Triáda strana 18 z 23

Koláž názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu. Nejde však o projekt, který by vznikl jen důkladnou rešerší v knihovnách. Pramenem je i korespondenční a ústní styk při každodenní komunikaci (také cestou obyčejné a elektronické pošty, faxu nebo třeba telefonního záznamníku). Původci březinovských výroků nebo reflexí jsou záměrně uváděni jen iniciálami, k jednotlivým zmínkám jsou ovšem připojeny zdroje, přičemž u orálních a epistolografických materiálů vzniká rozsáhlá geografická síť ukazující na Březinovu takřka planetární všudypřítomnost. Petr Holman nepředkládá čítanku o Otokaru Březinovi, ale výpověď o existenci nebo neexistenci hodnot, tvarů a vlastností březinovského fenoménu v dnešním světě, respektive výpověď o dnešním světě, jejž – pro většinu z nás překvapivě a neuvědoměle – drží pohromadě básník pokládaný za klasika, tedy někdo, kdo už není vnímán jako živá součást kultury. Pro čtenáře, který z Březiny přečetl pár povinných řádek ve škole, je tento text neméně zajímavý jako pro znalce Březinova díla. Po kompletu básníkových próz Hudba pramenů a jiné eseje (Odeon 1989; 2., rozšířené vydání Votobia 1996), knize studií Březiniana (Praha, Torst 2003) a kompletní edici Březinovy Korespondence (2 sv., Brno, Host 2004) je nynější Holmanův text novinkou v oblasti literárněhistorického bádání a ukázkou prolnutí minulosti a přítomnosti.

Kniha shrnuje většinu nebásnických prací Zbyňka Hejdy. Obsahuje články a rozhovory o literatuře, o historii a o výtvarném umění, které vznikaly převážně v letech 1965–1969 a 1987–1998, vesměs z popudu časopiseckých redakcí, k jejichž užšímu kruhu spolupracovníků autor patřil (Tvář, Střední Evropa, Revolver Revue). Žánrově svazek sestává z monograficky koncipovaných, kriticky zaměřených studií, úvah (některé z nich byly původně přednáškami), recenzí a glos, přímých replik na projev jiného pisatele, proslovů na vernisážích výstav, rozhovorů (několik z nich Hejda vedl jako tázající se) a anketních odpovědí.

Kniha patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. Přitažlivost této knížky spočívá zejména ve způsobu vyprávění, které se zakládá převážně na dialogických pasážích. Pejsek a kočička spolu rozmlouvají jako lidé, jejich přímočarý, hovorový jazyk v kombinaci s vypravěčskou zkratkou způsobuje, že kniha je velmi vhodná k předčítání. Kniha je edičně připravena podle vydání poslední ruky z roku 1937 a kromě devíti klasických příběhů obsahuje i povídání Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října, které bylo po roce 1948 z politických důvodů vypouštěno.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

Přítomný soubor má tři části. První část (Pomocná škola Bixley 1979) obsahuje sbírku Pomocná škola Bixley z roku 1979 (tiskem Praha, Torst 1994). Jako celek je zde publikována potřetí, až na malé výjimky beze změn. Ve druhé části (Pomocná škola Bixley 1987) jsou zařazeny básně z torontského vydání, pokud nebyly součástí sbírky z roku 1979 a pokud byly v pozůstalosti nalezeny jejich rukopisy. Tato část je zde knižně publikována podruhé, poprvé však ve znění, jež respektuje rukopisy, čímž se od torontského vydání liší. Třetí část (Pomocná škola Bixley 2011) vychází knižně jako celek poprvé. Obsahuje texty z přelomu 70. a 80. let 20. století, jež se zachovaly v pozůstalosti a byly postupně publikovány v časopisech a ve výboru The Drug of Art (New York 2007).

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky výběrově shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody roku 1960. Gadamer se v nich vyrovnává s kritickým ohlasem na svou knihu, když jednak dějinně prohlubuje a rozšiřuje, jednak analyticky zpřesňuje uzlová místa prvního svazku. Ke klíčovým podnětům patřily veřejné rozpravy se stoupenci metodologické hermeneutiky E. Bettim, E. D. Hirschem jr., nebo H. Albertem (již počátkem 60. let), s J. Habermasem, K.-O. Apelem či A. Wellmerem o univerzalitě hermeneutiky (od roku 1967 nejprve v diskusích s Kritickou teorií o metodologii sociálních věd) či s francouzským poststrukturalistickým myšlením zastoupeným dekonstrukcí J. Derridy (počínaje rokem 1981). Gadamer znovu otevírá otázky vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměru k řeči a tradici, výkladu pojmu „předsudek“ či vztahu ke kritice ideologie apod. V četných nábězích, z posunutých zorných úhlů a s odkazy na hojné prameny z dějin myšlení nabízí argumentační figury a konkrétní historické doklady pro základní teze univerzální hermeneutiky, tj. pro úvahy o zásadně ne-metodické bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, pro pojetí pojmu „zkušenosti“ a „zakoušení“ (proti pojmům „prožitku“ a „prožívání“, vázaným na subjekt) jako něčeho, čím procházíme, co přesahuje subjektivitu a stává se „děním“ a „událostí“, a nakonec pro svůj univerzální pojem „rozumění“ jako jednoty rozumějícího a rozuměného, jako vystupování ze sebe k jinému sebe sama, jako vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které souvisle přechází v prohlížení sebe samého.

Úvodní pohádka, která dala souboru název, představuje "epos o stvoření". Dále jsou ve sbírce přítomné pohádky kouzelné, v nichž se čerti proměňují ve faráře, hrdinové podnikají dobrodružství za osvobození zakletých princezen či svých blízkých a bojuj í s čaroději nebo draky. Zastoupeny jsou také pohádky anekdotické, v nichž prolhaný chytrák převeze bohatého sedláka a posléze i Nejvyššího čerta či hloupý hrdina dosáhne štěstí. Originalita Demeterova stylu spočívá v tom, jak tvořivě dokáže s jednot livými pohádkovými prvky zacházet a přitom ctít pravidla pohádkového žánru a zároveň sytit vyprávění původními prvky romského vypravěčství i "reáliemi" ze života Romů v prostředí východoslovenské osady.

Welsovy vzpomínky na roky 1853-1897, v nichž zaznamenal i historii svých rodičů od roku 1803, jsou nejen cenným svědectvím o mnoha detailech ze života vesnické židovské komunity v západních Čechách 2. poloviny 19. století, ale i neobyčejně citlivě na psaným literárním textem, k jehož půvabu přispívají i četné lexikální a pravopisné zvláštnosti. Rukopis, objevený v 80. letech 20. století v Anglii, připravil k vydání Zbyněk Hejda. Nové knižní vydání přináší jeho zrevidované znění.

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina. Jeho žena Raissa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofi ckého díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize stýkají dvě samostatné disciplín y, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Ve svazku imaginárních dopisů proslulým i málo známým adresátům francouzský filosof skládá účty ze svého života. Jak píše v předmluvě, přál si v těchto dopisech na konci svého života vyslovit nahlas to, co se předtím nikdy neodvážil říci ani potichu. Nepřináší však senzační odhalení, zato dává nahlédnout hluboko do svého nitra. V Guittonově životě i díle se pozoruhodným způsobem kříží i spojují různé duchovní proudy, jež ve dvacátém století hýbaly jeho vlastí. Hranice mezi konzervativně katolick ým a liberálně osvícenským táborem šla napříč jeho rodinou. Konfliktní situace vyústila ve šťastný výsledek. Budoucí filosof od mládí dokonale porozuměl oběma stranám a nejenže měl pak po celý život přátele v obou táborech, ale se zdarem se též pokou šel o syntézu protikladných myšlenkových proudů.

Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zp řítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Autorka přitom nezastírá stinné stránky tehdejšího školství, líčí u pjatou atmosféru posledních let Rakousko-uherské monarchie a euforii z konce první světové války a ze vzniku samostatného Československa. Listy z rodinné kroniky vznikaly v druhé polovině sedmdesátých let 20. století jako součást volného cyklu vzpomí nek (knižně dosud vyšly Válečné vzpomínky a Haindorf). Heda Kaufmannová nechce podávat všeobecně platnou výpověď o době, kterou prožila, na líčené období nepohlíží se sentimentem nebo naivitou, humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího lite rárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Souborné knižní vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche a Paris a Číňanova pěna. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia, jak dnes přítomnému souboru próz říkám, vznikala v letech 1970–2010, a to přesto, že jsem ji původně nepsal jako zamýšlený a komponovaný celek, navíc se její jednotlivé ,věty?celá léta toulaly ve skladišti mé paměti, stejně jako mezi složkami mých textů, zcela samostatně a nezávisle na sobě." (V. Binar)

Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887–1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy „volné“ literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř „figurativních“ možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její rozevřenou, ubíhající perspektivu v poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly – často i ironickou persifláží – na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny, sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.

Souborné knižní vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche a Paris a Číňanova pěna. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia, jak dnes přítomnému souboru próz říkám, vznikala v letech 1970–2010, a to přesto, že jsem ji původně nepsal jako zamýšlený a komponovaný celek, navíc se její jednotlivé ,věty?celá léta toulaly ve skladišti mé paměti, stejně jako mezi složkami mých textů, zcela samostatně a nezávisle na sobě." (V. Binar)

Obsahem 2. svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.