Alena Miltová - Slon strana 8 z 19

Název knihy Sociologie středních vrstev má dva významy. Na jedné straně kniha popisuje proměny středních vrstev v průběhu modernity. Líčí vývoj od starých středních vrstev v období omezeně liberální modernity přes nové střední vrstvy období organizované modernity až po dnešní třetí vlnu středních vrstev, která nastupuje v době, kdy se mění struktura společnosti od pouhé nerovnosti v naprostou nesouměřitelnost, což navozuje krizi středních vrstev.Autor Jan Keller se zabývá také mentalitou středních vrstev a jejími proměnami v uplynulých dvou stoletích. Druhý význam knihy spočívá v tom, že samotná sociologie je v ní pojata jako konstrukt středních vrstev, jako způsob, kterým si střední vrstvy vykládají své postavení ve společnosti, promýšlejí svůj vztah vůči ní a ujasňují si možnosti i meze svého jednání.Autor dokládá, že v rámci sociologie a za pomoci poměrně abstraktních kategorií, pojmů a schémat si střední vrstvy řeší své tři hlavní problémy: kam vlastně patří, co je pojí s druhými a co všechno si mohou vzhledem ke svému postavení ještě dovolit. Konstatuje, že ve všech těchto ohledech je situace středních vrstev silně ambivalentní. Jejich sociální umístění je zdrojem velkých aspirací a zároveň neméně velkých obav. Mají totiž ambice vrstev horních, ale disponují pouze prostředky srovnatelnými spíše se zdroji těch, kdo stojí pod nimi. Autor se věnuje rozboru příznaků nastupující krize středních vrstev a ukazuje, jak se tato krize odráží v samotných nástrojích sociologické analýzy.

Kniha je pojata jako komplexní pohled na problematiku kvality života, jak se obsahově a metodicky měnila od poloviny 20. století do dnešní doby. Podává přehled základních informačních a datových zdrojů k danému tématu, jakož i institucí a nejvýznačnějších osobností, které se tímto tématem zabývaly nebo zabývají. Věnuje se rovněž vzájemnému porovnání řady existujících definic kvality života. Kniha vyúsťuje do představení existujících teorií a modelů kvality života a do poměrně rozsáhlého přehledu možností operacionalizace, stávajících způsobů měření a používaných indikátorů. V návaznosti na celý předchozí text autorka v závěru představuje vlastní terénní výzkum kvality života Pražanů a jeho nejzajímavější výsledky. Práce je doplněna obsáhlým přehledem literatury k tématu kvality života.

Kniha se zabývá porevolučním diskursem nápravy majetkových křivd a restituce jako součásti transformace a reformy. Téma postkomunistické transformace pojednává autorka prizmatem konceptu „kolektivní (sociální) paměti“, „politiky paměti“ a „přechodové spravedlnosti. Táže se, jak k utváření privatizační ideologie během postkomunistické transformace přispěl mediální diskurs a jakou roli v mocenských soubojích o podobu re-privatizace a transformace sehrála levicová masová média.Kniha se dotýká otázky vyrovnávání se s komunistickou minulostí a jeho zne/užívání v porevolučním období soubojů o podobu dneška a také komplikovaných a neprůhledných procesů transformace a problematického vznikání trhu a demokracie u nás. Představuje původní teoreticko-empirickou případovou studii, která propojuje řadu přístupů, disciplín a podoborů: diskursivní teorii a analýzu, mediální studia, sociologii institucí, sociologii spravedlnosti a studia sociální paměti.

Kniha Jinakost – postižení – kritika nabízí nové pohledy na tělesnou a intelektuální jinakost. „Postižení“ ukazuje nikoliv jako patologický jev čekající na vyléčení a charitativní pomoc, nýbrž jako společenský vztah, který otevírá možnost pro kritickou reflexi společnosti, společenských nerovností, kulturních představ a metafor tělesné a mentální jinakosti. Jinakost – postižení – kritika ale především klade otázky: Z čeho pramení nutnost moderní společnosti vymezovat se vůči „postižení“, uzavírat je do ústavů, disciplinovat je, léčit? Proč a čím nás zároveň tělesná a mentální jinakost tolik fascinuje? Jsou proklamované snahy o společenské začlenění „lidí s postižením“ skutečně odpovědí na hluboko usazené principy exkluze a útlaku? Jaké inspirace pro společenskou kritiku a změnu je možné čerpat z hnutí lidí s hendikepy? Co znamená kriploušská hrdost? Jak se promění pohled na společnost, podíváme-li se na ni skrze kulturní konstrukty hendikepu, „postižení“ a ne/způsobilosti? Jak imperativy být zdravý, být schopný, zdatný, soběstačný, nezávislý na pomoci, racionálně uvažující, zodpovědný a stále fit... ovlivňují život moderního člověka a je možné těmto nárokům vzdorovat? Kniha představuje interdisciplinární disability studies a přináší přehled základních konceptů oboru. Antologie zahrnuje texty, které o tělesné jinakosti a konstruktech ne/způsobilosti pojednávají také ve vztahu k dalším kategoriím sociálně produkované alterity, tj. ve vztahu k genderu, sexualitě, etnicitě, rase a sociální třídě.

Práce se zabývá vývojem ČSSD a KSČM v prvním desetiletí 21. století (2000–2010), s větší pozorností věnovanou druhé polovině tohoto období. Autoři hledají odpovědi na dva základní okruhy otázek. Za prvé, jak se ČSSD a KSČM v uplynulém desetiletí proměnily, o jakých organizačních charakteristikách můžeme v souvislosti s nimi hovořit a jak je můžeme v důsledku těchto charakteristik klasifikovat. A za druhé, jak je možné sledovanou proměnu vysvětlit, jaké byly její obecnější i bezprostřední příčiny, jaký byl konkrétní průběh a načasování. Nástrojem klasifikace a vysvětlení byly teorie kartelové strany (Katz, Mair) a teorii tří proudů resp. multi-stream theory (Kingdon, Zahariadis). Jak politický marketing proměnil vnitřní fungování ČSSD? V čem učinil Projekt modernizace ČSSD tuto stranu moderní? Byla politika ČSSD problémem estetickým, nebo obsahovým? Existuje jedno vysvětlení pro vnitřní proměnu ČSSD i pro politiku, kterou realizovala? Proti komu je vlastně zaměřen antikomunismus? Existuje vůbec důvod, proč by se KSČM měla transformovat? Je opravdu KSČM nedemokratická? Jsou veřejné politiky dílem politických stran?

Málokterá oblast veřejné politiky je opředena tolika mýty jako péče o předškolní děti. Tyto mýty znemožňují potřebné změny rodinné politiky, neboť blokují rozvoj racionální společenské diskuse, která by se neopírala o ideologické argumenty, ale o poznatky soudobých mezinárodně uznávaných vědeckých studií. Tato kniha chce přispět jak k racionální společenské diskusi, tak k pozitivním změnám. Politolog – ekonom, socioložka a psycholog zde předkládají empiricky podloženou kritiku sedmi hlavních mýtů o předškolní péči o děti reprodukovaných v české společnosti. Výsledky jejich zkoumání zároveň ukazují na možné cesty reformy české rodinné politiky. Cílem knihy je odhalit a diskreditovat ty mýty, které jsou na české politické a mediální scéně reprodukovány a blokují otevřenou společenskou a politickou diskusi i reformu rodinné politiky tak, aby odpovídala potřebám různých typů rodin i jejich jednotlivých členů.

Autorky a autoři předkládají v této monografii výsledky tří teoreticko-metodologicky propojených výzkumů sociálních nerovností. Výzkumy se teoreticky opírají o nové trendy obecně charakterizované jako tzv. kulturní obrat ve studiu nerovností. Metodologicky navazují na kvalitativní přístupy ke zkoumání sociálních nerovností, vycházející z konstruktivismu. První kapitola čtenáře seznamuje s kulturním obratem v konceptualizaci problému nerovnosti. Druhá kapitola vysvětluje výzkumnou strategii a konkrétní postupy vytváření dat, analýzy a vzorkování s použitím příkladů z provedených výzkumů. Empirickým jádrem publikace jsou tři kapitoly, z nichž každá je věnována utváření jiného typu nerovností či znevýhodnění v každodenních interakcích a rozmluvách: problémům zaměstnaných rodičů malých dětí, postavení imigrantů žijících u nás a nerovnostem v bydlení z pohledu vlastníků domů a bytů. V rámci závěrečných úvah o možnostech a mezích výzkumu nerovností, jenž klade důraz na jejich kulturní ukotvení a orientuje se na mikrorovinu, jsou základní zjištění konfrontována s vybranými koncepty a teoriemi, o nichž referuje kapitola první. Kniha je určena všem, kdo ve výzkumné či praktické rovině řeší problémy spojené s nerovnostmi v naší společnosti. Vedle sociologů a kulturních antropologů tedy i pracovníkům státní či veřejné správy a neziskových organizací. Zároveň může sloužit jako metodologická příručka s ukázkami využití kvalitativních metod a technik ve zkoumání praktických problémů, čímž může být užitečná studentům sociologie, kulturní a sociální antropologie i veřejné a sociální politiky a práce, jakož i jejich pedagogům

Kniha je syntetickým výkladem národotvorných procesů v Evropě 19. století. Snaží se zachovat rovnováhu mezi využíváním empirických poznatků a výsledky teoretických analýz moderních společenských věd. Odmítá jednostranné spekulace o národu jako výsledku ma

Kniha přináší sociologickou analýzu antipornografického feministického diskursu. Tato analýza se zaměřuje jednak na pojetí genderu a sexuality, jednak na chápání performativity v kontextu symbolické moci řečových aktů. Autorka kriticky analyzuje koncept genderu a jeho propojení se sexualitou tak, jak je (explicitně i implicitně) přináší antipornografický feminismus. Věnuje se také současnému antipornografickému diskursu v v České republice. Analyzuje proto práce z oborů sexuologie a kriminologie na téma pornografie. Současnému českému diskursu o pornografii totiž dominují tyto obory, nikoli feministický diskurs, nicméně oba překvapivě s antipornografickým feminismem rezonují.

Rozbor sociologických kořenů holocaustu, tj. vyvraždění deseti milonů Evropanů v nacistických koncentračních táborech. Možnosti prevence budoucích genocid.

„Narodila jsem se, protože se moji rodiče vrátili ze smrti“ − touto větou, spojující nekompromisně vlastní život s holocaustem, by bylo možno parafrázovat jeden z ústředních motivů druhogeneračních židovských identit, o nichž tato kniha pojednává. Pro porozumění různým významovým vrstvám takové výpovědi a pro možnost uchopit fenomén formování současných druhogeneračních identit je však třeba znát celý životní příběh, jehož je citovaná věta součástí. Základní myšlenkou této knihy je tedy nacházení souvislostí, jež existují mezi formováním druhogeneračních židovských identit a způsoby narativního tvoření významů. Kniha začíná teoretickým vysvětlením klíčových pojmů a směřuje k představení výsledků narativního výzkumu: pojednává nejprve o narativní konstrukci identit obecně na základě přiblížení pojetí narativní identity Paula Ricoeura a poté se věnuje rozkladu/diversifikaci židovských identit v moderní době, a to sledováním sociálně-historických a diskursivních souvislostí, v nichž začala být židovská identita problematizována. V další části přichází autorka s interpretací životních příběhů židovské druhé generace po holocaustu z České republiky a Maďarska. Tři prezentované typy příběhů - příběh odmítání a smíření, příběh hledání a nalezení a příběh vrženosti - vyprávějí kromě jiného o tom, že holocaust není minulostí, nýbrž aktivním odkazem k současným sebepojetím a zkušenostem vypravěček a vypravěčů.

Práce se zabývá proměnami sociální struktury dnešní společnosti. Autor hájí tezi, podle níž společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Tuto tezi dokládá na řadě údajů a sleduje procesy, které tuto proměnu způsobují. Podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby společenské vědy zakrývají přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. V této souvislosti autor analyzuje například pojmy sociální kapitál, sociální vyloučení a nová sociální rizika. Propojuje teorie sociální stratifikace, sociologie města, sociologie organizace a některých dalších disciplín a ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.