Alena Miltová - Slon strana 6 z 19

Kniha stručně představuje přístup a metodu kombinující sociologii a historii. Autor nastiňuje zvláštnosti obou disciplín, charakterizuje jejich stěžejní osobnosti a díla a poté vybírá klíčová východiska, se kterými může sociohistorik pracovat. Pečlivě sbírá a syntetizuje badatelské výsledky obou disciplín, přebírá východiska, postupy i závěry a přetavuje je prostřednictvím pečlivé argumentace do podoby, která je příznačná pro sociohistorii. Gérard Noiriel není pouze excelentní vědec, ale také výborný a systematicky postupující pedagog. To se odráží i na povaze textu, který je velmi fundovaný, odborný, ale zároveň čtivý, což představuje další cenný aspekt knihy. Ta může v českém prostředí oslovit nejen vědce, ale i studenty společenských věd, kteří se nebrání novým vědecky hodnověrným přístupům. Kniha představuje velice zajímavý a propracovaný koncept pocházející z intelektuálně produktivního francouzského vědeckého prostředí, který využívají i další významní francouzští vědci. Pro české společenskovědní prostředí může být přínosem nejen jako obohacení u nás využívaných vědeckých postupů, ale také jako alternativa k dominujícím dílům anglosaské provenience, která zde zdomácněla.

V oblasti sociální antropologie je etnicita hlavním tématem už od konce šedesátých let a rovněž dnes zůstává centrálním objektem výzkumů. Přestože tato kniha vychází zejména z příspěvků antropologie ke studiu etnicity a spřízněných fenoménů, její záběr přesahuje hranice akademické antropologie. Díky dlouhodobému terénnímu výzkumu a perspektivě zdola získává antropologie možnost generovat bezprostřední poznatky o sociálním životě přímo z oblasti každodenních interakcí, která je do značné míry sférou, kde se fenomén etnicity rodí. Etnické vztahy vznikají a nabývají na významu v sociálních situacích a kontaktech coby produkt lidské snahy odpovědět na životní nároky a výzvy. Sociální antropologie nabízí jedinečnou možnost zkoumat tyto procesy v samém středu lokálního dění, přestože k tomu, abychom o etnicitě a nacionalismu získali úplnou představu, je třeba ji doplnit historickými a makrosociologickými přístupy. Antropologické přístupy nadto umožňují zjišťovat, jakými způsoby lidé definují a vnímají etnické vztahy; jak hovoří a uvažují o své vlastní skupině, o skupinách ostatních, o jejich hlavních charakteristikách, a také o tom, jak jsou udržovány, vyjednávány a proměňovány odpovídající světonázory. Význam, jaký lidé přikládají svému členství v etnické skupině, je vědeckému zkoumání nejdostupnější prostřednictvím detailního, na osobní participaci založeného výzkumu, který je doménou antropologie. A nakonec, sociální antropologie jako komparativní disciplína věnuje pozornost jak podobnostem, tak rozdílům mezi jednotlivými mezietnickými situacemi a jejich kontexty, je tedy schopna nabídnout mnohovrstevnou a komplexní vizi etnicity v současném světě.

Kniha Bytová politika: teorie a inovace pro praxi, jejímž autory jsou Martin Lux a Tomáš Kostelecký je rozdělena do dvou částí. První část knihy pojednává o smyslu a obecných principech bytové politiky. Autoři popisují vazby mezi bydlením, trhem a státem. Klasifikují hlavní nástroje bytové politiky, charakterizují konkrétní nástroje bytové politiky ve vybraných evropských zemích, aktuální trendy v bytové politice a v závěru též postupy, pomocí nichž lze bytovou politiku hodnotit z hlediska efektivity a efektivnosti. V této části předkládají i hodnocení stávající bytové politiky v ČR.Druhá část knihy se věnuje vybraným návrhům inovativních opatření (nástrojů), které by bylo vhodné aplikovat v bytové politice u nás. Jedná se o: sociální a garantované bydlení; celoživotní bydlení a variabilitu bytového fondu; nástroje bytové politiky v ekonomické krizi. U každého nástroje autoři specifikují cílovou skupinu, uvádějí zkušenosti a příklady ze zahraničí, pokud existují, a poté charakterizují a odůvodňují samotný nástroj. Kniha je určena studentům kurzů sociální politiky, bytové politiky, ekonomie bydlení, architektury, urbanismu, sociální geografie a příbuzných oborů. Zaujmout by mohla i zástupce státní správy, regionálních a místních samospráv, případně představitele developerských a investičních společností.Kniha je doplněna o kontrolní otázky k jednotlivým kapitolám a ilustrace Martina Ferka.

Kniha Sociologie v USA, jejímž autor je Jan Balon, sestává ze čtyř kapitol, jež se pokoušejí o historickou analýzu čtyř formativních období vývoje sociologie v USA: jejích počátků, meziválečného období, období takzvané "zlaté éry" a důsledků radikální kritiky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století pro současnou fragmentaci oboru.Nejde o vyčerpávající shrnutí dějin americké sociologie, nýbrž o historické kontextualizace identifikující hlavní směr vývoje a nejdůležitější oborové debaty v každém z uvedených období. Vlastním předmětem zájmu jsou "dějiny" úvah o teorii a metodě ve specificky zformovaném problémovém prostoru americké sociologie, spolu s otázkami institucionálního vývoje a vytváření určité akademické kultury.Obsahem monografie jsou tedy spíše studie o jednotlivých etapách vývoje než popisně vyčerpávající výkladový text. Dominantní ideou, již se dílčí studie pokoušejí sledovat v jejích historických proměnách, je role myšlenky "sjednocené" sociologie v kontextu intelektuálního a institucionálního vývoje americké sociologie.

Kniha Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě je vyústěním dlouhodobé práce týmu Lokálních a regionálních studií v Sociologickém ústavu AV ČR. Členové týmu zkoumali na lokální a regionální úrovni procesy spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě z mnoha různých perspektiv. Čtenáři se dozví, kdo je hybatelem těchto procesů, jaký je jejich přínos pro místní rozvoj, jaké obtíže jsou spojeny s realizací zmiňovaných procesů a také jak na ně nahlížejí místní aktéři z řad občanů, nestátního neziskového sektoru, soukromého sektoru a místní veřejné správy. K získání těchto poznatků uskutečnili autoři řadu dílčích studií. Některé byly provedeny ad hoc, jiné probíhaly dlouhodobě - ty se uskutečnily ve třech vybraných městech: v Blatné, Českém Krumlově a Velkém Meziříčí. Při získávání dat byla využita velmi pestrá škála nejrůznějších zdrojů, od veřejných statistik, přes výběrová šetření a focus groups až po individuální rozhovory.

České sociální vědy prošly, podobně jako jiné vědní obory, třemi exilovými vlnami - po okupaci Československa v roce 1939, po nástupu komunistického režimu v roce 1948 a po ustavení tzv. normalizace jako důsledku vojenské intervence do obrodného procesu v roce 1968. V knize jsou zastoupeny jen dvě exilové vlny - poúnorová a "normalizační". Kniha ukazuje na základě osobních rozhovorů, případně publikovaných interview, jak se nucení běženci vyrovnávali s novým prostředím, jak byli přijati a jak postupně dosahovali akademických, případně expertizních pozic na univerzitách a dalších pracovištích.Publikace je založena především na dvou základních "stavebních kamenech" - na vlastních výpovědích českých exilových sociálních vědců (nejen sociologů, ale i některých historiků a politologů), které reprodukují poměrně věrně dobové ovzduší, a na ukázkách z jejich děl, jak z dob předexilových, tak z dob strávených v zahraničí.Publikace snad vhodně doplňuje dosud vydané knihy o českém exilu, protože speciální pozornost sociálním vědám zatím věnována nebyla. V tomto ohledu chce být kniha prvním vykročením na cestě k úplnějšímu poznání vývoje české sociologie, z níž exil nelze vyloučit.

Kniha Nikdo se neováží říci, že je to nudné, se věnuje problematice rozlišování vysokého a nízkého umění - tématu, jehož analýza se často odehrává v rámci nekritické obhajoby populární kultury nebo ve spojení s jistou kulturní povýšeností. Právě proto bývá toto rozlišení často prohlašováno za zbytečné, nebo dokonce za škodlivé. Autor Miroslav Paulíček zde pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality. Tyto kategorie vznikají spolupůsobením mnoha rozmanitých aktérů, mezi něž patří nejen publikum, umělecké dílo, tvůrce a určité instituce, ale i takové fenomény jako národ, tradice nebo ironie. Práci je vlastní konstruktivistická optika, inspirovaná sociologií vědy, která umožňuje vidět, jakým způsobem drží skupiny vysokého a nízkého umění pohromadě, aniž jsou nutně považovány za neměnné, na sociálním kontextu nezávislé.