Alena Miltová - Slon strana 2 z 21

Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři menší města a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení. Jak prosazovat veřejný zájem v prostředí všeobecného nezájmu o věci veřejné? Jak jej prosazovat proti zájmům části veřejnosti? A jak prosazovat veřejný zájem, když většina občanů není schopna či ochotna veřejný zájem posoudit či zohlednit? Lze důvěryhodně vládnout v prostředí všeobecné nedůvěry? A jak vládnout odpovědně v prostředí všeobecné neodpovědnosti? Jak prosazovat liberální vládu formálních pravidel v prostředí nedůvěry k formálním pravidlům? Jak si uchovat respekt a čest ve volené funkci v prostředí všeobecného opovrhování politikou a politiky, kteří jsou stereotypně očerňováni a házeni do jednoho pytle s gaunery a šíbry?

Téměř vše, co děláme, se zakládá na vědění o světě kolem nás: jak se ráno oblékáme, jak si vedeme v práci, jak jednáme s jinými lidmi to vše má základ v našem porozumění tomu, co víme o životě. Vědění může být nahlíženo jako nejpodstatnější a současně nejméně prozkoumaný rys sociálního života: o vědění uvažujeme většinou jako o technickém (vědeckém) vědění nebo jako o formálním vědění (jehož se dosahuje akademickým vzděláním). To, co víme, je v našem každodenním rutinním jednání sotva znatelné, neodhaluje to svůj status jako něčeho poznaného dokud si to nevyžádá nějaká naléhavá událost. Tato kniha se soustřeďuje zejména na sociální porozumění fenoménu vědění. Její autoři vědění znovu ustavují jako součást diskuse o tom, jak my jako individua, skupiny i moderní společnost produkujeme a reprodukujeme vědění jako základ našich životů. K vědění přistupují jako k sociálnímu jevu, a to tím, že postupně odhalují součásti a sociální uspořádání, v nichž je vědění produkováno a předáváno k použití. Shrnutě a výstižně řečeno: aktuálnost obsahu této publikace předběhla naše očekávání; objasnění forem vědění, které umožní přežití liberálně demokratických ideálů a forem jednání i vládnutí, je dnes navýsost aktuální. (Karel Müller v doslovu ke knize)

Sté výročí vzniku Československa podnítilo několik historiků všech generací k sepsání netradičních kritických úvah. Jejich cílem není ani herostratovsky umenšovat národní sebevědomí bouráním mýtů, ani se lacině podbízet ideologicky laděným nacionalistickým oslavám. Nejde konečně ani o to, zastínit rozbor problému záplavou událostních faktů, jak je v české historiografii stále ještě dost rozšířenou praxí. Některé z předkládaných studií zvažují, jakou hodnotu bylo a je možné z perspektivy někdejších aktérů i soudobých badatelů připisovat vzniku samostatného národního státu. Jiné se ptají, nakolik byla a je vedle ideálu hodnoty svobody brána v potaz také hmotná i nehmotná cena zaplacená za nezávislost národa. Často se říká, že republika byla nezralým projektem, resp. že obyvatelstvo nebylo zralé pro státnost, hovoří se rovněž o nepřipravenosti, nesamozřejmosti národní existence. Snadno však lze doložit, že ona kritizovaná nevyzrálost i nesamozřejmost byly typologickými charakteristikami všech téměř dvaceti národních států, které v Evropě ve 20. století vznikly jako vyústění národního hnutí. Panuje konsenzus, že mezi nimi hodnoty demokratického a relativně prosperujícího Československo rozhodně obstojí. Bylo ustavení národního státu vždy a všude výsledkem dlouholetého úsilí národní politiky? Kde hledat jeho počátky v českém případě? Přeceňujeme či nedoceňujeme hodnotu svobody národa? A co jí rozumíme? Jaký byl vzájemný vztah národního státu a nadnárodních institucí, jako jsou katolická církev či internacionalistické socialistické strany? Jak se změnilo postavení příslušníků židovské menšiny a s čím se identifikovali? Jaké perspektivy má národní stát v současné etapě globalizace? Má smysl hledat nějaké alternativy ke zrodu národního státu?

Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj. Z těchto dvou perspektiv v knize zkoumá čtyři české (československé) hrané filmy, které zobrazují události související s poválečným vysídlením německy mluvících obyvatel a následným osidlováním pohraničních oblastí. Srovnání filmů z různých období umožňuje zachytit vývoj vztahů české společnosti k otázce odsunu i proměnu významů, s nimiž byla a je tato problematická součást naší minulosti spojována.

Kniha představuje dnešní české prarodiče v kontextu současných demografických procesů spojených s tzv. stárnutím populace. Mapuje i historický vývoj role prarodičů v rámci československé/české rodiny a zabývá se vlivem rostoucí různosti rodinných forem na roli a pozici prarodičů v rodině. Současné české prarodiče autorky představují na základě analýzy kvantitativních dat (druhá vlna mezinárodního šetření SHARE zaměřeného na osoby starší 50 let) a kvalitativní analýzy více než 50 hloubkových rozhovorů s babičkami, dědečky a matkami vnoučat/dětí do deseti let. Ukazují, jaká očekávání jsou kladena na současné české prarodiče a jaké místo je jim v rámci rodinných vztahů vymezováno (a jaké místo si sami vymezují). Jakou formu péče poskytují, za jakých okolností a s jakými dopady na život vlastní i život v rodinách svých dětí. Zabývají se rovněž faktory a okolnostmi, které spoluutváří konkrétní podoby naplňování role prarodiče. Zvláštní pozornost věnují genderové dimenzi prarodičovské role a místu, jež prarodičovství zaujímá v současných idealizovaných obrazech aktivního stárnutí. Prarodičovství přitom představují jako sdílený proces ovlivněný genderovými představami o péči, na kterém participují i ostatní členové rodiny, nejen samotný prarodič a vnouče.

Kniha představuje dnešní české prarodiče v kontextu současných demografických procesů spojených s tzv. stárnutím populace. Mapuje i historický vývoj role prarodičů v rámci československé/české rodiny a zabývá se vlivem rostoucí různosti rodinných forem na roli a pozici prarodičů v rodině. Současné české prarodiče autorky představují na základě analýzy kvantitativních dat (druhá vlna mezinárodního šetření SHARE zaměřeného na osoby starší 50 let) a kvalitativní analýzy více než 50 hloubkových rozhovorů s babičkami, dědečky a matkami vnoučat/dětí do deseti let. Ukazují, jaká očekávání jsou kladena na současné české prarodiče a jaké místo je jim v rámci rodinných vztahů vymezováno (a jaké místo si sami vymezují). Jakou formu péče poskytují, za jakých okolností a s jakými dopady na život vlastní i život v rodinách svých dětí. Zabývají se rovněž faktory a okolnostmi, které spoluutváří konkrétní podoby naplňování role prarodiče. Zvláštní pozornost věnují genderové dimenzi prarodičovské role a místu, jež prarodičovství zaujímá v současných idealizovaných obrazech aktivního stárnutí. Prarodičovství přitom představují jako sdílený proces ovlivněný genderovými představami o péči, na kterém participují i ostatní členové rodiny, nejen samotný prarodič a vnouče.

Autorka analyzuje označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru: táže se, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit. Chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe jazykových normativů nezbytná. V rámci analýz řeší autorka následující otázky: Jak se v češtině označují ženy a jak to souvisí s jejich společenským statusem, s hierarchiemi pohlaví, sexuálním obtěžováním, domácím násilím? Jak v jazyce přežívají tzv. tradiční obrazy ženství? Jak se na jazykovém obrazu světa podílí zahrnování žen pod genericky míněné maskulinum a jak se to odráží na jazykové kreativitě mluvčích? Jak se projevuje konceptualizace genderu a v čí prospěch se koncepty uplatňují? Čím se vyznačuje patriarchalistická kolonizace jazyka a jazykové zpředmětňování žen? Kdo v češtině reguluje zacházení se jmény a příjmeními? Mají se přechylovat ženská příjmení? Jak se jména stávají stigmatem hierarchií a odlišnosti? Jsou rodově neutrální jména vyhrazena pouze translidem? Je rodově vyvážené vyjadřování v češtině možné a smysluplné? Do jaké míry jde o problém jazykového systému či úzu? Co a jak lze ve vyjadřovací praxi změnit? Jaké je místo lingvistiky genderu a sexuálních identit v české jazykovědě? Proč chybí dvě výzkumné generace, co zdržuje výzkum a jak lze tento stav řešit?

O institucích české demokracie toho dnes víme dost, o politických postojích občanů a způsobech jejich politického jednání systematické informace především z posledního období chybí. Ve veřejné diskusi se tradují sdílené předsudky o lhostejných a pasivních Češích, kteří jen nadávají u piva a nic nedělají, o lidech zklamaných nenaplněným příslibem roku 1989, či o současných mladých, které politika vůbec nezajímá. Nebo se nejedná o předsudky? Tato kniha by měla poskytnout odpovědi, které se opírají o dostupná data. V první části se zaměřuje na analýzu vývoje základních demokratických hodnot a postojů českých občanů od roku 1990 a ve druhé na způsoby, jakými se politicky projevují nebo, jinak řečeno, jak participují v politice. Autoři se tak snaží přispět k diskusi o povaze české demokracie a zapojení občanů do demokratického procesu. Dlouhodobá perspektiva, překračující u řady analýz více než dvě dekády, jim umožňuje pokrýt období jak před, tak po vstupu do Evropské unie, přičemž druhé období charakterizuje v postkomunistických zemích návrat nejistoty a politizace zdánlivě nezpochybnitelných základů demokracie. Jaký typ režimu preferují čeští občané a jakou demokracii chtějí? Jsou ochotni k fungování demokracie také sami přispívat? Jsou přesvědčeni o tom, že mohou politiku ovlivňovat? Nakolik se různé sociální skupiny odlišují z hlediska politické participace? Autorský tým tvoří současní a bývalí pracovníci Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i., kteří dlouhodobě zkoumají postoje veřejnosti k politice a politickou participaci.

Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. V sociologii spojil Dahrendorf tuto představu s konceptem sociální role, který podrobil rozsáhlé kritice. V první kapitole knihy Jedinec a společnost sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul problematiku aktéra a sociálních rolí. Kontrastní alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie, kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola se vrací k pojmu sociální role. Toto téma bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. Jiří Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se pojmem sociální role znovu zabývat, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. V poslední kapitole se pak J. Šubrt vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna. Kritická diskuse s jejich přístupem se autorovi stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí.

Paměť míst je pamětí, která patří spíše světu, jehož jsme součástí, než nám. Souběžně je však paměť míst neoddělitelná od lidské odhodlanosti prolomit ticho této uzavřenosti, je jakýmsi důkazem naslouchání hlasům přicházejícím z minulosti. Autor zdůrazňuje, že tato lidská odhodlanost interpretovat stopy minulosti je součástí našeho údělu rozumět světu. Každému vědeckému hledání objektivních významů ruin a zkamenělin předcházejí každodenní, před-vědecké prožitky lidí, v nichž stopy minulosti získávají význam. Kniha nabízí myšlenkovou cestu, jejímž prostřednictvím lze porozumět obrazu vykořeněnosti dnešního člověka prostřednictvím interpretace našich sdílených smyslových prožitků pobývání na určitých místech. Autor vede polemiku s mentalistickým pojetím sociální reality a klade při tom důraz na provázanost tělesnosti a vědomí. Tělesné prožívání světa je podle něj neoddělitelně spjaté s dějinností lidské existence a určitými místy, v nichž člověk pobývá.

Změna klimatu není problém, kterým by se měla společnost vážněji zabývat, tvrdí lidé jako Václav Klaus, Ivan Brezina nebo Luboš Motl. Považují jej za nafouknutou bublinu, která má vědcům a ekologickým aktivistům zajistit přísun tučných grantů a dotací. Kdo jsou čeští klimaskeptici a jaké strategie využívají k prosazování této své vize? Kniha Oteplí se a bude líp je první sociologickou studií aktivní české klimaskepse. Hlavní část tvoří kvalitativní výzkum odporu vůči environmentalismu a hlavnímu proudu klimatologie. Vychází z řady rozhovorů s českými klimaskeptiky, klimatology i představiteli nevládních organizací, provedených v letech 20112014. Hlavním zjištěním je poznatek, že aktivní česká klimaskepse prošla mezi lety 20072014 obdobími měnící se intenzity a dynamiky. Nejsilnější byla v letech 20072008, kdy její organizační platformou byly think tanky s tržním přístupem k životnímu prostředí a pod patronací prezidenta Václava Klause v Praze vystupovaly nejvýznamnější postavy zahraniční klimaskepse. Zhruba od roku 2011 však klima ustoupilo z agendy pravicových think tanků a rozptýlilo se mezi vícero menších sdružení, výrazných jednotlivců a do virtuálního prostoru.

Kniha se věnuje případu koleje Středoevropské univerzity, která existovala v Praze v první polovině 90. let 20. století a u jejíhož zrodu stál americký mecenáš maďarského původu George Soros. Na základě rozhovorů s pamětníky a detailního studia dokumentů popisuje autorka počátky Středoevropské univerzity v kontextu Sorosovy filantropie ve střední Evropě a s ní spojených transnacionálních sítí a ideálů. Předčasné ukončení pražské koleje vysvětluje nedostatkem místní podpory v politických i akademických kruzích a nedostatkem kulturního a symbolického kapitálu, který by umožnil trvalejší existenci Středoevropské univerzity v Praze, školy zaměřené na sociální a humanitní vědy. Autorka pracuje s pojmem nadnárodní či transnacionální filantropie, který je v domácí i světové literatuře poměrně nový. Transnacionální filantropie není sama o sobě nová, ale globalizace světa ji posouvá do popředí, stejně jako jiné přeshraniční fenomény. Kniha je určena učitelům, badatelům a studentům sociálněvědních oborů a odborníkům z filantropického sektoru, kteří se zajímají o společenské procesy počátku 90. let v Československu, o témata filantropie a nadací, globalizace nebo o dějiny české sociologie. Jaké byly počátky a jaké konce první koleje Středoevropské univerzity v Praze? Proč Středoevropská univerzita nezůstala v Praze natrvalo? Bylo Česko pro Středoevropskou univerzitu málo „středoevropské“? Jaké otázky nastoluje a jaká pnutí vytváří transnacionální filantropie?

Publikace propojuje téma moci, medicíny a zdraví, jež studuje v prostředí současného českého zdravotnictví. Případové studie, které jsou obsahem jednotlivých kapitol, se vztahují k pestré škále rozličných témat: od rození dětí k umírání a smrti, od zvládání běžné chronické nemoci k transsexualitě nejen jako k operativní změně pohlaví a přeměně těla, ale především jako k trans-formování identity, osobní i sociální. Trend medikalizace našich životů a identit je zachycen na genealogii léčení poruch nálad či erekce prostřednictvím nových léků. Kulturu našich nemocnic a její genderový rozměr ilustruje kapitola o tom, jak v pohotovostních provozech a naléhavých situacích komunikují lékaři se sestrami a jakými postupy zvládají sestry konflikty a emoční napětí. Z metodologického hlediska jsou studie zahrnuté v knize ukázkou využití a kombinování různých přístupů a metod kvalitativní povahy: diskursivní analýzy, etnometodologie či sociální dramaturgie. Máme dnes léky úplně na všechno? Jak se žije s chronickou nemocí? Je možné se jí naučit zvládat? Jakou má pro lékaře hodnotu osobní zkušenost žen trpících migrénou? Mohou být rodičovská a lékařská morálka zároveň v opozici i koexistovat v jednom společenském rámci? Kdo jsou ti, kteří dobrovolně pomáhají umírajícím, a proč to dělají? A co si z takové zkušenosti odnášejí? Co se s člověkem a v člověku děje během operativní změny pohlaví? Je lékařská profese stále maskulinní, i když je v ní více žen než mužů?

Kniha analyzuje současné významné téma rizikové společnosti a jejího globálního ohrožení. Navazuje přitom na dílo proslulého autora Ulricha Becka, podle kterého se dosavadní společnost dostala do rizikového stadia svého vývoje. Společnost v současné fázi svého vývoje se ocitá v bodě zlomu. Rizika vyvstávají v daleko větší míře než dřív jak v osobním životě člověka, tak i na makrorovině ve společenské, ekonomické, environmentální či vojenské oblasti. V této souvislosti vystává potřeba řešit nejen rizika v jednotlivých zemích, ale také civilizační problémy, sociální nespravedlnost, válečná ohrožení či ekologické problémy v globálním měřítku. Současné změny přinášejí podle Becka zásadní metamorfózu světa. Jednotlivé příspěvky autorů a autorek – Jana Kellera, Jiřího Loudína, Martina Kopeckého, Jiřího Šubrta, Olega Suši, Marka Hrubce, Františka Škvrndy, Břetislava Horyny, Richarda Sťahela, Elisabeth Beck-Gernsheim, Zuzany Uhde, Marka Skovajsy, Petry Guasti, Lucie Cviklové a Ladislava Hohoše – jsou seřazeny do tří tematických oddílů: Dilemata rizikové společnosti, Globální konflikty a Kosmopolitní a evropské výzvy. Kniha je zakončena rozhovorem Břetislava Horyny s Ulrichem Beckem.

Tato kniha se snaží postihnout politické dopady kritického zadlužení malých obcí v České republice. Autor upozorňuje na možné příčiny a podmínky, které mohou v důsledku zadlužení vést až k potenciálnímu zhroucení malých obcí. Vychází z empirické studie tří malých kriticky zadlužených obcí Karlovarského kraje (Bublavy, Nebanic a Pramenů). Pracuje rovněž s daty, která získal na základě dotazování starostek a starostů Karlovarského kraje. Právě malé obce mohou být kvůli svým finančním možnostem zranitelné, protože hospodaří s nízkými příjmy a jsou tudíž nuceny financovat obecní rozvoj z cizích zdrojů. V případě nákladných a chybných investic mohou pak obecní dluhy nabýt kritických hodnot, které místní samosprávy nejsou schopny splácet, a na obce bývá uvalena exekuce. Kritické zadlužení negativně ovlivňuje jak rozsah poskytování veřejných služeb občanům, tak podobu místní demokracie.

Kniha analyzuje vývoj českého alterglobalizačního a protiválečného aktivismu mezi lety 2002 a 2009. Zaměřuje se především na období útlumu tohoto hnutí a jeho transformaci na alterglobalizační subkulturu na straně jedné a na součást „protiradarové“ koalice na straně druhé. Konkrétně se snaží odpovědět na tyto otázky: Jaké procesy nebo mechanismy byly součástí interakce mezi českým alterglobalizačním a protiválečným aktivismem? Jaký byl dopad této interakce na spolupráci a kolektivní identitu alterglobalizačních skupin a organizací? Došlo současně se změnou protestních aktivit a partnerů rovněž ke změně jejich sdílené kolektivní identity? Studie má rovněž obecnější ambici představit současné přístupy ke studiu sociálních hnutí. Zde se autor snaží předložit odpovědi na otázky týkající se vztahu mezi kolektivní identitou a strategiemi koordinace zdrojů českého alterglobalizačního aktivismu, charakteru tohoto vztahu v různých tematických polích kolektivního jednání a v neposlední řadě jeho proměn v čase.