Alena Miltová - Slon strana 13 z 19

Publikace propojuje téma moci, medicíny a zdraví, jež studuje v prostředí současného českého zdravotnictví. Případové studie, které jsou obsahem jednotlivých kapitol, se vztahují k pestré škále rozličných témat: od rození dětí k umírání a smrti, od zvládání běžné chronické nemoci k transsexualitě nejen jako k operativní změně pohlaví a přeměně těla, ale především jako k trans-formování identity, osobní i sociální. Trend medikalizace našich životů a identit je zachycen na genealogii léčení poruch nálad či erekce prostřednictvím nových léků. Kulturu našich nemocnic a její genderový rozměr ilustruje kapitola o tom, jak v pohotovostních provozech a naléhavých situacích komunikují lékaři se sestrami a jakými postupy zvládají sestry konflikty a emoční napětí. Z metodologického hlediska jsou studie zahrnuté v knize ukázkou využití a kombinování různých přístupů a metod kvalitativní povahy: diskursivní analýzy, etnometodologie či sociální dramaturgie. Máme dnes léky úplně na všechno? Jak se žije s chronickou nemocí? Je možné se jí naučit zvládat? Jakou má pro lékaře hodnotu osobní zkušenost žen trpících migrénou? Mohou být rodičovská a lékařská morálka zároveň v opozici i koexistovat v jednom společenském rámci? Kdo jsou ti, kteří dobrovolně pomáhají umírajícím, a proč to dělají? A co si z takové zkušenosti odnášejí? Co se s člověkem a v člověku děje během operativní změny pohlaví? Je lékařská profese stále maskulinní, i když je v ní více žen než mužů?

Kniha se věnuje případu koleje Středoevropské univerzity, která existovala v Praze v první polovině 90. let 20. století a u jejíhož zrodu stál americký mecenáš maďarského původu George Soros. Na základě rozhovorů s pamětníky a detailního studia dokumentů popisuje autorka počátky Středoevropské univerzity v kontextu Sorosovy filantropie ve střední Evropě a s ní spojených transnacionálních sítí a ideálů. Předčasné ukončení pražské koleje vysvětluje nedostatkem místní podpory v politických i akademických kruzích a nedostatkem kulturního a symbolického kapitálu, který by umožnil trvalejší existenci Středoevropské univerzity v Praze, školy zaměřené na sociální a humanitní vědy. Autorka pracuje s pojmem nadnárodní či transnacionální filantropie, který je v domácí i světové literatuře poměrně nový. Transnacionální filantropie není sama o sobě nová, ale globalizace světa ji posouvá do popředí, stejně jako jiné přeshraniční fenomény. Kniha je určena učitelům, badatelům a studentům sociálněvědních oborů a odborníkům z filantropického sektoru, kteří se zajímají o společenské procesy počátku 90. let v Československu, o témata filantropie a nadací, globalizace nebo o dějiny české sociologie. Jaké byly počátky a jaké konce první koleje Středoevropské univerzity v Praze? Proč Středoevropská univerzita nezůstala v Praze natrvalo? Bylo Česko pro Středoevropskou univerzitu málo „středoevropské“? Jaké otázky nastoluje a jaká pnutí vytváří transnacionální filantropie?

Kniha Ulricha Becka Riziková společnost patří k nejvýznamnějším knihám, které byly v posledních více než třiceti letech na toto téma napsány. Ovlivnila nejen řadu dalších myslitelů, ale celý způsob uvažování o tomto problému. Pro mnohé se stal Beck zosobněním zcela nového přístupu sociologie k ekologii. Jeho práce reflektují existenci mezí růstu a snaží se ukázat, jak se tato skutečnost promítá do charakteru moderní společnosti, jak je zároveň tímto charakterem spolupodmiňována a stále znovu reprodukována. Beckova koncepce rizikové společnosti ve světové sociologii zdomácněla, tím spíše, že je spjata s podnětným vstupem do probíhající debaty o skutečné povaze modernity a o celkovém smyslu procesu modernizace. Jako doslov je v knize otištěn text přednášky Ulricha Becka World Risk Society Revisited z února 2002. Ulrich Beck (19442015) byl profesorem sociologie na Mnichovské univerzitě, kde v letech 19922009 vedl Institut sociologie. Od roku 1997 současně působil na London School of Economics and Political Science. Byl rovněž významným publicistou, jehož články otiskovaly přední evropské deníky a týdeníky. Napsal řadu knih, z nichž nejznámější je právě Riziková společnost z roku 1986, která od té doby vyšla v desítkách překladů po celém světě. K jeho dalším pracím patří Gegengifte (1988), Das ganz normale Chaos der Liebe (spolu s E. Beck-Gernsheim, 1990), Politik in der Risikogesellschaft (1991), Reflexive Modernization (s A. Giddensem a S. Lashem, 1994), Schöne neue Arbeitswelt (1999), Weltrisikogesellschaft (2007), Das Deutsche Europa (2012) a mnoho dalších. V českých překladech vyšly jeho knihy Co je to globalizace? (CDK, 2007), Moc a protiváha moci v globálním věku (SLON, 2007), Vynalézání politiky (SLON, 2007), Dálková láska (spolu s E. Beck-Gernsheim, SLON, 2014) a Německá Evropa (Filosofia, 2015).

Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. V sociologii spojil Dahrendorf tuto představu s konceptem sociální role, který podrobil rozsáhlé kritice. V první kapitole knihy Jedinec a společnost sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul problematiku aktéra a sociálních rolí. Kontrastní alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie, kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola se vrací k pojmu sociální role. Toto téma bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. Jiří Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se pojmem sociální role znovu zabývat, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. V poslední kapitole se pak J. Šubrt vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna. Kritická diskuse s jejich přístupem se autorovi stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.

O institucích české demokracie toho dnes víme dost, o politických postojích občanů a způsobech jejich politického jednání systematické informace především z posledního období chybí. Ve veřejné diskusi se tradují sdílené předsudky o lhostejných a pasivních Češích, kteří jen nadávají u piva a nic nedělají, o lidech zklamaných nenaplněným příslibem roku 1989, či o současných mladých, které politika vůbec nezajímá. Nebo se nejedná o předsudky? Tato kniha by měla poskytnout odpovědi, které se opírají o dostupná data. V první části se zaměřuje na analýzu vývoje základních demokratických hodnot a postojů českých občanů od roku 1990 a ve druhé na způsoby, jakými se politicky projevují nebo, jinak řečeno, jak participují v politice. Autoři se tak snaží přispět k diskusi o povaze české demokracie a zapojení občanů do demokratického procesu. Dlouhodobá perspektiva, překračující u řady analýz více než dvě dekády, jim umožňuje pokrýt období jak před, tak po vstupu do Evropské unie, přičemž druhé období charakterizuje v postkomunistických zemích návrat nejistoty a politizace zdánlivě nezpochybnitelných základů demokracie. Jaký typ režimu preferují čeští občané a jakou demokracii chtějí? Jsou ochotni k fungování demokracie také sami přispívat? Jsou přesvědčeni o tom, že mohou politiku ovlivňovat? Nakolik se různé sociální skupiny odlišují z hlediska politické participace? Autorský tým tvoří současní a bývalí pracovníci Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., kteří dlouhodobě zkoumají postoje veřejnosti k politice a politickou participaci.

Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj. Z těchto dvou perspektiv v knize zkoumá čtyři české (československé) hrané filmy, které zobrazují události související s poválečným vysídlením německy mluvících obyvatel a následným osidlováním pohraničních oblastí. Srovnání filmů z různých období umožňuje zachytit vývoj vztahů české společnosti k otázce odsunu i proměnu významů, s nimiž byla a je tato problematická součást naší minulosti spojována.

Kniha představuje dnešní české prarodiče v kontextu současných demografických procesů spojených s tzv. stárnutím populace. Mapuje i historický vývoj role prarodičů v rámci československé/české rodiny a zabývá se vlivem rostoucí různosti rodinných forem na roli a pozici prarodičů v rodině. Současné české prarodiče autorky představují na základě analýzy kvantitativních dat (druhá vlna mezinárodního šetření SHARE zaměřeného na osoby starší 50 let) a kvalitativní analýzy více než 50 hloubkových rozhovorů s babičkami, dědečky a matkami vnoučat/dětí do deseti let. Ukazují, jaká očekávání jsou kladena na současné české prarodiče a jaké místo je jim v rámci rodinných vztahů vymezováno (a jaké místo si sami vymezují). Jakou formu péče poskytují, za jakých okolností a s jakými dopady na život vlastní i život v rodinách svých dětí. Zabývají se rovněž faktory a okolnostmi, které spoluutváří konkrétní podoby naplňování role prarodiče. Zvláštní pozornost věnují genderové dimenzi prarodičovské role a místu, jež prarodičovství zaujímá v současných idealizovaných obrazech aktivního stárnutí. Prarodičovství přitom představují jako sdílený proces ovlivněný genderovými představami o péči, na kterém participují i ostatní členové rodiny, nejen samotný prarodič a vnouče.

Sté výročí vzniku Československa podnítilo několik historiků všech generací k sepsání netradičních kritických úvah. Jejich cílem není ani herostratovsky umenšovat národní sebevědomí bouráním mýtů, ani se lacině podbízet ideologicky laděným nacionalistickým oslavám. Nejde konečně ani o to, zastínit rozbor problému záplavou událostních faktů, jak je v české historiografii stále ještě dost rozšířenou praxí. Některé z předkládaných studií zvažují, jakou hodnotu bylo a je možné z perspektivy někdejších aktérů i soudobých badatelů připisovat vzniku samostatného národního státu. Jiné se ptají, nakolik byla a je vedle ideálu hodnoty svobody brána v potaz také hmotná i nehmotná cena zaplacená za nezávislost národa. Často se říká, že republika byla nezralým projektem, resp. že obyvatelstvo nebylo zralé pro státnost, hovoří se rovněž o nepřipravenosti, nesamozřejmosti národní existence. Snadno však lze doložit, že ona kritizovaná nevyzrálost i nesamozřejmost byly typologickými charakteristikami všech téměř dvaceti národních států, které v Evropě ve 20. století vznikly jako vyústění národního hnutí. Panuje konsenzus, že mezi nimi hodnoty demokratického a relativně prosperujícího Československo rozhodně obstojí. Bylo ustavení národního státu vždy a všude výsledkem dlouholetého úsilí národní politiky? Kde hledat jeho počátky v českém případě? Přeceňujeme či nedoceňujeme hodnotu svobody národa? A co jí rozumíme? Jaký byl vzájemný vztah národního státu a nadnárodních institucí, jako jsou katolická církev či internacionalistické socialistické strany? Jak se změnilo postavení příslušníků židovské menšiny a s čím se identifikovali? Jaké perspektivy má národní stát v současné etapě globalizace? Má smysl hledat nějaké alternativy ke zrodu národního státu?

Téměř vše, co děláme, se zakládá na vědění o světě kolem nás: jak se ráno oblékáme, jak si vedeme v práci, jak jednáme s jinými lidmi to vše má základ v našem porozumění tomu, co víme o životě. Vědění může být nahlíženo jako nejpodstatnější a současně nejméně prozkoumaný rys sociálního života: o vědění uvažujeme většinou jako o technickém (vědeckém) vědění nebo jako o formálním vědění (jehož se dosahuje akademickým vzděláním). To, co víme, je v našem každodenním rutinním jednání sotva znatelné, neodhaluje to svůj status jako něčeho poznaného dokud si to nevyžádá nějaká naléhavá událost. Tato kniha se soustřeďuje zejména na sociální porozumění fenoménu vědění. Její autoři vědění znovu ustavují jako součást diskuse o tom, jak my jako individua, skupiny i moderní společnost produkujeme a reprodukujeme vědění jako základ našich životů. K vědění přistupují jako k sociálnímu jevu, a to tím, že postupně odhalují součásti a sociální uspořádání, v nichž je vědění produkováno a předáváno k použití. Shrnutě a výstižně řečeno: aktuálnost obsahu této publikace předběhla naše očekávání; objasnění forem vědění, které umožní přežití liberálně demokratických ideálů a forem jednání i vládnutí, je dnes navýsost aktuální. (Karel Müller v doslovu ke knize)

Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři menší města a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení. Jak prosazovat veřejný zájem v prostředí všeobecného nezájmu o věci veřejné? Jak jej prosazovat proti zájmům části veřejnosti? A jak prosazovat veřejný zájem, když většina občanů není schopna či ochotna veřejný zájem posoudit či zohlednit? Lze důvěryhodně vládnout v prostředí všeobecné nedůvěry? A jak vládnout odpovědně v prostředí všeobecné neodpovědnosti? Jak prosazovat liberální vládu formálních pravidel v prostředí nedůvěry k formálním pravidlům? Jak si uchovat respekt a čest ve volené funkci v prostředí všeobecného opovrhování politikou a politiky, kteří jsou stereotypně očerňováni a házeni do jednoho pytle s gaunery a šíbry?