Alena Miltová - Slon strana 6 z 21

Kniha se zaměřuje na proměny partnerského života z perspektivy životních drah. Jejím cílem je prostřednictvím zkoumání dílčích partnerských situací, jejich načasování, společenských souvislostí, důsledků a způsobů, jakými je interpretují sami jednotlivci, přispět ke zmapování a pochopení případných proměn partnerského života spojovaných v České republice s procesem de-standardizace životních drah a společenskými změnami, kterými česká společnost v několika minulých dekádách prošla. Kniha obsahuje devět studií kombinujících různé metodologické potupy a datové soubory. Jednotlivé kapitoly se zaměřují například na faktické načasování a výskyt jednotlivých životních přechodů, na dílčí výseky partnerských situací či na analýzu potenciálního dopadu různých partnerských situací na budoucí život dětí, jež v dětství zažijí různá rodinná uspořádání. Zároveň přináší pohled na subjektivní významy, které jednotlivci svému životu a partnerství přiřazují v kontextu různých životních etap či situací.

Knížka začíná podrobným rozborem motivací a aktivit neformální péče o seniory v českých rodinách. Výsledky prvního z výzkumných projektů seznamují se způsoby, motivy a důsledky péče v životě rodin, které se starají o seniora v domácích podmínkách. Druhým cílem knížky je seznámit čtenáře s modely mezigenerační solidarity, vyvíjenými v USA a v Evropě v letech 1976 až 2001. Snahou autorů bylo ověřit, nakolik tyto modely platí pro rodiny v České republice, a vyvinout lepší měřící nástroje pro toto zjišťování. "Jak provádět měření mezigenerační solidarity a rodinné soudržnosti?", bylo jednou z ústředních otázek druhého výzkumného projektu. Projekt využil široký rejstřík poznávacích postupů od standardizovaného dotazování a podrobného zjišťování potřeb seniorů a pečovatelských aktivit příslušníků rodin starajících se o seniory v domácích podmínkách přes skupinové rozhovory se skupinami laických i profesionálních pečovatelů až k hloubkovým rozhovorům s pečovatelkami a pečovateli o seniory přímo v rodinách. Dalším tématem bylo srovnání rodinné a institucionální péče o seniory. Testování hypotéz a mnohorozměrné metody poskytly analytické závěry. Citace pečujících osob umožnily porozumět hodnotám a motivaci péče o seniory v rodinách. Závěrečné kapitoly knížky jsou příspěvkem k teorii mezigenerační solidarity její specifikací pro "pečovatelskou generaci" rodin v České republice.

Autor v knize propojil své zápisky s postřehy a vytvořil jakousi „encyklopedii intelektuála“, malé, někdy ironické úvahy a myšlenky širokého dosahu. Svébytné minimyšlenky představují originální, poněkud nezvyklou symbiózu vážného s nevážným. Bedřich Loewenstein se pokouší nahlížet pod povrch floskulí a nereflektovaně používaných pojmů, čímž vyniknou překvapivé souvislosti. Vážnému upírá patos a kanonizovanému nedotknutelnost.

Kniha nabízí analytický pohled na fungování současných demokracií z perspektivy důvěry. V rámci demokratického systému vymezuje tři základní kanály důvěry: systémovou důvěru, tedy legitimitu režimu, důvěru v instituce a obecnou důvěru vůči druhým lidem. Na základě teorií demokracie od Tocquevilla až po ty současné diskutuje roli jednotlivých typů důvěry, jakož i důsledky nedůvěry na různých úrovních demokratického systému. Základní otázkou, kterou si v kontextu dalšího vývoje zejména evropských demokracií klade, je, zda se nespokojenost občanů s fungováním institucí státu odráží jen v nižší důvěře vůči nim, nebo dochází přímo ke zpochybnění existence některých demokratických institucí, nebo dokonce k narušení důvěry samotného demokratického systému, tedy ke zpochybnění jeho legitimity. Autorka též rozebírá roli různých typů tzv. sociálního kapitálu – tedy sociálních sítí, jako jsou sítě občanské angažovanosti, ale i klientelistické sítě.

Kniha poprvé u nás ve větším rozsahu představuje dílo významného sociologa 20. století Alfreda Schütze a přináší první překlady jeho textů. První část knihy Schützove sociologické inšpirácie pre dnešok tvoří autorské příspěvky zaměřené na analýzu teoretického obsahu a potenciálu fenomenologické sociologie a na její případnou reflexi v tehdejší a dnešní sociologii a dále autorské studie usilující o aplikaci Schützovy fenomenologické koncepce na zkoumání konkrétních sociologických problémů. Druhou část publikace tvoří výběr překladů Schützových studií do slovenštiny. Studie Každodenná a vedecká interpretácia ľudského konania, Tvorba pojmov a teórií v sociálnych vedách a Problém transcendentálnej intersubjektivity u Husserla jsou klíčovými teoretickými a metodologickými texty fenomenologické sociologie. Eseje Cudzinec, Navrátilec, Dobre informovaný občan a Don Quijote a problém reality tvoří čtenářsky nejpřitažlivější část Schützovy tvorby, která se v posledních letech těší mimořádné pozornosti vydavatelů. Kniha je doplněna slovníčkem základních Schützových termínů s uvedením různých verzí jejich překladů do slovenštiny a češtiny. Studie o A. Schützovi jsou v češtině a slovenštině, překlady jeho textů ve slovenštině.

O vlivu politické komunikace na volební chování, popřípadě voličské preference, toho stále víme velmi málo. Autorka se pokouší zaplnit mezeru v této oblasti a přináší více porozumění pro fungování politické komunikace v českých volbách. Kniha se soustředí zejména na působení negativní reklamy, jež byla jedním z komunikačních formátů, který k nám byl importován z amerického prostředí a znamenal počátek procesu amerikanizace volebních kampaní, tzn. jejich modernizace a profesionalizace. V knize lze najít odpovědi na otázky: Jak funguje politická komunikace v České republice a čím se odlišuje od komunikačních systémů tradičních západních demokracií? Dokáže zákonná regulace usměrňovat podobu volebních kampaní? Jak u nás politické strany využívají negativní reklamu? Může negativní reklama ovlivňovat volební účast, zapojení občanů do politiky apod.? Snahou autorky je přitom nepopisovat vybrané téma izolovaně, ale zabývat se jím v širším systémovém a politicko-společenském kontextu.

Otázka, co věda přináší společnosti, je na místě. Odpověď české vědní politiky na ni se však pohybuje v úzkém pojetí, které jako užitek rozpoznává především technologie, materiální artefakty a obchodovatelné patenty či licence, jež mají přispět ke konkurenceschopnosti ekonomiky. Tato studie je pojednáním o působení sociálních věd ve společnosti, které polemizuje s takto zjednodušujícím pojetím. Rozvíjí teoretickou perspektivu vycházející z vědních studií a rozebírá různé formy a konkrétní případy takového působení, především co se týče sociologie a ekonomie. Autorka ukazuje, že je toto působení významnější a mnohostrannější, než se obvykle předpokládá nejen ve veřejné debatě a vědní politice, ale i v samotné akademické obci.

Autorka se ve své knize zabývá otázkou volby dopravního prostředku, kterou považuje za zásadní v rámci studia mobility. Nachází dva důvody, proč se zabývat každodenním cestováním. Tím prvním důvodem je, že jednotlivci žijící v současné době ve velkých západních městech stráví cestováním velké množství času a vynaloží na ně mnoho finančních prostředků. Druhým důvodem jsou negativní dopady dopravy v podobě každodenního pohybu velkého množství jednotlivců na vzhled moderních měst a městské společnosti. Volba dopravního prostředku se v této knize zkoumá jak z perspektivy statistické, tak behaviorální. Velkou heterogenitu jednání různých společenských skupin autorka v knize systematizuje s pomocí typologie aktérů a odlišných sfér racionality, které se u nich při volbě dopravního prostředku dominantě projevují. Vytvoření takové systematizace je nezbytné pro určení klíčových faktorů nárůstu a poklesu individuální automobilové dopravy a případnou identifikaci motivačních či regulačních mechanismů, které mohou být účinné při omezování rostoucího objemu automobilové dopravy. Díky vytvořené typologii dominantních sfér racionality je analýza volby dopravního prostředku, předkládaná v závěru knihy, zároveň příkladem testování různých konceptů sociologické teorie. Kniha využívá závěry původního výzkumu realizovaného v letech 2008 a 2009 v českých městských aglomeracích. Východiska výzkumu byla formulována na základě diskuse o tom, nakolik je možné každodenní volbu dopravního prostředku, a tedy značně rutinní chování, považovat za racionální a jako takové ho zkoumat. Výzkum pak kombinoval kvalitativní a kvantitativní sociologickou analýzu

Čtyřikrát se ve světových dějinách stalo, že se bez patrných příprav náhle zrodil nový životní řád vyrůstající z přesně vymezeného světonázoru. Základy, na nichž se mohl zbudovat pevný systém, vznikly rychle. Opačným extrémem jsou systémy, které - jako nacionální socialismus - směřovaly k rychlému krachu. Někde uprostřed stojí ruští revoluční socialisté, kteří to dotáhli k zhruba šedesátileté existenci zavrhované menšiny a poté ke zhruba šedesátiletému mocenskému období. To už je v rychle žijící moderní době hodně. Ale ve srovnání se čtyřmi předchozími životními řády, které si podivuhodně rychle našly jasnou cestu, je to málo. Z čeho v těchto čtyřech případech pramení existence, jež trvá dodnes? A co v pátém případě, který s ostatními spojuje mnoho strukturálních znaků, zapříčinilo značně dlouhou, ale časově omezenou existenci?Tato kniha je dílem historika se specializací na východoevropské dějiny. Je určena širší čtenářské obci, ale mohla by - právě svou srovnávací perspektivou - lecčím přispět i odborníkům.

Kniha je prvním výborem z díla Martina Luthera Kinga jr. v češtině. Svým rozsahem a záběrem je to zároveň výbor reprezentativní. Obsahuje celkem dvacet textů různého rozsahu a formy - články, projevy, kázání, rozhovor. Nejstarší je článek Náš zápas z roku 1956, následují slavné i méně slavné texty z 50. a 60. let, jako Americký sen, Dopis z birminghamského vězení, Mám sen, rozsáhlé Interview pro časopis Playboy, projev Je čas prolomit ticho a další. Knihu po předmluvě Erazima Koháka uvozuje slavný Odkaz naděje - esej publikovaný až po Kingově smrti. Zakončuje ji Kingovo poslední kázání Vidím zaslíbenou zemi - pronesené 3. dubna 1968, tedy den předtím, než byl zavražděn.

Kniha zachycuje vývoj vzdělanostních nerovností a vzdělanostní mobility v české společnosti v průběhu 20. a na počátku 21. století. Autorka se pokouší vysvětlit, proč se u nás navzdory proměňujícímu se historickému kontextu nerovnosti v přístupu ke vzdělání nemění a jsou z dlouhodobé perspektivy stabilní, a to i po roce 1989. Vychází z dosud publikovaných zjištění o přístupu ke vzdělání v České republice a propojuje tak existující poznatky s vlastní mobilitní analýzou mezigeneračního přenosu dosaženého vzdělání v rodině. Téma knihy patří mezi trvale žhavá témata sociologie nerovností a sociální stratifikace. Monografie patrně na nějaký čas uzavírá dlouhou debatu o povaze mobilitních pohybů v naší společnosti, ve které se po dlouhá desetiletí křížily základní civilizační (modernizační) trendy s hlubokými společenskými a politickými změnami. Efektivní princip utřídění rozsáhlých teoretických poznatků i samotné analýzy dělá z knihy atraktivní studijní text.

Kniha je výsledkem několikaleté badatelské práce autorky na téma kultura z antropologického hlediska. Reaguje na převahu postmodernistického diskurzu o kultuře v akademickém prostředí i veřejném prostoru a nabízí kritický pohled na roli kultury v obou těchto oblastech. Vytyčuje několik zásadních problémů, které se týkají nejen konceptu kultury na poli terminologie, epistemologie a metodologie, ale souvisejí i s přesahem a průnikem kultury do dalších sfér sociální reality, zejména do oblasti moci a politiky. Autorka kriticky zkoumá soudobé paradigma kultury v souvislosti s jeho politizací a následným vznikem nových akademických disciplín založených na pojetí kultury jako kolektivní identity. Kniha klade řadu závažných otázek, kterými by se měla zabývat nejen sociální a kulturní antropologie, ale i ostatní společenské vědy, ve kterých je pojem kultury používán, a naznačuje možné odpovědi na tyto otázky.

Jedná se o první monografii, která zpracovává mezinárodní kvantitativní výzkumy založené na dotazování představitelů obcí. Autoři představují především výsledky výzkumu Proměny městských zastupitelstev v evropské perspektivě, využívají ale i další šetření.

Kniha se zabývá fenoménem subkultur, konkrétně vybraných hudebních subkultur mládeže v současné České republice. Představuje tradiční i současné teorie a přístupy ke studiu subkultur, a to jak v zahraničí, tak i v českém a postsocialistickém kontextu. Věnuje se především otázkám hodnot a politizace subkultur, jejich vnitřní diferenciaci a vztahu k sociální struktuře a alternativnímu životnímu stylu. Pro empirický výzkum si autorky a autor vybrali čtyři nejznámější hudební subkultury – punk, skinheads, techno a hip hop. Jako hlavní zdroj dat jim sloužily hloubkové i neformální rozhovory s příslušníky subkultur, zúčastněné pozorování a analýza médií vytvářených subkulturami (ziny, diskusní weby, texty písní apod.). Kvalitativní výzkum je založen na pohledu zevnitř, který nahlíží problematiku hudebních subkultur mládeže ve světle vnitřních významů a interpretací členů subkulturních uskupení. Empirické studie představují vývoj jednotlivých subkultur v českém prostředí a zahraniční vlivy, dále popisují subkulturní styl z hlediska oblečení, hudby, tance, aktivit apod., prezentují postoje subkulturní mládeže k politice, konzumaci drog, náboženství, ideologiím, a také vnímání struktury vlastní skupiny.

České sociální vědy prošly, podobně jako jiné vědní obory, třemi exilovými vlnami - po okupaci Československa v roce 1939, po nástupu komunistického režimu v roce 1948 a po ustavení tzv. normalizace jako důsledku vojenské intervence do obrodného procesu v roce 1968. V knize jsou zastoupeny jen dvě exilové vlny - poúnorová a "normalizační". Kniha ukazuje na základě osobních rozhovorů, případně publikovaných interview, jak se nucení běženci vyrovnávali s novým prostředím, jak byli přijati a jak postupně dosahovali akademických, případně expertizních pozic na univerzitách a dalších pracovištích.Publikace je založena především na dvou základních "stavebních kamenech" - na vlastních výpovědích českých exilových sociálních vědců (nejen sociologů, ale i některých historiků a politologů), které reprodukují poměrně věrně dobové ovzduší, a na ukázkách z jejich děl, jak z dob předexilových, tak z dob strávených v zahraničí.Publikace snad vhodně doplňuje dosud vydané knihy o českém exilu, protože speciální pozornost sociálním vědám zatím věnována nebyla. V tomto ohledu chce být kniha prvním vykročením na cestě k úplnějšímu poznání vývoje české sociologie, z níž exil nelze vyloučit.

Kniha Nikdo se neováží říci, že je to nudné, se věnuje problematice rozlišování vysokého a nízkého umění - tématu, jehož analýza se často odehrává v rámci nekritické obhajoby populární kultury nebo ve spojení s jistou kulturní povýšeností. Právě proto bývá toto rozlišení často prohlašováno za zbytečné, nebo dokonce za škodlivé. Autor Miroslav Paulíček zde pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality. Tyto kategorie vznikají spolupůsobením mnoha rozmanitých aktérů, mezi něž patří nejen publikum, umělecké dílo, tvůrce a určité instituce, ale i takové fenomény jako národ, tradice nebo ironie. Práci je vlastní konstruktivistická optika, inspirovaná sociologií vědy, která umožňuje vidět, jakým způsobem drží skupiny vysokého a nízkého umění pohromadě, aniž jsou nutně považovány za neměnné, na sociálním kontextu nezávislé.