Rubato strana 2 z 5

Monografie Richarda Hollise, jednoho z nejvlivnějších tvůrců a teoretiků grafického designu, stručně a přehledně popisuje vývoj tohoto oboru od jeho počátků do současnosti. Začíná proměnou grafického umění v design, pokračuje plakáty, Bauhausem, novou typografií, válkou a propagandou, avantgardou, modernismem, futurismem, švýcarským stylem, Neue Graphik, šedesátými lety, psychedelií, protestním designem a končí novými technologiemi. V závěrečné kapitole shrnuje novodobé mezinárodní směry a věnuje pozornost roli počítače a internetu v současném grafickém designu, kdy se role designéra stává komplexnější, subverzivnější a leckdy má v sobě i politický podtext. Neocenitelnou součástí knihy je přes 800 ilustrací a rozsáhlá bibliografie, která zájemcům o grafický design umožňuje pokračovat ve studiu a prohlubovat svoji inspiraci. Hollisova důkladná monografie je svojí povahou jakousi miniencyklopedií grafického designu, což ji při nedostatku seriózních publikací pro vzdělávání v tomto oboru činí nepostradatelnou. Jedná se o jeden z vůbec prvních pokusů tento obor zachytit a nenápadně promýšlet. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a v Británii se dočkala již 3. vydání.

Poslední próza fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965-2007) je textem v pravém slova smyslu ultimativním. Levé evokuje v knize sebevraždu přítele, o jehož životě podává zprávu. Vyprávění se odvíjí v druhé osobě a jeho leitmotivem je soudržnost lidského života, jevícího se zde jako sled bezvýznamných událostí, jimž teprve smrt dotyčného dává zhodnocující narativní rámec. Metafikční okolnosti prózy jsou mrazivé: deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé bere život.

Bauhaus - jedna z nejproslulejších škol výtvarného umění nejen 20. století, byl založen roku 1919 v německém Výmaru architektem Walterem Gropiusem a v roce 1933 byl v Berlíně násilně rozpuštěn nacisty. Navzdory své krátké existenci měl zásadní vliv na vývoj výtvarného umění, architektury, grafického, interiérového a průmyslového designu, typografie, módního návrhářství a v neposlední řadě i uměleckého vzdělávání. V prostředí Bauhausu působila řada významných a originálních umělců, kteří výrazným způsobem poznamenali rozličná umělecká odvětví, např. Vasilij Kandinskij a Paul Klee v malbě, László Moholy-Nagy v grafickém designu, Gunta Stölzl v textilním umění nebo Oskar Schlemmer ve scénografii. Autorem dnes již proslulé monografie o Bauhausu z roku 1984 je kunsthistorik a výtvarný kritik Frank Whitford (1941-2014), který byl jedním z předních britských odborníků na německé a rakouské umění 20. století. Whitfordova monografie je jedinečným a zevrubným historickým popisem fenoménu Bauhaus. Autor svůj rozbor principů, idejí, konceptů a vyučovacích metod Bauhausu opírá o dobový kontext a všímá si také působení jednotlivých vyučujících - význačných umělců, jako byli již zmiňovaní Paul Klee a Vasilij Kandinskij - a každodenního života studentů v dílnách Bauhausu, který je zdokumentován přímým svědectvím žijících pamětníků tohoto krátkého, avšak mimořádně vlivného uměleckého vzepětí.

wiener gruppe (vídeňská skupina) vznikla jako tvůrčí ostrůvek v konzervativních vodách poválečného rakouska a její existence se obvykle datuje desetiletím 1954-1964. jádro uskupení tvořili gerhard rühm, friedrich achleitner, konrad bayer, oswald wiener a do roku 1958 i hans carl artmann. skupina radikálně experimentovala se slovem i živou akcí, a v rakouském prostředí tak představovala značně izolovanou odnož neoavantgardních tendencí, které se od padesátých let rozvíjely především v evropě a americe. wiener gruppe se programově snažila dostat do poezie zpátky to, co bylo během nacistického režimu cíleně likvidováno a čemu se v rakousku ostatně nikdy příliš nedařilo: navázala na dada a surrealismus, hojně využívala technik literární koláže a montáže. autoři též pracovali s vídeňským dialektem, s triviální literaturou, černou romantikou, vídeňskou lidovou fraškou, ale třeba i obskurními učebnicemi či technickými příručkami. cílem bylo jak šokovat, tak i v maximální možné míře rozšířit pojem poezie a poetického aktu.

Perecova novela Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966) vychází z oulipovské tradice „potenciální literatury“ a na první pohled se vyznačuje rozvernou hravostí, jazykovou komikou i formální vytříbeností. Čtenářovu pozornost neudržuje ani tak příběh, líčící peripetie vojína s nezapamatovatelným jménem, jehož nejdramatičtější momenty autor rozmělní opakováním bezvýznamných detailů, jako spíše styl samotný. Text totiž obsahuje téměř všechny myslitelné řečnické figury a odráží tak Perecovu snahu vyčerpat v rámci díla jisté kombinační možnosti.

Příběh mladého Pařížana, neúnavného nočního chodce městem spletitých ulic, velkých bulvárů a rozbitých předměstí, Muž, který spí (1967) napsal Georges Perec jako líčení osobní krize, jejíž řešení tehdy spatřoval v lhostejnosti a v netečném pozorovatelství. Skutečnost osobní proměny, v níž je nakonec odumření a lhostejný klid jen jednou z etap, zachytil s velkou jazykovou vytříbeností a bravurou.