Alena Miltová - Slon strana 5 z 21

Dějiny sociologie je možno sledovat jako vývoj sociologických teorií anebo jako vývoj výzkumných projektů. Počátky sociologie zpravidla nebývají spojovány s empirickými výzkumy. Trvalo půl století, než se sociologům výzkumníkům podařilo prosadit, že vědecká komunita uznala empirický sociologický výzkum jako legitimní a velice potřebnou součást akademické sociologie. Kniha se zabývá půlstoletím vývoje výzkumného snažení desítek a stovek sociologů – jejich dnes slavnými sociálními výzkumy, a to od jeho počátků na konci devatenáctého století až po definitivní uznání výzkumu jako legitimní součásti sociologie koncem čtyřicátých let dvacátého století. Soustřeďuje pozornost na ty výzkumy, na nichž bylo možno transparentně ukázat postupný vývoj a pokroky výzkumné metodologie. Při výběru projektů bylo důležité, nakolik jejich autoři nechali nahlédnout do své výzkumné dílny. Cílem bylo představit empirický výzkum jako zdroj poznatků pro kumulativní budování sociální teorie a zároveň empirický sociální výzkum na teoretických poznatcích založený, sociologickou teorii respektující. Kniha tak čtenáře seznamuje s šestnácti slavnými a osmi mimořádnými sociologickými výzkumy první poloviny dvacátého století. Jak se stal empirický sociální výzkum součástí akademické sociologie? Kdy začínají empirické sociální výzkumy? Jaké metody užívali výzkumníci chicagské sociologické školy? A jakou metodologii zavedla kolumbijská sociologická škola? Proč trvalo padesát let než se stal empirický výzkum pravidelnou a uznávanou součástí sociologie?

Kniha se zabývá mezinárodní migrací z Vietnamu do světa a do Česka od poloviny 20. století po současnost v kontextu politických zvratů na mezinárodní scéně a ekonomických reforem ve Vietnamu známých jako Đoi Moi. Autorka se vedle analýzy strukturálních faktorů podmiňujících migraci zaměřuje i na to, jak aktéři migrace tyto makroúrovňové vlivy interpretují. Díky kombinaci makro a mikroúrovňového přístupu kniha přináší ucelený pohled na faktory, které vietnamskou mezinárodní migraci stimulují, a na to, co určuje hlavní směry migračních pohybů, očekávání migrantů i nemigrujících a volbu adaptační strategie. Autorka se věnuje i proměnám motivace k migraci, vnímání Vietnamu a cílové země migrace, a to v závislosti na společensko-ekonomicko-politickém kontextu a na fázi migrace: jinak totiž hodnotí situaci Vietnamci, kteří za hranicemi žijí, jinak ti, kteří teprve cestu plánují, a ještě jinak ti, kteří se již vrátili. Součástí knihy je i přiblížení života vietnamské komunity v České republice. Kniha vychází především z tříletého výzkumu, který autorka realizovala v letech 2010–2012 v Česku a ve Vietnamu, a z analýzy dostupných statistických dat a právních dokumentů. Konceptuálně se text opírá převážně o teorii nové ekonomie pracovní migrace a o vietnamské migraci uvažuje jako o migraci rodinné i v případech, kdy migruje pouze jeden člen domácnosti.

Kolektivní práce týmu odborníků z oblasti politologie, ústavního práva či statistiky je přinejmenším v českém prostředí jedinečnou komplexní publikací o nové oblasti odborného výzkumu – internetových volbách. Internetové volby se v knize analyzují v nejrůznějších souvislostech: v kontextu tzv. digitální propasti, z hlediska očekávaných výhod (např. zvýšení dostupnosti voleb pro voliče v zahraničí) a rizik (např. bezpečnostní otázky či problém kupčení s hlasy). Zkoumají se rovněž dopady internetových voleb na volební účast, konformitu s ústavními zásadami volebního práva, politické strany a jejich zisky apod. Tyto politologické, ústavněprávní či sociologické perspektivy vytvářejí plastický obraz vzniku, rozvoje a stávající podoby internetových voleb v Estonsku, Švýcarsku, USA, Kanadě, Austrálii, Norsku a Nizozemsku. Významná část publikace se věnuje i myšlenkám internetových voleb v České republice, které jsou rozebírány z hlediska demografických trendů, technického vybavení domácností, počítačové gramotností voličů, jejich ochoty hlasovat v budoucnosti pomocí internetu, postojů politických stran k internetovým volbám, ústavněprávní roviny internetových voleb, nákladů na jejich zavedení do praxe a dalších ukazatelů. V závěru knihy autoři poukazují nejen na nesporné výhody internetových voleb a jejich úspěchy v některých zemích, ale současně neopomíjejí upozornit na závažná rizika internetového hlasování a také na neúspěšné projekty internetových hlasování v zahraničí.

Etnopolitická studie se zabývá vzájemným vztahem mezi romskou politikou a politikou romství. Hledá odpovědi na otázku, jak dělají Romové v České republice politiku a zároveň jak česká politika „dělá“ Romy. Nabízí vhled do současné menšinové politiky Romů, představuje její nejrůznější formy a reflektuje způsoby a okolnosti, za kterých ji většinová politika pustí ke vzájemnému dialogu. Teoretický úvod, ve kterém autorka rozebírá vliv státu, kulturní specifika Romů i politickou arénu většinové společnosti, je doplněn o čtyři skutečné příběhy současných politiků-Romů. Autorka prostřednictvím těchto příběhů ukazuje konkrétní podobu a účinnost konceptů i teorií v praxi, v jejich každodenním životě, na příkladech jejich vlastní politické aktivity.

Kniha systematicky analyzuje prostorové vzorce výsledků parlamentních voleb na území Česka v meziválečném období a v období 1992 až 2006. Autoři sledují jak změny prostorových vzorců volebního chování voličů v čase, tak jejich souvislosti se vzorci socio-ekonomických a demografických charakteristik populace. Kladou si otázku, zda regionální odlišnosti volebních výsledků jsou pouhým odrazem skutečnosti, že v různých regionech žijí lidé s různým vzděláním, profesí, religiozitou či etnickou příslušností, nebo jsou ve hře ještě další faktory. Hledají odpověď na otázku, zda u některých regionů lze hovořit o regionálně/lokálně specifickém volebním chování, které má tendenci se opakovat v řadě po sobě jdoucích voleb. Kniha představuje systematickou analýzu prostorových vzorců politických orientací obyvatel a jejich změn v čase. Původní práce tohoto typu u nás dosud nevyšla. Publikace je určena širokému spektru odborníků z různých společenských věd, zejména politologům, sociálním geografům, historikům a sociologům. Je napsána jazykem, který se vyhýbá odbornému slangu, a je tudíž je srozumitelný i pro lidi, kteří výše uvedené obory nestudovali, ale přesto se o volby a volební chování zajímají. Obsahuje velký počet kvalitně zpracovaných, obsahově bohatých, přesto však ilustrativních a čtenářsky srozumitelných map. Každému dává možnost získat přehled o tom, jaké bylo ve sledovaném období volební chování v regionu, kde žije, jak se vyvíjelo v čase a jaké je ve srovnání s jinými regiony.

Kniha představuje českému publiku zahraniční, zejména feministické, teoretické debaty o veřejných politikách prostituce a současné trendy v právních úpravách této problematiky. Předkládá rovněž kritickou analýzu české situace – jak stávajících i navrhovaných právních úprav, tak vnímání prostituce ve veřejném prostoru, zejména mezi odborníky a odbornicemi, ve veřejné správě a v médiích. Publikace obsahuje řadu doporučení pro veřejné politiky dotýkající se prostituce a její právní úpravy, nenabízí ale žádná jednoduchá a rychlá řešení. Autorky a autoři zejména identifikují, čeho je třeba se při formulování veřejné politiky a právní úpravy prostituce a jejího uplatňování v praxi vyvarovat, a to zejména s ohledem na lidská práva a požadavek genderové rovnosti. Kniha detailně rozebírá a kriticky hodnotí návrhy zákona na regulaci prostituce, které v posledních letech zpracovává a Poslanecké sněmovně předkládá hlavní město Praha. Proč nejsme ochotni přiznávat lidská práva i osobám v prostituci? Co nám brání dívat se na osoby, které poskytují sex za úplatu, jako na právoplatné členy a členky naší společnosti? Proč významná část politických diskusí o prostituci stigmatizuje osoby, které ji poskytují, a snaží se je zneviditelnit či trestat?

Demokracie a lidská práva se zdají být v západním společenskovědním diskursu i politické praxi těsně propojenými pojmy. Je ovšem jejich blízkost skutečně tak očividná? Ve smyslu této otázky je základním cílem monografie analyzovat význam a důsledky proměn diskursu demokratizace a lidských práv pro současné sociopolitické procesy, a to s přihlédnutím a důrazem na realitu střední Evropy. Kniha nejprve rozebírá metodologické výzvy současného výzkumu demokratizace a lidských práv a vymezuje klíčové termíny spjaté s nedemokratickými režimy a jejich demokratizací, dále rozebírá jejich vývoj „po“ demokratizaci, tedy směřování některých demokratizujících se režimů spíše k režimům hybridním, včetně jejich poměru k dodržování lidských práv. V dalších kapitolách autoři kladou základní otázky po smyslu a definici demokracie, jejích různých formách a koncepcích, podrobně rozebírají lidská práva, proměny jejich zdůvodnění v různých obdobích a různých školách politické filozofie a zaměřují se i na otázku konstitucionalismu a jeho propojení s demokracií a lidskými právy. Druhá část knihy je zaměřena na konkrétnější a praktičtější problémy: vztah voleb a demokratizace, demokratizaci a lidská práva pohledem současných základních teorií mezinárodních vztahů či sekuritizaci lidských práv a demokracie. Poslední kapitola se zaměřuje na otázku, do jaké míry s sebou demokratizace států střední Evropy přinesla porušování některých lidských práv a jak je posuzovaly ústavní soudy těchto států a Evropský soud pro lidská práva.

Kniha se zaměřuje na souvislosti fenoménů demografického, resp. individuálního stárnutí a urbanizace, přesněji řečeno na každodennost stárnoucích obyvatel měst v kontextu sociálně-prostorových procesů regenerace a gentrifikace. Autorky hledají odpovědi na otázky jako: Jaký vliv má měnící se vnější prostředí na zkušenost stárnutí? Jakým způsobem poznamenává urbánní dynamika zapojení seniorů do sociálních struktur? Jak se stárnutí promítá do užívání prostoru seniory a jejich orientace v něm? Jakými strategiemi se jedinci vyrovnávají s dopady urbánních procesů tváří v tvář vlastnímu stárnutí – jak udržují kontrolu nad situací s ohledem na své zdraví, finanční možnosti a zdroje obsažené v městském prostředí? A konečně, jsou velká česká města přátelská vůči lidem vyššího věku? Způsobem zpracování, šíří a hloubkou probíraných témat chce kniha uspokojit co nejširší okruh čtenářů, neboť informace, které by přinášely vhled do vzájemné dynamiky fenoménů „města“ a „stáří“, doposud chyběly jak pro obory sociologie, gerontosociologie a urbánních studií, tak pro praktický výkon místní samosprávy ve velkých městech, jejichž demografické profily se výrazně mění.

Autoři se v knize zaměřili na dva provázané cíle. Prvním bylo vysvětlení toho, proč jsou čtyři politické strany (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS) opakovaně a dlouhodobě volebně úspěšné, což jim garantuje kontinuální zastoupení v českém parlamentu; tato organizační stabilita stranického systému je v postkomunistickém prostoru unikátní. Proto autoři upřeli svou pozornost na dlouhodobé faktory, které ovlivňují hlasování českých voličů pro konkrétní politické strany. Z tohoto důvodu se zaměřili na takové faktory, které jsou schopny stabilitu vysvětlovat: konfliktní linie, levo-pravá orientace a stranická identifikace. Druhým cílem bylo zjistit, zda se v čase nemění vliv výše uvedených faktorů, které ovlivňují volbu strany. V prostředí postkomunistické transformace spojené s významnými proměnami společnosti lze důvodně předpokládat i změny v roli konfliktních linií a levo-pravé orientace při hlasování a ve strukturaci volebního chování jako takového. Autoři se zaměřují na zkoumání a hodnocení změn, a to zvláště s ohledem ke změnám, které do volebního chování vnesly sněmovní volby v roce 2010. Dochází k poklesu stranické identifikace mezi českými voliči? Jaké konfliktní linie strukturují volební rozhodování českých voličů? Určovaly rozhodování voličů ve volbách v roce 1996 stejné faktory jako ve volbách v roce 2010? Je volební chování českých voličů dlouhodobě volatilní nebo došlo k nárůstu jeho volatility až se sněmovními volbami v roce 2010? Autoři jsou vědeckými pracovníky Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Věnují se výzkumu volebního chování, politických postojů a veřejného mínění .

Kniha v širokých historických, sociálních a politických souvislostech analyzuje hlavní charakteristiky, vnitřní vývoj a pozici Komunistické strany Čech a Moravy v českém politickém systému po roce 1989. Zabývá se otázkou antisystémové identity strany, její povahy a dynamiky v čase. Autor zkoumá historicky podmíněný vývoj této strany (zvláště její vztah vůči podobě normalizačního režimu v Československu tuto stranu), její programové a politické cíle, jakož i skupinové zájmy a sdílené hodnoty, které po roce 1989 reprezentuje. Empirický rámec této studie představuje rozsáhlé a v českém kontextu unikátní šetření voličů strany po parlamentních volbách v roce 2010, které mapovalo hodnotové a sociodemografické ukotvení elektorátu KSČM. V tomto šetření se hledají odpovědi na celou řadu otázek, jež se dotýkají nejen hodnotového profilu voličského zázemí strany, ale i atributů transformace, strukturálních a ideových výlučností a způsobu začlenění KSČM do politického spektra v letech 1989 až 2012.

Je jednota výzkumu a výuky samozřejmým a nezbytným základem moderního vysokého školství? Shodují se na tom akademické elity všech západních zemí včetně České republiky. Tato kniha však ukazuje, že nikoliv, neboť nebyla nikdy ve skutečnosti realizována – podle autorů se jedná o ideologický princip, který realitu spíše zastírá a který je potřeba podrobit kritice. Důsledkem této ideologie je často nezájem vyučujících o studující a o to, co se naučí. V tomto smyslu představuje jednota výzkumu a výuky oxymóron: jedná se o zdánlivě ztracený, ale přitom nikdy neexistující ráj, jehož věčné hledání pouze zastírá současné problémy a brání jejich konstruktivnímu řešení. Interdisciplinární přístup knihy sleduje vývoj této ideologie od 19. století do současnosti, v mezinárodním kontextu i v českých zemích. Kniha vyvrací stereotyp o oddělení výzkumu a výuky v socialistickém Československu a namísto toho poukazuje na inovativní transformaci humboldtovské ideologie do ideologické jednoty „vědy, vzdělání, výchovy a praxe“. Období po roce 1989 tudíž nepřineslo „obnovu jednoty výzkumu a výuky“; naopak vznikl systém, který propojování ideologicky vyžaduje, ale nepodporuje: školy se snažily vyhovět všeobecně deklarovanému nárůstu studijních míst a současně narůstajícím nárokům na vykazování výzkumných výsledků. Proto kniha navrhuje opustit ideologickou představu o jednotě „výzkumu“ a „výuky“ a navrhuje radikální změnu pohledu na hodnocení vzdělávání, hodnocení výzkumu i politiku diverzifikace.

Kniha Struktura významu se zabývá otázkou relativní váhy kultury v poměru k sociálně-strukturálním a materiálním podmínkám lidského života. Kultura je zde chápána v širokém smyslu, který získala v sociálních vědách v polovině 20. století, jako významy sdílené členy společnosti nebo určité skupiny.Je jednání ve společnosti určováno sociální strukturou, materiálními podmínkami sociální existence, nebo tím, jak lidé rozumí světu, druhým i sobě samým? Je možné, aby platilo vše zároveň?Co znamená, že kultura ovlivňuje lidské jednání?Existuje něco jako „kulturní logika“?Autor Marek Skovajsa ukazuje, že kultura je jedním z původních zdrojů determinace jednání a jako taková se nedá redukovat na sociální uspořádání nebo materiální podmínky života. Sdílená kultura nikdy není vágní a libovolná, vždy naopak zahrnuje alespoň některé ustálené významové souvislosti, které se jakožto specifická logika dané kultury promítají do jednání aktérů. Kultura je pro jednotlivce v běžném životě neviditelná, protože ji nenacházejí před sebou, nýbrž je tím, prostřednictvím čeho vnímají svět, utvářejí si o něm soudy, interpretují situace, a v důsledku toho také jednají. Pozorovateli se však kultura určité skupiny jeví jako uspořádaný celek či struktura a právě v této uspořádanosti lze spatřovat vysvětlení toho, proč kultura může ovlivňovat jednání.Autor předkládá pohled na vztah kultury a jednání, který je polemikou se strukturalismem, materialistickou teorií symbolických praktik Pierra Bourdieuho a idealistickou kulturní sociologií Jeffreyho C. Alexandera.

Kniha pojednává o různých aspektech života slovenských au-pair v britských rodinách – o rozhodnutí stát se au-pair, o tom, jak je člověk vnímán jako au-pair, o samotné práci au-pair a o dalších vztazích souvisejících s pobyty au-pair, o tom, jak au-pair tráví volný čas, jaké kontakty mají s domovem i mezi sebou navzájem apod. Základem knihy byl etnografický výzkum využívající standardní antropologické metody. Terénní výzkum byl proveden mezi slovenskými au-pair v oblasti Londýna a zahrnoval 50 au-pair a více jak 80 hostitelských rodin. Autorka a autor výzkumu a knihy se nezabývají formálními aspekty této placené péče, nýbrž akcentují témata důležitá pro samotné aktéry a aktérky: vztahy, které au-pair v cizím prostředí navazují, objevování hostitelské země, rozpaky, ponížení a nedorozumění v rodinách. Nahlížejí na uspořádání domácností, v níž au-pair žije, ale k níž nepatří, a v níž vykonává práci, která není doceňována. Autoři publikace experimentují s několika styly psaní. Konkrétní příběhy informátorek a informátorů kombinují s analytičtějšími kapitolami. Snaží se postihnout fenomén au-pair jako zkušenost, jako specifický zážitek i jako životní fázi. Kniha je první antropologickou knihou na téma au-pair. Je výsledkem společné práce dvou spoluautorů – Zuzany Búrikové a Daniela Millera. Poprvé vyšla anglicky v roce 2010 a vyvolala zaslouženou pozornost v akademickém i mimoakademickém prostředí. Zkušenost slovenských au-pair, kterou popisuje, je v mnoha aspektech stejná nebo podobná jako zkušenost českých a vůbec středoevropských au-pair.

Živitelství představuje historicky a sociálně proměnlivý jev, který může nabývat podoby výhradního živitelství anebo spoluživitelství. Kniha se zaměřuje na praxi živitelství (ale i pečovatelství) a její vymezení z perspektivy rodičů. Autorky publikace zajímá reflexe vztahu mezi živitelstvím a péčí a vnímání důsledků určitého uspořádání rodičovských rolí pro seberealizaci a možnosti uplatnění rodičů v rodině i mimo ni. Věnují proto pozornost objasnění vzniku, reprodukce a legitimizace sociálních a genderových nerovností v rodinách s různými modely živitelství a pečovatelství. Analyzují rovněž způsob, jakým se různé modely živitelství promítají a jak zpětně ovlivňují významy přikládané placené a neplacené práci, životním šancím a možnostem uplatnění, volnému času či životní spokojenosti apod. Cílem jejich analýzy je přispět k objasnění konstrukce genderu a genderových vztahů v rodinách s dětmi předškolního či školního věku z perspektivy „dělání“ i „rozvolňování“ genderu. Text knihy vychází z analýzy kvalitativního sociologického výzkumu, do nějž byly zahrnuty jak rodiny, kde jeden z rodičů vydělával výrazně více než ten druhý, tak rodiny s relativně vyrovnanými příjmy rodičů. Výzkum se týkal také rodin praktikujících střídavou péči, neboť sdílení živitelských i jiných povinností v tomto typu rodinného uspořádání se u nás doposud nevěnovala výzkumná pozornost.

Pojem „aktivní stáří“ v současnosti působí jako zaklínadlo téměř všech vládních dokumentů věnujících se problematice stárnutí, stejně jako oblíbených obrazů „obdivuhodných“ seniorů. Koncept aktivního stárnutí představuje seniorský věk jako období, jež má být naplněné aktivitou ať již ve formě prodlužujícího se pohybu na trhu práce, celoživotním vzděláváním nebo sportem či dalšími nově se rozvíjejícími zájmy. Tato kniha usiluje o kritické zhodnocení tohoto konceptu a zároveň o zmapování způsobů, jakými se idea aktivního stárnutí promítá do konkrétních životních stylů českých seniorů a seniorek. Autorka mapuje diskurz aktivního stárnutí pomocí analýzy dokumentů věnovaných problematice stárnutí a především prostřednictvím tříleté etnografické studie center nabízejících volnočasové aktivy pouze pro seniory. Představuje aktivní stárnutí jako techniku biomoci. Zároveň vyzdvihuje roli aktivity jako výrazného mechanismu konstrukce normativního obrazu „dobrého stáří“, který na jednu stranu slouží seniorům jako prostředek vymezení se vůči stereotypním obrazům stárnutí, na druhé straně se ale jeho prostřednictvím konstituují nové nerovnosti založené na možnosti/ochotě „aktivně stárnout“.

Věda se ve svých abstrakcích někdy velmi vzdaluje každodennímu životu lidí. Staví na specifických východiscích tam, kde se život zcela nedůsledně a bez problému žádných „prvních principů“ nedrží. Konflikt a kooperace reprezentují vědecké pojmy, které – stavěny do protikladu – vyjadřují život společnosti, avšak v jednostranné formě. Společenský život je ale jednáním lidí, kteří jsou ve svém vědomí – individuálně nebo skupinově – schopni proměňovat konfliktní jednání v jednání kooperativní a naopak, čímž vytvářejí jednotu těchto protikladů. Kniha proto nabízí jednotnou teorii konfliktu a kooperace, která na meziskupinové úrovni oba protiklady sjednocuje. Originální model proměn meziskupinového jednání představuje nástroj pro analýzu a vysvětlení konfliktního a kooperativního jednání sociálních skupin. Jednotná teorie konfliktu a kooperace byla inspirována mnoha autory. Spojuje některé prvky jejich teorií a to mnohdy za cenu rezignace na východiska, jichž jsou důsledkem. Byla však konstruována se snahou tyto prvky spojit novými konzistentními východisky. Jednotná teorie konfliktu a konsenzu není jen souborem pojmů strukturujícím složitou realitu. Nabízí také nástroj empirického výzkumu, neboť ukazuje, co je možno v empirii hledat a jak empirická zjištění uspořádat.