Rubato strana 3 z 6

Děj prózy Ambice v poušti (1984), předposledního románu Alberta Cosseryho, se odehrává ve fiktivním malém emirátu, jenž díky naprosté absenci ropných zdrojů stojí na rozdíl od okolních států stranou pozornosti těžebních společností. Tento blahodárný stav je však od jisté doby narušován pravidelnými sériemi bombových útoků, jejichž zfušovaná podoba a mizivý dopad zůstávají záhadou. Hlavní hrdina Samantar, který vždy děkoval prozřetelnosti za to, že se narodil na chudé půdě, neboť věděl, že bída nikterak neláká hrabivost mocných, je tímto vývojem znepokojen. Rozhodne se najít pachatele a zabránit tak nebezpečí intervence imperialistických mocností, která by místnímu obyvatelstvu, dosud chráněnému svou chudobou před utrpením moderního světa, přinesla neštěstí. Ambice v poušti je Cosseryho nejpolitičtější román, v němž autor zároveň vizionářsky předjímá válku v Perském zálivu i model destabilizace regionů revolučními silami.

Světoznámý neohrožený kronikář revolucí, válek a přírodních katastrof, investigativní novinář Merlin Oldtime nabízí časopisu New History sérii reportáží z onoho světa a v doprovodu encyklopedisty a materialisty Diderota se vydává na dantovskou pouť zásvětní říší. Před čtenářem defiluje dokonale obnažený obraz reálného i onoho světa, jak je v sobě hýčká člověk moderní doby. A zatímco se smějeme falešným gestům, projevům svatouškovství či vědecké domýšlivosti, běhá nám mráz po zádech, když si uvědomíme, nakolik je tento román, vydaný pomalu před stoletím, dodnes aktuální. Frigyes Karinthy (18871938), jeden z nejoriginálnějších maďarských spisovatelů 20. století, dramatik a novinář. Českému čtenáři je znám především dvěma satirickými sci-fi romány Cesta do Faremida (Utazás Faremidóba, 1916) a Kapilárie (Capillaria, 1921). V povídce Řetěz (Láncszemek, 1929) přichází s teorií, jejíž pozdější rozvinutí do podoby šesti stupňů odloučení přispělo ke vzniku sociálních sítí. V roce 1936 podstoupil ve Stockholmu operaci mozku, kterou s černým humorem líčí v knize Putování kolem mé lebky (Utazás a koponyám körül, 1937).

Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí vědeckých postupů, přesvědčivých argumentů a zdravé intuice přiblížit nefalšovanému šílenství lidského rozumu. Jejich úsilí je podáno s takovou přesností a uvěřitelností, až čtenář ztrácí jistotu, zda nejde o skutečné postavy našeho čím dál tím podivnějšího světa. J. Rodolfo Wilcock (19191978), argentinský prozaik, básník, kritik a překladatel. Podobně jako Raymond Queneau publikoval údajné překlady neexistujících autorů, které si vymýšlel podle nakladatelské poptávky. V roce 1957 se uchýlil před politickým pronásledováním do Itálie a začal psát italsky. Synagoga ikonoklastů (1972) je jeho nejvýznačnějším prozaickým dílem. Wilcockova knížka mi navrátila radost, jak to dokážou jen vrcholná díla literatury, která jsou zároveň i vrcholnými díly černého humoru, jako třeba Lichtenbergovy aforismy nebo Sternův Tristram Shandy. [] Pokud se chcete smát nebo si vylepšit zdraví, kupte si ji, ukradněte ji, půjčte si ji, ale hlavně si ji přečtěte! Roberto Bolano

Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.

V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností. Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl prozacového národa. Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby. Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku. Wallacovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zpra´vy o na´silny´ch u´toci´ch, genocida´ch, epidemii´ch, o soudni´ch procesech cˇi danˇovy´ch podvodech sousedi´ s ozna´meni´mi o narozeni´ a u´mrti´, s prohla´sˇeni´mi sportovcu°, s inzera´ty na prodej omsˇely´ch i luxusni´ch nemovitosti´. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.

Sráč Sam (1969) je vizuální umělkyně, která žije a pracuje v České Bříze. Ve své práci se věnuje přehodnocování jazykových, vizuálních a sociálních vzorců, jež vycházejí z mocenských podnětů a z jejichž součtu je následně vytvářen pojem kultura. Založila galerii sam83, rezidenční centrum heARTbreaker a vydává nezávislý časopis PIŽMO. Nastavením vlastní socio-ekonomické odpovědnosti patří mezi umělce, kteří předjímali etický obrat v umění. Po dvou divadelních hrách (Vanda, 2011 a Kuniba má rád věci třikrát, 2011) představuje kniha Strach mého muže první vydanou prózu této autorky.

Narkotika (1932) Stanisława Ignacyho Witkiewicze jsou autorovým dialogem s vlastními slabostmi, ale též vypořádáním se s dobovými odpůrci jeho extravagantních životních postojů. Witkiewicz popisuje stavy pod vlivem různých látek, hodnotí jejich působení na uměleckou tvorbu i obecně na jednotlivce a společnost; některé striktně zavrhuje, jiné opatrně doporučuje. Narkotika jsou tedy nejen výletem do imaginárních krajin a stylově vytříbeným textem plným rafinovaného humoru, ale zároveň i příspěvkem do stále aktuální diskuze o společenské toleranci návykových látek.

Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho zhoubou, a jako se mezi smrtí a životem neotevírá třetí prostor, je i tato kniha kondenzátem rozporu každé lidské bytosti a příběh by se mohl odehrát kdykoli, kdekoli a komukoli z nás. Jednotlivá slova by nemohla dostatečně vyjádřit žádnou z popisovaných zkušeností, ale mistrně namíchaná směs narativních úseků, básní a obrazotvorných pasáží umožňuje čtenáři, aby porozuměl tísni neoddělitelné od lidského údělu.

Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií. Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná hmota“ jazyka. Pokusy logu si tuto organičnost podmanit, strukturovat ji, nutně ústí ve frustraci, ale i houževnatost: Clarac nepřestává experimentovat s mezidruhovým křížením. Mladý muž provozuje hnilobnici. Jiného muže obtěžuje fekální čichová halucinace. Dívka krmí racky zmrzačenými rybami. Sochařka vyrábí z rozkuchaných panenek umělecká díla. Lidia rodí včely. Na hroby jsou pokládáni brouci. Překladatelé z mrtvých jazyků se v Purpurovém salonu bolestně setkávají se životem. Toto bipolární napětí uzavírá Liliane Giraudon do nepřizpůsobivých a leckdy nepříjemných obrazů.

Kaleidoskopický román, jejž lze považovat za Ballovo skryté umělecké krédo, vznikal v letech 1914–1920, knižně však poprvé vyšel až roku 1967. Magicko-anarchický svět plný bezbřehého absurdního humoru je odrazem zoufalství a iracionality situace, v níž se společenství imigrujících umělců v neutrálním Švýcarsku během první světové války ocitlo. Román je zároveň i poetickým ztvárněním geneze dosud nejradikálnějšího uměleckého směru – dadaismu, a svou až karnevalovou satirou vůči dobovým monstrům také protichůdcem teoreticko-reflexivního tónu Ballových pamětí.

V částečně autobiografickém románu zpracovává Hugo Ball zkušenosti ze svého pre-dadaistického období, kdy působil jako pianista a vedoucí varietního souboru. Hlavní postava Max Flametti, který loví v městské řece načerno ryby, aby nakrmil svůj soubor, podílí se na obchodu s drogami, má opletačky s policií kvůli konkubinátu a bojuje s intrikami vlastních lidí, je jednou z mnoha tragických figur dobové bohémy. Brilantní psychologická studie lidských charakterů se v próze prolíná s portrétem živelného Curychu, jenž se stal podhoubím nového uměleckého směru.

Povídková sbírka filozofa Antonína Kosíka, jejíž vydání zahajuje novou edici singolare. Hovory o paměti v podáni význačných světových a moravských postav, jak je zaznamenal autor v devíti povídkách.

Ratlík pronásledující vlastní ocas přiměje kardinála Pölätüa k sepsání krkolomného filozofického pojednání. 6940stránkové dílo, v němž se snaží v souladu s církevními doktrínami dokázat, že věda je podmnožinou a dalším důkazem platnosti náboženské víry, je platformou k absurdní polemice s Russellovým logickým pozitivismem, ale především nekompromisním útokem na úhlavního nepřítele víry - poezii. Zničit poezii ovšem znamená v první řadě odstranit ze světa Pölätüova osmnáctiletého syna, básníka Guillauma Apollinaira. Druhý román Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise představuje nevinnou variaci na faustovské téma. Přináší obraz soumraku romantického vzorce heroismu a v jednoduchém a zdánlivě záhadném příběhu vykresluje nesmyslnost principů politicko-historického dění.

Když na zahradě profesora Timothyho Chestertona-Browna nevysvětlitelně exploduje černý pudl, zmrzačí profesora a zabije jeho hosta, "záhada sardinky" může začít. Do jejího rozluštění se zapojuje řada nepravděpodobných detektivů: dvanáctiletý matematik, jeho matka, jeho láska, věštkyně slečna Prenticeová či byrokrat přezdívaný ministr imponderábilií. Odhalené stopy - logické, okultní, intuitivní a všelijaké další - vedou daleko od maličkého přímořského městečka, kde všechno začalo - na Mallorcu, do Říma i do Londýna. Řešení se však nakonec stejně nachází až za těmi nejvzdálenějšími a nejmagičtějšími hranicemi rozumu. Román Záhada sardinky polsko-britského filmaře, prozaika, básníka a filozofa Stefana Themersona (1910-1988) je postmoderní koláží sešitou z absurdních nápadů opírajících se o trivialitu. Kdo by ji chtěl zastírat, skončí s Brežněvem a Thatcherovou nad červeným tlačítkem. Jediné, co nám zůstává, jsou dobré způsoby.

Román Tišitel (1964) je druhou částí volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922—1986), jednoho z nejoriginálnějších argentinských spisovatelů 20. století. Leitmotivem prózy, jejíž děj se odehrává, jak Di Benedetto říká, „v jakémsi městě v Jižní Americe, v pozdní poválečné době“, je hluk, který bezohledně prostupuje všemi a vším a tvoří tak jistý řád reprezentující svět. Bezejmenný vypravěč vede obsesivní a nikdy nezavršený boj proti jeho působení, které v něm přerůstá až ve vědomí jakéhosi ontologického prokletí. Marnost úsilí o jeho eliminaci, jíž nelze jakoukoli zákonnou cestou dosáhnout, podtrhuje erozi osobních vztahů a konečné ztroskotání hlavního hrdiny. „Mezi argentinskými spisovateli je Di Benedetto jedním z mála autorů, který dokázal vypracovat svůj vlastní styl, založený na přesnosti a úspornosti, a který navzdory své lakoničnosti a zdánlivé výrazové chudobě přechází mezi mnoha nuancemi a odstíny, od hovorových po reflexivní, od popisných po lyrické, a činí tak s překvapující účinností.”— Z předmluvy Juana Josého Saera