Torst strana 8 z 29

Helena Wernischová je známa především jako výtvarnice a ilustrátorka. V této knize se poprvé představuje jako spisovatelka. Půdorysem její knihy jsou vzpomínky na lidi, které měla ráda a které v životě poznala, ve svém celku však kniha žánr memoárů přerůstá - je citlivým vyjádřením jemného a citlivého ženského vidění světa. Wernischová křehce a osobitě vykresluje - i s využitím jedinečné korespondence - pozoruhodné portréty mnoha českých básníků a výtvarníků, mimo jiné Josefa Palivce, Ivana Jelínka, Ivana Wernische, Zbyňka Hejdy, Tomáše Pěkného, Ivana Diviše či svých synů Martina a Michala. Její text objevně evokuje neopakovatelnou atmosféru šedesátých let i následujícího dvacetiletí. Místy se její vyprávění mění v působivou koláž - obsahuje též neznámé texty Josefa Palivce, Jiřího Padrty, Miloslava Topinky či Jana Součka. Kniha vychází doplněna velkým množstvím autorčiných výtvarných prací.

Věra Stiborová (* 1926) patří k těm českým spisovatelům, jejichž jemné a kultivované dílo působí na první pohled nenápadně, pro svou nezaměnitelnou osobitost je však neodmyslitelné od toho nejdůležitějšího v poválečné české literatuře. Povídkový soubor Otavín je poctivá, neokázalá a přesto pečlivě promyšlená próza s rozvrhem jednoznačně autobiografickým, ovšem oproštěným od malicherné sebestřednosti. V každé z povídek autorka načrtává na rodinném půdorysu nějaký závažný problém, skutečně hluboké lidské dilema, které často sahá mnohem dále než k ní samé, k rodině či zobrazenému místu. Jde vždy o dilema obecně lidské a dotýkající se českých dějin. Autorka se nesnaží nikoho oslnit, nerozmachuje se, píše věcně a soustředěně. Povídky jsou stejně plaché jako jejich hrdinové, i když jde o lidi obdařené vnitřní silou. Věra Stiborová v této knize též mimo jiné vzdává hold rodnému Písku.

Kniha Země Lhostejnost přináší úplný soubor politických komentářů Karla Kryla z let 1990-93. Je nejen splátkou jednoho z výrazných dluhů, které máme vůči jejímu autorovi, ale i překvapivě aktuálním a výrazným hlasem do diskuse o přítomnosti a budoucnosti české společnosti, politiky a kultury. Krylovy články ukazují, jak mimořádného a vskutku nezávislého politického komentátora v něm česká a slovenská společnost ztratila. Vzhledem k nepřízni rozhlasových a novinových redaktorů na počátku devadesátých let neměl Karel Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci. I proto jeho komentářů vzniklo mezi léty 1990 a 1993 jen dvacet osm. Dosah regionálních periodik Moravskoslezský den a Znojemsko, v nichž většina těchto textů vyšla, byl minimální. Kniha Země Lhostejnost zásadním způsobem doplňuje obraz zpěváka, skladatele a básníka Karla Kryla. Ukazuje jej jako výsostně politického člověka se širokým vzděláním, záběrem zájmů a tvořivě blízkým vztahem k českému jazyku, který ve své publicistice rozvinul jako málokdo z jeho generace.

Po několika letech přichází nakladatelství Torst s novým prozaickým debutem zásadního významu. Román Smrt Múz Marie Michlové (* 1989), studentky historie na pražské Filozofické fakultě, je skvěle napsanou prózou založenou na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti. Hlavní postava románu John Smith kráčí Skotskem první poloviny 19. století po boku tehdejších literárních velikánů, přičemž se jakoby bezděky stane jedním z nich. Celý román je protkán jemným humorem, pramenícím v kontrastu velikánství a všedního běhu života, v náhodách, které mění malé ve velké a naopak. Smithův komentář popisovaných událostí je prostořeký a přímočarý, v jisté natvrdlé bezelstnosti a bezohledné přímosti hlavního hrdiny tkví jedinečné kouzlo. Smith jako by velikány své doby poměřoval jakousi "normalitou", přičemž i tato normalita je v podstatě nenormální. Kniha vypráví o tom, jak literatura ovlivňuje život, ten pak ovlivňuje literaturu, a ta opět zasahuje do života samotného. Román Smrt Múz zaujme čtenáře vedle mimořádné zábavnosti a čtivosti též neuvěřitelnou hloubkou autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby i literatury samotné, dokonce i přímá řeč historických postav románu vychází z jejich skutečných výroků. V současné české próze nemá román Marie Michlové obdobu.

Soubor třinácti povídek představuje básníka, prozaika, esejistu a překladatele Jana Zábranu (1931-1984) jako mimořádného autora povídek, průkopníka užívání hovorového jazyka a slangu v české próze a významného prozaika let padesátých, kdy povídky vznikly. V knize je obsaženo sedm povídek již dříve knižně vydaných, jedna povídka publikovaná časopisecky a pět zcela neznámých prozaických textů. Hrdiny Zábranových povídek jsou většinou mladí lidé, pracující na počátku padesátých let v dělnických profesích či pohybující se na okraji společnosti. Povídky jsou dokonale vystavěné a mají strhující tah. Klíčový je též jejich jazyk, v jehož užívání byl Jan Zábrana suverénním mistrem.

O nové knize Martina C. Putny napsal religionista Ivan O. Štampach ve svém odborném posudku: "Kniha se opírá jak o desítky dobře dokumentovaných položek literatury vyjadřující homosexuální a křesťanské postoje, tak o práce odborníků (teologů, historiků, sociologů, antropologů, etnologů apod.) k tomuto tématu. Autor s jistou mírou zdravé opatrnosti ukazuje v rozporu s oficiálními autoritami římskokatolické a jiných křesťanských církví, ale v kritické návaznosti na Bibli a tradici, jakož i na křesťanské dějiny, že lze dávat přednost stejnému pohlaví a být křesťanem. Nevyslovuje však kategorické soudy, nýbrž spíše ukazuje různá řešení. Návrhy skupin, směrů a jednotlivých aktivistů či teoretiků pouze neregistruje. Hodnotí je aspoň implicite, tím, že je dává do souvislosti a že domýšlí jejich řešení do důsledků." Martin C. Putna (* 1968) se odborně zabývá různými aspekty vztahu kultury a náboženství. Vydal mj. knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918 (Torst 1998), Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (Torst 2001), Česká katolická literatura v kontextech 1918-1945 (Torst 2010), Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010), Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011) a několik dalších monografií. Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Rozsáhlý svazek čtvercového formátu navazuje na dva již dříve vydané svazky spjaté s významnými českými kulturními rody: petrkovskými Reynky a staroříšskými Floriany. Svazek věnovaný pardubickému rodu Vokolků je knihou komponovanou: první část tvoří rozsáhlá studie editorky svazku Věry Matoušové o rodu Vokolků, o jejich pardubické tiskárně a zejména o společném nakladatelském díle "Lisu tří bratří" Vlastimila, Vojmíra a Vladimíra Vokolkových v době před únorem 1948. Tato část knihy je doplněna množstvím unikátních fotografií, dokumentů, faksimilí a grafik. Následuje pět rozsáhlých bloků, věnovaných dílu Vlastimila (nakladatele), Vojmíra (básníka, sochaře a grafika), Vladimíra (básníka, prozaika a esejisty), Květy a Václava (spisovatele a výtvarníka) Vokolkových. Každý z těchto bloků přináší unikátní, dosud nikdy nepublikované texty a výtvarné práce všech těchto osobností - a vedle nich též texty o nich a o jejich díle z pera znalců jejich života a díla (mj. Mojmíra Trávníčka, Martina C. Putny a Blanky Ladové).

Další obsáhlá próza Evy Kantůrkové je autorčinou knihou zásadní a sumarizující. Spojuje v sobě podnětné úvahy o české literatuře, kultuře, politice, dějinách a národním charakteru, působivé osobní vzpomínky na vlastní bohatý život, úvahy o literární tvorbě a vlastním díle i jedinečné portréty mnoha významných osobností českého veřejného života (mj. Václava Černého, Ivana Dubského, Jiřího Gruši, Václava Havla, Karla Kosíka, Karla Pecky, Jaroslava Šabaty, Milana Šimečky, Ludvíka Vaculíka, Josefa Zvěřiny a dalších). Kniha ve strhujícím vyprávění klade znepokojivé otázky, nikdy nezjednodušuje, ale snaží se vše předestřít ve vší složitosti - tak, jak je vlastní opravdové literatuře. Autorka se dotýká mnoha palčivých míst české minulosti i současnosti a vede čtenáře k jejich promýšlení. Po dlouhé době tak česká literatura v této knize získává mimořádně čtivou prózu se závažným společenským rozměrem. Kniha je doplněna množstvím unikátních fotografií, jmenným rejstříkem a bibliografií autorčina díla.

Kniha líčí průběh demonstrace osmi sovětských občanů 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě, kteří protestovali proti vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do Československa. Spojením vzpomínek autorky a jejích přátel, přepisu soudního líčení, oficiálních pramenů a dobových tiskovin vznikl ojedinělý dokumentární text, který přibližuje motivace demonstrantů, protest samotný, reakce na něj i důsledky, jež pro ně z tohoto činu vyplynuly.Kniha byla přeložena do několika jazyků, v češtině vychází vůbec poprvé. Natalia Gorbaněvská (* 1936) je ruská básnířka a novinářka. V roce 1964 absolvovala Leningradskou univerzitu. V dubnu 1968 vydala první číslo samizdatového periodika Chronika tekuščich sobytij (Kronika současných událostí). Společně se sedmi přáteli se rozhodla protestovat na Rudém náměstí proti sovětské okupaci Československa. Při demonstraci byla zatčena, ale jako matku tříměsíčního syna ji propustili. Ihned začala pracovat na zprávě o protestu a soudním procesu s demonstranty, která vyšla pod názvem Poledne nejprve v samizdatu a krátce nato i v několika jazycích na Západě.V prosinci 1969 byla opět zatčena. O rok později byla prohlášena za duševně nemocnou a umístěna do vězeňské psychiatrické nemocnice v Moskvě a následně v Kazani. Po návratu v roce 1972 se opět zapojila do disidentského hnutí. Pod hrozbou dalšího uvěznění se rozhodla odejít do exilu. Od roku 1975 žije v Paříži, kde se věnuje básnické tvorbě a aktivně vystupuje na obranu lidských práv ve světě. Kniha vychází v koedicii s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923-2009) jsou deníkové záznamy, které si jako signatář Charty 77 vedl v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii. Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století. Přestože Jan Vladislav práci na svém stěžejním díle nedokončil, jeho Otevřený deník patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Kniha je doplněna ediční poznámkou a jmenným rejstříkem.