Alena Miltová - Slon strana 9 z 21

Co je pravda? Má pravdu věda? Je místem pravdy univerzita se svými akademickými svobodami? Otázka po pravdě je prý tou nejfilosofičtější otázkou vůbec. Zatímco ale pro filosofy zůstává stále otázkou, ovlivňuje naše byť třeba dílčí a nedokonalé pojetí pravdy zásadním způsobem naši životní praxi, náš každodenní život. Předložená studie se snaží ukázat, že pravda jako nejzazší norma a horizont lidského života vytváří, rámuje a jakoby preformátuje společný prostor našeho bytí. Platí to i pro univerzitu a její vědecké bádání, chráněné akademickými svobodami. I zde platí, že ani vědecké perspektivy definitivně pravdu nevlastní, že naopak pravda přesahuje a normuje prostor vědy stejně jako celý prostor našich životů. Petr Gallus je evangelický teolog. Teologii studoval v Praze, Marburgu a Tübingen. Poté učil teologii na univerzitě v Heidelbergu a deset let působil jako farář Českobratrské církve evangelické. Od roku 2016 vyučuje systematickou teologii a teologickou etiku na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Zabývá se především současnými teologickými, filosofickými a etickými otázkami v kritickém rozhovoru s dosavadní tradicí, těžištěm jeho zájmu jsou otázky epistemologie (vztah našeho poznání a skutečnosti), teologické antropologie a christologie. Vedle článků v českých i zahraničních časopisech publikoval knižně tituly Člověk mezi nebem a zemí (Jihlava 2005) a Teologie jako věda. Dvě perspektivy (s P. Mackem, Brno 2007).

S rostoucím využíváním kvalitativního výzkumu v posledních desetiletích a zařazením kvalitativních výzkumných metod do osnov různých studijních oborů na vysokých školách se technika polostrukturovaného rozhovoru stala značně populární, zřejmě pro svoji zdánlivou jednoduchost a dostupnost. Realizace polostrukturovaného rozhovoru, stejně jako dalších metod a technik kvalitativního výzkumu však vyžaduje splnění určitých požadavků. Kniha začíná ujasněním základních metodologických otázek spojených se sociologickým výzkumem, charakterizuje metodu rozhovoru a podrobně se zaměřuje na techniku polostrukturovaného rozhovoru. Přibližuje jeho podstatu, přípravu, realizaci a využití. Polostrukturovaný rozhovor je v knize zařazen do kontextu kvalitativního výzkumu. Autor v šesti kapitolách podrobně rozebírá jednotlivé výzkumné etapy. Každá etapa je ilustrována mnoha praktickými příklady. Čtenář je jimi veden postupně, krok za krokem, od přípravy projektu kvalitativního výzkumu až po prezentaci získaných výsledků. Patřičná pozornost je věnována postupům využívaným při kvalitativní analýze dat, včetně zakotvené teorie. Opomenuty nejsou ani etické otázky a kvalitativní parametry tohoto typu výzkumu. Kniha může uspokojit všechny zájemce o využití polostrukturovaného rozhovoru jak při přípravě závěrečných studentských prací, tak pro účely vědeckého výzkumu.

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.

Kniha se věnuje současným způsobům řešení bezdomovectví v České republice. Staví vedle sebe rozšířený tradiční model Bydlení až po přípravě a inovativní přístup Bydlení především. Autorka popisuje sociální práci v daných modelech a přináší průkopnické poznatky o nelehké cestě z ulice k vlastnímu bydlení. Ústředním konceptem knihy je reflexivní praxe coby základní pilíř účinné sociální práce - takové, která umožňuje transformovat stávající sociální služby a prolomit kruh bezdomovectví. V závěru se autorka zabývá tím, jaké výzvy přináší současná krize bydlení pro fungování modelu Bydlení především. Proč se část lidí bez domova vyhýbá sociálním službám? Jak vypadá reflexivní praxe v práci s lidmi bez domova? Může přístup Bydlení především naplnit svou ambici ukončovat bezdomovectví jednotlivců a rodin bez domova?

Kniha přináší analytický pohled na české rodiny a jejich proměny od počátku tisíciletí. Sleduje každodenní život rodin, jejich potřeby, problémy a faktory, které mohou fungování a soudržnost rodin ohrožovat. Autorky věnují pozornost rovněž vztahům v rodině a plnění jejích výchovných funkcí v době proměnlivých společenských a ekonomických podmínek, jakož i formám společenské podpory rodin v různých oblastech života. Publikace vychází z výsledků výzkumů a analýz dostupných statistických dat. Opírá se také o poznatky autorek získané na základě spolupráce s různými subjekty zabývajícími se v praxi podporou rodin. Kniha je určena odborné veřejnosti, představitelům státní správy a samosprávy nebo profesionálům v oblasti služeb pro rodiny. Může být i významným zdrojem informací pro studenty společenskovědních oborů. Zajímavé souhrnné informace o životě rodin v ní nalezne i širší veřejnost. Jaké jsou dnešní české rodiny? Co mají společného a v čem se liší? Jak se demografické trendy promítají do proměn rodin? Jakým rizikům čelí dnešní rodiny? Chybí jim peníze, čas, společenská podpora, nebo něco jiného? Chtějí mladí lidé zakládat rodiny, mít více dětí? Chtějí žít v manželství, nebo raději volí jiné formy soužití? Mohou všechny rodiny dopřát dětem vše, co potřebují? Jaké bydlení je pro rodiny dostupné? Je institucionální péče a výchova dětí zajištěna ke spokojenosti rodin? Jakou pomoc potřebují ohrožené děti? Umíme se v rodině postarat o své stárnoucí blízké? Jak (dobře) reflektuje rodinná politika potřeby rodin?

Druhé vydání úspěšné učebnice obsahuje přepracované kapitoly a je rozšířeno o dvě nové. Tato učebnice je určena zejména vysokoškolským studentům sociálních a humanitních věd bakalářského a magisterského stupně. Jde o práci kolektivní a svým pojetím i rozsahem v českém prostředí ojedinělou. Je rozdělena do čtyř částí. V první části je politika vykládána očima nejrůznějších disciplín od politologie přes filosofii, psychologii, antropologii, právo, geografii a ekonomii až po historii. Obsahem druhé části jsou úvody do vybraných subdisciplín politické vědy, jako je komparativní politologie, teorie mezinárodních vztahů a správní věda. Ve třetí části jsou zpracovány úvody do kvantitativních a kvalitativních metod v politické vědě, včetně tzv. kvalitativní srovnávací analýzy. Čtvrtá část pak pojednává o některých velkých tématech politiky, jako jsou stranické a volební systémy, národy a nacionalismus nebo demokracie a nedemokratické režimy. Učebnice tvoří vnitřně propojený celek, i když se názory, pojetí nebo hodnocení autorů jednotlivých kapitol od sebe mohou poněkud lišit. Kdy vznikla politická věda? Jaké další disciplíny se zabývají politikou? Jaký je vztah mezi politickou vědou a politickou sociologií? Proč se v češtině více ujal výraz politologie než politická věda? Co je politika? Jaký je vztah mezi politikou a mocí? Je řadový občan v politice kompetentní? Jak nám analýza stranického systému pomáhá pochopit moderní politické režimy? Co je předmětem komparativní politologie? Jaké metody používá? V čem spočívá rozdíl mezi komparativní politologií a teorií mezinárodních vztahů? Čím se vyznačuje dobrá veřejná správa? Rozsáhlý autorský tým pod vedením Miroslava Nováka tvoří čeští odborníci nejrůznějších generací z mnoha akademických pracovišť.

Náš tekutý moderní svět není jako žádná tekutina schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme flexibilní a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale takovým způsobem, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé takové jsou tyto dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu.

Náš tekutý moderní svět není jako žádná tekutina schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme flexibilní a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale takovým způsobem, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé takové jsou tyto dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu.

Náš tekutý moderní svět není jako žádná tekutina schopen zůstat v klidu a podržet si nadlouho svůj tvar. Všechno, nebo téměř všechno se v něm neustále mění. A my, obyvatelé tohoto neustále se měnícího světa, cítíme potřebu se tomuto světu přizpůsobovat, a to tak, že jsme flexibilní a trvale připravení se rovněž měnit. Chceme vědět, co se děje a co se pravděpodobně přihodí, ale zaplavuje nás příliv informací, které nás hrozí zcela zahltit. Nic se nevzpírá podrobnému zkoumání tak urputně jako běžné věci každodenního života, které se skrývají ve světle klamné a zavádějící důvěrné známosti. Aby je bylo možné pozorně prozkoumat, je třeba je nejdříve vytrhnout z této každodenní rutiny: to, co je zdánlivé známé, se musí stát neznámým. A přesně o to se Zygmunt Bauman v těchto 44 dopisech pokusil: každý z dopisů vypravuje příběh převzatý z běžného života, ale takovým způsobem, aby se ukázaly mimořádné aspekty, jež bychom jinak měli tendenci přehlédnout. Poutavé, objevné, znepokojivé takové jsou tyto dopisy Zygmunta Baumana, analytika našeho moderního tekutého světa, které psal v letech 2008 až 2009 pro čtenáře jednoho italského časopisu.

Téměř vše, co děláme, se zakládá na vědění o světě kolem nás: jak se ráno oblékáme, jak si vedeme v práci, jak jednáme s jinými lidmi to vše má základ v našem porozumění tomu, co víme o životě. Vědění může být nahlíženo jako nejpodstatnější a současně nejméně prozkoumaný rys sociálního života: o vědění uvažujeme většinou jako o technickém (vědeckém) vědění nebo jako o formálním vědění (jehož se dosahuje akademickým vzděláním). To, co víme, je v našem každodenním rutinním jednání sotva znatelné, neodhaluje to svůj status jako něčeho poznaného dokud si to nevyžádá nějaká naléhavá událost. Tato kniha se soustřeďuje zejména na sociální porozumění fenoménu vědění. Její autoři vědění znovu ustavují jako součást diskuse o tom, jak my jako individua, skupiny i moderní společnost produkujeme a reprodukujeme vědění jako základ našich životů. K vědění přistupují jako k sociálnímu jevu, a to tím, že postupně odhalují součásti a sociální uspořádání, v nichž je vědění produkováno a předáváno k použití. Shrnutě a výstižně řečeno: aktuálnost obsahu této publikace předběhla naše očekávání; objasnění forem vědění, které umožní přežití liberálně demokratických ideálů a forem jednání i vládnutí, je dnes navýsost aktuální. (Karel Müller v doslovu ke knize)

Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj. Z těchto dvou perspektiv v knize zkoumá čtyři české (československé) hrané filmy, které zobrazují události související s poválečným vysídlením německy mluvících obyvatel a následným osidlováním pohraničních oblastí. Srovnání filmů z různých období umožňuje zachytit vývoj vztahů české společnosti k otázce odsunu i proměnu významů, s nimiž byla a je tato problematická součást naší minulosti spojována.

Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj. Z těchto dvou perspektiv v knize zkoumá čtyři české (československé) hrané filmy, které zobrazují události související s poválečným vysídlením německy mluvících obyvatel a následným osidlováním pohraničních oblastí. Srovnání filmů z různých období umožňuje zachytit vývoj vztahů české společnosti k otázce odsunu i proměnu významů, s nimiž byla a je tato problematická součást naší minulosti spojována.

Autorka analyzuje označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru: táže se, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit. Chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe jazykových normativů nezbytná. V rámci analýz řeší autorka následující otázky: Jak se v češtině označují ženy a jak to souvisí s jejich společenským statusem, s hierarchiemi pohlaví, sexuálním obtěžováním, domácím násilím? Jak v jazyce přežívají tzv. tradiční obrazy ženství? Jak se na jazykovém obrazu světa podílí zahrnování žen pod genericky míněné maskulinum a jak se to odráží na jazykové kreativitě mluvčích? Jak se projevuje konceptualizace genderu a v čí prospěch se koncepty uplatňují? Čím se vyznačuje patriarchalistická kolonizace jazyka a jazykové zpředmětňování žen? Kdo v češtině reguluje zacházení se jmény a příjmeními? Mají se přechylovat ženská příjmení? Jak se jména stávají stigmatem hierarchií a odlišnosti? Jsou rodově neutrální jména vyhrazena pouze translidem? Je rodově vyvážené vyjadřování v češtině možné a smysluplné? Do jaké míry jde o problém jazykového systému či úzu? Co a jak lze ve vyjadřovací praxi změnit? Jaké je místo lingvistiky genderu a sexuálních identit v české jazykovědě? Proč chybí dvě výzkumné generace, co zdržuje výzkum a jak lze tento stav řešit?

Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. V sociologii spojil Dahrendorf tuto představu s konceptem sociální role, který podrobil rozsáhlé kritice. V první kapitole knihy Jedinec a společnost sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul problematiku aktéra a sociálních rolí. Kontrastní alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie, kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola se vrací k pojmu sociální role. Toto téma bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. Jiří Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se pojmem sociální role znovu zabývat, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. V poslední kapitole se pak J. Šubrt vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna. Kritická diskuse s jejich přístupem se autorovi stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.

Je a není to „deník“. Je proto, že jsou to denní zápisy inspirované aktuálními událostmi, ne proto, že jde často o úvahy na témata, která jsou mimočasová. Autorka reaguje na dění ve svém nejbližším i ve vzdálenějším okolí, nejen v Česku. Zážitky „socioložky na odpočinku“ se samozřejmě často váží na informace z médií. Jsou konfrontovány se vzpomínkami, které začínají už ve 40. letech minulého století. Deník tak trochu je (a je tak i zamýšlen) obrazem života i myšlení jedné generace. Tak trochu je (bezděčně i plánovitě) pokusem o introspekci a „zúčastněné pozorování“ prizmatem sociologie. Ani trochu není (a ani nechce být) vědeckým pojednáním. Autorka využívá volnou formu „literárních deníků“, umožňující střídání popisu události s hlubší meditací nad problémem, jakož i občasný vpád poesie, rozhovoru, humorné nadsázky. Jednotlivé deníkové záznamy se většinou (ne vždy) stáčí k jednomu tématu (předem prozrazenému), ale mezi tématy vznikají přirozené spojnice. Deník začíná na podzimu roku 2016, končí na jaře roku 2018 – tedy prozatím končí. Kniha vychází, „stará paní“ píše dál.

Kniha Ulricha Becka Riziková společnost patří k nejvýznamnějším knihám, které byly v posledních více než třiceti letech na toto téma napsány. Ovlivnila nejen řadu dalších myslitelů, ale celý způsob uvažování o tomto problému. Pro mnohé se stal Beck zosobněním zcela nového přístupu sociologie k ekologii. Jeho práce reflektují existenci mezí růstu a snaží se ukázat, jak se tato skutečnost promítá do charakteru moderní společnosti, jak je zároveň tímto charakterem spolupodmiňována a stále znovu reprodukována. Beckova koncepce rizikové společnosti ve světové sociologii zdomácněla, tím spíše, že je spjata s podnětným vstupem do probíhající debaty o skutečné povaze modernity a o celkovém smyslu procesu modernizace. Jako doslov je v knize otištěn text přednášky Ulricha Becka World Risk Society Revisited z února 2002. Ulrich Beck (19442015) byl profesorem sociologie na Mnichovské univerzitě, kde v letech 19922009 vedl Institut sociologie. Od roku 1997 současně působil na London School of Economics and Political Science. Byl rovněž významným publicistou, jehož články otiskovaly přední evropské deníky a týdeníky. Napsal řadu knih, z nichž nejznámější je právě Riziková společnost z roku 1986, která od té doby vyšla v desítkách překladů po celém světě. K jeho dalším pracím patří Gegengifte (1988), Das ganz normale Chaos der Liebe (spolu s E. Beck-Gernsheim, 1990), Politik in der Risikogesellschaft (1991), Reflexive Modernization (s A. Giddensem a S. Lashem, 1994), Schöne neue Arbeitswelt (1999), Weltrisikogesellschaft (2007), Das Deutsche Europa (2012) a mnoho dalších. V českých překladech vyšly jeho knihy Co je to globalizace? (CDK, 2007), Moc a protiváha moci v globálním věku (SLON, 2007), Vynalézání politiky (SLON, 2007), Dálková láska (spolu s E. Beck-Gernsheim, SLON, 2014) a Německá Evropa (Filosofia, 2015).