Torst strana 24 z 34

Nový svazek edice Fototorst. Dílo předčasně zesnulého, legendami opředeného fotografa a exilového samizdatového vydavatele Bohumila „Boba“ Krčila (1952–1992) je v Čechách dosud jen málo známé. V roce 1969 opustil Československo a během následujících třiad

Nový svazek edice Fototorst. Josef Binko (1879–1960), spolumajitel koželužny v Krucemburku na Českomoravské vysočině, je v dějinách fotografie českých zemí mimořádnou osobností. Jako jediný z českých fotografů je svou temnou komorou trvale přítomen ve stálé expozici historie fotografické techniky v Národním technickém muzeu v Praze. Jako jediný fotoamatér má dnes uloženo několik tisíc negativů v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, nejvýznamnější české fotografické sbírce. Je vedle Františka Drtikola jediným českým fotografem, po němž se zachovalo několik set bromolejotisků a gumotisků z doby před první světovou válkou. Životní příběh Josefa Binka, pozapomenuté osobnosti dějin české fotografie, můžeme chápat i jako obraz českého osudu. Autor knihy Pavel Scheufler se zabývá dějinami fotografie se zaměřením na epochu Rakouska-Uherska.

Monografie Iren Stehli (* 1953 v Curychu, v letech 1974–79 vystudovala FAMU v Praze) představuje autorčinu volnou tvorbu z let 1973–2001. Její fotografie hovoří o české skutečnosti, nejsou ovlivňovány žádnými současnými uměleckými proudy. Lidský příběh rozvinutý v čase se v jejím díle střídá s konceptuálně pojatými cykly bez lidské stafáže. Do obou je osobně vtažena – obsahují českou poezii i český humor. Kniha je rozdělena do tematických kapitol, představujících ukázky jednotlivých jejích fotografických esejů a dlouhodobě vytvářených projektů. Výsledkem je kompaktní obraz, který jemně, ale naléhavě podává svědectví o posledních dvou desetiletích reálného socialismu v Československu a jeho přerodu v kapitalismus v devadesátých letech. Knihu doprovázejí texty Anny Fárové a švýcarského historika a sociologa Martina Hellera.

Rozsáhlý soubor pěti próz významného představitele českého undergroundu, básníka, textaře, hudebníka (ve skupinách Umělá hmota a Dom), prozaika a výtvarníka, kronikáře skupiny The Plastic People of the Universe, blízkého přítele Egona Bondyho. Čtivé, dějové prózy Vyšehradští jezdci, Dino – bůh pekelného sexu, Triphenidyl a Rock’n’rollový miláček jsou jedinečnou kronikou dění českého hudebního undergroundu v 70. letech, závěrečná próza Nátrubek pak vede čtenáře spolu s autorem do jeho australského exilu v 80. letech. Knihu k vydání připravil, obsáhlou ediční poznámkou doprovodil a autorův medailon napsal Martin Machovec.

Rozsáhlý soubor pěti próz významného představitele českého undergroundu, básníka, textaře, hudebníka (ve skupinách Umělá hmota a Dom), prozaika a výtvarníka, kronikáře skupiny The Plastic People of the Universe, blízkého přítele Egona Bondyho. Čtivé, dějové prózy Vyšehradští jezdci, Dino – bůh pekelného sexu, Triphenidyl a Rock’n’rollový miláček jsou jedinečnou kronikou dění českého hudebního undergroundu v 70. letech, závěrečná próza Nátrubek pak vede čtenáře spolu s autorem do jeho australského exilu v 80. letech. Knihu k vydání připravil, obsáhlou ediční poznámkou doprovodil a autorův medailon napsal Martin Machovec.

Rozsáhlý soubor pěti próz významného představitele českého undergroundu, básníka, textaře, hudebníka (ve skupinách Umělá hmota a Dom), prozaika a výtvarníka, kronikáře skupiny The Plastic People of the Universe, blízkého přítele Egona Bondyho. Čtivé, dějové prózy Vyšehradští jezdci, Dino – bůh pekelného sexu, Triphenidyl a Rock’n’rollový miláček jsou jedinečnou kronikou dění českého hudebního undergroundu v 70. letech, závěrečná próza Nátrubek pak vede čtenáře spolu s autorem do jeho australského exilu v 80. letech. Knihu k vydání připravil, obsáhlou ediční poznámkou doprovodil a autorův medailon napsal Martin Machovec.

Profesor Milan Balabán je znám jako znalec Starého zákona, hebraista, teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Málokdo přitom ví, že po celý svůj život též píše básně, které se dodnes nedočkaly knižního vydání, otištěno bylo pouze několik z nich časopisecky. Přítomná kniha představuje soubor Balabánových básní, zahrnující léta 1953–2003. Rozdělena je do tří oddílů: první (1953–1969) představuje Balabána zejména jako lyrika, osobitě ve svých básních spájejícího konkrétní vidění přírody s meditací o lidském údělu. Druhý oddíl (1970–1977) ukazuje Balabána jako velkého básnického experimentátora: v básních na biblická témata rozehrává všechny možnosti verše – zvukové, vizuální, rytmické. Nejde o formální experiment, básně zachovávají hloubku obsahu, jsou svědectvím o mimořádně těžké době (profesor Balabán, signatář Charty 77, byl zbaven možnosti působit jako evangelický farář a byl donucen živit se jako čistič kanálů). Závěrečný oddíl (1977–2003) představuje Balabána jako básníka-svědka, statečného občana, kronikáře doby. Ve vypjatě osobních, naléhavých básních, spojujících všechnu předešlou autorovu básnickou zkušenost, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidské statečnosti, nepoddajnosti, vůli nenechat se zlomit a stále žít s perspektivou naděje.

Profesor Milan Balabán je znám jako znalec Starého zákona, hebraista, teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Málokdo přitom ví, že po celý svůj život též píše básně, které se dodnes nedočkaly knižního vydání, otištěno bylo pouze několik z nich časopisecky. Přítomná kniha představuje soubor Balabánových básní, zahrnující léta 1953–2003. Rozdělena je do tří oddílů: první (1953–1969) představuje Balabána zejména jako lyrika, osobitě ve svých básních spájejícího konkrétní vidění přírody s meditací o lidském údělu. Druhý oddíl (1970–1977) ukazuje Balabána jako velkého básnického experimentátora: v básních na biblická témata rozehrává všechny možnosti verše – zvukové, vizuální, rytmické. Nejde o formální experiment, básně zachovávají hloubku obsahu, jsou svědectvím o mimořádně těžké době (profesor Balabán, signatář Charty 77, byl zbaven možnosti působit jako evangelický farář a byl donucen živit se jako čistič kanálů). Závěrečný oddíl (1977–2003) představuje Balabána jako básníka-svědka, statečného občana, kronikáře doby. Ve vypjatě osobních, naléhavých básních, spojujících všechnu předešlou autorovu básnickou zkušenost, vytvořil jedinečné básnické svědectví o lidské statečnosti, nepoddajnosti, vůli nenechat se zlomit a stále žít s perspektivou naděje.

Po více než dvaceti letech vychází nová básnická sbírka známého básníka, divadelního režiséra a kritika (* 1932), profesora pražské DAMU, autora protiokupační sbírky Ruce Goliášovy (1968, vysíláno RFE, pod pseudonymem Jan David 1990, pod vlastním jménem 1993) a dále sbírek Lunovrat (1969), Amenkámen (1976), Pálení hlíny (1979), Tykavka (1980) a Textamenty (1985). V Horanského poezii se výrazná smyslovost pojí s často nelítostnou reflexí, klíčovými tématy zde jsou – jak naznačuje již název knihy – láska a smrt, připomínané tu i v ozvucích lidové poezie s barokními motivy. Pro osobitý autorův jazyk jsou charakteristické neologismy a nezvyklé slovní vazby, narušování ustálených slovních spojení a jejich nasvicování v nové perspektivě. Kniha svým rozsahem i hloubkou témat představuje vrchol dosavadní Horanského básnické tvorby a je nepřeslechnutelným hlasem v současné české poezii.

Alexandre Herculano (1810–1877), portugalský básník, zakladatel moderního dějepisectví, politik a autor polemicky vyhrocených studií a esejů, se do prózy 19. století zapsal především jako tvůrce romantických historických próz v duchu Waltera Scotta. Kniha Černý biskup a jiné příběhy, v níž se Herculano českému čtenáři představuje poprvé, je výborem z kratších próz ze souboru Legendy a vyprávění. Herculano se tu obrací především k iberskému středověku a očima romantika sleduje raně středověký střet Maurů a Gótů, který stojí u zrodu mnohotvárné hispánské identity, ustavování portugalského národa, které je provázeno úsilím o udržení vlastní svébytné kultury, jako romantik evropského formátu se ale zdrží i u tajemného řádu templářů. Čtenář se v jeho prózách setká se zvláštním ztvárněním hlavních romantických témat: hrdinství a cti, lásky, nevyzpytatelného ženství, tajemných slojí lidské duše či otázky celibátu.

Nová kniha Patrika Ouředníka – autora prózy Europeana, přeložené za pět let do jednadvaceti jazyků – reflektuje jeden z výrazných fenoménů 19. století: zakládání „svobodných osad“ v Severní a Jižní Americe Evropany, toužícími po jiném společenském kontextu. Stovky utopických pokusů měly jeden společný rys: odmítnutí jak politické revoluce hlásané komunisty, tak sociálního reformismu, o který usilovali socialisté. Kniha uvádí na scénu dva vypravěče a obsahuje tři části. První část knihy tvoří zpověď italského anarchisty, který se před lety pokusil o založení svobodné komunity v Brazílii. Rychle vyjde najevo, že jeho velkolepý projekt ztroskotal, ale není jasné proč. Ve druhé části přebírá slovo jeden z osadníků, který popisuje vleklé spory, malicherné půtky, boj o moc, nekonečná hlasování, problematické uvedení do praxe dobrovolné práce, „volné lásky“ atp. Závěrečná část nabízí čtyři možná vyústění příběhu – která, což nás od Ouředníka nepřekvapí, žádnými vyústěními vlastně nejsou. Podobně jako ve svých předchozích knihách, i zde autor žongluje se stereotypy a konvencemi, jejichž jsme více či méně jasnozřivými zajatci. Ale vzdor svému pesimistickému ladění je Ouředníkova kniha nepřímo i holdem těm, kteří bezděčně a plni dobré vůle jako první formulovali žádost: „Zastavte svět, chci si vystoupit“.

Nová kniha Patrika Ouředníka – autora prózy Europeana, přeložené za pět let do jednadvaceti jazyků – reflektuje jeden z výrazných fenoménů 19. století: zakládání „svobodných osad“ v Severní a Jižní Americe Evropany, toužícími po jiném společenském kontextu. Stovky utopických pokusů měly jeden společný rys: odmítnutí jak politické revoluce hlásané komunisty, tak sociálního reformismu, o který usilovali socialisté. Kniha uvádí na scénu dva vypravěče a obsahuje tři části. První část knihy tvoří zpověď italského anarchisty, který se před lety pokusil o založení svobodné komunity v Brazílii. Rychle vyjde najevo, že jeho velkolepý projekt ztroskotal, ale není jasné proč. Ve druhé části přebírá slovo jeden z osadníků, který popisuje vleklé spory, malicherné půtky, boj o moc, nekonečná hlasování, problematické uvedení do praxe dobrovolné práce, „volné lásky“ atp. Závěrečná část nabízí čtyři možná vyústění příběhu – která, což nás od Ouředníka nepřekvapí, žádnými vyústěními vlastně nejsou. Podobně jako ve svých předchozích knihách, i zde autor žongluje se stereotypy a konvencemi, jejichž jsme více či méně jasnozřivými zajatci. Ale vzdor svému pesimistickému ladění je Ouředníkova kniha nepřímo i holdem těm, kteří bezděčně a plni dobré vůle jako první formulovali žádost: „Zastavte svět, chci si vystoupit“.

Alexandre Herculano (1810–1877), portugalský básník, zakladatel moderního dějepisectví, politik a autor polemicky vyhrocených studií a esejů, se do prózy 19. století zapsal především jako tvůrce romantických historických próz v duchu Waltera Scotta. Kniha Černý biskup a jiné příběhy, v níž se Herculano českému čtenáři představuje poprvé, je výborem z kratších próz ze souboru Legendy a vyprávění. Herculano se tu obrací především k iberskému středověku a očima romantika sleduje raně středověký střet Maurů a Gótů, který stojí u zrodu mnohotvárné hispánské identity, ustavování portugalského národa, které je provázeno úsilím o udržení vlastní svébytné kultury, jako romantik evropského formátu se ale zdrží i u tajemného řádu templářů. Čtenář se v jeho prózách setká se zvláštním ztvárněním hlavních romantických témat: hrdinství a cti, lásky, nevyzpytatelného ženství, tajemných slojí lidské duše či otázky celibátu.

Kniha významného českého literárního teoretika, bohemisty a rusisty, působícího v letech 1969–93 na univerzitě v Amsterdamu, je bohatě ukotvená v obrovském množství novodobé světové literatury obecně estetické, literárněvědné, sociologické, antropologické a psychologické. Zachycuje proměny vnímání umění (literatury, výtvarného umění, fotografie, hudby, divadla, filmu) v novodobém světovém myšlení, všímá si ovšem i proměn umění samého, jak se odehrávaly v průběhu téměř celého 20. století. Knihu je možno považovat za jakousi summu Grygarova přemýšlení o obecných otázkách umění a estetiky, práci souhrnného významu, jakých je v novodobém českém estetickém a literárněteoretickém myšlení jen málo.

Kniha významného českého literárního teoretika, bohemisty a rusisty, působícího v letech 1969–93 na univerzitě v Amsterdamu, je bohatě ukotvená v obrovském množství novodobé světové literatury obecně estetické, literárněvědné, sociologické, antropologické a psychologické. Zachycuje proměny vnímání umění (literatury, výtvarného umění, fotografie, hudby, divadla, filmu) v novodobém světovém myšlení, všímá si ovšem i proměn umění samého, jak se odehrávaly v průběhu téměř celého 20. století. Knihu je možno považovat za jakousi summu Grygarova přemýšlení o obecných otázkách umění a estetiky, práci souhrnného významu, jakých je v novodobém českém estetickém a literárněteoretickém myšlení jen málo.

Rozsáhlá kniha Evropa a umění je poslední prací výtvarného a literárního kritika a esejisty Jindřicha Chalupeckého (1910-1990). Psal ji v 80. letech (dokončena byla v roce 1989) jako druhý díl svých Duchampovských meditací. Jde o knihu, již pojal jako svou „summu“, svazek, do nějž se rozhodl uložit své celoživotní úvahy o postavení umělce ve společnosti a o smyslu umění. Kniha sleduje proměny umění ve starém Egyptě, Mezopotámii, Indii, Číně a podrobně sleduje jeho vývoj v Evropě (gotika, renesance, baroko, klasicismus, romantismus) až do 20. století. Šíří záběru a myšlenkovou hloubkou jde o dílo v českém myšlení zcela ojedinělé. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem. Doslov napsal Zdeněk Vašíček.