Šulc-Švarc strana 23 z 40

Iva Lecká si pro svoji knihu vybrala příběh opuštěných manželek. Kateřina je rozvedená a má syna Milana. Dana je na tom stejně a má dvojčata Agátu a Beátu. Třetí Jana žije po rozvodu s dcerou Eliškou. Všechny tři mají společné to, že byly manželkami Milana a musejí samy vychovávat jeho děti. Jejich tchyně se na rozdíl od Milana nepřestala s bývalými snachami stýkat a je dokonce jejich přítelkyní. Tento nevídaný úkaz se dá vysvětlit tím, že Květa je bohatá a snachy jí nelezou na nervy. Její manžel geolog byl podobný samorost jako Milan, ale s Květou se nerozvedl. Na prospektorské výpravě se ztratil a byl prohlášen za mrtvého. Květě náhle spadlo do klína obrovské jmění v akciích ropných společností, a když Milan dosáhl plnoletosti, stal se multimilionářem i on. Květa svého syna hlídá, aby peníze nepromrhal v bláznivém podnikání, radí mu a pomáhá, ale v roli milence a rozsévače ho uhlídat nemůže. Milan se nechtěl ženit, ale musel. A když se mu narodil potomek, zodpovědně se rozvedl. V jeho životě už byla další žena, kterou právě šíleně miloval, a proto ji přivedl do jiného stavu. Květa dbá na to, aby její snachy a vnoučata dostávaly vysoké alimenty, ale přesto má hrůzu, jak vše dopadne, protože Milan bude v sňatkové šňůře pokračovat. A že ho nikdo nezastaví, tím si je jistá, protože má geny po svém otci. Milan je mužný, pro ženy přitažlivý, navíc inteligentní, zábavný a citlivý až do chvíle, než se ozvou potomci. Pohár trpělivosti Milanových bývalých manželek přetekl, když přivedl do jiného stavu studentku Evu, která je sestřenicí Jany. Teď už musí přijít trest. Domluví se s tchyní Květou, že společně s ní vyrazí na dovolenou a všechny děti nechají Milanovi na krku. Samozřejmě že plán se jim částečně vymkne z rukou a další humorné zápletky a gagy jsou toho důkazem. Lecká jimi hýří ještě víc než ve svých předchozích knihách a překvapí i postřehy o dnešních manželstvích a ambicích moderních žen. Jako v každém povedeném románu s nadsázkou to s žádnou postavou nedopadne špatně, ale jak román skončí a kolik překvapení se na závěr vyrojí, čtenářům prozrazovat nebudeme, protože to je to pravé koření Dámské jízdy s Milanem.

Kniha anekdoticky napsaných příběhů od okresního soudu ve Stříbře, kde autor na konci padesátých let jako předseda senátu pro právo civilní zažil absurdity udělování socialistické spravedlnosti v občanskoprávních sporech a po těchto peprných a někdy i mrazivých zkušenostech za tři roky emigroval.Knihu o svém působení v československé justici napsal Ota Ulč původně anglicky pod názvem The Judge in a Communist State. Vyprávěl v ní o civilních kauzách, které soudil na konci padesátých let u okresního soudu ve Stříbře. Přítel Josef Škvorecký ho vybídl, aby o tom napsal česky, se zaměřením na českého čtenáře, kterému nemusí vysvětlovat význam písmen JZD nebo pojmy jako výjezdní doložka, devizový příslib apod. Výsledkem nápadu Josefa Škvoreckého je kniha Malá doznání okresního soudce. U svého soudu Ota Ulč nezažil žádné hrdelní politické procesy, ale politická kritéria doby pronikala i do občanskoprávních sporů o vlastnictví slepic a králíků, do rozvodových řízení i dědických sporů. Soudcovská židle pro něj nebyla zvlášť pohodlná a vyvolávala spíš mrazivé pocity. Nicméně jiní majitelé talárů si nezoufali nad svým osudem. Vždyť v pětadvaceti letech se třeba mohli postarat o uvěznění vlastní tchyně a takový pocit může tolik potěšit, že nezbude na slzu soucitu pro třídního nepřítele. Ota Ulč není pokrytec, aby předstíral, že se mohl od absurdní justiční praxe izolovat, a tak ho každý další soudní případ, ve kterém vystupoval jako švejkovský antihrdina justičního systému, přibližoval k rozhodnutí emigrovat.

Kniha anekdoticky napsaných příběhů od okresního soudu ve Stříbře, kde autor na konci padesátých let jako předseda senátu pro právo civilní zažil absurdity udělování socialistické spravedlnosti v občanskoprávních sporech a po těchto peprných a někdy i mrazivých zkušenostech za tři roky emigroval.Knihu o svém působení v československé justici napsal Ota Ulč původně anglicky pod názvem The Judge in a Communist State. Vyprávěl v ní o civilních kauzách, které soudil na konci padesátých let u okresního soudu ve Stříbře. Přítel Josef Škvorecký ho vybídl, aby o tom napsal česky, se zaměřením na českého čtenáře, kterému nemusí vysvětlovat význam písmen JZD nebo pojmy jako výjezdní doložka, devizový příslib apod. Výsledkem nápadu Josefa Škvoreckého je kniha Malá doznání okresního soudce. U svého soudu Ota Ulč nezažil žádné hrdelní politické procesy, ale politická kritéria doby pronikala i do občanskoprávních sporů o vlastnictví slepic a králíků, do rozvodových řízení i dědických sporů. Soudcovská židle pro něj nebyla zvlášť pohodlná a vyvolávala spíš mrazivé pocity. Nicméně jiní majitelé talárů si nezoufali nad svým osudem. Vždyť v pětadvaceti letech se třeba mohli postarat o uvěznění vlastní tchyně a takový pocit může tolik potěšit, že nezbude na slzu soucitu pro třídního nepřítele. Ota Ulč není pokrytec, aby předstíral, že se mohl od absurdní justiční praxe izolovat, a tak ho každý další soudní případ, ve kterém vystupoval jako švejkovský antihrdina justičního systému, přibližoval k rozhodnutí emigrovat.

Román o jedné z nejzajímavějších ženských postav českých dějin na počátku 14. století. Dvakrát usedla Richenza na český trůn a dvakrát jako vdova odmítla odejít do kláštera. Sama pro sebe si vybrala svého třetího krále, který naplnil její hladové srdce láskou. Královna Richenza, podle tradice známá jako Eliška Rejčka, je jednou z nejzajímavějších ženských postav českých dějin na počátku 14. století. V patnácti letech se stala druhou manželkou českého a polského krále Václava II. Jeho náhlá smrt způsobila Richenze nejen hluboký zármutek, ale vystavila ji také otevřenému nepřátelství Přemysloven. Před nepřízní manželovy rodiny se po zavraždění mladého krále Václava III. zachránila dalším sňatkem do královského lože s Rudolfem Habsburským. Ale toto druhé manželství bylo ještě kratší a netrvalo ani rok. Rozpoutal se nový boj o opuštěný přemyslovský trůn a Richenzu mohl spasit jen krkolomný útěk s milencem z habsburského rodu. Zlý osud jí nakonec ukázal vlídnou tvář, když po jejím boku vytrval první muž království, pan Jindřich z Lipé. Mít ke dvěma manželům ještě dva milence nebylo ve zbožném středověku běžné. Navíc se od královské vdovy očekávalo, že se uchýlí do kláštera, troufla si však vzdorovat předsudkům. Kupodivu její vzrušující život zaznamenaly mnohé klášterní kroniky a kronikáři se dodnes přou, zdali byla víc pomlouvána, či milována.

V románu prožijí čtenáři s vypravěčkou Elou a jejími dvěma skotskými teriéry Andrýskem a Ronánkem řadu humorných dobrodružství, které hned v úvodu odstartuje manžel Ely návrhem na rozvod. Nečekané maléry, průšvihy a katastrofy, které život přináší, se líbí především Ronánkovi, jenž si díky své imunitě vůči jakékoli výchově vysloužil přezdívku Malinkatý kretén. Rozmanité příhody této trojice i dalších postav, které spojuje typický vypravěčský humor Zdeny Frýbové, však dávají Ronánkovi za pravdu v tom, že i po rozvodu může být život báječný a vzrušující.

Básnická kniha Jiřího Žáčka je lyrickou zpovědí ze začátku 21. století. Myslete hlavou i srdcem. Básníci by měli co nejméně psát o sobě a co nejvíce o druhých. Vždyť narcisů pobíhá po světě víc než dost. Nebýt zahleděný do vlastního nitra dává básníkům právo na život i ve světě, kde je poezie ohrožený druh. Rodíme se do celoplanetárního blázince. Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi úspěšně utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili. Svět by mohl být báječným místem k narození, ale rodí se do něj příliš mnoho kazisvětů. Lidem se nechce přemýšlet, proto se z poezie stal ohrožený druh. A nejen z poezie. Filozofy nahradili ekonomové, největší míroví experti jsou generálové, o lásce nás poučují sexuologové a místo poezie máme reklamní slogany. O tom všem vypovídají verše básnické knihy Třetí poločas.

Román Lužanská mše I Vita brevis o životě Josefa Hlávky, vynikajícího architekta, mecenáše, zakladatele a prvního prezidenta České akademie věd. V psychologicky citlivém vyprávění se Valja Stýblová soustředila na začátek Hlávkovy životní dráhy, kdy se velmi mladý prosadil mezi významné evropské architekty a podnikal dobrodružné cesty za poznáním i kvůli realizaci vlastních projektů do Itálie, západní Evropy a na západní Ukrajinu, kde postavil monumentální sídlo metropolity východní církve v Černovcích. Z toho důvodu také dlouho odkládal svatbu s Marinkou Čermákovou, jako by se obával, že velká láska ho odvede od velké architektury. Hlávka měl hluboký, až osudový vztah k matce. Ona nikdy nezapochybovala o jeho talentu a dodávala mu vždy odvahu ke smělým plánům, které by se mohly zdát až megalomanské, kdyby je Hlávka v neuvěřitelně krátkém čase neuskutečnil. Možná se mu to podařilo i proto, že vzdělaný a moudrý otec ho svou ironickou kritikou naučil pochybovat a hledat realističtější cestu k uměleckému rozletu. Právě otec mu připomínal ono latinské ars longa, ale vita brevis. Umění je věčné, ale život krátký.

V třetím dílu Lužanské mše III Musis amicus se Hlávka ocitne na obtížné životní křižovatce, kdy musí bojovat s ochrnutím. Přesto se snaží splnit své závazky z invalidního vozíku, léčí se nejdřív doma, pak v Itálii a ve francouzském Mentonu. Po devíti letech se mu podaří chorobu překonat, už se pohybuje jenom s holí. S manželkou založí nadaci na podporu české vědy a kultury. V tu dobu přijde další rána. Jeho milovaná žena Marinka zemře na tuberkulózu. Zdá se mu, že pro něj život skončil, ale znovu pozvedne hlavu. Nejprve uvažoval o tom, že prodá Lužany, zájem o ně měl sám císař jako o sídlo pro korunního prince. Hlávka se však rozhodne zámek přestavět, aby sem mohl zvát umělce a vědce a umožnit jim klidnou tvorbu a práci. Vybuduje na památku manželky zámeckou kapli, kde zazní poprvé Lužanská mše, kterou složil jeho přítel Antonín Dvořák. Valja Stýblová se znalostí neurologa odhaluje příčiny nejasné Hlávkovy choroby a proces jeho vyléčení a opět nám otevírá nitro výjimečného muže, jenž jednal na první pohled podivínsky, ale každý svůj projekt domyslel a uskutečnil, jak dokázal založením České akademie věd a nadace, která funguje z jeho peněz dodnes.

V druhé knize životopisného románu Lužanská mše II Ars longa o vynikajícím architektovi a největším českém mecenáši Josefu Hlávkovi se Valja Stýblová soustředila na období jeho neuvěřitelné stavitelské činnosti, kdy patřil k nejžádanějším architektům a stavitelům a k zvládnutí tak velkého počtu staveb by mu nemělo stačit ani sedm životů.Za projekt rezidence metropolity v Černovcích, s katedrálou, klášterem, synodní budovou a seminářem, s nádherným arménským chrámem obdržel v roce 1867 cenu na Světové výstavě v Paříži, právě když dokončoval vídeňskou Dvorní operu. Jeho stavební podnik přijal během deseti let sto čtyřicet zakázek, navrhoval a stavěl zejména ve Vídni kostely, obchodní i obytné domy, palác arciknížete Viléma, projektoval pražskou porodnici, která svému účelu slouží dodnes, a všechnu práci v tak krátkém čase zázračně zvládal. Byl zvláštní člověk - vnímavý umělec a současně schopný podnikatel. Oženil se s dávnou láskou Marinkou, žil ve Vídni, dostal se do nejvyšší společnosti, jeho jmění narostlo tak úžasně, že byl zajištěn do konce života a v Lužanech koupil pro matku panství se zámkem. Na vrcholu úspěchu se ale cítil unavený vším, co dokázal, jako by ztratil kořeny, ze kterých vyrostl, a tehdy v něm dozrálo rozhodnutí vrátit se do Čech. Měl být jmenován profesorem na vysokém učení v Praze. Při té příležitosti navštívil J. E. Purkyně, největšího tehdejšího českého vědce, který se stejně jako Hlávka zabýval myšlenkou založení České akademie věd. Nečekaná a záhadná nemoc mu to však nadlouho znemožnila.

V třetím dílu Lužanské mše III Musis amicus se Hlávka ocitne na obtížné životní křižovatce, kdy musí bojovat s ochrnutím. Přesto se snaží splnit své závazky z invalidního vozíku, léčí se nejdřív doma, pak v Itálii a ve francouzském Mentonu. Po devíti letech se mu podaří chorobu překonat, už se pohybuje jenom s holí. S manželkou založí nadaci na podporu české vědy a kultury. V tu dobu přijde další rána. Jeho milovaná žena Marinka zemře na tuberkulózu. Zdá se mu, že pro něj život skončil, ale znovu pozvedne hlavu. Nejprve uvažoval o tom, že prodá Lužany, zájem o ně měl sám císař jako o sídlo pro korunního prince. Hlávka se však rozhodne zámek přestavět, aby sem mohl zvát umělce a vědce a umožnit jim klidnou tvorbu a práci. Vybuduje na památku manželky zámeckou kapli, kde zazní poprvé Lužanská mše, kterou složil jeho přítel Antonín Dvořák. Valja Stýblová se znalostí neurologa odhaluje příčiny nejasné Hlávkovy choroby a proces jeho vyléčení a opět nám otevírá nitro výjimečného muže, jenž jednal na první pohled podivínsky, ale každý svůj projekt domyslel a uskutečnil, jak dokázal založením České akademie věd a nadace, která funguje z jeho peněz dodnes.

Román Lužanská mše I Vita brevis o životě Josefa Hlávky, vynikajícího architekta, mecenáše, zakladatele a prvního prezidenta České akademie věd. V psychologicky citlivém vyprávění se Valja Stýblová soustředila na začátek Hlávkovy životní dráhy, kdy se velmi mladý prosadil mezi významné evropské architekty a podnikal dobrodružné cesty za poznáním i kvůli realizaci vlastních projektů do Itálie, západní Evropy a na západní Ukrajinu, kde postavil monumentální sídlo metropolity východní církve v Černovcích. Z toho důvodu také dlouho odkládal svatbu s Marinkou Čermákovou, jako by se obával, že velká láska ho odvede od velké architektury. Hlávka měl hluboký, až osudový vztah k matce. Ona nikdy nezapochybovala o jeho talentu a dodávala mu vždy odvahu ke smělým plánům, které by se mohly zdát až megalomanské, kdyby je Hlávka v neuvěřitelně krátkém čase neuskutečnil. Možná se mu to podařilo i proto, že vzdělaný a moudrý otec ho svou ironickou kritikou naučil pochybovat a hledat realističtější cestu k uměleckému rozletu. Právě otec mu připomínal ono latinské ars longa, ale vita brevis. Umění je věčné, ale život krátký.

KRONIKA KATŮ MYDLÁŘŮ zaznamenává ve třech knihách Meč magistra medicíny, Kati ve službách císařů a Katova vinice, které vycházejí poprvé společně, výjimečný příběh vzdělance, lékaře a popravčího mistra Jana Mydláře a všechny důležité historické události v Praze a Evropě za vlády císaře Rudolfa II. a během třicetileté války, jejímž aktérem se stal Mydlář jako vykonavatel staroměstské exekuce nad 27 českými pány.

KRONIKA KATŮ MYDLÁŘŮ zaznamenává ve třech knihách Meč magistra medicíny, Kati ve službách císařů a Katova vinice, které vycházejí poprvé společně, výjimečný příběh vzdělance, lékaře a popravčího mistra Jana Mydláře a všechny důležité historické události v Praze a Evropě za vlády císaře Rudolfa II. a během třicetileté války, jejímž aktérem se stal Mydlář jako vykonavatel staroměstské exekuce nad 27 českými pány.

V třetím dílu Lužanské mše III Musis amicus se Hlávka ocitne na obtížné životní křižovatce, kdy musí bojovat s ochrnutím. Přesto se snaží splnit své závazky z invalidního vozíku, léčí se nejdřív doma, pak v Itálii a ve francouzském Mentonu. Po devíti letech se mu podaří chorobu překonat, už se pohybuje jenom s holí. S manželkou založí nadaci na podporu české vědy a kultury. V tu dobu přijde další rána. Jeho milovaná žena Marinka zemře na tuberkulózu. Zdá se mu, že pro něj život skončil, ale znovu pozvedne hlavu. Nejprve uvažoval o tom, že prodá Lužany, zájem o ně měl sám císař jako o sídlo pro korunního prince. Hlávka se však rozhodne zámek přestavět, aby sem mohl zvát umělce a vědce a umožnit jim klidnou tvorbu a práci. Vybuduje na památku manželky zámeckou kapli, kde zazní poprvé Lužanská mše, kterou složil jeho přítel Antonín Dvořák. Valja Stýblová se znalostí neurologa odhaluje příčiny nejasné Hlávkovy choroby a proces jeho vyléčení a opět nám otevírá nitro výjimečného muže, jenž jednal na první pohled podivínsky, ale každý svůj projekt domyslel a uskutečnil, jak dokázal založením České akademie věd a nadace, která funguje z jeho peněz dodnes.

V druhé knize životopisného románu Lužanská mše II Ars longa o vynikajícím architektovi a největším českém mecenáši Josefu Hlávkovi se Valja Stýblová soustředila na období jeho neuvěřitelné stavitelské činnosti, kdy patřil k nejžádanějším architektům a stavitelům a k zvládnutí tak velkého počtu staveb by mu nemělo stačit ani sedm životů.Za projekt rezidence metropolity v Černovcích, s katedrálou, klášterem, synodní budovou a seminářem, s nádherným arménským chrámem obdržel v roce 1867 cenu na Světové výstavě v Paříži, právě když dokončoval vídeňskou Dvorní operu. Jeho stavební podnik přijal během deseti let sto čtyřicet zakázek, navrhoval a stavěl zejména ve Vídni kostely, obchodní i obytné domy, palác arciknížete Viléma, projektoval pražskou porodnici, která svému účelu slouží dodnes, a všechnu práci v tak krátkém čase zázračně zvládal. Byl zvláštní člověk - vnímavý umělec a současně schopný podnikatel. Oženil se s dávnou láskou Marinkou, žil ve Vídni, dostal se do nejvyšší společnosti, jeho jmění narostlo tak úžasně, že byl zajištěn do konce života a v Lužanech koupil pro matku panství se zámkem. Na vrcholu úspěchu se ale cítil unavený vším, co dokázal, jako by ztratil kořeny, ze kterých vyrostl, a tehdy v něm dozrálo rozhodnutí vrátit se do Čech. Měl být jmenován profesorem na vysokém učení v Praze. Při té příležitosti navštívil J. E. Purkyně, největšího tehdejšího českého vědce, který se stejně jako Hlávka zabýval myšlenkou založení České akademie věd. Nečekaná a záhadná nemoc mu to však nadlouho znemožnila.

Román Lužanská mše I Vita brevis o životě Josefa Hlávky, vynikajícího architekta, mecenáše, zakladatele a prvního prezidenta České akademie věd. V psychologicky citlivém vyprávění se Valja Stýblová soustředila na začátek Hlávkovy životní dráhy, kdy se velmi mladý prosadil mezi významné evropské architekty a podnikal dobrodružné cesty za poznáním i kvůli realizaci vlastních projektů do Itálie, západní Evropy a na západní Ukrajinu, kde postavil monumentální sídlo metropolity východní církve v Černovcích. Z toho důvodu také dlouho odkládal svatbu s Marinkou Čermákovou, jako by se obával, že velká láska ho odvede od velké architektury. Hlávka měl hluboký, až osudový vztah k matce. Ona nikdy nezapochybovala o jeho talentu a dodávala mu vždy odvahu ke smělým plánům, které by se mohly zdát až megalomanské, kdyby je Hlávka v neuvěřitelně krátkém čase neuskutečnil. Možná se mu to podařilo i proto, že vzdělaný a moudrý otec ho svou ironickou kritikou naučil pochybovat a hledat realističtější cestu k uměleckému rozletu. Právě otec mu připomínal ono latinské ars longa, ale vita brevis. Umění je věčné, ale život krátký.