Torst strana 14 z 34

V roce 2015 je tomu 75 let od chvíle, kdy se narodil, a 50 let od chvíle, kdy zemřel jeden z nejčtenějších, nejmilovanějších a nejznámějších českých básníků druhé poloviny 20. století Václav Hrabě, jehož verše – zejména v recitaci Mirka Kováříka a jako texty písní Vladimíra Mišíka – oslovily a ovlivnily několik generací. O Václavu Hraběti (1940–1965), milovníkovi jazzu a autorovi svébytné podoby české beatnické poezie, vypovídá jeden z jeho nejbližších přátel a spolužáků z vysoké školy Jiří Kalous. Knihu Hraběcí roky nemohl napsat nikdo jiný než právě on. Jde o velmi detailní svědectví o krátké době (Jiří Kalous se s Hrabětem seznámil v roce 1957) společně prožitých let, v němž na pozadí obrazu básníka vyvstává široké panorama studentského života v Čechách na přelomu padesátých a šedesátých let. Kniha přináší nespočet detailů z básníkova života, je kronikou vpravdě jedinečnou. Sám autor o tomto svém svědectví říká: „Málo urovnaná ani ne mozaika, ale Vaškovými slovy halda střípků o věcech, které nás formovaly, kterými jsme žili. Kterými žil Vašek.“

K nedožitým devadesátým narozeninám významného českého básníka vychází druhé samostatné knižní vydání jeho klíčové básnické skladby, poslední, kterou před rokem 1989 napsal ve svém mnichovském exilu a která vyšla jako jeho první básnická sbírka po jeho autorském návratu ke čtenářům ve vlasti. Znalci Divišova díla je tato skladba - dnes knižně již zcela nedostupná - považována za jeden z vrcholů jeho básnického díla. Na frontispice je reprodukována originální stejnojmenná grafika básníkova přítele Emanuela Ranného.

Třetí rozšířené vydání studie, která se zabývá dvěma různými tématy. První téma je zcela konkrétní a týká se specifické podstaty kýče. Druhé se vztahuje k všeobecné problematice hodnocení uměleckého díla. V první části této studie se stanovují kritéria pro identifikaci kýče a podmínky pro aplikaci pojmu kýč. Druhá část pojednává o lživém charakteru kýče. Rozbor kýče v prvních dvou částech je zaměřen převážně na jeho výskyt v malířství. Ve třetí části jsou uvedeny projevy kýče v dalších uměleckých žánrech.

K sedmdesátému výročí úmrtí Mileny Jesenské vychází druhé, opravené a doplněné vydání knihy vzpomínek na tuto vynikající českou novinářku, přítelkyni Franze Kafky, levicovou intelektuálku a statečnou ženu, která byla za účast v protinacistickém odboji zatčena gestapem a zemřela v květnu 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Knihu edičně připravila a komentovala Marie Jirásková, která druhé vydání detailně přehlédla, opravila a doplnila poznámkový aparát. Kniha je rozšířena též o unikátní obrazovou přílohu a jmenný rejstřík. Vychází s doslovem Růženy Grebeníčkové.

K sedmdesátému výročí úmrtí Mileny Jesenské vychází třetí české knižní vydání knihy její dcery, básnířky a prozaičky Jany Černé, rozené Krejcarové. Kniha strhujícím způsobem vypráví životní příběh vynikající české novinářky, přítelkyně Franze Kafky, levicové intelektuálky a statečné bojovnice proti nacismu, je ovšem zejména vynikající českou prózou, obsahující mnoho jedinečných a přesných postřehů o lidech a lidských povahách, o životě v předválečném Československu a o lidském osudu vůbec. Jana Černá se v knize projevuje jako suverénní a břitká vypravěčka s mimořádně ostrým a přesným postřehem. Kniha vychází doplněna unikátní obrazovou částí, bohatou dokumentární přílohou, jmenným rejstříkem a ediční poznámkou.

Nový román Sylvie Richterové patří k dílům, jaká v české próze posledních více než dvaceti let tolik postrádáme – krásným, místy až básnickým jazykem, ze široka, klidně a plynule obzírá posledních více než šedesát let lidských životů, zážitků dětí i dospělých, tragických osudů, lásek a spletitých osobních příběhů na pozadí krutých a zraňujících českých dějin. Vypravěčem a hlavním hrdinou románu je muž, jehož pohled na Čechy, Moravu i Itálii v tak rozlehlém časovém období není a nechce být historický (jakkoli zaznamenává všechny klíčové dějinné zlomy), ale životopisný – jeho vyprávění je zalidněno desítkami lidských bytostí, k nimž v průběhu postupně stále napínavějšího děje získáváme čím dál tím bližší a důvěrnější vztah. Kompozičně umně budovaný román lze číst jako příběh s tajemstvím, panorama široce rozvětveného rodinného osudu, svědectví o proměňující se dobové atmosféře, ale i jako naléhavé podobenství o zlu, které se ze zvráceného zla osobního nezadržitelně proměňuje v drtící zlo společenské. Tvůrčí metodou Sylvie Richterové je zde – jejími slovy – „realismus absurdního“: přes veškerou tragičnost mnohých zde zachycených dějů má v tomto románu své místo i situační komika, humor a vypravěčský nadhled. Nezanedbatelnou hodnotou románu je jeho působivé ukotvení místopisné – většina v něm zachycených příběhů se odehrává v jedinečném geniu loci Brna, jeho okolí, na Vysočině, v Praze a v Římě, tedy místech, která autorka zná tak důvěrně, že se jich v jejím zachycení sami skoro až dotýkáme.

El Libro Mágico je knihou barvitě vyprávějící o kouzlu života v pralesích peruánské Amazonie a o síle tradice a inspirace, s níž se osudově setkal český malíř Otto Placht (1962). Nejde v žádném případě o tradiční monografii umělce, ale spíš o svéráznou kaleidoskopickou sondu do Plachtovy mnohovrstevnaté tvorby a dobrodružných životních osudů. Zároveň je kniha i osobitým holdem ayahuasce – jednomu z „pokrmů bohů“, který je po staletí spjat s duchovní praxí indiánských kmenů amazonských pralesů a místní šamani ho dodnes využívají k léčení, věštění i čarování. Právě svět ayahuaskových vizí spolu s proměnlivým ornamentem indiánů kmene Shipibo už více než dvacet let sytí malířovu imaginaci a provází ho na jeho cestách za „brány vnímání“. O nich, o síle lidské kreativity, o Plachtově víře v nepřemožitelnou a neustále se obnovující moc přírody a samozřejmě o jeho dílech, která vznikla jako svědectví osobního hledání, vypráví kniha nejen obrazem, ale i prostřednictvím svědectví přátel a znalců Plachtova díla. Vedle vzpomínkového textu samotného malíře v knize najdete texty spolumajitele centra moderního umění DOX Václava Dejčmara, americké výtvarnice a kurátorky April Dolkar, člena akademické obce univerzity UNIA v peruánské Pucallpě Otto Florese Sáenze, překladatele a básníka Gata, přítele z mládí Jana Pravdy, historičky umění Vandy Skálové a kulturního antropologa Mnislava Zeleného – Atapany. Kniha obsahuje texty v češtině, španělštině a angličtině.

Martin Reiner se poezií a osudem básníka Ivana Blatného (1919-1990) zabývá usilovně již třicet let. Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu. Blatný zažil v Československu nejprve velkou literární slávu, po své emigraci do Anglie v březnu 1948 pak naprostý pád a snahu o vymazání svého jména z českých literárních dějin. Reinerův román je strhující text, který se zabývá nejen básníkovým životem, ale též literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Ivan Blatný žil. Dozvíme se zde mnoho z literárního života první republiky, stejně jako zajímavé detaily z přátelství mezi Blatným, Ortenem, Kainarem, Chalupeckým, Nezvalem a dalšími. Nahlédneme do protektorátních let a hrůz heydrichiády. Po Blatného emigraci dostaneme možnost seznámit se s intrikami, jimiž dlouhé roky žil český politický exil, stejně jako s činností komunistických agentů v zahraničí. A básníka neopustíme ani v blázincích, v nichž strávil většinu z čtyřiceti let svého života v Anglii. Kniha je nabitá dosud neznámými informacemi, zároveň je však silně emotivní. Životní úděl Ivana Blatného je jedním z velkých českých osudů 20. století. Reinerova kniha o něm vypovídá svrchovaným způsobem.

Mladou trumpetistku Karlu Klimentovou připravily ničivé vlny tsunami na Vánoce roku 2004 nejen o rodiče, ale také o schopnost hrát a komponovat hudbu. Něco jí ale přesto zůstalo: kubánský jazzman Lázaro Milo ji kromě blues naučil také svou rodnou španělštinu, díky níž se rozvrácená dívka ocitla "v péči" charismatické profesorky Jenůfy Topinkové. Veteránka české hispanistiky v sobě nosí vlastní tajemství a odváží Karlu na nečekanou výpravu. Tsunami blues je kniha o ztrátě mládí a iluzí, o českých stopách na Kubě, ale i o cestě, která vede k novému životu.

Altschulova metoda, první díl chystané tetralogie Chaima Cigana s názvem Kde lišky dávají dobrou noc, má sice vnější rámec politického a psychologického thrilleru, čtenáři v ní však naleznou mnohem více.V bravurně napsaném napínavém příběhu rozpjatém mezi různé země, kontinenty, historické epochy a alternativní světy konfrontuje autor čtenáře s důsledky postmoderní technologie, vyvinuté v budoucnosti ze středověké kabaly. Jsou to právě středověk, židovské myšlení, kultura a dějiny, co zde autor mistrně nasvěcuje z překvapivých úhlů pohledu. Také to, co v prvním dílu vnímáme jako nám blízkou skutečnost plnou odkazů na naše historické zkušenosti z konce éry normalizace a přeměny v poněkud lepší svět, je místy s lehkou ironií absurdně zakřiveno. Židovští hrdinové knihy jsou nesmírně životní, komičtí, uvěřitelní ve svém snažení i možnostech a ve své neheroičnosti nám až důvěrně známí. Čtivá Ciganova kniha - která zaujme jak zájemce o staletí židovské kultury a myšlení, tak milovníky napínavé prózy - je plna humoru, hravosti i existenciální hloubky.

Dvousvazková edice přináší poprvé v úplnosti literárněkritické, teatrologické, obecněestetické a publicistické práce Jana Grossmana (1925–1993), jedné nejvýraznějších osobností české kultury druhé poloviny 20. století. Editor Petr Šrámek soubor rozčlenil do jedenácti oddílů. První oddíl přináší rané práce o literatuře (1942–45). Druhý a třetí oddíl obsahují poválečnou publicistiku a kritiku (1945–48). Čtvrtý oddíl sestává z programů a materiálů psaných pro divadla (do roku 1955). Pátý až devátý oddíl jsou členěny tematicky (1956–69): pátý oddíl přináší práce o literatuře; oddíl šestý je sestaven z brechtovských statí; sedmý oddíl obsahuje stati o divadelním stylu, obecných otázkách herectví, divadelní úloze filmu a kritické referáty; do oddílu osmého patří práce o divadelní scénografii a jevištním výtvarnictví; devátý oddíl se věnuje problematice tzv. malých divadel a inscenacím v Divadle Na zábradlí. Desátý oddíl shrnuje sporadické literární i divadelní publikační příležitosti (1970–89) a oddíl jedenáctý uvádí texty polistopadové (1990–92). Následovat bude svazek Mezi literaturou a divadlem III. Komentáře, který přinese literárněhistorické a divadelněhistorické komentáře, bibliografii a grossmanovskou studii.

Dvousvazková edice přináší poprvé v úplnosti literárněkritické, teatrologické, obecněestetické a publicistické práce Jana Grossmana (1925–1993), jedné nejvýraznějších osobností české kultury druhé poloviny 20. století. Editor Petr Šrámek soubor rozčlenil do jedenácti oddílů. První oddíl přináší rané práce o literatuře (1942–45). Druhý a třetí oddíl obsahují poválečnou publicistiku a kritiku (1945–48). Čtvrtý oddíl sestává z programů a materiálů psaných pro divadla (do roku 1955). Pátý až devátý oddíl jsou členěny tematicky (1956–69): pátý oddíl přináší práce o literatuře; oddíl šestý je sestaven z brechtovských statí; sedmý oddíl obsahuje stati o divadelním stylu, obecných otázkách herectví, divadelní úloze filmu a kritické referáty; do oddílu osmého patří práce o divadelní scénografii a jevištním výtvarnictví; devátý oddíl se věnuje problematice tzv. malých divadel a inscenacím v Divadle Na zábradlí. Desátý oddíl shrnuje sporadické literární i divadelní publikační příležitosti (1970–89) a oddíl jedenáctý uvádí texty polistopadové (1990–92). Následovat bude svazek Mezi literaturou a divadlem III. Komentáře, který přinese literárněhistorické a divadelněhistorické komentáře, bibliografii a grossmanovskou studii.

Kniha přináší literární záznamy snů z let 1949 až 2013. Autor si své sny začal zaznamenávat z podnětu básníka Jana Kameníka (Ludmily Maceškové) a stejně jako ona se ze studia a pochopení vlastních snů snažil dobrat duchovní podstaty světa a dát co nejpoctivější podobu své životní mystické Cestě. Marcel Kabát (* 1927) pracoval po několika krátkodobých zaměstnáních v účtárně nakladatelství Melanrich (1946–51), v letech 1951–58 byl pomocným dělníkem a posléze úředníkem v Elektromontážních závodech, od roku 1958 až do důchodu pracoval opět v Melantrichu. Vydal prozaické knihy Ten kouzelný čas dětství (1974), Štvanci (1985) a knihu deníkových zápisků a úvah Reflexe (2010). S Janem Kameníkem napsal v padesátých let drama Propast, které dosud nebylo vydáno ani inscenováno. K vydání připravil a doslovem doprovodil knihu Jana Kameníka Mystické deníky (1995).

Jako nový svazek Lusobrazilské knihovny vychází divadelní hra předního brazilského romantika Castra Alvese (1847–1871), která se pro inspiraci vrací do provincie Minas Gerais sklonku 18. století, do období počátků brazilských snah o nezávislost na Portugalsku. Mladistvé hugovské drama obětavé lásky i podlé zrady s titulní postavou básníka Tomáse Antonia Gonzagy je zároveň obžalobou nespravedlivosti otrokářského řádu a romantickým nářkem nad nemožností naplnění pravé lásky ve světě řízeném zištností.

Autor (* 1962) se narodil v jižních Čechách, ale od konce 80. let žije ve Francii. Píše francouzsky, napsal pět románů vysoce ceněných francouzskou literární kritikou i čtenáři. Jeho zatím poslední román Vomito negro (2011) je karibský příběh dvou sourozenců, kteří jsou již při první konfrontaci se světem, jak ho nalinkovala západoevropská a americká představa úspěchu a kariéry, předurčeni svým původem k osudu ztracenců. Najít své "místo nahoře" stojí velké úsilí, a často to nejde jinak než doslova přes mrtvoly. Úsporný a přitom lexikálně nesmírně bohatý Hakův jazyk a specifický styl do češtiny přetlumočila Jovanka Šotolová.

Sedmý knižní svazek fotografických cyklů Josefa Sudka navazuje na cykly Okno mého ateliéru a Zátiší. V nejintimnějším prostoru svého ateliéru fotografoval Josef Sudek po řadu let náhodná uskupení předmětů, v kterých hledal a dokázal nalézt neobyčejná tajemství. Důležitou roli zde hrál zejména papír, ale i sklo. Od zátiší se tyto labyrinty – jak jim Josef Sudek říkal – lišily svou neuceleností, neuspořádaností, otevřeností. Umožňavaly mu denně nacházet něco nového, objevovat netušené tvary a konstelace. Úvodní studii ke knize napsala Daniela Hodrová.