně (1992), Autobus a Andromeda (1995), Ego (1997), Mezi starými obrazy (1999), Spas (2002) a sbírku Poezie (2000). Kromě literární tvorby se zabývá též malbou a grafikou. Ivan Matoušek je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2002. Kniha oceněna Magnézii Literou za prózu (2010).