Rubato

Kniha Milana Nápravníka Avantgarda a iluze přináší výbor z autorových studií, esejů či jiných textů, které pojednávají o historii levicové kulturní avantgardy a v širším smyslu o problematice vztahu surrealismu a novodobých politických ideologií. Zevrubnost analýz a polemická povaha autorova pohledu staví tento svazek do sousedství tak důsažných svědectví, jaká svého času podali např. Milovan Đilas či u nás Karel Teige nebo Záviš Kalandra. Milan Nápravník (1931–2017) byl český surrealistický básník, esejista, dramaturg, autor rozhlasových her, malíř, fotograf a sochař.

V knize Tajný život (1998, Vie secr?te) se Pascal Quignard noří do hlubin lidské duše a odkrývá vrstvy vnitřního života, které zůstávají skryté před pohledem ostatních – i často před námi samými. V útržkovitých, meditativních textech zkoumá motivy samoty, paměti, touhy a ticha. Quignard propojuje autobiografické reflexe s filozofickými úvahami a kulturními odkazy, čímž vytváří jedinečnou mozaiku intimity a myšlení. Jeho jazyk je zároveň střídmý i lyrický, ztišený i hluboký, a vede čtenáře k pozoruhodnému vnitřnímu rozhovoru o tom, co to znamená být – a být skrytě. Pascal Quignard (1948) je francouzský spisovatel, esejista a překladatel, proslulý svou žánrově nezařaditelnou, mnohovrstevnatou tvorbou oscilující mezi beletrií, filozofií a autobiografií. Působil jako redaktor v nakladatelství Gallimard a jako prezident festivalu barokní hudby ve Versailles. Jeho styl je charakteristický fragmentárností, obrazností a výraznou introspekcí – často zkoumá témata paměti, ticha, sexuality, tělesnosti a jazyka. Nejznámějším autorovým textem je díky filmovému zpracování román Všechna jitra světa (1991); česky dále vyšly Bludné stíny, za něž roku 2002 získal Goncourtovu cenu, a Terasa v Římě (2000). Quignard je považován za jednoho z nejpronikavějších a nejoriginálnějších myslitelů současné francouzské literatury. V noci na 27. ledna 1997 postihla Pascala Quignarda vážná zdravotní příhoda, z níž vyvázl jen o vlas. Tehdy se rozhodl zcela stáhnout z veřejného života a zasvětit se posledním, či v jeho případě prvním věcem člověka: archeologii slova, genealogii citu, etymologii smyslů, a to formou zlomků, úvah vycházejících z četby, lingvistického a jiného bádání. Tak vzniklo Poslední království, jedinečné literární dílo, které k dnešnímu dni čítá dvanáct svazků a jehož je Tajný život, přestože vyšel jako díl osmý, samým počátkem.

Román Jarní sníh (Haru no juki, 1969) je prvním dílem Mišimovy tetralogie Moře hojnosti (Hódžó no umi), která pro svůj ojedinělý záběr, specifický románový svět a jedinečnou vizi získala všeobecný věhlas. Děj je zasazen do doby po smrti císaře Meidžiho v roce 1912, do světa povrchní westernizace, upadající dvorské aristokracie a nové společenské elity, vzešlé z provinčního samurajstva. Na pozadí vztahu mezi Kijoakim, zasněným mladíkem ze starého samurajského rodu, a krásnou Satoko, neprovdanou dcerou z dvorské rodiny, Mišima rozehrává příběh intrik a manipulace, na němž mistrovsky zachycuje hluboké komplikované rozpory, které Japonsko na začátku dvacátého století provázely.

Jeruzalém (2004) je součástí cyklu Království, který Gonçalo M. Tavares označuje jako „černé knihy“ – prózy určené k pohřbívání iluzí. V nelineárním vyprávění s dovedně propojenou mozaikou postav autor krouží kolem dvou zásadních témat: bolesti a paměti. Bolest zde nabývá podob ničivých i posilujících, zatímco paměť a zapomínání přinášejí možnost záchrany, ale i hrozbu opakování minulých hrůz. Hlavní postava Mylia, pacientka psychiatrické léčebny, je zosobněním teze, že zapomínat nelze – i bolestné vzpomínky jsou varováním před návratem lidské krutosti. Temná atmosféra románu, jíž prostupují odkazy k holokaustu i diktátorským režimům, podtrhuje jeho závažnost a aktuálnost.

Otevřená pustá krajina přináší povídky, v nichž se zdánlivě nic neděje, osoby přecházejí z pokoje do pokoje, pokuřují u stolečků v zahradách, dolévají si víno, pozorují dění za okny nebo posedávají na lavičkách v parku. Pod povrchem to ale vře, komunikace se zadrhává a ne příliš sympatičtí protagonisté příběhů analyzují vyřčené banality a snaží se pochopit jejich smysl. Autor ve svých textech vytváří prostor, v němž se významy rodí spíše mezi řádky. Každá věta je přesně vážená, každý detail podstatný. Jeho prózy nedramatizují, ale nechávají čtenáře zahlédnout napětí a osamělost, které se skrývají i v těch nejvšednějších situacích. Kjell Askildsen (1929–2021) je považován za jednoho z nejvýznamnějších norských poválečných spisovatelů. Je autorem několika románů, svůj literární talent ovšem naplno rozvinul v povídkách vydaných v souborech v letech 1982–2005, z nichž čerpá i tento výbor. Jeho minimalistické ironické texty – výrazně ovlivněné francouzským novým románem – o lidech neschopných funkční komunikace byly oceněny řadou norských literárních cen a přeloženy do více než dvaceti jazyků. Českému čtenáři není Askildsen zcela neznámý, jeho povídky vyšly ve výboru Hřebík v třešni (1998), další ve studentských antologiích. Předkládaný soubor se snaží nabídnout ucelený reprezentativní průřez Askildsenovou tvorbou.

Roku 1973 vpadl do převážně hispánského sboru latinskoamerických autorů nový nepřeslechnutelný hlas v portugalštině: román Avalovara Brazilce Osmana Linse záhy dosáhl zasloužené proslulosti přinejmenším ve světě nesvázaném pokryteckým puritánstvím autoritativních režimů. Příběh milostného vztahu jednoho muže a postupně tří žen je také příběhem hledání vyššího smyslu a vesmírného řádu bytí v rozpětí mezi Jižní Amerikou a starým kontinentem s jeho kulturou, především je to však úchvatný zpěv lásky jako naděje na obrodu světa v čase nesvobody. Přiznaně geometrická konstruovanost románové formy dává v nejvypjatějších momentech tvar jazykovému magmatu, které se řine s nezadržitelnou silou čerstvě tvořených slov, odpovídajících mocné neúprosnosti milostné touhy a jejího naplnění. Osman Lins vytvořil otevřený jazyk tělesné lásky s až mystickým dosahem, jazyk, jaký tu ještě nebyl a který nezná nečistá slova ani situace, protože všechny jsou v neméně milostném řádu tvorby povýšeny na úroveň poezie v působivých básnických obrazech a z Avalovary v tomto ohledu činí novodobou obdobu Písně písní. Jeden z velikánů brazilské literatury minulého století Osman Lins (1924–1978) je v češtině zatím přítomen jen prózou Retábl svaté Joany Caroliny (1966) ve svazku Pět brazilských novel (1982). Po mezinárodním úspěchu Avalovary stihl do své předčasné smrti vydat ještě román Královna řeckých žalářů (1976).

Večírek na Bludném Holanďanu, druhý díl Rakouské trilogie Fritze von Herzmanovského-Orlanda, je ještě mnohem ztřeštěnější, skurilnější a spletitější než díl první: pestrobarevná společnost poskládaná ze všech stavů a evropských národů a pronárodů se poflakuje po magicky krásném středozemním Jabloňovém ostrově, pindá, klevetí, slaví a vymýšlí fantastické kraviny. Bizarně překreslený obraz rakouského univerza před vypuknutím 1. světové války je ostrou satirou na různé – většinou parazitní – společenské typy a ve svém apokalyptickém závěru pak působí jako předpověď nádcházejících katastrof 20. století.

Pan Děsikůň v růžové pavučině je prvním dílem vskutku třaskavé Rakouské trilogie Fritze von Herzmanovského-Orlanda, jež na každé stránce exploduje vtipem, ztřeštěnými nápady a skurilním humorem. Milostný příběh honby za mléčným zubem se odehrává v biedermeierovské Vídni mezi dvorními trpaslíky, zpitomělými úředníky císařských kanceláří, ženami a dívkami zmítanými vábně hrůznými erotickými fantaziemi, sběrateli fantastických odpadků – a končí samozřejmě tragicky, aniž by se ovšem čtenář přestal chechtat. Fritz von Herzmanovsky-Orlando (1877–1954), tajná rakouská literární zbraň, byl generačním druhem všech slavných Vídeňanů počátku 20. století, kteří se dnes počítají k vrcholům světové literatury, ovšem jejich proslulosti nikdy nedosáhl, ani za života, ani po smrti, což bylo způsobeno jistě tím, že za života sice mnohé napsal a nakreslil, leč (podobně jako Franz Kafka) máloco vydal. Vztah mezi Herzmanovským-Orlandem a všemi jeho slavnějšími současníky je tento: vezměte Schnitzlera, Musila, Freuda, Krause, Zweiga, Hofmannsthala, Altenberga, Friedella a Kafku, opijte je, zdrogujte je, pošlete je tančit na divoký candrbál – a máte Herzmanovského.

Cejch je nedatovaným deníkovým záznamem dívky Dagny, která se po rozpuštění divadelní skupiny neklidně potuluje německými městy a obstarává si živobytí všemožnými způsoby: jako občasná prostitutka, podomní obchodnice s ozónovými tabletami, animírka v nočním lokále, kabaretiérka či šantánová tanečnice. Její radikální a sebedestruktivní upřímnost ve snaze uchovat si vnitřní čistotu se snoubí s místy až dětskou naivitou a bezbřehou dobrotou, s níž se hrdinka vztahuje k nevybíravým nárokům okolního světa. Explicitně či jen v náznacích tu jsou zobrazena veškerá dramata ženy jako objektu cizí volby. Ve své době byla kniha přirovnávána k Hamsunovým a Dostojevského románům, z jiné perspektivy pak k Augustinovým a Rousseauovým Vyznáním. Z dnešního pohledu může být zdánlivě pasivní promluva vypravěčky rovněž vnímána jako anticipace écriture féminine, čímž předjímá pokusy o dekonstrukci objektivizující řeči o ženě, rozvíjenou teoretičkami jako Luce Irigaray a Hél?ne Cixous. Také v tomto ohledu se román čte jako strhující svědectví o strastiplném životě, které neztratilo nic ze své aktuálnosti. Emmy Hennings (1885–1948) je známa především jako básnířka, herečka a dadaistická performerka curyšského Cabaretu Voltaire, který spolu se svým mužem Hugem Ballem v roce 1916 založila. Méně známé donedávna byly její autobiograficky laděné romány Vězení (Gefängnis, 1919) a Cejch (Das Brandmal, 1920), v nichž zpracovává své bezprostřední zkušenosti se životem na okraji společnosti.

Soubor Havlováclavská trilogie zahrnuje texty z let 2019–2020, které se pro autora typickým způsobem vypořádávají s mýtotvorným prostředím vzniklým kolem osoby prvního polistopadového prezidenta. Každý z textů (včetně závěrečného spiritistického apendixu) nasvěcuje tento prostor a dění v něm z odlišného hlediska – Camping přináší alternativní verzi jedné epizody bezprostředně polistopadového vývoje spojenou se zneklidňujícím průhledem do budoucnosti; Sen Valpuržiny noci je surreálně-funebrální fraškou přinášející svědectví o současnosti, kterou poměřuje s dávnými představami; Strážce památníku je příběhem o výpravě za ztracenými demokratickými hodnotami a jejich ztvárnění v nepochybnému symbolickém monumentu. Jednotícím prvkem všech her je konfrontace ideálu a skutečnosti, jež je nesena humorem ve funkci kritického nástroje. Závěrečný bonus pak představuje krátká dramatická hříčku zabývající se okolnostmi petice Pár slov namířené proti filmu Havel režiséra Slávka Horáka.

Skupinka mladých lidí na venkovské samotě v zapadlém koutě Anglie vzbuzuje u svých příbuzných a přátel podezření, že spí každý s každým. Skutečnost je složitější: atmosféra sršícího erotického napětí prostupuje i krajinou a počasím, mořem a jídlem, vtípky i řevnivostmi – a též nálezem nádoby, jež může a nemusí být kalichem Svatého grálu. Mladistvé ambice a zmatky, rodící se povahy a posedlosti jsou možná plodem nahodilé chvíle, možná prýští odkudsi z dávnověku. A poté, co hrozivý obraz krajního násilí skupinku nakonec rozmetá na různá místa a do různých měst, přetrvává vzpomínka na jednou prožitou křehkou souhru i v grotesce městského shonu a společenských konvencí. Britská modernistická spisovatelka Mary Butts (1890–1937), „bohyně bouře“, jejíž odhodlání zobrazovat „nejhorší věci“ pohoršovalo mnohé (včetně Virginie Woolf), je autorkou rozsáhlého prozaického díla, jež se posledních třicet let těší obnovené pozornosti. Její tvorba, oscilující mezi experimentálními polohami a vypjatým smyslem pro spiritualitu a mysticismus, představuje výrazný a originální hlas modernistického hnutí a jeden z jeho donedávna skrytých vrcholů. Román Vyzbrojeni šílenstvím (Armed with Madness, 1928) je spolu se Smrtí Felicity Taverner (Death of Felicity Taverner, 1932) jejím nejvýznamnějším dílem.

Monumentální román „Smutek Belgie“ (Het verdriet van België, 1983) představuje široké panoptikum osudů jedné rodiny ze západovlámského městečka od doby Hitlerova nástupu k moci až do konce druhé světové války. Toto stěžejní dílo nizozemsky psané literatury se dá číst v mnoha rovinách: jako autobiografický bildungsroman, jako příběh vlámského národního obrození vedoucího ke kolaboraci s německými okupanty, jako román o psaní románu, jako metatextové dílo propojující odkazy na klasickou světovou tvorbu i jako román psychologický, ilustrující nejen nefunkční mezilidské vztahy, ale také rozklad celé společnosti. V neposlední řadě ho lze vnímat jako román válečný, byť na válku nenahlíží prostřednictvím dramatických zvratů z bojišť, nýbrž skrze obyčejné životy lidí, jejichž malost autor pitvá nemilosrdně ostrým nožem.

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby. Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.

Soubor krátkých próz přináší mikropříběhy skutečných osobností, postav z obrazů či knih i vymyšlených podivínů, zasazených povětšinou do reálných kulis (např. historické Francie, Anglie, Číny, Bolívie, Brazílie, ale i Prahy v blízké budoucnosti bez elektrické energie). Jejich prostřednictvím jsou zachyceny momenty zvratu, dějinné chvíle, v nichž se věci rozhodujícím způsobem pootáčejí, proměňují a které určují vše následující a vysvětlují vše minulé.

René Crevel (1900–1935) patřil k jádru surrealistické skupiny, v níž proslul zejména průzkumem snových stavů. „Jako se někdo rodí modrooký, narodil se on jako vzbouřenec,“ napsal o něm Philippe Soupault. André Breton: „V jeho krásném chlapeckém pohledu, v kouzlu, kterým působí, v obavách a vyzývavosti, které se v něm stejně snadno probouzejí… v tom všem převládá úzkost.“ Na rozdíl od většiny surrealistů napsal Crevel jen hrst básní, neuznával ani princip automatického psaní. Jeho žánry byly jistý druh románu a esej, od sebereflexe po pamflet odrážející jeho silnou politickou angažovanost. Když se mu r. 1935 během protinacistického Kongresu spisovatelů na obranu kultury nepodařilo urovnat roztržku mezi surrealisty a sovětskou delegací, která prosadila jejich vyloučení, spáchal Crevel sebevraždu. Přispěla k tomu i jeho znovu se rozmáhající tuberkulóza; představa sebevraždy ho však provázela celým životem. Moje tělo a já z r. 1925 je kniha prvního bilancování. Crevel ji psal v době, kdy se načas vzdálil surrealistům a přidal se ke končícímu hnutí dada, podnětem k ní byla potřeba nové rovnováhy. Je přímočarým zamyšlením nad vlastním životem, které chce skoncovat se všemi úhybnými manévry a s tím, čemu autor jinde říká „mlžno v duši“. Surrealistická je především v této upřímnosti a v důrazu na úplnost člověka i na podstatnou úlohu jeho tělesnosti.

latý pavilon (Kinkakudži, 1956) je dramatický příběh z poválečného období o neduživém koktavém novicovi, jehož si krása Zlatého pavilonu podmanila natolik, že nebyl schopen vést normální život. Předmět svého obdivu se rozhodl ovládnout tím, že ho zničí. Mišima tímto románem beletrizoval skutečnou událost, která se stala v roce 1950, a na jejím základě vytvořil pozoruhodný portrét mladého psychopata. Do vyprávění s bohatstvím dekadentních výjevů vložil vlastní estetické názory, své osobité teorie o posedlosti krásou a jejím ničení. Zlatému pavilonu už jen blízkost zkázy přidávala v očích hrdiny na půvabu. Navždy přetrvá jen to, co zůstane v srdci po vědomém zničení, což je myšlenka, která Mišimu dovedla až k sebedestrukci. Zlatý pavilon je nejen nejúspěšnější dílo Mišimovo, ale je i desetiletí po svém vzniku stále pokládán za jeden z nejvýraznějších výtvorů japonské moderní literatury vůbec.