Alena Miltová - Slon strana 3 z 21

Kniha reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem Pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie. Autor vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a objasňuje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek. Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU. V čem spočívá rozpor mezi kupeckou a občanskou logikou? Proč se zvyšují nerovnosti mezi různými částmi Evropské unie? Myslí někdo vážně boj proti daňovým rájům? Kdo zajišťuje solidaritu v Evropě? Může Evropa vzkvétat, když střední vrstvy chřadnou? Co ve skutečnosti znamená sociální integrace? Víme, jaké Evropy chceme více?

Publikace se soustřeďuje na analýzu modernizačních procesů v občanském sektoru. Autory zajímá profesionalizace občanských organizací a individualizace občanské participace, které se prolínají se strategickými procesy evropeizace a budování participační demokracie. Hledají odpovědi na otázku, co se vlastně pod vlivem uvedených modernizačních procesů v jednotlivých segmentech občanského sektoru aktuálně děje. Zjišťují, že s rostoucí profesionalizací a úpadkem členství v občanských organizacích klesá jejich demokratický potenciál. Hodnota občanských organizací jako participační infrastruktury občanů upadá, čímž tyto organizace ztrácejí podstatné odůvodnění své existence, tj. schopnost socializovat občany k demokracii. Růst profesionalizace a pokles členů občanských organizací je na druhé straně doprovázen nástupem občanského „aktivismu na volné noze“. Jde o tzv. individualizované formy aktivismu, které se už tak pevně nevážou na členství v občanských organizacích a nemají stabilní organizační zázemí. Díky tomu, že analýza cílí na procesy a zároveň jde do hloubky jednotlivých segmentů občanského sektoru, získává publikace dynamický ráz, který je ještě umocňován průběžně vedenou polemikou s technokratickým, respektive manažerským pohled na rozvoj a zkoumání tohoto sektoru.

Kniha se zabývá působením modernizačních a globalizačních trendů na hodnotové orientace, normy a klíčové aspekty životního způsobu české a hlučínské populace v evropském kontextu. Autoři vycházejí z teoretické koncepce S. H. Schwartze a analyzují rozsáhlé empirické zdroje vlastního šetření (2014) a mezinárodních šetření (European Social Survey 2012, European Values Study 2008). Práce je zaměřena především na projevy modernizace dotýkající se hodnotové orientace obyvatel a způsobu jejich myšlení ve vztahu k sekularizaci současné společnosti, uspořádání mezilidských vztahů v rodině, podobě sociálního kapitálu a proměnám způsobu života. Poznatky z lokálního výzkumu na Hlučínsku jsou porovnávány s modernizací v ČR i dalších evropských zemích a umožňují autorům klást otázky po povaze univerzalizace současného způsobu života. Autoři a autorky se snaží hlouběji pochopit také roli regionálních společenství v průběhu modernizačních a globalizačních procesů.

Kniha se s důrazem na dílo a odkaz tří světově významných politologů - Maurice Duvergera, Giovanniho Sartoriho a Arenda Lijpharta - zaměřuje na důkladnou analýzu vývoje organizace stran, typů stranických systémů, jejich vztahů s volebními systémy a s nimi úzce spjatými modely demokracie. Díky tomu čtenář této kolektivní monografie pochopí, jak se moderní demokracie vyvíjejí a jak politická věda k různým alternativám vývoje přistupuje. Přesvědčivě se zde vyvrací řada mýtů, které nekriticky opakuje mnoho současných politologů. Je volební účast, jak to v řadě svých prací uvádí Lijphart, výtečným indikátorem kvality demokracie? Přeceňoval skutečně Duverger roli volebního systému k vysvětlení vzniku stranických systémů? Může i poměrný volební systém někdy snižovat počet stran, jak to tvrdí Duverger? Je Sartoriho koncepce politického středu opravdu zcela odlišná od Duvergerovy, jak italský politolog stále zdůrazňuje? Je Sartoriho kategorie "polarizovaného pluralismu" anachronická? Přijímají dnešní krajně pravicové xenofobní strany demokracii? Provedl Lijphart v politické vědě "revoluci" ve smyslu Thomase Kuhna? Hodí se konsensuální model pro všechny demokratické země a je skutečně lepší než model westminsterský, jak tvrdí Lijphart?

Kniha se s důrazem na dílo a odkaz tří světově významných politologů - Maurice Duvergera, Giovanniho Sartoriho a Arenda Lijpharta - zaměřuje na důkladnou analýzu vývoje organizace stran, typů stranických systémů, jejich vztahů s volebními systémy a s nimi úzce spjatými modely demokracie. Díky tomu čtenář této kolektivní monografie pochopí, jak se moderní demokracie vyvíjejí a jak politická věda k různým alternativám vývoje přistupuje. Přesvědčivě se zde vyvrací řada mýtů, které nekriticky opakuje mnoho současných politologů. Je volební účast, jak to v řadě svých prací uvádí Lijphart, výtečným indikátorem kvality demokracie? Přeceňoval skutečně Duverger roli volebního systému k vysvětlení vzniku stranických systémů? Může i poměrný volební systém někdy snižovat počet stran, jak to tvrdí Duverger? Je Sartoriho koncepce politického středu opravdu zcela odlišná od Duvergerovy, jak italský politolog stále zdůrazňuje? Je Sartoriho kategorie "polarizovaného pluralismu" anachronická? Přijímají dnešní krajně pravicové xenofobní strany demokracii? Provedl Lijphart v politické vědě "revoluci" ve smyslu Thomase Kuhna? Hodí se konsensuální model pro všechny demokratické země a je skutečně lepší než model westminsterský, jak tvrdí Lijphart?

Nadcházející desetiletí přinesou překvapivé otřesy a obrovské výzvy. Některé budou vypadat nově, některé docela staře. Mnohé z nich budou doprovázeny nebývalými politickými dilematy s obtížným rozhodováním. V příštích desetiletích se také naskytnou příležitosti k tomu, aby se věci dělaly jinak, než jak to činily předchozí generace. Pětice autorů v této knize na základě svých sociologických znalostí světových dějin zkoumá, jaké asi tyto výzvy a příležitosti budou, a diskutuje o nich. Kniha je napsána přístupným stylem – autoři v ní předkládají své argumenty k širší diskusi. Rozpracování těchto argumentů lze najít v monografiích každého z nich. Tato kniha ale není jednohlasným manifestem. Je to debata sobě rovných, v níž jednotliví autoři argumentují na základě svých znalostí o minulosti a současnosti lidských společností. Je to tudíž pozvánka k otevřenému a vážnému tázání, čím by mohl být příští velký obrat světových dějin.

Kniha představuje současný stav výzkumu digitální propasti, tj. výzkumu vedeného otázkou, zda jsou neuživatelé Internetu (nebo ti, kdo neumí Internet dobře používat) v současné společnosti znevýhodněni či zda jim v blízké době hrozí riziko sociálního vyloučení. Text nejdříve čtenáře seznamuje se základními argumenty, vývojem a nejvlivnější verzí teorie informační společnosti, která je základním opěrným bodem pro stanovení závažnosti digitální propasti. Autor vysvětluje, že vztah je symbiotický: zpochybnění digitální propasti by zpětně zproblematizovalo teorii informační společnosti a z ní odvozené informační politiky. Věnuje se tedy dále tomu, jak je digitální propast zkoumána a jaké jsou argumenty pro její společenskou relevanci. V této části čtenář nalezne jednak aktuální data o českém i globálním rozšíření a užívání Internetu a jednak stručné představení teorií a konceptů, s nimiž je výzkum digitální propasti provázán. Na základě zjištěných nedostatků dominujícího teoretického modelu pak autor navrhuje model alternativní, který dokáže lépe odpovědět na základní otázky výzkumu digitální propasti. Kniha je uzavřena promýšlením důsledků nové perspektivy pro teorii i politiku informační společnosti. Kniha je určena především odborníkům a studentům, jejichž práce či obor studia se dotýká Internetu, a dále i těm, kteří přicházejí do styku se státní informační politikou. Kdo a jak používá Internet? Je neužívání iracionální? Je dnes člověk bez Internetu vyloučen ze společnosti? Kdo vytváří naši závislost na Internetu a proč? Proč je představa digitální generace zavádějící? Konstruují sociální vědy realitu informační společnosti? Zvětšuje se digitální propast? A jak by k ní měl přistoupit stát?

Kniha je studií drobného přeshraničního obchodu v polsko-běloruském pohraničí v situaci rozšiřování Schengenského prostoru k východní vnější hranici Evropské unie. Na základě dlouhodobého etnografického výzkumu mezi drobnými přeshraničními obchodníky (děvuškami), trhovci a celníky autor zprostředkovává vhled do lokálního fungování jednoho ze segmentů globálního obchodu. Ukazuje, jak tito aktéři každodenním pohybem v šedé zóně neformální ekonomiky balancují na hraně mezi legální a nelegální činností a vytvářejí mezi sebou křehké pojivo důvěry. Občanství, etnicita nebo gender nejsou v takovéto přeshraniční kyvadlové migraci mezi „Evropou“ a „ne-Evropou“ neutrální kategorie, ale klíčové prvky, které uschopňují své nositele jednat a zároveň jsou i možným zdrojem subverze moci státu. Autorův důraz na provázané vykreslení vztahu mezi prostorem, migrací a různými podobami moci rozrušuje binární polarity mezi občanem a státem, ovládaným a ovládajícím, kontrolovaným a kontrolujícím. Proč je důležité studovat prostor, moc a migraci ve vzájemné provázanosti? Jak politické hranice utváří hranice sociální? Jakou roli v tom hraje etnicita nebo gender? Jak rozšíření Schengenského prostoru k východnímu polskému pohraničí změnilo drobný mezinárodní obchod? Jaké podoby má moc na státních hranicích a jak je tato moc rozrušována? Jak pocit kulturní blízkosti a imaginace hranic vytváří alternativní geografie vůči rozhraničení prostoru na území jednotlivých států?

Kniha je věnována národní identitě Čechů a Češek z různých pohledů. Lidé mají tolik sociálních identit, kolika sociálních skupin jsou členy. Hlavní pozornost je věnována sociální skupině zvané národ, sociálním emocím (národní hrdosti), které lidé k národu mají, národním předsudkům a stereotypům. Autorky a autoři knihy zkoumali, kdo je považován za opravdového Čecha či Češku, jaké postoje mají lidé k cizincům, kteří přicházejí pracovat a žít do České republiky. Stát, kterého jsou lidé občany nebo rezidenty, určuje jejich hospodářskou, sociální a politickou existenci. Teritoria států a jejich vnitřní uspořádání se však proměňují a spolu s tím se mění i národní a teritoriální identity lidí. Kniha ukazuje, jak vnímali obyvatelé Československa v letech 1990–1992 společný stát a jak se identifikují obyvatelé 28 členských států Evropské unie s touto nadnárodní entitou. Každý je občan nějakého státu. Je to pro nás ale v každodenním životě důležité, nebo nás více zajímá, jaké mají lidé zaměstnání, rodinný stav a jakého jsou věku? Nesvědomitý, nepřívětivý, omezený neurotik a introvert. To je stereotyp Čecha/Češky mezi Čechy s nízkou národní identifikací. Vidí nás sousední národy jinak? Bylo rozdělení Československa správným krokem? Kdo je opravdový Čech? Ten kdo se tu narodil, má české rodiče a hovoří plynně česky, nebo ten kdo tu dlouho žije, cítí se Čechem/Češkou, dodržuje zákony a respektuje státní instituce? Klesá ochota přijímat migranty spolu s nárůstem jejich počtu? Má Evropská unie lepší image v nových členských státech nebo v těch starých? Co jsou nejdůležitější prvky EUropské identity – vlajka, hymna, měna, nebo kultura, historie, a demokratické hodnoty? Které národy jsou v Evropské unii nejvíce hrdé a jak jsou na tom s národní hrdostí Češi?

Kniha představuje historii sociologie města, nabízí nové čtení a interpretace klasických prací z 19. a 20. století a rámcový přehled dosavadních teorií města. Zároveň mapuje některé aktuální debaty, které se odehrávají na poli mezioborových urbánních studií a které výrazně mění způsob, jakým se dnes sociální vědci dívají na města. Vedle přehledu toho, jak se sociologie města vyvíjela za posledních sto let v mezinárodním kontextu, kniha nabízí také výklad historie urbánních studií ve zdejším prostředí a zkoumá propojení české sociologie města s mezinárodní tvorbou v minulosti i dnes. Umožňuje tak sledovat, jaké otázky si kladli výzkumníci a výzkumnice v různých historických a geografických podmínkách, jak městům rozuměli a co o nich svými výzkumy zjistili. Kniha chce kromě urbánních sociologů oslovit odborníky a odbornice z dalších oborů, kteří se věnují poznávání města a jeho teorii. Mohla by zaujmout rovněž ty, kdo se zabývají vývojem a proměnami sociologie obecně a jejím vývojem v bývalém Československu. Užitek z ní nakonec mohou mít také studenti či začínající badatelé, kteří se zajímají o studium města a sami by rádi do urbánních studií přispěli.

Vznik této knihy původně inspirovaly polemiky o lidských právech a české zahraniční politice, které spolu před časem v různých médiích vedli Jiří Přibáň, Václav Bělohradský, Petr Drulák, Jiří Pehe a další filosofové, politologové, sociologové nebo historici. Vzhledem k mimořádnému veřejnému ohlasu celé diskuse se její hlavní účastníci rozhodli oslovit další kolegy a kolegyně, ale také bývalé a současné soudce a soudkyně nebo vysoké úředníky mezinárodních organizací, aby se k ní také připojili obecnějšími úvahami o smyslu a významu lidských práv v české, evropské i globální společnosti. Výsledkem je kniha esejů, která je výjimečná tím, že se v ní setkávají lidé nejen rozmanitých, ale často zcela protichůdných a konfliktních názorů a zkušeností. Jsou zde socialisté i konzervativci, liberálové i tradicionalisté, radikálové i umírnění. Opakuje se v něm téma naší politické identity a historie, vztahu k tzv. Západu nebo reflexe demokratického vývoje po roce 1989 a významu i vlivu Václava Havla na naše „současné dějiny“. Aktuální problémy a témata globální společnosti střídají úvahy nad smyslem lokální politiky a divokou filosofickou spekulaci či politickou kritiku doprovází střízlivá historická analýza. Již tato tematická, stylová a názorová pestrost by měla být zárukou, že kniha nebude patřit do dlouhé řady publikací „lidí, co spolu mluví“, ale naopak dokáže oslovit i ty, kdo by spolu jinak vůbec nezavedli

Samospráva na krajské úrovni není novodobou záležitostí, po roce 1989 se však nadlouho dostala na okraj pozornosti jak politické reprezentace, tak veřejnosti. Změny na domácí politické scéně a přístupový proces k EU přiměly klíčové politické aktéry k tomu, že koncem milénia u nás byly vyšší územně správní celky zřízeny. Stávající odborná literatura se doposud soustředila především na otázku krajských voleb, sestavování krajských řídicích orgánů a hodnocení výkonu krajů. V centru pozornosti této publikace stojí krajští politici, jejich názory a postoje. Kniha přináší řadu srovnání: 1. srovnání v čase, tj. vývoje územní správy v historickém pohledu a zvláště pak proměnu profilu a politických drah krajských politiků od roku 2000 po současnost; 2. srovnání pohledů politiků a občanů; 3. kvalitativní obsahovou analýzu volebních programů z roku 2012; 4. srovnání názorů českých krajských zastupitelů se zastupiteli provincií, departmentů a podobných úrovní vládnutí v různých evropských zemích.

Po vstupu do Severoatlantické aliance a Evropské unie se zdálo, že Česká republika úspěšně završila politickou a ekonomickou transformaci i bezpečnostní ukotvení v euroatlantickém prostoru. Mnozí si mysleli, že demokracie nezvratně zvítězila a lze očekávat „lokální konec dějin“. Ovšem 25 let po pádu totalitního režimu nastala kvalitativně jiná situace. Politologové již nezkoumají, proč je Česká republika stabilizovanou zemí, ale naopak důvody, které ji dovedly do stavu defektní demokracie. Nabízí se kardinální otázka: Proč se občané nadvakrát, v letech 2010 a 2013, vzbouřili proti politické reprezentaci a svými volebními hlasy vyhodili do povětří strukturovaný a usazený stranický formát umírněného pluralismu s dvěma ústředními stranami? Ve stále ještě postkomunistické realitě České republiky není tolik důležité, zda se tu vyskytuje dvou či vícestranický systém, zda většinový, či konsenzuální model demokracie. Primární je odpověď na otázku, zda a v jaké míře netransparentní byznys a organizovaný zločin rozkládají jednotlivé strany, politický systém a společnost.

Ambicí knihy je přispět čtyřmi původními kvalitativními případovými studiemi k diskusi o možnostech, problémech i řešeních spjatých s aplikací tzv. velkých politologických teorií v praxi. Každá studie je zaměřena na jinou úroveň rozhodovacího či schvalovacího procesu, resp. úroveň politického systému – na evropskou (nadnárodní) úroveň, na úroveň národní, regionální a komunální. Všem případovým studiím je společné zaměření na politické aktéry, jejich identifikaci, povahu, roli a zájmy. Případové studie prokázaly nutnost vývoje originálních konceptů přizpůsobených odlišnosti komunální úrovně. U regionální úrovně politického systému se tento problém již neobjevuje a autoři na ni mohli aplikovat například Weberovo vymezení vztahu byrokracie a politiky, koncept fiskálního federalismu i teorii veto players. Hlubší vhled do role aktérů přinášejí studie zaměřené na národní a nadnárodní úroveň, které dokládají latentně konfliktní povahu vztahů mezi formálními a neformálními aktéry, jejichž cíle byly ve zkoumaném procesu nekoherentní, někdy dokonce i antagonistické. Podrobným sledováním vztahů mezi aktéry se podařilo ověřit především zákulisní působení neformálních aktérů v jednotlivých fázích procesu, a to od fáze iniciační, ve které působili na byrokratický aparát, až po fázi implementační, která je v daném případě stále otevřená.

Kniha pojednává o komplexní povaze národní identifikace v postsocialistickém Slovensku. Artikulace slovenské identity se odehrává na pomezí naturalizované národní kategorizace a opozičních ideologických interpelací v prostředí rostoucí socioekonomické stratifikace a v rámci širšího kontextu neoliberální politické ekonomie stojící na banálním internacionalismu. Autorka se v rozboru slovenské identifikace opírá o analýzu dvou diskurzů – liberálně/konzervativně občanského diskurzu a národně kolektivistického diskurzu – a také o různé podoby jejich recepce tak, jak je pozorovala během terénního výzkumu.

Kniha nabízí přehledně a systematicky zpracované informace týkající se fenoménu násilí na ženách v partnerských vztazích – jeho různých podob, souvislostí a faktorů více či méně přispívajících ke vzniku násilného chování. V analýzách nechybí ani aspekt časového vývoje, kdy údaje byly porovnány s daty pocházejícími z deset let starého mezinárodního výzkumu. Autoři se zaměřili nejen na fyzické a psychické formy násilí a blízké souvislosti, ale věnovali pozornost i analýze profilu obětí na straně jedné a partnerů, kteří se dopouštějí násilí, na straně druhé. Předmětem jejich zájmu byla rovněž problematika percepce násilí ve vztahu a reakcí na ně. V neposlední řadě se kniha věnuje tématu, které zajímavě propojuje sociologickou sféru s psychologickou perspektivou, totiž uspořádání partnerských vztahů, resp. partnerským konfiguracím, ve vztahu k výskytu různých forem násilí. Základ pro analýzy tvoří sice data z rozsáhlého empirického šetření, autoři se nicméně snažili předmět zkoumání i všechny dílčí analýzy ukotvit v širší teoretické rovině, zejména s ohledem na soudobé kriminologické teorie. Při rozboru okolností vzniku partnerského násilí byly použity i složitější analytické postupy snažící se podchytit podstatné faktory a vlivy působící jako jakési katalyzátory agrese. Ženy jsou častěji napadány vlastními partnery než cizími muži. Co přispívá ke vzniku partnerského násilí? Jsou pachatelé a oběti partnerského násilí psychopati či poznamenaní jedinci, nebo je lze zařadit mezi běžné, „spořádané občany“? Může rozvod rodičů nebo jiné negativní zkušenosti z dětství vést k partnerskému násilí v dospělosti? Jde u partnerského násilí o okrajový jev, nebo dokonce produkt příliš úzkostlivě nastavených pravidel,anebo o poměrně rozšířenou zkušenost, často doprovázenou závažnými následky? Jak snadné, či spíše obtížné může být přerušení spirály domácího násilí?