Alena Miltová - Slon strana 4 z 21

Kniha pojednává o komplexní povaze národní identifikace v postsocialistickém Slovensku. Artikulace slovenské identity se odehrává na pomezí naturalizované národní kategorizace a opozičních ideologických interpelací v prostředí rostoucí socioekonomické stratifikace a v rámci širšího kontextu neoliberální politické ekonomie stojící na banálním internacionalismu. Autorka se v rozboru slovenské identifikace opírá o analýzu dvou diskurzů – liberálně/konzervativně občanského diskurzu a národně kolektivistického diskurzu – a také o různé podoby jejich recepce tak, jak je pozorovala během terénního výzkumu.

Kniha nabízí přehledně a systematicky zpracované informace týkající se fenoménu násilí na ženách v partnerských vztazích – jeho různých podob, souvislostí a faktorů více či méně přispívajících ke vzniku násilného chování. V analýzách nechybí ani aspekt časového vývoje, kdy údaje byly porovnány s daty pocházejícími z deset let starého mezinárodního výzkumu. Autoři se zaměřili nejen na fyzické a psychické formy násilí a blízké souvislosti, ale věnovali pozornost i analýze profilu obětí na straně jedné a partnerů, kteří se dopouštějí násilí, na straně druhé. Předmětem jejich zájmu byla rovněž problematika percepce násilí ve vztahu a reakcí na ně. V neposlední řadě se kniha věnuje tématu, které zajímavě propojuje sociologickou sféru s psychologickou perspektivou, totiž uspořádání partnerských vztahů, resp. partnerským konfiguracím, ve vztahu k výskytu různých forem násilí. Základ pro analýzy tvoří sice data z rozsáhlého empirického šetření, autoři se nicméně snažili předmět zkoumání i všechny dílčí analýzy ukotvit v širší teoretické rovině, zejména s ohledem na soudobé kriminologické teorie. Při rozboru okolností vzniku partnerského násilí byly použity i složitější analytické postupy snažící se podchytit podstatné faktory a vlivy působící jako jakési katalyzátory agrese. Ženy jsou častěji napadány vlastními partnery než cizími muži. Co přispívá ke vzniku partnerského násilí? Jsou pachatelé a oběti partnerského násilí psychopati či poznamenaní jedinci, nebo je lze zařadit mezi běžné, „spořádané občany“? Může rozvod rodičů nebo jiné negativní zkušenosti z dětství vést k partnerskému násilí v dospělosti? Jde u partnerského násilí o okrajový jev, nebo dokonce produkt příliš úzkostlivě nastavených pravidel,anebo o poměrně rozšířenou zkušenost, často doprovázenou závažnými následky? Jak snadné, či spíše obtížné může být přerušení spirály domácího násilí?

Kniha, jež vznikla v rámci projektu „Dějiny a současnost české sociologie“, zkoumá vliv sociologie na jiné vědní obory (případně vliv oboustranný), a to specificky v Českých zemích, resp. Československu a České republice. Zabývá se doposud nepříliš prozkoumanou problematikou vlivu sociologie (a to primárně sociologie české) na vybrané vědní obory v českém prostředí, její intervence a vstupování do nich: konkrétně do uměnovědných oborů, etologie a archeologie. Vztahy sociologie a ostatních vědních oborů jsou jen nastíněny, stejně jako historické období předcházející vzniku sociologie jako samostatného vědního oboru. Kniha se snaží inspirovat k dalšímu zkoumání na tomto poli. Nedílnou součástí publikace jsou přílohy složené především z dobových úryvků textů dokumentujících přítomnost sociologie i tam, kde bychom ji nečekali.

Kniha je vedena otázkou, k níž odkazuje i její název: Jsou nákupní centra budoucností veřejného prostoru? Tato otázka se často vynořuje v médiích v reakci na to, jak se „výlet do nákupního centra“ stává častějším a legitimním způsobem využití volného času, přičemž v této funkci nahrazuje vylidňující se centra měst. Kniha tuto otázku uchopuje ze sociologické perspektivy. Ukazuje přitom, že na pozadí poměrně jednoznačného konfliktu veřejný prostor vs. nákupní centra vystupuje daleko komplexnější a sociologicky hlubší problém regulace prostoru a produkce řádu v každodenním světě. Pro veřejný prostor měst je charakteristické setkávání cizinců, tedy navzájem si neznámých osob, které spolu sdílí fyzický prostor města. Tato situace vyžaduje přítomnost určité formy řádu, který zaručí, že se navzájem neznámí lidé budou moci ve veřejném prostoru rutinně a s důvěrou pohybovat. Hledání tohoto řádu je proto tázáním po tom, jak je vlastně veřejný prostor možný, v parafrázi Simmelovy klasické otázky „Jak je možná společnost?“. V odpověď na tuto otázku identifikuje autor dva způsoby regulace městského prostoru: regulaci vnitřní, tedy intersubjektivní a zpravidla nepsanou, a regulaci vnější, vykonávanou prostřednictvím formální sociální kontroly. Fungování těchto dvou forem regulace kniha ukazuje na dvou formách sdíleného prostoru: na tradičním veřejném prostoru, který vzniká v centrech moderních měst a na nákupních centrech, která v posledních dvaceti letech radikálně proměnila náš způsob trávení času a náš vztah k našim městům. Jak je vlastně veřejný prostor možný? Jak mohou v současných městech rutinně koexistovat navzájem neznámí lidé? Co a proč ohrožuje náš veřejný prostor? Proč mluvíme o úpadku veřejného prostoru? Jakým způsobem nákupní centra vyrábí "nový veřejný prostor" a čím nás do něj lákají? Jak vzniká svět nákupních center? Jak se vyrábí prostor, který je zároveň bezpečný a vzrušující? Jsou nákupní centra budoucností našich měst?

Kniha zkoumá neplodnost jako medicínsky konstruovanou podmínku a zároveň jako specifický sociální status. Cílem autorčina výzkumu bylo zjistit, jakou roli hraje neplodnost v rámci životní biografie ve společnosti, která si rodičovství vysoce cení a zároveň se vyznačuje jednou z nejnižších porodností v Evropě. Autorku zajímalo, jak se lidé adaptují na situaci, kdy se jejich životní plány dostanou do střetu s překážkami na úrovni fyzického těla i společenských hodnot. Soustředí se tedy především na perspektivu mužů a žen, kteří mají s touto diagnózou osobní zkušenost. Vychází z hloubkových rozhovorů, jejichž analýzu představuje ve čtyřech kapitolách. Každá z nich se zabývá jednou z dimenzí zkušenosti s neplodností a její léčbou: první je věnována časovému a věkovému aspektu léčby neplodnosti, druhá kontaktu neplodných coby pacientů s lékaři a medicínou, třetí se zabývá genderovými rozdíly v reakci na neplodnost a čtvrtá způsoby, jakými se neplodné páry rozhodují o léčbě neplodnosti a budoucím rodičovství. Jaké to je procházet léčbou neplodnosti? Jakou roli v tom hraje věk a peníze? Jaké řešení Češi a Češky v případě neplodnosti preferují: adopci, nebo umělé oplodnění? Jak těžké je rozhodnout se pro použití dárcovských buněk v léčbě neplodnosti? Jak se liší reakce mužů a žen na neplodnost? Jsou neplodní lidé stigmatizovaní?

Kniha se zabývá sociologickými teoriemi konfliktu. Její první část poukazuje na problémy spojené s vymezením sociologie konfliktu a uvádí principy, podle kterých jsou uspořádány texty, jejichž předmětem je sociální konflikt. Jejím ústředním tématem je pojetí sociálního konfliktu především v Marxem ovlivněných teoriích konfliktu, v teoriích racionální volby a obecných teoriích konfliktu. Přináší také kritické ohlasy na vybrané teorie konfliktu a ukazuje, v čem spočívají principiální rozdíly a p odobnosti těchto teorií. Poskytuje pohled na strukturu pojetí konfliktu v sociologii, umožňuje porozumět východiskům teorií konfliktu a poukazuje na silné stránky a problémová místa těchto teorií. Zabývá se také stavem bádání o sociálním konfliktu jak ve světě, tak v České republice. Závěrečná část se věnuje metodologii a metodice zkoumání sociálního konfliktu.

Kniha je v prvé řadě sociologickou úvahou nad tématem DNA a genetiky ve spojitosti s kategoriemi etnicity, rasy, národa, ale také v souvislosti s mytologií dávných kořenů či domoviny. Téma distribuce stejnosti a rozdílnosti ukazuje autorka i v rámci širší analytické oblasti současných projevů tzv. biomoci, a to zejména na případech budování genografických popisů populací či ustavování genetických biobank. Tyto fenomény jsou předmětem zájmu sociálních věd, protože jsou součástí širšího proudu jevů souvisejících se specifickou správou moderní populace skrze koncept života. Důraz na tělesnost, bios, tedy na kategorii živého, stojí v základech moderního procesu vytváření a spravování populace prostřednictvím biomoci/biopolitiky, konceptu, který ve svých textech popsali Michel Foucault, Giorgio Agamben či Thomas Lemke. Pozornost věnovaná reprezentacím tělesnosti, konkrétně DNA a představám o diverzitě populací, je v této souvislosti důležitým předpokladem sociálněvědní konceptualizace nových hranic subjektivity, vztahu mezi sfrou tzv. přírody a sférou tzv. kultury a úvah nad identifikacemi či přináležitostmi k nacionální komunitě ve 21. století.

Kniha pojednává o počátcích sociologie ve vybraných středoevropských zemích, konkrétně v Polsku, českých zemích, na Slovensku a v Maďarsku. Toto pojetí je objasněno v úvodní kapitole věnované problematice vymezení střední Evropy a středoevropské sociologie obecně. Každé z uvedených zemí je poté věnována jedna kapitola zkoumající a popisující obdobné problémové okruhy. Kniha jako celek tudíž mj. umožňuje paralelní srovnání počátků sociologických studií v uceleném geopolitickém rámci užší střední Evropy. Prvním okruhem je stručné shrnutí sociálního a politického vývoje v době formování sociologie jako vědní disciplíny s přihlédnutím k jejich vlivu na rozvoj vědy obecně i na sociální vědy speciálně. Další čtyři tematické okruhy se vztahují k institucionálnímu zázemí etablující se vědní disciplíny, zvláštní pozornost je věnována oborovým časopisům, učeným společnostem, vysokoškolské výuce a výzkumným institucím. Zaměření na klíčové postavy oboru umožnilo živé, problémové a dynamické postižení vývoje sociologie a proměn jejího diskursu ve zkoumaných zemích. V závěru autoři sumarizují hlavní zjištění jednotlivých kapitol ve srovnávací perspektivě a sledují je ve vztahu k sociologii světové.

Kniha se zabývá současným uspořádáním partnerství a rodiny a vysvětluje jejich proměny a různorodost. Zároveň přináší analýzu proměn toho, jak lidé kombinují pracovní a soukromý život a jaká nerovně rozložená rizika z toho vyplývají. Tyto proměny nahlížejí autorky perspektivou životních drah. Postupují od teoretického a metodologického ukotvení výzkumu životních drah, pokračují analýzou mezigeneračních a meziskupinových rozdílů ve vybraných doménách životních drah až k hloubkovým analýzám životních trajektorií a zkušeností vybraných skupin. Jednotlivé kapitoly představují ucelené studie, které lze číst samostatně. Zároveň celou knihu spojuje téma prolínání a proměn soukromého a pracovního života a rizik, jimž jednotlivci v této souvislosti čelí.

Kniha se zabývá současným uspořádáním partnerství a rodiny a vysvětluje jejich proměny a různorodost. Zároveň přináší analýzu proměn toho, jak lidé kombinují pracovní a soukromý život a jaká nerovně rozložená rizika z toho vyplývají. Tyto proměny nahlížejí autorky perspektivou životních drah. Postupují od teoretického a metodologického ukotvení výzkumu životních drah, pokračují analýzou mezigeneračních a meziskupinových rozdílů ve vybraných doménách životních drah až k hloubkovým analýzám životních trajektorií a zkušeností vybraných skupin. Jednotlivé kapitoly představují ucelené studie, které lze číst samostatně. Zároveň celou knihu spojuje téma prolínání a proměn soukromého a pracovního života a rizik, jimž jednotlivci v této souvislosti čelí.

Žijeme ve světě, v němž je ten nejmilejší často vzdálený a ten vzdálený je nezřídka ten nejbližší. Ulrich Beck a Elisabeth Beck-Gernsheim se v knize snaží o široký záběr – zajímá je láska překračující zeměpisné, kulturní a politické hranice, sňatková migrace, mateřská láska na dálku, turismus z touhy po dítěti, globální patchworkové rodiny, tedy široké tematické spektrum globalizace lásky. Autoři v knize analyzují současné „světové rodiny“, milostné a příbuzenské vztahy mezi lidmi, kteří žijí v různých zemích či na různých kontinentech nebo z různých zemí či kontinentů pocházejí. Takové vztahy na sebe mohou brát různé podoby a mohou vznikat z nejrůznějších pohnutek. Všem variantám světových rodin je však společné to, že jsou místem, kde se diference globalizovaného světa doslova zhmotňují.

Žijeme ve světě, v němž je ten nejmilejší často vzdálený a ten vzdálený je nezřídka ten nejbližší. Ulrich Beck a Elisabeth Beck-Gernsheim se v knize snaží o široký záběr – zajímá je láska překračující zeměpisné, kulturní a politické hranice, sňatková migrace, mateřská láska na dálku, turismus z touhy po dítěti, globální patchworkové rodiny, tedy široké tematické spektrum globalizace lásky. Autoři v knize analyzují současné „světové rodiny“, milostné a příbuzenské vztahy mezi lidmi, kteří žijí v různých zemích či na různých kontinentech nebo z různých zemí či kontinentů pocházejí. Takové vztahy na sebe mohou brát různé podoby a mohou vznikat z nejrůznějších pohnutek. Všem variantám světových rodin je však společné to, že jsou místem, kde se diference globalizovaného světa doslova zhmotňují.

Hlavním cílem knihy je zmapovat vztah mezi rodinnou situací jedince a jeho celkovým zdravím a psychickou pohodou. Autorky knihy se zabývají vztahem mezi rodinným stavem a přítomností dítěte v domácnosti na straně jedné a hodnocením vlastního zdravotního stavu, výskytem zdravotních omezení, zdravým životním stylem a duševním zdravím na straně druhé. Základním výsledkem jejich analýz je, že data z výzkumů poskytují smíšený obraz vztahu mezi rodinným stavem a zdravím. Z hlediska rodinného stavu poměrně systematicky nacházely rozdíly v oblasti duševního zdraví, a to jak z hlediska výskytu depresivních symptomů, tak z hlediska rizikové spotřeby alkoholu. U žen se projevila i souvislost mezi přítomností dítěte v domácnosti a psychickým zdravím, kdy matky trpí nižším výskytem depresivních symptomů než bezdětné. Těší se ženatí muži a vdané ženy lepšímu psychickému zdraví než muži a ženy žijící bez partnera? A jak jsou na tom ženy s dětmi ve srovnání s bezdětnými ženami? Klesá v české společnosti v čase vztah mezi subjektivním hodnocením vlastního zdravotního stavu a rodinným stavem? Jsou nejohroženější skupinou z hlediska těžkého epizodického pití lidé žijící s partnerem bez sňatku? Má rodičovství vliv na duševní zdraví otců?

Kniha seznamuje s klíčovými texty a autorkami černošské feministické literární kritiky, která se od počátku 70. let 20. století stala součástí americké literární vědy. Antologie se zabývá především obdobím počátku a rozkvětu afroamerické feministické literární kritiky, tedy obdobím od roku 1974 do roku 1990, a nabízí chronologický průřez oblastí afroamerické feministické literární kritiky a jejích teoretických přístupů, které ovlivnily současný kritický pohled na literaturu. Čítanka volně navazuje na antologii angloamerické feministické literární teorie Ženská literární tradice a hledání identit editorky Libory Oates-Indruchové z roku 2007. Černošská feministická literární kritika je u nás takřka neznámá. Do českého jazyka nebylo dosud z černošské feministické literární kritiky nic přeloženo (ani o ní nebylo v tomto jazyce nic napsáno), tato antologie je tak prvním krokem v tomto směru.

Kniha je výstupem týmového etnografického výzkumu, který autorky a autoři prováděli v letech 2011–2013 na pěti katedrách českých vysokých škol, včetně jedné školy soukromé. Narušuje řadu zažitých představ o českých vysokých školách, především tu, podle které není vůbec možné realizovat kvalitní vysokoškolské vzdělávání a kvalitní výzkum při vysokém počtu studujících. Autorský kolektiv zkoumá pluralitu vzdělávacích kontextů a plánované i nezamýšlené dopady vysokoškolské a vědní politiky na různých typech škol a v různých oborech. Jednotlivé kapitoly se věnují klíčovým otázkám vysokého školství: podobám učení a výuky v podmínkách masifikace; flexibilitě a prekarizaci profesních drah vyučujících a výzkumníků; povaze a organizaci vědění vytvářeného a reprodukovaného na akademické půdě; rozdílům a napětím mezi profesně a akademicky zaměřeným vzděláváním; a otázce kvality vysokého školství. Mezi kapitoly jsou vloženy „mezihry“, které jednotlivá témata nasvěcují ještě z jiného úhlu a v jiném žánru (např. srovnáním se zahraniční praxí nebo autobiografickým líčením).

Jak může znít v evropsky integrované a globálně provázané společnosti na počátku 21. století ona Česká otázka, která po dvě staletí definovala náš politický i sociální vývoj a jejíž součástí vždy bylo i postavení naší země a národa v Evropě? Namísto toho, abychom ji konečně pochopili jako pragmatickou otázku budování ústavnosti a občansky silné demokratické společnosti, stále ji mnohdy vnímáme jako existenciální otázku bytí a nebytí našeho národa. Napětí mezi demokracií jako životní formou a politickým systémem však nelze převést na problémy kulturní identity a existence. Politika je práce, takže v sobě musí spojovat jak technický výkon moci, tak i kritickou otázku po jejím smyslu. Demokracie je schopnost neustálé sebekorekce a řešení nečekaných problémů a krizí. Panuje v ní neustálé napětí mezi principiálními spory a každodenním politickým provozem. Obrana ústavnosti proto vždy vychází z principů občanských svobod a práv, omezené vlády, ústavního státu a zastupitelské demokracie, jejichž platnost a přesvědčivost byla, je a bude vždy v sázce i v naší postnacionální Evropě.