Rubato strana 4 z 5

Děj prózy Ambice v poušti (1984), předposledního románu Alberta Cosseryho, se odehrává ve fiktivním malém emirátu, jenž díky naprosté absenci ropných zdrojů stojí na rozdíl od okolních států stranou pozornosti těžebních společností. Tento blahodárný stav je však od jisté doby narušován pravidelnými sériemi bombových útoků, jejichž zfušovaná podoba a mizivý dopad zůstávají záhadou. Hlavní hrdina Samantar, který vždy děkoval prozřetelnosti za to, že se narodil na chudé půdě, neboť věděl, že bída nikterak neláká hrabivost mocných, je tímto vývojem znepokojen. Rozhodne se najít pachatele a zabránit tak nebezpečí intervence imperialistických mocností, která by místnímu obyvatelstvu, dosud chráněnému svou chudobou před utrpením moderního světa, přinesla neštěstí. Ambice v poušti je Cosseryho nejpolitičtější román, v němž autor zároveň vizionářsky předjímá válku v Perském zálivu i model destabilizace regionů revolučními silami.

Světoznámý neohrožený kronikář revolucí, válek a přírodních katastrof, investigativní novinář Merlin Oldtime nabízí časopisu New History sérii reportáží z onoho světa a v doprovodu encyklopedisty a materialisty Diderota se vydává na dantovskou pouť zásvětní říší. Před čtenářem defiluje dokonale obnažený obraz reálného i onoho světa, jak je v sobě hýčká člověk moderní doby. A zatímco se smějeme falešným gestům, projevům svatouškovství či vědecké domýšlivosti, běhá nám mráz po zádech, když si uvědomíme, nakolik je tento román, vydaný pomalu před stoletím, dodnes aktuální. Frigyes Karinthy (18871938), jeden z nejoriginálnějších maďarských spisovatelů 20. století, dramatik a novinář. Českému čtenáři je znám především dvěma satirickými sci-fi romány Cesta do Faremida (Utazás Faremidóba, 1916) a Kapilárie (Capillaria, 1921). V povídce Řetěz (Láncszemek, 1929) přichází s teorií, jejíž pozdější rozvinutí do podoby šesti stupňů odloučení přispělo ke vzniku sociálních sítí. V roce 1936 podstoupil ve Stockholmu operaci mozku, kterou s černým humorem líčí v knize Putování kolem mé lebky (Utazás a koponyám körül, 1937).

Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) vypráví příběh chlapce Kóčana, který se od útlého dětství oddává bizarním snům o hrdinech, jejichž údělem je drastická smrt. Jeho slabé tělo v něm probouzí obdiv k maskulinní síle a mocnou přitažlivost k jejím nositelům. Ve snaze přizpůsobit se většině pokouší se sblížit s dívkou Sonoko. Maska normálnosti, již si Kóčan nasazuje, je prostředkem k jeho začlenění do společnosti, jež je podle něj založena na kolektivní maškarádě, v níž lidé skrývají své skutečné pocity a touhy. Román s výraznými autobiografickými prvky otevřel svému autorovi cestu k mezinárodnímu věhlasu; reflektuje Mišimův celoživotní obdiv k samurajským hodnotám a jeho vlastní pojetí ideální krásy, jež se mu nakonec stalo osudným.

Román je příběhem tří mužů ze Severu knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.

Sráč Sam (1969) je vizuální umělkyně, která žije a pracuje v České Bříze. Ve své práci se věnuje přehodnocování jazykových, vizuálních a sociálních vzorců, jež vycházejí z mocenských podnětů a z jejichž součtu je následně vytvářen pojem kultura. Založila galerii sam83, rezidenční centrum heARTbreaker a vydává nezávislý časopis PIŽMO. Nastavením vlastní socio-ekonomické odpovědnosti patří mezi umělce, kteří předjímali etický obrat v umění. Po dvou divadelních hrách (Vanda, 2011 a Kuniba má rád věci třikrát, 2011) představuje kniha Strach mého muže první vydanou prózu této autorky.

Předkládaný román je dílo v několika ohledech jedinečné: po formální stránce je jakousi lehce ironickou syntézou dekadentní prózy Miloszovy doby a libertinského románu 18. století, kdy se odehrává příběh jeho hrdiny, protřelého a cynického italského šlechtice, který teprve ve zralém věku poznává hlubokou lásku. Svorníkem, který ducha příběhu sjednocuje, jsou Benátky; ale velký je Miloszův román tím, že předkládá strhující mystiku lásky a je vášnivou obhajobou pozemské lásky jako nevyhnutelného předstupně Lásky v Bohu, té absolutní. Milostné zasvěcení je tedy nutno číst jako zasvěcení láskou a k Lásce.

Standingova dnes již proslulá kniha Prekariát: Nová nebezpečná třída (2012) je první zprávou o rychle rostoucí sociální třídě, která zahrnuje lidi vystavené ekonomické nejistotě a odsouzené ke střídání nesmyslných a nevalně placených džobů bez možnosti profesního rozvoje. Autor popisuje vznik této třídy a její rozrůstání na pozadí krize globalizačního procesu. Prekariát, tvrdí Standing, představuje zdroj potenciální společenské nestability, neboť jeho vnitřní rozpolcenost a nedostatečné zastoupení v rozhodování o věcech veřejných ho může uvrhnout do náruče politického extremismu a podnítit jej k útokům na sociálně nejslabší a nejzranitelnější skupiny. Prevence proti těmto chmurným vyhlídkám spočívá podle autora v zásadním přehodnocení pojetí práce, v možnosti aktivně trávit volný čas a v zavedení univerzálního základního příjmu.

Kolaps východního bloku: invaze Albánců na luxusní pláž, strhávání soch, podvedené postavy z budovatelských obrazů, zdrcující debaty o zakladateli vědeckého socialismu, který vše sleduje s rodinou v televizi. Současnost konce dějin se prolíná s historickou perspektivou 19. století, mrtví ožívají a vypovídají, komentují události, přou se s živými i mezi sebou. Rodinný portrét, který se spisovatel na tomto pozadí pokouší načrtnout, je bezustání anachronicky potvořen Marxovým aktuálním mediálním obrazem. Zkrachovalý reálně socialistický svět zaplavuje prázdná, idiotická konzumní společnost, jež vítězí nad každým a vším. Je tohle konec, v nějž doufaly miliony lidí? Nebo je popis skutečnosti stále otevřený a podobně jako Sága rodu Marxů zůstává věčně nedokončenou stavbou?

Román Op Oloop (1934) je tragédií rozumu. Hlavní hrdina, původem Fin, je statistik žijící v Buenos Aires, pro kterého se věda stala způsobem života: metodicky rozplánoval svůj čas a přisoudil v něm pevné místo práci, hygieně i sexuálním potřebám. Román zachycuje poslední den a noc tohoto muže, jehož přísná matematická rovnováha se začne rozpadat působením až mladicky výbušného citu. Op Oloop se osudově zamiluje a chystá zásnuby, zároveň jej ale čeká i honosný banket, který v luxusním hotelu uspořádal pro nejužší okruh svých přátel u příležitosti tisící návštěvy místního nevěstince. Během dne však Op Oloop postupně ztrácí rovnováhu a jeho život se vychyluje nečekaným směrem. Přísný řád, geometrická vášeň, statistika citu selhávají a přenechávají místo chaosu a zoufalství. Jméno argentinského spisovatele Juana Filloye (1894-2000) doprovází řada anekdot. Dlouhověký autor žijící v ústraní, milovník palindromů a opulentního slovníku, skrytá inspirace Julia Cortázara, muž, který si dopisoval se Sigmundem Freudem, karikaturista, polyglot. Třebaže jeho jazykově náročné dílo, pro něž je charakteristické květnaté, až manýristické vyjadřování, mísení vysokého a nízkého, vznešenosti a obscénnosti, vznikalo od počátku 30. let, plného docenění došlo teprve v poslední době. Za anekdotami se totiž skrývá nesmírně pečlivý autor oddaný svému řemeslu, který nečiní žádné kompromisy.

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zpra´vy o na´silny´ch u´toci´ch, genocida´ch, epidemii´ch, o soudni´ch procesech cˇi danˇovy´ch podvodech sousedi´ s ozna´meni´mi o narozeni´ a u´mrti´, s prohla´sˇeni´mi sportovcu°, s inzera´ty na prodej omsˇely´ch i luxusni´ch nemovitosti´. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.

Připadá mi zvláštní, co se s naším textem pozvolna děje. Čím dál víc se mi totiž jeví, že se pozvolna emancipoval a začíná stát sám o sobě jako cosi, co nemám potřebu pojmenovat, píše Karel Haloun v jednom z dopisů Pavlu Büchlerovi. Původním Halounovým záměrem bylo shromáždit v korespondenci materiál pro přehledovou publikaci o Büchlerově tvorbě, která v české literatuře dosud chybí. Výměna názorů mezi dlouholetými přáteli a výtvarníky téže generace se však rozvinula do šíře od současného umění, designu a populární kultury přes Karla Marxe, Andy Warhola nebo Franze Kafku až po otázky estetického hodnocení, funkce kritiky a mnohé jiné a zavede čtenáře mnoha oklikami do míst, kam Pavel Büchler opakovaně a neplánovaně dochází ve své vlastní umělecké praxi. Řídím se pravidlem, že věc je hotová v momentu, kdy jí sám přestanu rozumět a kdy se jí jaksi podaří uniknout z dosahu mých původních intencí. A pokud mě překvapí něčím, co bych od ní nebyl nikdy čekal a co nemohu nijak ospravedlnit, tím lépe a tím spíše si jsem jist, že ji mohu pustit do světa.

Skutečným zráním navazuje S. d. Ch. na linii svých starších próz Sekundární trilogie (2015) a zejména Studené vlny (2013). V protikladu k nim však jeho vypravěč ustupuje do pozadí a bere na sebe masku nezúčastněného pozorovatele. Před našimi zraky se odvíjí sled samostatně pointovaných obrazů, propojených liniemi tří leitmotivů (hledání ztraceného knížete, osudy utržené městské čtvrti, historická cesta pseudoknížátka), pěti postav (pozorovatel, pravé kníže, duchovní dědic rytíře Žumbery, postava v růžovém overalu, pseudoknížátko) a čtyř hlavních prostředí (městská kra, špatně založená metropole, městečko pod loretou a zahrádkářská kolonie). Spíše než klasickým příběhem je próza zobrazením situace člověka, který nahlíží protipřirozenost lidské podstaty a z ní pramenící nepatřičnosti naší existence i konání, člověka, který usiluje o vymknutí ze své společenské role a všech institucionálních struktur.

Román René Leys, odehrávající se v Pekingu roku 1911, popisuje formou deníkových zápisků úsilí vypravěče proniknout prostřednictvím mladého učitele do Zakázaného města a odhalit jeho tajemství. Příběh rozehrává stínohru mezi reálným a imaginárním, neznámé je tu vyjádřením touhy po poznání, vzdálenost nezbytnou podmínkou setkání. Segalenovo dílo lze číst několika způsoby jako detektivní příběh, exotismem inspirovaný román, prózu s autobiografickými prvky, vyprávění o přátelství či beletrizovanou studii Říše středu v jejím zlomovém bodě.

Svůj poslední soubor povídek Zapomnění psal David Foster Wallace paralelně s již nedokončeným románem Bledý král. Kniha vyšla roku 2004. Témata osobní identity a možností porozumění i sebeporozumění se ve Wallaceových textech prolínají s nejsoučasnějšími technikami ovlivňování a vnější prezentace a kladou nevyslovenou, snad i nevyslovitelnou? otázku, na co jsme vlastně zapomněli. David Foster Wallace (19622008) patřil k nejoriginálnějším anglicky píšícím autorům přelomu tisíciletí. Proslul především románem Nekonečný žert z roku 1996. Prvním českým překladem byly Krátké rozhovory s odpornými muži, které Rubato vydalo v roce 2018.