Rubato strana 3 z 5

V částečně autobiografickém románu zpracovává Hugo Ball zkušenosti ze svého pre-dadaistického období, kdy působil jako pianista a vedoucí varietního souboru. Hlavní postava Max Flametti, který loví v městské řece načerno ryby, aby nakrmil svůj soubor, podílí se na obchodu s drogami, má opletačky s policií kvůli konkubinátu a bojuje s intrikami vlastních lidí, je jednou z mnoha tragických figur dobové bohémy. Brilantní psychologická studie lidských charakterů se v próze prolíná s portrétem živelného Curychu, jenž se stal podhoubím nového uměleckého směru.

Kaleidoskopický román, jejž lze považovat za Ballovo skryté umělecké krédo, vznikal v letech 1914–1920, knižně však poprvé vyšel až roku 1967. Magicko-anarchický svět plný bezbřehého absurdního humoru je odrazem zoufalství a iracionality situace, v níž se společenství imigrujících umělců v neutrálním Švýcarsku během první světové války ocitlo. Román je zároveň i poetickým ztvárněním geneze dosud nejradikálnějšího uměleckého směru – dadaismu, a svou až karnevalovou satirou vůči dobovým monstrům také protichůdcem teoreticko-reflexivního tónu Ballových pamětí.

Deníkové memoáry Huga Balla Útěk z doby (1927) zachycují dobové dění mezi léty 1913 a 1921 prizmatem autorových fragmentárních záznamů. Málokdo v sobě obsáhl tak značné množství často protichůdných světonázorových a uměleckých poloh: od počátečního nietzscheánství přes expresionistické divadlo, literární bohému, curyšské anarchistické kruhy a dada až po gnosticky orientovaný mysticismus a následnou konverzi ke katolictví. Díky své komplexnosti, myšlenkové intenzitě a opravdovosti prožitků je Útěk z doby cenným příspěvkem ke kulturním dějinám první poloviny 20. století.

Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií. Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka. Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.

Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho zhoubou, a jako se mezi smrtí a životem neotevírá třetí prostor, je i tato kniha kondenzátem rozporu každé lidské bytosti a příběh by se mohl odehrát kdykoli, kdekoli a komukoli z nás. Jednotlivá slova by nemohla dostatečně vyjádřit žádnou z popisovaných zkušeností, ale mistrně namíchaná směs narativních úseků, básní a obrazotvorných pasáží umožňuje čtenáři, aby porozuměl tísni neoddělitelné od lidského údělu.

Děj Cosseryho nejvýznačnějšího románu Hrdí žebráci (1955) je zasazen do chudinských čtvrtí Káhiry, jeho ladění je však vzdáleno jakémukoli sociálnímu patosu - postavy namísto revolty aplikují Cosseryho přístup k životu a za cenu minimální námahy dosahují nerušené radosti ze života. Autor je často přivádí do komických a absurdních situací - beznohý a bezruký žebrák se stává obětí chorobné žárlivosti své mladé, urostlé ženy; bývalý univerzitní profesor zastává úlohu účetního v nevěstinci, kde dojde k vraždě mladé prostitutky. Nad vším se vznáší všudypřítomný opar hašiše a despekt vůči těm, kteří dosud berou okolní svět vážně. Přestože Cosseryho texty zaujaly mj. i spisovatele Henryho Millera, Alberta Camuse či rock`n`rollovou básnířku Patti Smith, širšímu publiku zůstávají stále utajeny.

Když na zahradě profesora Timothyho Chestertona-Browna nevysvětlitelně exploduje černý pudl, zmrzačí profesora a zabije jeho hosta, "záhada sardinky" může začít. Do jejího rozluštění se zapojuje řada nepravděpodobných detektivů: dvanáctiletý matematik, jeho matka, jeho láska, věštkyně slečna Prenticeová či byrokrat přezdívaný ministr imponderábilií. Odhalené stopy - logické, okultní, intuitivní a všelijaké další - vedou daleko od maličkého přímořského městečka, kde všechno začalo - na Mallorcu, do Říma i do Londýna. Řešení se však nakonec stejně nachází až za těmi nejvzdálenějšími a nejmagičtějšími hranicemi rozumu. Román Záhada sardinky polsko-britského filmaře, prozaika, básníka a filozofa Stefana Themersona (1910-1988) je postmoderní koláží sešitou z absurdních nápadů opírajících se o trivialitu. Kdo by ji chtěl zastírat, skončí s Brežněvem a Thatcherovou nad červeným tlačítkem. Jediné, co nám zůstává, jsou dobré způsoby.

Narkotika (1932) Stanisława Ignacyho Witkiewicze jsou autorovým dialogem s vlastními slabostmi, ale též vypořádáním se s dobovými odpůrci jeho extravagantních životních postojů. Witkiewicz popisuje stavy pod vlivem různých látek, hodnotí jejich působení na uměleckou tvorbu i obecně na jednotlivce a společnost; některé striktně zavrhuje, jiné opatrně doporučuje. Narkotika jsou tedy nejen výletem do imaginárních krajin a stylově vytříbeným textem plným rafinovaného humoru, ale zároveň i příspěvkem do stále aktuální diskuze o společenské toleranci návykových látek.

Život návod k použití (1978) je nejen? vrcholným dílem Georgese Pereca, ale i jednou z nejúchvatnějších a při svém záměrném omezení také nejkomplexnějších knih světové literatury 20. století – pro svou šíři, uspořádání, množství informací a odkazu°, humornou vynalézavost, ironii, jež ji prostupuje, a vytříbenou uměleckou formu bývá označována za „barokní realismus hraničící s burleskou“. Je vesmírem zhuštěným do rozměru domu, zbaveného přední fasády, v jehož útrobách se odehrávají příběhy pestrého panoptika obyvatel. Čtenář přechází z jednoho pokoje do druhého, z jedné doby do druhé, od jednoho stylu, příběhu, příhody, narážky k dalším. Život návod k použití je tisícem románu° v jednom, s tisíci postavami, jejichž bizarní, tragikomické, směšné osudy se proplétají v prostoru jako vlákna neobyčejného autorova mozku.

V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností. Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl prozacového národa. Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby. Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku. Wallacovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?

Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.

Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí vědeckých postupů, přesvědčivých argumentů a zdravé intuice přiblížit nefalšovanému šílenství lidského rozumu. Jejich úsilí je podáno s takovou přesností a uvěřitelností, až čtenář ztrácí jistotu, zda nejde o skutečné postavy našeho čím dál tím podivnějšího světa. J. Rodolfo Wilcock (19191978), argentinský prozaik, básník, kritik a překladatel. Podobně jako Raymond Queneau publikoval údajné překlady neexistujících autorů, které si vymýšlel podle nakladatelské poptávky. V roce 1957 se uchýlil před politickým pronásledováním do Itálie a začal psát italsky. Synagoga ikonoklastů (1972) je jeho nejvýznačnějším prozaickým dílem. Wilcockova knížka mi navrátila radost, jak to dokážou jen vrcholná díla literatury, která jsou zároveň i vrcholnými díly černého humoru, jako třeba Lichtenbergovy aforismy nebo Sternův Tristram Shandy. [] Pokud se chcete smát nebo si vylepšit zdraví, kupte si ji, ukradněte ji, půjčte si ji, ale hlavně si ji přečtěte! Roberto Bolano