Rubato strana 6 z 6

Monografie Richarda Hollise, jednoho z nejvlivnějších tvůrců a teoretiků grafického designu, stručně a přehledně popisuje vývoj tohoto oboru od jeho počátků do současnosti. Začíná proměnou grafického umění v design, pokračuje plakáty, Bauhausem, novou typografií, válkou a propagandou, avantgardou, modernismem, futurismem, švýcarským stylem, Neue Graphik, šedesátými lety, psychedelií, protestním designem a končí novými technologiemi. V závěrečné kapitole shrnuje novodobé mezinárodní směry a věnuje pozornost roli počítače a internetu v současném grafickém designu, kdy se role designéra stává komplexnější, subverzivnější a leckdy má v sobě i politický podtext. Neocenitelnou součástí knihy je přes 800 ilustrací a rozsáhlá bibliografie, která zájemcům o grafický design umožňuje pokračovat ve studiu a prohlubovat svoji inspiraci. Hollisova důkladná monografie je svojí povahou jakousi miniencyklopedií grafického designu, což ji při nedostatku seriózních publikací pro vzdělávání v tomto oboru činí nepostradatelnou. Jedná se o jeden z vůbec prvních pokusů tento obor zachytit a nenápadně promýšlet. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a v Británii se dočkala již 3. vydání.

Klasické, originální a zábavné dílo, v němž velký italský umělec, známý po celém světě svými vynalézavými a rozmarnými výtvory, jednou provždy zničil mýtus umělce–primadony a nahradil ho postavou designera. Prostřednictvím fascinujících rozborů svých děl a zálib, doplněných čistými a přitažlivými kresbami a obrázky, nabízí Munari čtenářům vyčerpávající představení designu a jeho různých specializací, jakými jsou např. grafický design, výzkumný design či průmyslový design. Kniha se dočkala mnoha světových překladů a v zemi svého původu byla roku 2011 vydána již podesáté.

Román U ptáků plavavých (1939) je dnes řazen mezi nejvýznamnější prózy 20. století a jeho autor je všeobecně považován za nejvýznamnějšího irského spisovatele po Jamesi Joyceovi a Samuelu Beckettovi. Graham Greene text postavil po bok Sternova Tristrama Shandyho a Joyceova Odyssea, J. L. Borges jej označil za „nejsložitější slovní labyrint“, který zná, a James Joyce autora prohlásil za „skutečného spisovatele“, obdařeného „pravým komickým duchem“. Text obratně splétající různé komické, satirické a parodické proudy je mimo jiné fikcí o fikci a názorně ukazuje, že spisovateli provozované vytváření nových bytostí má svá nezanedbatelná rizika.

Protestní aktivity u nás i ve světě sílí. Tato skutečnost je natolik zjevná, že se ji neodvažují popírat ani ti, kdo soudí, že důvod protestovat zanikl s rokem 1989. Occupy Wall Street, M15/Indignados, protesty v Rusku, arabské i evropské jaro – to je jen několik příkladů za všechny. Česká občanská společnost však přesto zůstává při obraně svých zájmů poněkud laxní a skeptická. Z tradiční pasivity by ji mohl pomoci vyburcovat sborník esejů, rozhovorů a návodů – Umění protestu, který v sobě spojuje teoretickou reflexi naléhavých společenských jevů s praktickými radami a zkušenostmi angažovaných jednotlivců, dlouhodobě propojujících umělecké a politické aktivity ve veřejném prostoru. Jde o první publikaci tohoto druhu v češtině.

Oidipus Smutný, mladší příbuzný Holdena Caulfielda a Ignácia Reillyho, je po řadě průšvihů svými rodiči vytěsněn do uměleckého prostředí. Útěk z tohoto beznadějně zakonzervovaného světa je možný pouze ve velkém stylu. Nesnáze s žílou na penisu, trýznění hadů, uřízlý prst ukazující k nebi. Kde by byli Wilhelm Meister, Stephen Dedalus nebo Peter Camenzind, kdyby žili v pekle nápodoby? Bildungsromán v třaskavém objetí s potrhanou kronikou rodu.

Bývalý brankář Bloch je patrně vyhozen z práce. Jde do kina. Policisté pátrají po zmizelém chlapci. Existenciální drama v kulisách rakouského pohraničí může začít. Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance. Na závěr se kope vršovický dloubák. Peter Handke (1942) - enfant terrible evropské avantgardy, autor několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, kterou pro své "nesprávné" politické postoje nejspíš nikdy nezíská, tvůrce, který umíněně trvá na utopickém charakteru literatury. Světový ohlas mu získala již jeho raná novela Úzkost brankáře při penaltě (1970). První rok se knihy prodalo 75 000 výtisků. Na její motivy byl v roce 1972 natočen stejnojmenný film Wima Wenderse.

Nový román Petera Handkeho je jedním dnem v hlavě známého herce, který se vydává pěšky z okraje metropole do jejího centra, aby ve svém novém filmu ztělesnil postavu amokem stiženého vraha a zároveň převzal od prezidenta státní ocenění za svou práci. Setkání s kondičními běžci, bezdomovci, bizarními páry, knězem či policisty dává vzniknout příběhům, scénám, obrazům, jež v narážkách a náznacích výmluvně charakterizují současné společenské poměry a politickou situaci. Cesta lesem, která může být právě tak poutí jako křížovou výpravou. Místo na natáčení i u slavnostní tabule zůstane prázdné.

Příběh rytce, obraz člověka poskládaný z rozsypaných a poztrácených karet, příběh lásky, tichý, postupně se rozvodňující potok lidského života, podemleté břehy, které se sesouvají - skromné mistrovství Pascala Quignarda, autora slavného románu Všechn a jitra světa, po zásluze oceněné cenou Francouzské akademie.

Příběh rytce, obraz člověka poskládaný z rozsypaných a poztrácených karet, příběh lásky, tichý, postupně se rozvodňující potok lidského života, podemleté břehy, které se sesouvají - skromné mistrovství Pascala Quignarda, autora slavného románu Všechn a jitra světa, po zásluze oceněné cenou Francouzské akademie.

Po smrti svého přítele Raymonda Radigueta propadá Jean Cocteau závislosti na opiu. Koncem roku 1928 podstupuje léčebnou kúru na klinice v Saint-Cloud, během níž vznikají tyto jedinečné zápisky a kresby. Kniha se svým významem a stylem řadí po bok klasických textů básníků-vizionářů Baudelaira, Rimbauda a de Quinceyho a je i zásadním textem pro recepci Cocteauovy poetiky. "Psát pro mě znamená kreslit, splétat linie takovým způsobem, že se stávají písmem, nebo je rozplétat tak, že z písma vzniká kresba." "Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí."

Osudy svaté pravoslavné víry na území bývalého Československa