Revolver Revue

Spisovatel a filozof Ladislav Klíma byl v roce 1895 jako šestnáctiletý kvůli protidynastickému výroku ve školní úloze vyloučen nejen z domažlického gymnázia, ale ze všech rakouských škol. Mnozí to považovali za neštěstí, on sám za osvobození. Po 130 letech byl objeven inkriminovaný sešit jeho slohových prací, za něž byl opakovaně kárán a trestán. Jejich první vydání provází životopisná esej, která rekonstruuje Klímova školní léta a objasňuje některé širší souvislosti. Kniha obsahuje i protokol o vyloučení a nově nalezený protokol z vyšetřování, tedy záznam rozhovoru-výslechu probíhajícího mezi ředitelem školy a žákem. K vydání připravil a úvodní studii a ediční komentář napsal Matěj Klíma.

Třicátý druhý svazek tohoto širšího knižního projektu přináší záznamy římskokatolického kněze a publicisty Petra Beneše. Petr Beneš (nar. 1965 v Praze), římskokatolický kněz a publicista. Působí v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Vystudoval bohemistiku a pedagogiku v Praze a teologii v Bratislavě. Několik let působil ve Vídni. Věnuje se vztahům mezi teologií, literaturou a filosofií. Knižně publikoval knihy Vzhůru srdce. Meditace nad Písmem (Portál 2023), Kázání na hoře. Rozhovory nad Biblí (s P. Vaďurou; Vyšehrad 2023) a Darovaný vztah. Meditace, eseje a kázání o adventu a Vánocích (Triton 2025). Jedna věta je unikátní projekt, o kterém jeho iniciátor Viktor Karlík napsal: „Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla tečka. A možnost zahrnout datum, čas či jiné zpřesňující určení zápisu. Další prostor pro tvůrčí svobodu.“ Od té doby v daném konceptu vyšla již řada textů různých autorů, kteří v nich potvrdili svou osobitost: pokaždé vznikl jedinečný celek, i protože výchozí zadání je úzce vymezené jen zdánlivě.

Kniha přináší výbor z korespondence, kterou Vladimír Boudník (1924–1968) adresoval přátelům v letech 1952–1968, tedy až do své smrti. Navazuje na svazky edice Vladimír Boudník a přátelé, vydané galerií Ztichlá klika. Boudníkovy dopisy vynikají mimořádnými literárními kvalitami, jsou rovněž cenným svědectvím o osobnosti a životě tohoto výjimečného tvůrce v době padesátých a šedesátých let 20. století a také pronikavou reflexí společenského a uměleckého prostředí a kulturního provozu. Korespondenci volně provázejí fotografické portréty Vladimíra Boudníka a výběr jeho výtvarných prací. Vladimír Boudník a přátelé: Milan Albich – Egon Bondy – Zdeněk Bouše – Milan Bubák – Bohumil Flora – Josef Hampl – Bohumil Hrabal – Eliška Hrabalová – Jindřich Chalupecký – Čestmír Janošek – Oldřich Jelínek – Luboš Jína – Jan Koblasa – Jiří Kolář – Eduard Ovčáček – Jaromír Pergler – Marie Reegenová – Jan Steklík – Vladimír Stračovský – Jiří Svoboda – Stanislav Vávra – a další

Jedna věta je unikátní projekt, o kterém jeho iniciátor Viktor Karlík napsal: „Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla tečka. A možnost zahrnout datum, čas či jiné zpřesňující určení zápisu. Další prostor pro tvůrčí svobodu“. Od té doby v daném konceptu vyšla již řada textů různých autorů, kteří v nich potvrdili svou osobitost: pokaždé vznikl jedinečný celek, i protože výchozí zadání je úzce vymezené jen zdánlivě. Představujeme třicátý první svazek tohoto širšího knižního projektu – tentokrát záznamy bohemisty, překladatele a spisovatele Xaviera Galmiche.

Marek Vajchr ve své knize mapuje objevné, riskantní a dobrodružné výpravy, které specificky zaměření raně novověcí spisovatelé, divadelníci, výtvarníci a kočovní operátoři, vystupující s různými optickými a mechanickými aparáty, podnikali do zapovězených krajin snů a imaginace. Na základě řady textových a obrazových svědectví, z nichž mnohým dodnes nebyla věnována náležitá pozornost, představuje zápas průkopníků nezavedených žánrů a nových druhů umění i zábavy s arbitry morálky a tradičního vkusu, kteří tyto umělce a baviče zpravidla pokládali za trestuhodné šiřitele podvratných představ a zhoubných fantazií. Autor mimo jiné ukazuje, že nezanedbatelný vliv na epochální proměnu ve vnímání uměleckých hodnot mezi osvícenstvím a romantismem měl setrvalý a nevykořenitelný zájem čtenářek a divaček o působivé ztvárnění snů. A připomíná také, že „nová média jsou velmi stará“ včetně svých nástrah, zvláště když k nim jejich uživatelé přistupují se slepou důvěrou.

První svazek nové volné řady Edice RR. Kniha o Filipu Topolovi je čtivým chronologickým přehledem o životě a tvorbě tohoto hudebníka a spisovatele (1965–2013). Zachycuje události od sedmdesátých let 20. století až k dění po jeho smrti. Kombinuje fakta s různě stylizovanými Topolovými výroky. Jeho literární počátky a formování skupiny Psí vojáci představuje v souvislostech dalších uměleckých aktivit mladých výtvarníků a literátů, sdružujících se počátkem osmdesátých let především na Malé Straně. Výklad sleduje nejen postupné etablování Psích vojáků v nezávislém, undergroundovém prostředí, ale také ohlas v dobovém tisku v druhé polovině osmdesátých let, kdy skupina už směla působit na klubové scéně. Po roce 1989, kdy se Filip Topol a Psí vojáci mohli svou činností živit, kniha eviduje nejen vznik nových hudebních a literárních projektů, ale ukazuje také způsob, jak skupina a její frontman čelili tlaku mediálního prostředí a zákonitostem showbusinessu. Zastavuje se rovněž u Topolova potýkání se s alkoholem a hledání cest, jak po životně důležité operaci nastavit jiné priority. Kniha Michaela Špirita je také opatřena podrobnou literární a hudební bibliografií a doplňuje ji poznámka o původu názvu Psích vojáků. Přináší rovněž řadu fotografií, v obrazové redakci a grafické úpravě Josefiny Karlíkové. Volná řada Edice RR, kterou tento svazek zahajuje, představuje vybrané osobnosti v rozsahu počtu znaků včetně mezer, uvedeném vždy v podtitulu. Chce přiblížit příslušné životy a díla v základních, pramenně podložených obrysech běžně přístupnou, popularizující formou.

Kniha vede čtenáře po dvou méně probádaných liniích české kafkovské recepce. První se inspiruje postavou Josefa K. z románu Proces, který má za úkol v jedné z kapitol provést italského obchodního partnera po chrámu svatého Víta. Podobně hledal později pražské kafkovské stopy dodnes nedoceněný spisovatel a překladatel Emanuel Frynta; pomáhal i prvním zahraničním „turistům“, kteří přijížděli do města ve snaze vypátrat kontext Kafkova díla. Druhá linie knihy se rovněž inspiruje topografickou metaforou: mapuje přítomnost Kafky v době, kdy zmizel z veřejného prostoru, byl přitom čten a vnímán jako zásadní autor mnohými českými básníky, spisovateli a výtvarníky, jejichž vztah ke Kafkovi, jak napsal v dopise Mikuláši Medkovi Zbyněk Sekal, byl „vroucí“ (Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Jan Hanč, Bohumila Grögerová, Josef Hiršal ad.). Kromě tří ústředních kapitol (I. Kafkova Praha: od Eisnerova trojího ghetta po kafkovský baedeker Emanuela Frynty, II. Kafkovští turisté a jejich pražští průvodci, III. „Můj vztah ke Kafkovi je vroucí“: Kafka v padesátých letech 20. století) obsahuje kniha několik „zastavení“ věnovaných dalším tématům, bohatý obrazový doprovod a rejstříky.

Bezprostřední svědectví výtvarnice Věry Novákové (1928–2024) o formování vlastních názorů a postojů a počátcích tvorby i dospělého života v temných letech nastupující komunistické totality v Čechách. Svébytný text, vynikající originální obrazností a napětím mezi pasážemi intimními a těmi, které se týkají společenských témat a nadosobních otázek. Juvenilní zápisky, které původně nebyly určeny k zveřejnění a pro jejichž publikaci se autorka rozhodla až na sklonku svého dlouhého života. Pozdní literární debut.

Soubor textů křesťanského evolučního filozofa, přírodovědce a kněze Pierra Teilharda de Chardin obsahuje osobní svědectví o jeho duchovním vývoji a postojích. Ve své autobiografii Srdce hmoty vypráví, jak se vyvíjelo jeho hledání trvalé nezničitelné substance od dětské lásky k minerálům a kovům až po objev univerzálního Krista jako božského centra evoluce. Jádrem svazku je vrcholné Teilhardovo dílo, mysticko-liturgický text Mše nad světem, v němž pojímá kněžství novým způsobem jako aktivní účast na proměňování Země a všech událostí v Tělo Kristovo. Svazek dále zahrnuje bilanční filozoficko-teologický text Christikum; poslední stránky deníku psané několik dnů před smrtí a další drobné texty, mj. dopis osvětlující Teilhardův postoj ke katolické církvi. V závěru knihy najde čtenář přehled Teilhardovy vědecké kariéry a seznam odborných publikací.

Po Jedné větě Viktora Šlajchrta, Pavla Kolmačky, Petra Borkovce, Ivo Vodseďálka, Jaroslava Formánka, Víta Kremličky, Ivana Matouška, Ludmily Vachtové, Jeana-Gasparda Páleníčka, Martina Sochy, Jana Čumlivského, Petra Hrušky, Pavla Zajíčka, Štěpána Noska, Anny Kareninové, Mikea Baugha, Miloše Doležala, Roberta Krumphanzla, Jaromíra Zelenky, Michala Cihláře, Jakuba Guziura, Libora Krejcara, Elišky Vlasákové, Adina Ljucy, Chrudoše Valouška, Terezy Lochmannové a Vratislava Färbera následuje dvacátý osmý svazek tohoto širšího knižního projektu – tentokrát záznamy ornitologa Petra Voříška. „Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla tečka…“ Viktor Karlík, autor konceptu

Michal Janata (nar. 1952) ve své esejistické knize Stáří je mládím světa rozkrývá titulní téma v široké historické perspektivě myšlenkových a kulturních souvislostí a pronikavě analyzuje systémová znevýhodnění, jimž jsou v naší současné společnosti vyznávající kult věčné mladosti a neutuchajícího výkonu ve stále větší míře vystavováni příslušníci „vyloučené generace“. Hluboce erudovaný a přitom čtivý text, jehož sarkastický účinek podtrhuje podíl dvou příslušnic mladé generace, ilustrátorky Anežky Hájkové (nar. 1997) a autorky grafické úpravy Josefiny Karlíkové (nar. 1995), demaskuje rozmanité formy ostrakizace a účelového zneužívání seniorů a upozorňuje přitom na alarmující míru obecné lhostejnosti, která tyto jevy umožňuje. Tváří v tvář příznakům postupující dehumanizace Janata nepropadá zatrpklému karatelství ani bolestínskému sentimentu, ale střízlivě a leckdy vyloženě zábavně zvažuje možnosti a šance, které i za těchto podmínek člověku nabízí jeho životní finále, jež dříve či později čeká každého z nás.

Autobiograficky laděný text na pomezí intimního zápisníku, filosofické meditace a básně v próze, čtenáře uvádí do venkovského prostředí v Normandii, kde protagonista před časem zakoupil dům. Xavier Galmiche na svém dvorku pozoruje a zaznamenává činorodý život ovcí, krůt, kachen, kun a dalších spoluobyvatel, především však slepic. Jeho pohled se střídá s kapitolami, v nichž slepičí vypravěčka úvahy člověka rozvíjí a konfrontuje pohledem zdola. Téma návratu k přírodě, jež Galmiche reflektuje i v rovině společenské a politické, ho v přesně odpozorovaných postřezích dovádí k vážným i veselým meditacím o našem místě na světě, předávání podstatných hodnot, genderových otázkách, podprahových kanálech komunikace i posledních věcech člověka. Kniha ve Francii získala prestižní cenu Décembre a je prvním českým překladem literárního textu uznávaného autora, jenž je v českém prostředí dosud známý především jako bohemista a překladatel (J. A. Komenský, K. H. Mácha, J. Weil, B. Hrabal, J. Vladislav ad.).

Jádrem knihy je rozsáhlý rozhovor, který s Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) vedl jeho syn Jan (nar. 1969) o mezních situacích a událostech, které František Wiendl a jeho nejbližší prožili v dlouhých obdobích dvou totalitních režimů v Čechách. Za druhé světové války a v protektorátu se František Wiendl se svým otcem podílel na odbojové činnosti a přímo se zúčastnil povstání v Klatovech v květnu 1945. Těžiště vzpomínek ale spočívá zejména v době po únoru 1948, kdy se významně angažoval v demokratickém, protikomunistickém odboji. Důsledkem pro něj bylo mnohaleté věznění v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Text, zpřítomňující vyprávění, má nejen svědeckou, ale i literární hodnotu, a provázejí ho fotografie a reprodukce dalších pramenů; oddíl věnovaný vězeňským létům prokládají také úryvky z dopisů, které František adresoval matce Marii a svému otci Františku Wiendlovi st., vězněnému tehdy v leopoldovské věznici.

Tenká kniha je prozaickým debutem Jiřího Jelínka (nar. 1963), saxofonisty, který působil mimo jiné v kapelách Garáž a Psí vojáci. Komponovanou mozaiku motivicky provázaných črt a povídek lze číst i jako svéráznou variaci na autobiografický román. Jeho protagonista v něm se sebeironickým nadhledem zpřítomňuje a konfrontuje hravě úsměvné, bizarně groteskní i mrazivě tragikomické momenty ze života nezávislého umělce.

Knižní prvotina Adama Geberta Ovladač je mozaikovitě komponovanou skladbou povídek, volně spjatých motivem osudového momentu, jejž zpravidla zakouší jejich ústřední, unikavě ambivalentní hrdina Emil Rhounek. Spolu s dalšími postavami se ocitá v přelomových situacích, kdy nelze nejednat, a kdy se zároveň každý rozhodný krok stává problémovou, či přímo devastující volbou. Gebertovy znepokojivé, zraňující a zraňované postavy se svými vnitřními běsy nezřídka nechávají ovládnout do té míry, že ztrácejí schopnost rozpoznat hranice mezi skutečností a bludnou představou. Při tom všem Adam Gebert hrdiny svých precizně fabulovaných příběhů dokáže dovést i k momentům nečekané, draze vykoupené, a někdy ovšem jen iluzorní katarze.

Dagmar Urbánková zpřítomňuje ve své próze Umřel Brežněv sledem vzpomínkových záznamů všednodenní magii dětství a dospívání. Důvtipně zaostřenými a barvitě vykreslenými pohledy na prožitky, které se ze střízlivé perspektivy dospělosti hrozí stát jen blednoucí vzpomínkou, Urbánková hravě a hutně postihuje příznačné rysy jedné životní a shodou okolností zároveň historické epochy, v níž, jak si všímá, často všichni chtějí mít všechno už co nejdřív za sebou.