Rubato strana 2 z 6

Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá. Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérií rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.

V polovině 60. let odchází Living Theatre do Evropy, aby uskutečnil rozchod s americkou kulturou a šířil myšlenku anarchistické revoluce. Během pobytu v Evropě vytvoří soubor několik inscenací, které zobrazí téma revoluce pomocí řady nových scénických postupů. Skutečný příspěvek k anarchistické revoluci pak zinscenuje v létě revolučního roku 1968 na Avignonském festivalu, kde uvede premiéru inscenace Paradise NOW a v programu představí i dva starší projekty Mysteries and Smaller Pieces a Antigone. Každá z inscenací obsahuje jiný princip proměny vnímání, který má vést diváky k novému, revolučnímu způsobu jednání. Inscenace Mysteries and Smaller Pieces směřuje pozornost účastníků k aktivaci smyslů a k prohloubení dojmu slyšení skrze poslouchání, vidění skrze dívání se, cítění prostřednictvím tělesného vnímání; inscenace Antigone zobrazuje pohyb a jeho absenci, která se stává zdrojem bytí, života a smyslu; inscenace Paradise NOW otevírá dveře zakoušení přítomného času, který vstupuje do reality scénického díla a naplňuje ji životem. Prostřednictvím nových scénických forem Living Theatre usiluje objevit nové formy vnímání, které umožní vytvořit podmínky pro anarchistickou revoluci. Pokusy promítnout revoluci ze scény do skutečnosti však vedou k dystipickým účinkům. Inscenování revoluce na druhou stranu otevírá účastníkům nové druhy dojmů, které by nebylo možné vyjádřit jinak a jinými prostředky.

Novela Vějíře markýze de Sade začíná jako protokol z procesu s fochérkou Gabrielle, výrobkyní okázalých a obscénních vějířů pro svého přítele, autora skandálních sexuálních vizí a vězně revolučního režimu. Od této základní zápletky se v koláži záznamů, dopisů a fantastických vizí rozvíjí dramatizovaná úvaha na téma fantazie a skutečnosti, násilí a slasti, odvahy a krutosti, v níž vedle obávaného markýze vystupuje též autorka Deklarace práv ženy a občanky, revolučním tribunálem popravená Olympe de Gouges (1748–1793) nebo biskup yucatánské arcidiecéze a ničitel mayských knih Diego de Landa (1524–1579).

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly. Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem. K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec. Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit. S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022

o debute Novoročný výstup na Jaseninu (2016) Jakub Juhász opúšťa zatopený vrchársky kraj a popri rieke Ipeľ zostupuje dole na roviny, priamo do centra svojho rodného mesta, a pátra po Sándorovi Petőfim a jeho legende, ktorá sa stáva pozadím k čomusi intímnejšiemu. Čiastočne autobiografická kronika, čiastočne životopisné rozprávanie a čiastočne bonvivánsky cestopis hovorí o (ne)možnosti vzťahu súčasného človeka k historickej postave a jej mytologicky ponímanému príbehu. Maďarský romantický básnik predstavuje až kozmickú (a zároveň komickú) referenčnú os, z ktorej autor vychádza, kľučkuje okolo, vzďaľuje sa a navracia k nej, ale nikdy s ňou celkom nesplynie. Juhászova próza sa vyznačuje hustým opisom, nepredvídateľným vypointovaním a krikľavým výsmechom, ktorý je v jadre skôr dômyselným, láskyplným podpichnutím. PS je poctou ľudskej geografii Juhu, ako autor nazýva teritórium svojich ciest. Či už je to štiavnická Banka Lásky, obrazáreň Haličského zámku, maďarský národný park Hortobágy alebo veľavážený Lučenec, mesto novohradské, každý si v PS nájde kút sveta či kus kultúrneho dedičstva, ktorý považuje za ten svoj aj keď v juhászovskom podaní nie je možné mať v tomto ohľade žiadnu istotu, ako píše sám autor: Čo ja viem, kde sú moje korene? Stále som na to neprišiel.

Román René Leys, odehrávající se v Pekingu roku 1911, popisuje formou deníkových zápisků úsilí vypravěče proniknout prostřednictvím mladého učitele do Zakázaného města a odhalit jeho tajemství. Příběh rozehrává stínohru mezi reálným a imaginárním, neznámé je tu vyjádřením touhy po poznání, vzdálenost nezbytnou podmínkou setkání. Segalenovo dílo lze číst několika způsoby jako detektivní příběh, exotismem inspirovaný román, prózu s autobiografickými prvky, vyprávění o přátelství či beletrizovanou studii Říše středu v jejím zlomovém bodě.

Skutečným zráním navazuje S. d. Ch. na linii svých starších próz Sekundární trilogie (2015) a zejména Studené vlny (2013). V protikladu k nim však jeho vypravěč ustupuje do pozadí a bere na sebe masku nezúčastněného pozorovatele. Před našimi zraky se odvíjí sled samostatně pointovaných obrazů, propojených liniemi tří leitmotivů (hledání ztraceného knížete, osudy utržené městské čtvrti, historická cesta pseudoknížátka), pěti postav (pozorovatel, pravé kníže, duchovní dědic rytíře Žumbery, postava v růžovém overalu, pseudoknížátko) a čtyř hlavních prostředí (městská kra, špatně založená metropole, městečko pod loretou a zahrádkářská kolonie). Spíše než klasickým příběhem je próza zobrazením situace člověka, který nahlíží protipřirozenost lidské podstaty a z ní pramenící nepatřičnosti naší existence i konání, člověka, který usiluje o vymknutí ze své společenské role a všech institucionálních struktur.

Román Op Oloop (1934) je tragédií rozumu. Hlavní hrdina, původem Fin, je statistik žijící v Buenos Aires, pro kterého se věda stala způsobem života: metodicky rozplánoval svůj čas a přisoudil v něm pevné místo práci, hygieně i sexuálním potřebám. Román zachycuje poslední den a noc tohoto muže, jehož přísná matematická rovnováha se začne rozpadat působením až mladicky výbušného citu. Op Oloop se osudově zamiluje a chystá zásnuby, zároveň jej ale čeká i honosný banket, který v luxusním hotelu uspořádal pro nejužší okruh svých přátel u příležitosti tisící návštěvy místního nevěstince. Během dne však Op Oloop postupně ztrácí rovnováhu a jeho život se vychyluje nečekaným směrem. Přísný řád, geometrická vášeň, statistika citu selhávají a přenechávají místo chaosu a zoufalství. Jméno argentinského spisovatele Juana Filloye (1894-2000) doprovází řada anekdot. Dlouhověký autor žijící v ústraní, milovník palindromů a opulentního slovníku, skrytá inspirace Julia Cortázara, muž, který si dopisoval se Sigmundem Freudem, karikaturista, polyglot. Třebaže jeho jazykově náročné dílo, pro něž je charakteristické květnaté, až manýristické vyjadřování, mísení vysokého a nízkého, vznešenosti a obscénnosti, vznikalo od počátku 30. let, plného docenění došlo teprve v poslední době. Za anekdotami se totiž skrývá nesmírně pečlivý autor oddaný svému řemeslu, který nečiní žádné kompromisy.

Předkládaný román je dílo v několika ohledech jedinečné: po formální stránce je jakousi lehce ironickou syntézou dekadentní prózy Miloszovy doby a libertinského románu 18. století, kdy se odehrává příběh jeho hrdiny, protřelého a cynického italského šlechtice, který teprve ve zralém věku poznává hlubokou lásku. Svorníkem, který ducha příběhu sjednocuje, jsou Benátky; ale velký je Miloszův román tím, že předkládá strhující mystiku lásky a je vášnivou obhajobou pozemské lásky jako nevyhnutelného předstupně Lásky v Bohu, té absolutní. Milostné zasvěcení je tedy nutno číst jako zasvěcení láskou a k Lásce.

Román je příběhem tří mužů ze Severu knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.

Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) vypráví příběh chlapce Kóčana, který se od útlého dětství oddává bizarním snům o hrdinech, jejichž údělem je drastická smrt. Jeho slabé tělo v něm probouzí obdiv k maskulinní síle a mocnou přitažlivost k jejím nositelům. Ve snaze přizpůsobit se většině pokouší se sblížit s dívkou Sonoko. Maska normálnosti, již si Kóčan nasazuje, je prostředkem k jeho začlenění do společnosti, jež je podle něj založena na kolektivní maškarádě, v níž lidé skrývají své skutečné pocity a touhy. Román s výraznými autobiografickými prvky otevřel svému autorovi cestu k mezinárodnímu věhlasu; reflektuje Mišimův celoživotní obdiv k samurajským hodnotám a jeho vlastní pojetí ideální krásy, jež se mu nakonec stalo osudným.

Standingova dnes již proslulá kniha Prekariát: Nová nebezpečná třída (2012) je první zprávou o rychle rostoucí sociální třídě, která zahrnuje lidi vystavené ekonomické nejistotě a odsouzené ke střídání nesmyslných a nevalně placených džobů bez možnosti profesního rozvoje. Autor popisuje vznik této třídy a její rozrůstání na pozadí krize globalizačního procesu. Prekariát, tvrdí Standing, představuje zdroj potenciální společenské nestability, neboť jeho vnitřní rozpolcenost a nedostatečné zastoupení v rozhodování o věcech veřejných ho může uvrhnout do náruče politického extremismu a podnítit jej k útokům na sociálně nejslabší a nejzranitelnější skupiny. Prevence proti těmto chmurným vyhlídkám spočívá podle autora v zásadním přehodnocení pojetí práce, v možnosti aktivně trávit volný čas a v zavedení univerzálního základního příjmu.

Kolaps východního bloku: invaze Albánců na luxusní pláž, strhávání soch, podvedené postavy z budovatelských obrazů, zdrcující debaty o zakladateli vědeckého socialismu, který vše sleduje s rodinou v televizi. Současnost konce dějin se prolíná s historickou perspektivou 19. století, mrtví ožívají a vypovídají, komentují události, přou se s živými i mezi sebou. Rodinný portrét, který se spisovatel na tomto pozadí pokouší načrtnout, je bezustání anachronicky potvořen Marxovým aktuálním mediálním obrazem. Zkrachovalý reálně socialistický svět zaplavuje prázdná, idiotická konzumní společnost, jež vítězí nad každým a vším. Je tohle konec, v nějž doufaly miliony lidí? Nebo je popis skutečnosti stále otevřený a podobně jako Sága rodu Marxů zůstává věčně nedokončenou stavbou?

Děj prózy Ambice v poušti (1984), předposledního románu Alberta Cosseryho, se odehrává ve fiktivním malém emirátu, jenž díky naprosté absenci ropných zdrojů stojí na rozdíl od okolních států stranou pozornosti těžebních společností. Tento blahodárný stav je však od jisté doby narušován pravidelnými sériemi bombových útoků, jejichž zfušovaná podoba a mizivý dopad zůstávají záhadou. Hlavní hrdina Samantar, který vždy děkoval prozřetelnosti za to, že se narodil na chudé půdě, neboť věděl, že bída nikterak neláká hrabivost mocných, je tímto vývojem znepokojen. Rozhodne se najít pachatele a zabránit tak nebezpečí intervence imperialistických mocností, která by místnímu obyvatelstvu, dosud chráněnému svou chudobou před utrpením moderního světa, přinesla neštěstí. Ambice v poušti je Cosseryho nejpolitičtější román, v němž autor zároveň vizionářsky předjímá válku v Perském zálivu i model destabilizace regionů revolučními silami.

Světoznámý neohrožený kronikář revolucí, válek a přírodních katastrof, investigativní novinář Merlin Oldtime nabízí časopisu New History sérii reportáží z onoho světa a v doprovodu encyklopedisty a materialisty Diderota se vydává na dantovskou pouť zásvětní říší. Před čtenářem defiluje dokonale obnažený obraz reálného i onoho světa, jak je v sobě hýčká člověk moderní doby. A zatímco se smějeme falešným gestům, projevům svatouškovství či vědecké domýšlivosti, běhá nám mráz po zádech, když si uvědomíme, nakolik je tento román, vydaný pomalu před stoletím, dodnes aktuální. Frigyes Karinthy (18871938), jeden z nejoriginálnějších maďarských spisovatelů 20. století, dramatik a novinář. Českému čtenáři je znám především dvěma satirickými sci-fi romány Cesta do Faremida (Utazás Faremidóba, 1916) a Kapilárie (Capillaria, 1921). V povídce Řetěz (Láncszemek, 1929) přichází s teorií, jejíž pozdější rozvinutí do podoby šesti stupňů odloučení přispělo ke vzniku sociálních sítí. V roce 1936 podstoupil ve Stockholmu operaci mozku, kterou s černým humorem líčí v knize Putování kolem mé lebky (Utazás a koponyám körül, 1937).