Alena Miltová - Slon strana 11 z 21

Kniha se zabývá sociologickými teoriemi konfliktu. Její první část poukazuje na problémy spojené s vymezením sociologie konfliktu a uvádí principy, podle kterých jsou uspořádány texty, jejichž předmětem je sociální konflikt. Jejím ústředním tématem je pojetí sociálního konfliktu především v Marxem ovlivněných teoriích konfliktu, v teoriích racionální volby a obecných teoriích konfliktu. Přináší také kritické ohlasy na vybrané teorie konfliktu a ukazuje, v čem spočívají principiální rozdíly a podobnosti těchto teorií. Poskytuje pohled na strukturu pojetí konfliktu v sociologii, umožňuje porozumět východiskům teorií konfliktu a poukazuje na silné stránky a problémová místa těchto teorií. Zabývá se také stavem bádání o sociálním konfliktu jak ve světě, tak v České republice. Závěrečná část se věnuje metodologii a metodice zkoumání sociálního konfliktu.

Dějiny sociologie je možno sledovat jako vývoj sociologických teorií anebo jako vývoj výzkumných projektů. Počátky sociologie zpravidla nebývají spojovány s empirickými výzkumy. Trvalo půl století, než se sociologům výzkumníkům podařilo prosadit, že vědecká komunita uznala empirický sociologický výzkum jako legitimní a velice potřebnou součást akademické sociologie. Kniha se zabývá půlstoletím vývoje výzkumného snažení desítek a stovek sociologů – jejich dnes slavnými sociálními výzkumy, a to od jeho počátků na konci devatenáctého století až po definitivní uznání výzkumu jako legitimní součásti sociologie koncem čtyřicátých let dvacátého století. Soustřeďuje pozornost na ty výzkumy, na nichž bylo možno transparentně ukázat postupný vývoj a pokroky výzkumné metodologie. Při výběru projektů bylo důležité, nakolik jejich autoři nechali nahlédnout do své výzkumné dílny. Cílem bylo představit empirický výzkum jako zdroj poznatků pro kumulativní budování sociální teorie a zároveň empirický sociální výzkum na teoretických poznatcích založený, sociologickou teorii respektující. Kniha tak čtenáře seznamuje s šestnácti slavnými a osmi mimořádnými sociologickými výzkumy první poloviny dvacátého století. Jak se stal empirický sociální výzkum součástí akademické sociologie? Kdy začínají empirické sociální výzkumy? Jaké metody užívali výzkumníci chicagské sociologické školy? A jakou metodologii zavedla kolumbijská sociologická škola? Proč trvalo padesát let než se stal empirický výzkum pravidelnou a uznávanou součástí sociologie?

Kniha systematicky analyzuje prostorové vzorce výsledků parlamentních voleb na území Česka v meziválečném období a v období 1992 až 2006. Autoři sledují jak změny prostorových vzorců volebního chování voličů v čase, tak jejich souvislosti se vzorci socio-ekonomických a demografických charakteristik populace. Kladou si otázku, zda regionální odlišnosti volebních výsledků jsou pouhým odrazem skutečnosti, že v různých regionech žijí lidé s různým vzděláním, profesí, religiozitou či etnickou příslušností, nebo jsou ve hře ještě další faktory. Hledají odpověď na otázku, zda u některých regionů lze hovořit o regionálně/lokálně specifickém volebním chování, které má tendenci se opakovat v řadě po sobě jdoucích voleb. Kniha představuje systematickou analýzu prostorových vzorců politických orientací obyvatel a jejich změn v čase. Původní práce tohoto typu u nás dosud nevyšla. Publikace je určena širokému spektru odborníků z různých společenských věd, zejména politologům, sociálním geografům, historikům a sociologům. Je napsána jazykem, který se vyhýbá odbornému slangu, a je tudíž je srozumitelný i pro lidi, kteří výše uvedené obory nestudovali, ale přesto se o volby a volební chování zajímají. Obsahuje velký počet kvalitně zpracovaných, obsahově bohatých, přesto však ilustrativních a čtenářsky srozumitelných map. Každému dává možnost získat přehled o tom, jaké bylo ve sledovaném období volební chování v regionu, kde žije, jak se vyvíjelo v čase a jaké je ve srovnání s jinými regiony.

Kniha představuje českému publiku zahraniční, zejména feministické, teoretické debaty o veřejných politikách prostituce a současné trendy v právních úpravách této problematiky. Předkládá rovněž kritickou analýzu české situace – jak stávajících i navrhovaných právních úprav, tak vnímání prostituce ve veřejném prostoru, zejména mezi odborníky a odbornicemi, ve veřejné správě a v médiích. Publikace obsahuje řadu doporučení pro veřejné politiky dotýkající se prostituce a její právní úpravy, nenabízí ale žádná jednoduchá a rychlá řešení. Autorky a autoři zejména identifikují, čeho je třeba se při formulování veřejné politiky a právní úpravy prostituce a jejího uplatňování v praxi vyvarovat, a to zejména s ohledem na lidská práva a požadavek genderové rovnosti. Kniha detailně rozebírá a kriticky hodnotí návrhy zákona na regulaci prostituce, které v posledních letech zpracovává a Poslanecké sněmovně předkládá hlavní město Praha. Proč nejsme ochotni přiznávat lidská práva i osobám v prostituci? Co nám brání dívat se na osoby, které poskytují sex za úplatu, jako na právoplatné členy a členky naší společnosti? Proč významná část politických diskusí o prostituci stigmatizuje osoby, které ji poskytují, a snaží se je zneviditelnit či trestat?

Texty Miloslava Petruska zařazené do této knížky vznikaly během dlouhého časového období – zhruba od poloviny 90. let do roku 2004, kdy se z nich autor pokusil sestavit knihu s velkým K. Ta měla být sumou jeho vědění o sociologii, proto jí někdy v žertu dával název „Co všechno vím o sociologii“. V této podobě ale kniha nikdy nevyšla – autor dospěl k přesvědčení, že o tak rozsáhlé dílo vlastně nikdo nestojí, a jako celek ji žádnému nakladatelství ani nenabídl. Některé napsané části uplatnil jinak – řada textů orientovaných k dějinám sociologie, obecné metodologii a sociologické metateorii vyšla v letech 2005–2011 v odborných časopisech, případně v kolektivních dílech. Zbyla řada nepublikovaných částí, z nichž jsme pro tuto knihu vybrali tři o Marxovi a marxismu. Společně je vydáváme proto, že tvoří určitý celek – a jako celek si je (ve svém počítači) připravil i sám autor.Vydávané texty jsou svojí formou poněkud zvláštní – je obtížné je zařadit do obvyklých škatulek. Často jde o výklad „jakoby“ pro studenty: autor stručně rekapituluje, podává výčty, jeden z textů obsahuje i schémata (jistou „pedagogickou dikcí“ se vyznačovaly téměř všechny Petruskovy texty), na jiných místech se podrobně věnuje nějakému problému a výklad doprovází mnoha citacemi, a ještě jindy mají části textu charakter „poznámek nad četbou“, jsou jakýmsi prvotním přemýšlením o tématu.

Texty Miloslava Petruska zařazené do této knížky vznikaly během dlouhého časového období – zhruba od poloviny 90. let do roku 2004, kdy se z nich autor pokusil sestavit knihu s velkým K. Ta měla být sumou jeho vědění o sociologii, proto jí někdy v žertu dával název „Co všechno vím o sociologii“. V této podobě ale kniha nikdy nevyšla – autor dospěl k přesvědčení, že o tak rozsáhlé dílo vlastně nikdo nestojí, a jako celek ji žádnému nakladatelství ani nenabídl. Některé napsané části uplatnil jinak – řada textů orientovaných k dějinám sociologie, obecné metodologii a sociologické metateorii vyšla v letech 2005–2011 v odborných časopisech, případně v kolektivních dílech. Zbyla řada nepublikovaných částí, z nichž jsme pro tuto knihu vybrali tři o Marxovi a marxismu. Společně je vydáváme proto, že tvoří určitý celek – a jako celek si je (ve svém počítači) připravil i sám autor.Vydávané texty jsou svojí formou poněkud zvláštní – je obtížné je zařadit do obvyklých škatulek. Často jde o výklad „jakoby“ pro studenty: autor stručně rekapituluje, podává výčty, jeden z textů obsahuje i schémata (jistou „pedagogickou dikcí“ se vyznačovaly téměř všechny Petruskovy texty), na jiných místech se podrobně věnuje nějakému problému a výklad doprovází mnoha citacemi, a ještě jindy mají části textu charakter „poznámek nad četbou“, jsou jakýmsi prvotním přemýšlením o tématu.

Texty Miloslava Petruska zařazené do této knížky vznikaly během dlouhého časového období – zhruba od poloviny 90. let do roku 2004, kdy se z nich autor pokusil sestavit knihu s velkým K. Ta měla být sumou jeho vědění o sociologii, proto jí někdy v žertu dával název „Co všechno vím o sociologii“. V této podobě ale kniha nikdy nevyšla – autor dospěl k přesvědčení, že o tak rozsáhlé dílo vlastně nikdo nestojí, a jako celek ji žádnému nakladatelství ani nenabídl. Některé napsané části uplatnil jinak – řada textů orientovaných k dějinám sociologie, obecné metodologii a sociologické metateorii vyšla v letech 2005–2011 v odborných časopisech, případně v kolektivních dílech. Zbyla řada nepublikovaných částí, z nichž jsme pro tuto knihu vybrali tři o Marxovi a marxismu. Společně je vydáváme proto, že tvoří určitý celek – a jako celek si je (ve svém počítači) připravil i sám autor.Vydávané texty jsou svojí formou poněkud zvláštní – je obtížné je zařadit do obvyklých škatulek. Často jde o výklad „jakoby“ pro studenty: autor stručně rekapituluje, podává výčty, jeden z textů obsahuje i schémata (jistou „pedagogickou dikcí“ se vyznačovaly téměř všechny Petruskovy texty), na jiných místech se podrobně věnuje nějakému problému a výklad doprovází mnoha citacemi, a ještě jindy mají části textu charakter „poznámek nad četbou“, jsou jakýmsi prvotním přemýšlením o tématu.

Kniha se zabývá metodologií textových analýz v kontextu sociálních věd. Tematicky pokrývá tři typy textových analýz, které se v sociálních vědách nejčastěji používají: obsahovou, diskurzní a narativní analýzu. Uspořádávající osou celé knihy je role čtenáře – člověka nebo stroje, protože žádný text nelze v sociálních vědách analyzovat bez toho, aby byl nějakým způsobem čten. V perspektivě dvojakosti lidského a strojového čtení autor vysvětluje tři výše zmíněné textově analytické přístupy a ilustruje je na konkrétních výzkumných příkladech. Kniha se zaměřuje na vybrané metody, se kterými má autor výzkumné zkušenosti. Užitečná bude všem vysokoškolsky vzdělaným odborníkům v sociálněvědním výzkumu, kteří se zabývají nebo by se chtěli zabývat sociálněvědní analýzou textů.

Kniha se zabývá metodologií textových analýz v kontextu sociálních věd. Tematicky pokrývá tři typy textových analýz, které se v sociálních vědách nejčastěji používají: obsahovou, diskurzní a narativní analýzu. Uspořádávající osou celé knihy je role čtenáře – člověka nebo stroje, protože žádný text nelze v sociálních vědách analyzovat bez toho, aby byl nějakým způsobem čten. V perspektivě dvojakosti lidského a strojového čtení autor vysvětluje tři výše zmíněné textově analytické přístupy a ilustruje je na konkrétních výzkumných příkladech. Kniha se zaměřuje na vybrané metody, se kterými má autor výzkumné zkušenosti. Užitečná bude všem vysokoškolsky vzdělaným odborníkům v sociálněvědním výzkumu, kteří se zabývají nebo by se chtěli zabývat sociálněvědní analýzou textů.

Většina esejů uveřejněných v této knize vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou v časopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné z technických důvodů je zkracovat či různě upravovat. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly.

Kniha Etnografie představuje etnografii jako komplexní metodologicko-teoretický přístup ke skutečnosti. Nabízí panorama metodologických kauz, které zvou čtenáře do výzkumnické „kuchyně“, kde se zvažují, míchají, pečou a někdy i připálí ingredience etnografického vědění. Autorky a autoři kombinují příběhy s teoretickou reflexí a v jednotlivých kapitolách pojednávají specifické „problémy“, se kterými se vyrovnávali při práci v terénu, analýze a psaní textů. Kde a kdy začíná a končí terénní výzkumu? Jak vypadá etnografický experiment? K čemu nás využívají ti, které zkoumáme? Jak vytvářet reflexivní vědění a vyhnout se přitom sebestřednosti? Kdy a proč podléháme autocenzuře? Devítičlenný autorský tým je spojen s Katedrou obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK. Kniha představuje výsledek dlouhodobých diskuzí mezi jeho členy a členkami na akademické půdě i mimo ni.

Kniha pojednává o různých aspektech života slovenských au-pair v britských rodinách – o rozhodnutí stát se au-pair, o tom, jak je člověk vnímán jako au-pair, o samotné práci au-pair a o dalších vztazích souvisejících s pobyty au-pair, o tom, jak au-pair tráví volný čas, jaké kontakty mají s domovem i mezi sebou navzájem apod. Základem knihy byl etnografický výzkum využívající standardní antropologické metody. Terénní výzkum byl proveden mezi slovenskými au-pair v oblasti Londýna a zahrnoval 50 au-pair a více jak 80 hostitelských rodin. Autorka a autor výzkumu a knihy se nezabývají formálními aspekty této placené péče, nýbrž akcentují témata důležitá pro samotné aktéry a aktérky: vztahy, které au-pair v cizím prostředí navazují, objevování hostitelské země, rozpaky, ponížení a nedorozumění v rodinách. Nahlížejí na uspořádání domácností, v níž au-pair žije, ale k níž nepatří, a v níž vykonává práci, která není doceňována. Autoři publikace experimentují s několika styly psaní. Konkrétní příběhy informátorek a informátorů kombinují s analytičtějšími kapitolami. Snaží se postihnout fenomén au-pair jako zkušenost, jako specifický zážitek i jako životní fázi. Kniha je první antropologickou knihou na téma au-pair. Je výsledkem společné práce dvou spoluautorů – Zuzany Búrikové a Daniela Millera. Poprvé vyšla anglicky v roce 2010 a vyvolala zaslouženou pozornost v akademickém i mimoakademickém prostředí. Zkušenost slovenských au-pair, kterou popisuje, je v mnoha aspektech stejná nebo podobná jako zkušenost českých a vůbec středoevropských au-pair.

Práce je výsledkem etnografického výzkumu ve školní třídě, který se zaměřoval na (re)produkci genderu v každodennosti školního kolektivu. Snaží se ji zachytit na různých úrovních: na úrovni každodenních interakcí (doing gender), v rovině diskursu a umísťování jedinců v rámci diskursu a v rovině individuálních identit a významů, které genderu připisují samy děti. Vychází z etnometodologické perspektivy a je inspirována poststrukturalistickými studiemi dětství a genderu. V analýze je gender představen jako kontinuum a rozebrán v souvislosti s dalšími kategoriemi, konkrétně věkem a etnicitou/národností. Tyto kategorie bývají často vnímány jako přirozený základ sociálních rozdílů a slouží jako legitimizace nerovností. Analýza přibližuje způsoby, jakými jsou tyto kategorie re/konstruovány a rozehrávány v sociálním poli, jak se protínají a jak se jejich souhra projevuje v chování a strategiích různých sociálních aktérů a aktérek, žáků a žákyň ve třídě. Další část analýzy je zaměřena na reprodukci genderu v diskursu, a to prostřednictvím analýzy výuky sexuální výchovy. Poslední část práce je inspirována tvrzením Valerie Walkerdine, která říká, že femininita a maskulinita jsou vlivné fikce naplněné ve fantazii, ale žité jako fakta. Techniky, k nimž patří kreslení či krátké slohové útvary, byly využity k prozkoumání toho, jakou roli hraje gender v představách dívek a chlapců o jejich vlastních životech i o světě obecně.

Pojem „aktivní stáří“ v současnosti působí jako zaklínadlo téměř všech vládních dokumentů věnujících se problematice stárnutí, stejně jako oblíbených obrazů „obdivuhodných“ seniorů. Koncept aktivního stárnutí představuje seniorský věk jako období, jež má být naplněné aktivitou ať již ve formě prodlužujícího se pohybu na trhu práce, celoživotním vzděláváním nebo sportem či dalšími nově se rozvíjejícími zájmy. Tato kniha usiluje o kritické zhodnocení tohoto konceptu a zároveň o zmapování způsobů, jakými se idea aktivního stárnutí promítá do konkrétních životních stylů českých seniorů a seniorek. Autorka mapuje diskurz aktivního stárnutí pomocí analýzy dokumentů věnovaných problematice stárnutí a především prostřednictvím tříleté etnografické studie center nabízejících volnočasové aktivy pouze pro seniory. Představuje aktivní stárnutí jako techniku biomoci. Zároveň vyzdvihuje roli aktivity jako výrazného mechanismu konstrukce normativního obrazu „dobrého stáří“, který na jednu stranu slouží seniorům jako prostředek vymezení se vůči stereotypním obrazům stárnutí, na druhé straně se ale jeho prostřednictvím konstituují nové nerovnosti založené na možnosti/ochotě „aktivně stárnout“.

Studium politiky v Latinské Americe má ve světě – a částečně i u nás – bohatou tradici. Byl to totiž vývoj v Latinské Americe, který často určoval výzkumné priority světové politologie. Latinskoamerická zkušenost mimo jiné podnítila diskuse o prezidencialismu a parlamentarismu. Stejně tak řada hypotéz týkajících se hroucení demokratických režimů, (re)demokratizace či konsolidace základních demokratických institucí byla nejprve testována na latinskoamerické zkušenosti a následně vstoupila do obecné komparativní politologie. S ohledem na to je v knize rozpracován obsáhlý teoretický rámec, který se zabývá koncepty, jako jsou stát, režim, vláda nebo populismus. Mnohé z nich jsou v české politologii analyzovány vlastně poprvé. Zatím poslední podnět výzkumu latinskoamerické politiky přinesl počátek nového tisíciletí, kdy v mnoha zemích došlo k mocenskému vzestupu levice, který často znamenal buď první skutečné střídání u moci, nebo projekt zásadní transformace politického režimu. Záměrem této publikace je charakterizovat tuto „levicovou vlnu“, vymezit, kdy jde „pouze“ o změnu vlády a kdy o změnu režimu. S ohledem na odlišnosti působení jednotlivých levicových vlád autoři navrhují jejich typologii, která pomáhá osvětlit tyto rozdíly a vymezuje tzv. radikální vlády, jež usilují o změnu režimu a jsou v tom relativně úspěšné. Těmito radikálními vládami jsou vlády Huga Cháveze ve Venezuele, Eva Moralese v Bolívii a Rafaela Correy v Ekvádoru. Jim jsou věnovány samostatné případové studie.

Téma bezdomovectví patří k těm, o nichž se poměrně často mluví, avšak hlubší zamyšlení nad ním dosud chybělo. Kniha sociologa Jana Kellera tuto mezeru objevným způsobem zaplňuje. Autor rozlišuje bezdomovectví fyzické a statusové. Fyzické bezdomovectví chápe jako poslední stadium procesu sociálního vyloučení, bezdomovectví statusové přisuzuje těm částem středních vrstev, které jsou ohroženy sociálním sestupem. Z pohledu domova a hrozby jeho ztráty postupně přibližuje problematiku komunitních studií a hnutí, podává stručné dějiny konceptu sociální exkluze a popisuje reakce sociálně vyloučených na ztrátu domova. V prostředí nových sociálních hnutí hledá autor postoje, jež vedly k rozvoji tzv. postmoderního myšlení. To charakterizuje jako poslední službu, kterou příslušníci servisní třídy prokazují systému, jenž je zbavuje jejich dřívějšího privilegovaného postavení. Rozlišuje při tom postmodernismus služebný a karnevalový, aby ukázal různé způsoby, jimiž postmoderna ve skutečnosti slouží tomu systému, který sama kritizuje. Závěr publikace je věnován analýze sociálního konstruktivismu a jeho rozlišení na několik typů podle radikálnosti, se kterou je vyzvedávána libovolnost výkladů reality.