Rubato strana 5 z 6

Perecův knižní debut Věci (1965) je příběhem mladého páru, jehož vztah ke světu se uskutečňuje prostřednictvím vlastnění, spotřebou, nakupováním a pořizováním uměleckých předmětů, nábytku a pomůcek každodenního života. Jérôme a Sylvie se ocitají ve vleku touhy po luxusním žití, k němuž jim však jakožto příslušníkům střední třídy chybějí prostředky. Próza je psána po vzoru formalizovaného vyjadřování sociologických příruček a nezaujatého stylu literatury faktu. Třebaže sám Perec odmítal, že by byla odsouzením konzumní společnosti, lze ji chápat jako studii vztahu mezi věcmi, které tato společnost produkuje, a štěstím, které uvnitř ní zůstává možností.

Po více než dvaceti pěti letech od nalezení je vydán krátký veršovaný deník, který si autorka Adventu, Roků v kruhu a Vlčí jámy, česká spisovatelka Jarmila Glazarová, vedla uprostřed rovníkové Afriky, na březích dodnes neprobádané řeky Kongo, několik let před svým nevyjasněným zmizením. Jedinečné záznamy z dobrovolného exilu stárnoucí spisovatelky, mísící popis deštného pralesa, každodenního rybaření či starosti o kuchyni, setkávání s domorodci a život v lese, přecházejí v místy až halucinační píseň o československé politice po roce 1948 a jejích hlavních protagonistech. Nekritický obdiv ke Klementu Gottwaldovi, Alexeji Čepičkovi i k tropické přírodě, transformující se ve vztek, hněv, nostalgii i zklamání, pocit viny i vychloubání, které se snoubí se sentimentalitou a rezignací, a pozoruhodná odvaha společensko-politicky zdecimované ženy skládají knihu pro českého čtenáře neobyčejně emocionálně vypjatou, dílo spletitě odpovídající na pradávné volání každé živé bytosti po svobodě. Kniha vychází ke 40. výročí úmrtí Jarmily Glazarové. Texty jsou doplněny unikátními kolážemi Jaroslava Tvrdoně.

Deníkové memoáry Huga Balla Útěk z doby (1927) zachycují dobové dění mezi léty 1913 a 1921 prizmatem autorových fragmentárních záznamů. Málokdo v sobě obsáhl tak značné množství často protichůdných světonázorových a uměleckých poloh: od počátečního nietzscheánství přes expresionistické divadlo, literární bohému, curyšské anarchistické kruhy a dada až po gnosticky orientovaný mysticismus a následnou konverzi ke katolictví. Díky své komplexnosti, myšlenkové intenzitě a opravdovosti prožitků je Útěk z doby cenným příspěvkem ke kulturním dějinám první poloviny 20. století.

Perecův román W aneb Vzpomínka z dětství (1975) kombinuje dva zdánlivě nesouvisející texty: autobiografické vyprávění o životě malého chlapce za nacistické okupace a popis fiktivního ostrova poblíž Ohňové země, ovládaného a řízeného všudypřítomnými zákony sportu. Dokonalá organizace této „ideální společnosti” postupně degraduje před očima čtenáře v dystopický obraz nelidského pekla. Obě textové roviny se tak významově propojují a svým vzájemným působením vytvářejí znepokojivý celek evokující hrůzu holokaustu.

Perecova novela Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966) vychází z oulipovské tradice „potenciální literatury“ a na první pohled se vyznačuje rozvernou hravostí, jazykovou komikou i formální vytříbeností. Čtenářovu pozornost neudržuje ani tak příběh, líčící peripetie vojína s nezapamatovatelným jménem, jehož nejdramatičtější momenty autor rozmělní opakováním bezvýznamných detailů, jako spíše styl samotný. Text totiž obsahuje téměř všechny myslitelné řečnické figury a odráží tak Perecovu snahu vyčerpat v rámci díla jisté kombinační možnosti.

Příběh mladého Pařížana, neúnavného nočního chodce městem spletitých ulic, velkých bulvárů a rozbitých předměstí, Muž, který spí (1967) napsal Georges Perec jako líčení osobní krize, jejíž řešení tehdy spatřoval v lhostejnosti a v netečném pozorovatelství. Skutečnost osobní proměny, v níž je nakonec odumření a lhostejný klid jen jednou z etap, zachytil s velkou jazykovou vytříbeností a bravurou.

wiener gruppe (vídeňská skupina) vznikla jako tvůrčí ostrůvek v konzervativních vodách poválečného rakouska a její existence se obvykle datuje desetiletím 1954-1964. jádro uskupení tvořili gerhard rühm, friedrich achleitner, konrad bayer, oswald wiener a do roku 1958 i hans carl artmann. skupina radikálně experimentovala se slovem i živou akcí, a v rakouském prostředí tak představovala značně izolovanou odnož neoavantgardních tendencí, které se od padesátých let rozvíjely především v evropě a americe. wiener gruppe se programově snažila dostat do poezie zpátky to, co bylo během nacistického režimu cíleně likvidováno a čemu se v rakousku ostatně nikdy příliš nedařilo: navázala na dada a surrealismus, hojně využívala technik literární koláže a montáže. autoři též pracovali s vídeňským dialektem, s triviální literaturou, černou romantikou, vídeňskou lidovou fraškou, ale třeba i obskurními učebnicemi či technickými příručkami. cílem bylo jak šokovat, tak i v maximální možné míře rozšířit pojem poezie a poetického aktu.

Miestopisná kartografia zamlčaných príbehov z hladovej doliny na juhu Slovenska, duchovný a biologický rozklad, nehybnosť, nezáujem a ničotná zemitosť vypozorovaná a vypočutá z posedov a rozhľadní počas neskorej jesene a počiatočnej zimy.

Miestopisná kartografia zamlčaných príbehov z hladovej doliny na juhu Slovenska, duchovný a biologický rozklad, nehybnosť, nezáujem a ničotná zemitosť vypozorovaná a vypočutá z posedov a rozhľadní počas neskorej jesene a počiatočnej zimy.

Miestopisná kartografia zamlčaných príbehov z hladovej doliny na juhu Slovenska, duchovný a biologický rozklad, nehybnosť, nezáujem a ničotná zemitosť vypozorovaná a vypočutá z posedov a rozhľadní počas neskorej jesene a počiatočnej zimy.

Bauhaus - jedna z nejproslulejších škol výtvarného umění nejen 20. století, byl založen roku 1919 v německém Výmaru architektem Walterem Gropiusem a v roce 1933 byl v Berlíně násilně rozpuštěn nacisty. Navzdory své krátké existenci měl zásadní vliv na vývoj výtvarného umění, architektury, grafického, interiérového a průmyslového designu, typografie, módního návrhářství a v neposlední řadě i uměleckého vzdělávání. V prostředí Bauhausu působila řada významných a originálních umělců, kteří výrazným způsobem poznamenali rozličná umělecká odvětví, např. Vasilij Kandinskij a Paul Klee v malbě, László Moholy-Nagy v grafickém designu, Gunta Stölzl v textilním umění nebo Oskar Schlemmer ve scénografii. Autorem dnes již proslulé monografie o Bauhausu z roku 1984 je kunsthistorik a výtvarný kritik Frank Whitford (1941-2014), který byl jedním z předních britských odborníků na německé a rakouské umění 20. století. Whitfordova monografie je jedinečným a zevrubným historickým popisem fenoménu Bauhaus. Autor svůj rozbor principů, idejí, konceptů a vyučovacích metod Bauhausu opírá o dobový kontext a všímá si také působení jednotlivých vyučujících - význačných umělců, jako byli již zmiňovaní Paul Klee a Vasilij Kandinskij - a každodenního života studentů v dílnách Bauhausu, který je zdokumentován přímým svědectvím žijících pamětníků tohoto krátkého, avšak mimořádně vlivného uměleckého vzepětí.

Vrcholné dílo Roberta Arlta (1900-1942), svérázného a ojedinělého zjevu argentinské literatury, je skvělou psychologickou sondou a zároveň vynikající parodií literárních žánrů a společenských diskurzů. Život Rema Erdosaina, výběrčího v cukrovarnické společnosti a zneuznaného vynálezce, se obrací naruby v okamžiku, kdy vyjde najevo, že zpronevěřil šest set pesos a sedm centů. Poté, co ho vyhodí z práce a opustí ho žena, přimyká se k bizarnímu tajnému společenství okolo Astrologa, novodobého mesiáše i tyrana, jež si klade za cíl vytvořit nový společenský řád skrze revoluci.Román Sedm bláznů (1929) zobrazuje Argentinu na okraji propasti. Monstrózní svět hemžící se snílky, revolucionáři a potenciálními diktátory může být vnímán jako Arltovo zlověstné proroctví trýznivého vývoje země ve 20. století a dodnes si uchovává mimořádnou působivost jako velké apokalyptické dílo moderní literatury."Pokud se některý z laplatských spisovatelů přiblížil tomu, co označujeme za geniální, pak to byl Roberto Arlt."Juan Carlos Onetti

Poslední próza fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965-2007) je textem v pravém slova smyslu ultimativním. Levé evokuje v knize sebevraždu přítele, o jehož životě podává zprávu. Vyprávění se odvíjí v druhé osobě a jeho leitmotivem je soudržnost lidského života, jevícího se zde jako sled bezvýznamných událostí, jimž teprve smrt dotyčného dává zhodnocující narativní rámec. Metafikční okolnosti prózy jsou mrazivé: deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé bere život.

Kniha Materiální podmínky svobody představuje myšlenku univerzálního základního příjmu, který je ve své podstatě občanských platem vypláceným nepodmíněně každému členu společnosti, což mu má umožnit svobodnější volbu pracovní činnosti, jíž se hodlá věnovat. Ta nemusí mít nutně charakter práce za odměnu, ale např. práce dobrovolnické, kterou lze na rozdíl třeba od „zaměstnání“ burzovních spekulantů, poradenských expertů a koneckonců i většiny politiků považovat za společensky prospěšnou. Autor sleduje vývoj myšlenky základního příjmu od jejího prapůvodu, který spatřuje na konci 18. století v díle Thomase Paina, definuje pojem a rozebírá případ státu Aljaška, kde základní příjem funguje již od r. 1982. Jeho argumentační odůvodnění nachází v úvahách o podmínkách svobody jednotlivce u význačných myslitelů minulosti (Aristotelés, Cicero, Robespierre aj.). Mezi klíčové fenomény, na něž základní příjem reaguje, patří past chudoby a nezaměstnanosti a prekarizace práce, s níž je spojena nutnost její redefinice. Zavedení základního příjmu by mnohým poskytlo šanci na důstojnější život a možnost osobního rozvoje. Kniha Daniela Raventóse je první souhrnnou publikací, která v češtině o této pozoruhodné myšlence vychází. Daniel Raventós (1958) je španělský ekonom a univerzitní profesor na katedře teoretické sociologie Ekonomické fakulty Barcelonské univerzity.

Monografie Richarda Hollise, jednoho z nejvlivnějších tvůrců a teoretiků grafického designu, stručně a přehledně popisuje vývoj tohoto oboru od jeho počátků do současnosti. Začíná proměnou grafického umění v design, pokračuje plakáty, Bauhausem, novou typografií, válkou a propagandou, avantgardou, modernismem, futurismem, švýcarským stylem, Neue Graphik, šedesátými lety, psychedelií, protestním designem a končí novými technologiemi. V závěrečné kapitole shrnuje novodobé mezinárodní směry a věnuje pozornost roli počítače a internetu v současném grafickém designu, kdy se role designéra stává komplexnější, subverzivnější a leckdy má v sobě i politický podtext. Neocenitelnou součástí knihy je přes 800 ilustrací a rozsáhlá bibliografie, která zájemcům o grafický design umožňuje pokračovat ve studiu a prohlubovat svoji inspiraci. Hollisova důkladná monografie je svojí povahou jakousi miniencyklopedií grafického designu, což ji při nedostatku seriózních publikací pro vzdělávání v tomto oboru činí nepostradatelnou. Jedná se o jeden z vůbec prvních pokusů tento obor zachytit a nenápadně promýšlet. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a v Británii se dočkala již 3. vydání.

Klasické, originální a zábavné dílo, v němž velký italský umělec, známý po celém světě svými vynalézavými a rozmarnými výtvory, jednou provždy zničil mýtus umělce–primadony a nahradil ho postavou designera. Prostřednictvím fascinujících rozborů svých děl a zálib, doplněných čistými a přitažlivými kresbami a obrázky, nabízí Munari čtenářům vyčerpávající představení designu a jeho různých specializací, jakými jsou např. grafický design, výzkumný design či průmyslový design. Kniha se dočkala mnoha světových překladů a v zemi svého původu byla roku 2011 vydána již podesáté.