Rubato strana 4 z 6

nejprve jsem vás chtěl všechny zlikvidovat, potom už jen zfackovat, potom jsem vás chtěl zdiskreditovat, potom pomluvit, potom jen zneuctít a zneužít vaše jména a přezdívky, plivnout na to, co předvádíte, urazit vás, vaše přátele a rodinné příslušníky, zesměšnit vás, ztrapnit a sterilizovat, potom už jenom poukázat na to, jak jste nebezpeční ve své zaslepenosti. Dnes ale vidím, že jsem vás měl všechny žalovat! Dílem za vlastizradu a zneužití moci veřejného činitele, dílem za kulturní vyžírku, mravní ohrožování mládeže, šíření duševní pornografie, za umělecké podvody, dílem také za utrhání na cti a s ním spojený ušlý zisk... Sešit obsahuje tři hry S. d. Ch. (USKUTEČNĚNÁ DEBATA, HORA SPISOVATELŮ, SNÍDANIČKA V BIS A VOBÍDEK V ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ) a dokumenty mapující dění okolo jejich vzniku a dění následné.

"Pocit nepatřičnosti není nepatřičný, protože se nemáme o koho opřít. Naše civilizace je sevřená a zničená trojičním paradigmatem odchlipujícím z principu duality. Neustále jsou tu dva, kteří jsou spojeni nepřátelstvím proti tobě, ve dvou tě pomluví, odvlečou a umučí. Neustále stojíš stranou jako dítě lhostejných či krutých rodičů, novorozená jednotka stižená kombinací dvojího dědičného zatížení. Jsi vyloučen ze smlouvy nebo postaven doprostřed polarizované katastrofy. Spíš na přistýlce dvoulůžkového pokoje. Odpojený nulový vodič. Jako vítěz budeš poznamenán nenávisti druhého a třetího. Rodina povstává příchodem jednoho mezi dva a vytvoří základní předpoklad neudržitelného bujení potřeb. Mince stojící na hraně představuje pouhou zábavnou akrobacii před padnutím konečného rozhodnutí. Hladina, povrch a pokožka, tři plošné formy oddělující dvě různá prostředí, z nichž vždy jedno znamená tvůj zánik a jedno okamžitý zánik. Život mezi šedavějícím úsvitem a šedavějícím soumrakem. Hrůza sekundární literatury z terciárních pramenů. A přesto, neustálé čekání na třetího. Který dosvědčí druhému jeho provinění na tobě. "

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století. Prožil všechny jeho katastrofy, ale žádná z nich nepoznamenala to, co mu bylo bytostně nejbližší: nezávislost. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý. Opovrhoval jím, stejně jako opovrhoval společností. "Nejkrásnější socha / je šedá dlažební kostka / čtverhranná dlažka / ta těžká kostka vržená / do ksichtu fízlům." Za Blanchardova života jeho poezii četli a oceňovali především básníci. V jednom z dopisů Julien Gracq neváhal napsat, že u Blancharda se "poprvé při četbě poezie nenudil". Oslovovala osobnosti z tak rozdílného spektra, jako byli třeba Gaston Bachelard, Benjamin Péret, Jean Wahl, André Pieyre de Mandiargues, Jean Follain či z mladší generace Pierre Peuchmaurd či Jimmy Gladiator. Maurice Blanchard patřil k těm nemnoha básníkům, pro které jakákoli iluze o současném světě, o všech jeho nanejvýš tristních spektáklech, byla prokletím: "Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité."

Eric Gill se narodil v roce 1882 v anglickém Brightonu a už v útlém dětství projevoval zájem o písmo a architekturu i nadání pro tyto obory. Na popud W. R. Leihabyho z Centrální školy umění a řemesel začal vyřezávat písmena a navštěvovat výuku Edwarda Johnstona. V roce 1903 odešel na volnou nohu a započal svou celoživotní dráhu jako řemeslník. V roce 1924 jej požádal Stanley Morison, aby napsal článek o typografii do typografického časopisu Fleuron. Odmítl s tím, že typografie „není jeho světem“. Už v roce 1925 však Gill rozpracoval několik abeced (z jedné z nich se nakonec stala Perpetua) a také formuloval zásady, které později sebral do svého slavného „Eseje“. Eric Gill měl nadání pro bezpočet věcí. Do své smrti v roce 1940 si osvojil mnoho řemesel: byl sochařem, kameníkem, rytcem, filozofem, ilustrátorem a typografem. V srdci však zůstával pokrokovým radikálem a sociálním reformátorem, v jehož práci se vždy odrážela jeho filozofie a jehož ruka se řídila jeho morálním přesvědčením.

Její rané automatické texty byly pro surrealisty „bleskem z čistého nebe“ a jejich autorka byla nazvána „Alenkou surrealistů“. Román Tvář s lehkým záchvěvem (1964) je stěžejním prozaickým dílem Gisele Prassinos (1920), českému čtenáři dosud téměř neznámé francouzské autorky. Žena zmírající nudou, muž vybavený umělým mozkem, zamilovaný asistent, tančící opice, ruská kráska a londýnská bezdomovkyně, hloubení otvorů ve stěnách obydlí. Pod tlakem nenadále vyvolaného pocitu ztráty vypovídá umělý mozek funkci a dočasně vrací svému majiteli původní identitu... Hranice mezi skutečným a fantazijním je zastřena, ludický duch a nonsensový humor se kříží s kriminální zápletkou... Kniha byla při svém druhém vydání v roce 2001 vyznamenána Velkou Poncettonovou cenou, kterou od roku 1970 uděluje francouzská Společnost spisovatelů.

Plně informovaný pohled na svět (média v něm jsou určující, v negativním i positivním slova smyslu) mění společnost a sociální scénář - mění se pojmy demokracie, pravdy. Místo individuální zkušenosti nastupuje zkušenost mediální a člověk nalézá své kořeny a identitu jen tehdy, hledí-li na sebe ze stránek novin, z televize či internetu; jinak bloumá světem vykořeněn a bez osobnosti. Jak mění mediatizace naší existenci a realitu bez toho, že bychom chtěli zprostředkovaný svět démonizovat či se mu bránit zbytečnou nostalgii? V co se přeměnily mýty v komunikační společnosti? Má ještě smysl hovořit o pokroku a revoluci? Co nám schází ke štěstí a jaká je estetika v informované společnosti? Kniha Transparentní společnost (autor, Gianni Vattimo, je v Evropě i v obou Amerikách dobře známý italský filozof) byla přeložena do mnoha jazyků a její obsah se stal součástí společenského diskurzu ve většině civilizovaných zemí ku prospěchu dříve jmenovaného: co zbytečných floskulí a směšných omylů by si naši politici, televizní diskutéři a umělci mohli odpustit, kdyby znali tuto knihu!

Existenciálně laděný román Zama (1956) je dnes obecně považován za jedno z vrcholných děl španělsky psané literatury. Líčí příběh životního ztroskotání způsobeného vytrvalým, leč demoralizujícím čekáním na slíbenou kariérní příležitost, jež nepřichází. Diego de Zama, královský úředník živořící kdesi na okraji španělské koloniální říše, prochází řadou frustrací a znovu svítajících nadějí, erotickými zmatky a konfrontacemi s vlastním lidským úpadkem a ponížením. Zoufalý pokus uniknout a vzít osud do vlastních rukou jej definitivně vzdaluje cíle a přivádí na hranici života a smrti. Kniha je prvním překladem Di Benedetta do češtiny.

Musíme si uvědomit jedno: politický systém se změnil, ocitli jsme se dnes v oligarchickém režimu. Pranýřovat jej nestačí, je potřeba mu porozumět, proniknout závoji neprůhlednosti, říci, kdo jsou oligarchové, jaké jsou jejich sítě, jaké jsou jejich morální a burzovní hodnoty. Jedna z výhod aktuálního systému je, že ještě toleruje (na jak dlouho?) svobodu jednotlivců, která koexistuje s fenomény nesmlouvavé ekonomické vlády, která má neslýchaně násilný charakter, a umožňuje tak zbytkové hrstce novinářů provozovat ještě svou profesi. Christophe Deloire a Christophe Dubois nám prezentují ve své knize Circus politicus rozsáhlé šetření o realitě mechanismů francouzské a evropské moci a dávají nám tak nesrovnatelný nástroj porozumění. Mezi Paříží, Bruselem, Frankfurtem, Berlínem, Milánem, New Yorkem a Washingtonem, byli autoři všude, kde žijí, stýkají se, korumpují se a rozhodují oni lidé „tam nahoře“. Vedou nás ale daleko za fasádu pouze národní politiky, daleko za cirkus tiskových konferencí v Elysejském paláci: v jejich knize najdeme Sarkozyho v evropských radách jako bezradného poskoka, Angelu Merkelovou, která je upřímně přesvědčena, že rovnováha rozpočtu patří k lidským právům, a Belgičany, Holanďany, Lucemburčany a Italy, kteří osobně nepůsobí žádným zvláštním dojmem, ale zato jsou velmi dobře napojeni na americké poválečné mocenské sítě. V Bruselu se vzájemně proměšují arogantní byrokrati, lobbyisté z celého světa, lidé z neuchopitelných oddělení informatiky a financí, lidé ze sítí amerického dozoru, novináři, kteří si ani neuvědomují, že se z nich stali posluhové. Když knihu dočteme, nepřipadá nám půvabné město Brusel už vůbec veselé. Jí se tam jistě velmi dobré pomfrity, pijí se skvělá piva, město je plné živých a sympatických frankofonních Belgičanů a věčně nespokojených a urážlivých Flámů s neustálými požadavky. Je to místo vlády. Ale jaké? Brusel je především šedou zónou mimo kontrolu upadajících národních států, rodící se prostor mimo veškeré právo, který je mnohem hrozivější než daňové ráje, kde se perou peníze, předměstí, kde se obchoduje s drogami, anebo Korsika, kde se neplatí daně. Deloire a Dubois jsou antropology tohoto rozměklého a fluidního prostředí vlády.

Společensko-politický esej, který vynesl jednomu z jeho domnělých autorů nejvýraznější ocenění, jehož je možno se dočkat: uvěznění. Kniha podává přesnou analýzu současné společnosti, která je přesto přístupná většině lidí a vzbuzuje reakci jak v anarchistických kruzích, tak na ministerstvech a policejních stanicích. Máme před sebou popis světa, který je rovněž "fenomenologií každodenního života", jež bere v úvahu čistě apokalyptickou časovost a přináší praktický návod na možnou změnu naší společnosti. Čtenář se může těšit prorockému slovu, které je vyjádřením toho, co vskrytu již existuje, a ohlašuje to, co přichází...

Cesta nepoddajnosti je dílem radikální básnické imaginace, exkurzem do oblasti paranormálních jevů (poltergeist, posedlost démony, levitace). Síly vykázané za hranice běžného lidského vnímání a pociťování se v pronikavém vidění Henriho Michauxe promě ňují v hybatele subtilních dějů nedozírného dosahu. Jejich nazření může být výzvou k prorážení bludného kruhu neřešitelnosti lidské existence.

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965-2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných - a často nerealizovatelných - děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso? Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato - pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho "díla" jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.