Rubato strana 5 z 5

o debute Novoročný výstup na Jaseninu (2016) Jakub Juhász opúšťa zatopený vrchársky kraj a popri rieke Ipeľ zostupuje dole na roviny, priamo do centra svojho rodného mesta, a pátra po Sándorovi Petőfim a jeho legende, ktorá sa stáva pozadím k čomusi intímnejšiemu. Čiastočne autobiografická kronika, čiastočne životopisné rozprávanie a čiastočne bonvivánsky cestopis hovorí o (ne)možnosti vzťahu súčasného človeka k historickej postave a jej mytologicky ponímanému príbehu. Maďarský romantický básnik predstavuje až kozmickú (a zároveň komickú) referenčnú os, z ktorej autor vychádza, kľučkuje okolo, vzďaľuje sa a navracia k nej, ale nikdy s ňou celkom nesplynie. Juhászova próza sa vyznačuje hustým opisom, nepredvídateľným vypointovaním a krikľavým výsmechom, ktorý je v jadre skôr dômyselným, láskyplným podpichnutím. PS je poctou ľudskej geografii Juhu, ako autor nazýva teritórium svojich ciest. Či už je to štiavnická Banka Lásky, obrazáreň Haličského zámku, maďarský národný park Hortobágy alebo veľavážený Lučenec, mesto novohradské, každý si v PS nájde kút sveta či kus kultúrneho dedičstva, ktorý považuje za ten svoj aj keď v juhászovskom podaní nie je možné mať v tomto ohľade žiadnu istotu, ako píše sám autor: Čo ja viem, kde sú moje korene? Stále som na to neprišiel.

S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem. K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec. Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit. S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly. Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

Novela Vějíře markýze de Sade začíná jako protokol z procesu s fochérkou Gabrielle, výrobkyní okázalých a obscénních vějířů pro svého přítele, autora skandálních sexuálních vizí a vězně revolučního režimu. Od této základní zápletky se v koláži záznamů, dopisů a fantastických vizí rozvíjí dramatizovaná úvaha na téma fantazie a skutečnosti, násilí a slasti, odvahy a krutosti, v níž vedle obávaného markýze vystupuje též autorka Deklarace práv ženy a občanky, revolučním tribunálem popravená Olympe de Gouges (1748–1793) nebo biskup yucatánské arcidiecéze a ničitel mayských knih Diego de Landa (1524–1579).

V polovině 60. let odchází Living Theatre do Evropy, aby uskutečnil rozchod s americkou kulturou a šířil myšlenku anarchistické revoluce. Během pobytu v Evropě vytvoří soubor několik inscenací, které zobrazí téma revoluce pomocí řady nových scénických postupů. Skutečný příspěvek k anarchistické revoluci pak zinscenuje v létě revolučního roku 1968 na Avignonském festivalu, kde uvede premiéru inscenace Paradise NOW a v programu představí i dva starší projekty Mysteries and Smaller Pieces a Antigone. Každá z inscenací obsahuje jiný princip proměny vnímání, který má vést diváky k novému, revolučnímu způsobu jednání. Inscenace Mysteries and Smaller Pieces směřuje pozornost účastníků k aktivaci smyslů a k prohloubení dojmu slyšení skrze poslouchání, vidění skrze dívání se, cítění prostřednictvím tělesného vnímání; inscenace Antigone zobrazuje pohyb a jeho absenci, která se stává zdrojem bytí, života a smyslu; inscenace Paradise NOW otevírá dveře zakoušení přítomného času, který vstupuje do reality scénického díla a naplňuje ji životem. Prostřednictvím nových scénických forem Living Theatre usiluje objevit nové formy vnímání, které umožní vytvořit podmínky pro anarchistickou revoluci. Pokusy promítnout revoluci ze scény do skutečnosti však vedou k dystipickým účinkům. Inscenování revoluce na druhou stranu otevírá účastníkům nové druhy dojmů, které by nebylo možné vyjádřit jinak a jinými prostředky.

Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá. Candido, Sicilan jako Sciascia, a tedy dítě velmi specifické kulturní zóny se specifickým morálním kodexem a specifickými vzorci chování, prochází v této travestii třemi desetiletími italského poválečného vývoje a zažívá podobně jako Voltairův hrdina nekonečnou sérií rozčarování. Vyústění této pouti však není tragické: Sciasciův Candido se v závěru románu distancuje od všech ideologických mýtů a napříště se hodlá nechat unášet iracionalitou životního pohybu – tím, čemu staří Řekové říkali bios a eros – a být ve svém metafyzickém sobectví prostě šťastný.

René Crevel (1900–1935) patřil k jádru surrealistické skupiny, v níž proslul zejména průzkumem snových stavů. „Jako se někdo rodí modrooký, narodil se on jako vzbouřenec,“ napsal o něm Philippe Soupault. André Breton: „V jeho krásném chlapeckém pohledu, v kouzlu, kterým působí, v obavách a vyzývavosti, které se v něm stejně snadno probouzejí… v tom všem převládá úzkost.“ Na rozdíl od většiny surrealistů napsal Crevel jen hrst básní, neuznával ani princip automatického psaní. Jeho žánry byly jistý druh románu a esej, od sebereflexe po pamflet odrážející jeho silnou politickou angažovanost. Když se mu r. 1935 během protinacistického Kongresu spisovatelů na obranu kultury nepodařilo urovnat roztržku mezi surrealisty a sovětskou delegací, která prosadila jejich vyloučení, spáchal Crevel sebevraždu. Přispěla k tomu i jeho znovu se rozmáhající tuberkulóza; představa sebevraždy ho však provázela celým životem. Moje tělo a já z r. 1925 je kniha prvního bilancování. Crevel ji psal v době, kdy se načas vzdálil surrealistům a přidal se ke končícímu hnutí dada, podnětem k ní byla potřeba nové rovnováhy. Je přímočarým zamyšlením nad vlastním životem, které chce skoncovat se všemi úhybnými manévry a s tím, čemu autor jinde říká „mlžno v duši“. Surrealistická je především v této upřímnosti a v důrazu na úplnost člověka i na podstatnou úlohu jeho tělesnosti.

latý pavilon (Kinkakudži, 1956) je dramatický příběh z poválečného období o neduživém koktavém novicovi, jehož si krása Zlatého pavilonu podmanila natolik, že nebyl schopen vést normální život. Předmět svého obdivu se rozhodl ovládnout tím, že ho zničí. Mišima tímto románem beletrizoval skutečnou událost, která se stala v roce 1950, a na jejím základě vytvořil pozoruhodný portrét mladého psychopata. Do vyprávění s bohatstvím dekadentních výjevů vložil vlastní estetické názory, své osobité teorie o posedlosti krásou a jejím ničení. Zlatému pavilonu už jen blízkost zkázy přidávala v očích hrdiny na půvabu. Navždy přetrvá jen to, co zůstane v srdci po vědomém zničení, což je myšlenka, která Mišimu dovedla až k sebedestrukci. Zlatý pavilon je nejen nejúspěšnější dílo Mišimovo, ale je i desetiletí po svém vzniku stále pokládán za jeden z nejvýraznějších výtvorů japonské moderní literatury vůbec.

Soubor krátkých próz přináší mikropříběhy skutečných osobností, postav z obrazů či knih i vymyšlených podivínů, zasazených povětšinou do reálných kulis (např. historické Francie, Anglie, Číny, Bolívie, Brazílie, ale i Prahy v blízké budoucnosti bez elektrické energie). Jejich prostřednictvím jsou zachyceny momenty zvratu, dějinné chvíle, v nichž se věci rozhodujícím způsobem pootáčejí, proměňují a které určují vše následující a vysvětlují vše minulé.

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby. Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.

Monumentální román „Smutek Belgie“ (Het verdriet van België, 1983) představuje široké panoptikum osudů jedné rodiny ze západovlámského městečka od doby Hitlerova nástupu k moci až do konce druhé světové války. Toto stěžejní dílo nizozemsky psané literatury se dá číst v mnoha rovinách: jako autobiografický bildungsroman, jako příběh vlámského národního obrození vedoucího ke kolaboraci s německými okupanty, jako román o psaní románu, jako metatextové dílo propojující odkazy na klasickou světovou tvorbu i jako román psychologický, ilustrující nejen nefunkční mezilidské vztahy, ale také rozklad celé společnosti. V neposlední řadě ho lze vnímat jako román válečný, byť na válku nenahlíží prostřednictvím dramatických zvratů z bojišť, nýbrž skrze obyčejné životy lidí, jejichž malost autor pitvá nemilosrdně ostrým nožem.

Skupinka mladých lidí na venkovské samotě v zapadlém koutě Anglie vzbuzuje u svých příbuzných a přátel podezření, že spí každý s každým. Skutečnost je složitější: atmosféra sršícího erotického napětí prostupuje i krajinou a počasím, mořem a jídlem, vtípky i řevnivostmi – a též nálezem nádoby, jež může a nemusí být kalichem Svatého grálu. Mladistvé ambice a zmatky, rodící se povahy a posedlosti jsou možná plodem nahodilé chvíle, možná prýští odkudsi z dávnověku. A poté, co hrozivý obraz krajního násilí skupinku nakonec rozmetá na různá místa a do různých měst, přetrvává vzpomínka na jednou prožitou křehkou souhru i v grotesce městského shonu a společenských konvencí. Britská modernistická spisovatelka Mary Butts (1890–1937), „bohyně bouře“, jejíž odhodlání zobrazovat „nejhorší věci“ pohoršovalo mnohé (včetně Virginie Woolf), je autorkou rozsáhlého prozaického díla, jež se posledních třicet let těší obnovené pozornosti. Její tvorba, oscilující mezi experimentálními polohami a vypjatým smyslem pro spiritualitu a mysticismus, představuje výrazný a originální hlas modernistického hnutí a jeden z jeho donedávna skrytých vrcholů. Román Vyzbrojeni šílenstvím (Armed with Madness, 1928) je spolu se Smrtí Felicity Taverner (Death of Felicity Taverner, 1932) jejím nejvýznamnějším dílem.