Triáda strana 19 z 23

Šlépěje ve stopách na cestě tvoří padesát parabol – podobenství a krátkých příběhů. Autorka v nich hledá odpovědi na to, co je podstatou pravého lidského štěstí a smyslem života. Poetickým způsobem, v jemných závojích metafory a přirovnání, nastavuje zrcadlo povrchnosti a pomíjivým lidským cílům. Klade na misky vah lidské touhy a hodnoty, aby nakonec vyvstaly pravdy, které v životě vedou člověka po cestě k oné jediné možné dosažitelné moudrosti, v níž hloubka srdce má své první místo. Eva Hernándezová je českou autorkou, dosud známější v oblasti výtvarného umění (pod pseudonymem Eva Ova). Její vidění světa, jak v obrazech, tak i v literatuře, propojuje reálno s mystikou, křehkou naivitu s neoblomným provokujícím postojem. Autorčina díla představují výzvu ke snaze porozumět tajemství života a jsou inspirací pro každého, kdo v něm hledá vlastní způsob, stavějící na dobru, moudrosti a lásce pro všechny.

Kritické vydání nejdůležitější knihy literárního kritika Jana Lopatky (1940–1993). Postuláty literární kritiky prezentované v Předpokladech tvorby patří k dodnes diskutovaným otázkám české literární kritiky a vědy (např. otázka vztahu umění a skutečnosti, autenticity v deníkové literatuře, vztahu řemeslnosti a umění apod.). Editor Michael Špirit, který se Lopatkovu dílu soustředěně věnuje již více než desetiletí, znění prvního knižního vydání z roku 1991 konfrontoval s autorovým strojopisem, časopiseckými otisky před knižním vydáním, prvními samizdatovými edicemi z roku 1978 a 1983 i prvním soubornou samizdatovou edicí z roku 1985, a doplnil edici o opravenou, rozšířenou a aktualizovanou bibliografii Jana Lopatky. Předmluvu napsal Václav Havel.

Možnosti a melodie patří k nejzralejším textům otce Jeronýma, mnicha z kláštera Sept-Fons, který v tomto krátkém pojednání o Boží lásce předkládá syntézu celého svého života, své zkušenosti a duchovní nauky. Jeho rady a varování, prostoupené srdečností a dobrotou, jsou určeny především řeholníkům, ale nejen jim. Otec Jeroným se obrací ke každému člověku, který upřímně touží po životě modlitby a spojení s Bohem. Neopominutelnou součástí přítomného svazku je text Modlitba nad záchrannou sítí od otce Mikuláše. Současný novicmistr kláštera v Sept-Fons v něm předkládá osobní svědectví o otci Jeronýmovi, svém duchovním učiteli, a zároveň čtenáře uvádí do jeho nauky o modlitbě. Kniha je součástí projektu vydávání spisů otce Jeronýma (dosud vyšlo: Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi – výběr dopisů, adresovaných v letech 1971–1984 bratru Patrikovi, současnému opatovi kláštera Sept-Fons, Otec Jeroným. Mnich – částečný portrét – album fotografií otce Jeronýma zobrazující všechny etapy jeho života, doprovozené úryvky z jeho textů). Otec Jeroným (1907–1985) vstoupil ve svých dvaceti jedna letech do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. V roce 1934 složil slavné sliby a o dva roky později byl vysvěcen na kněze. Po celý život zůstal věrný svému mnišskému a kněžskému povolání a s jistotou vedl své učedníky v oblastech teologie, filosofie a duchovního života. Opatství Sept-Fons mu vděčí za svůj současný rozkvět a za založení kláštera v Novém Dvoře.

Vzpomínkovou prózu Psí víno autorka dopsala roku 1983, vydala ji v roce 1992. Tato edice přináší její druhé, přehlédnuté vydání. Věra Koubová o knize napsala: „Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.“

Antologie Před potopou se skrze eseje významných amerických kritiků spolu s T. S. Eliotem ptá, k čemu je literární kritika , přičemž se zaměřuje na tu, která vznikala ve Spojených státech v období zhruba ohraničeném roky 1930 a 1970. Kniha představuje vybrané kritické osobnosti reprezentující výrazné kritické školy či kritické typy a jejich způsob myšlení ukazuje prostřednictvím textů, jež reflektují americkou kritiku jako takovou. Rok 1930 i rok 1970 jsou povýtce symbolické mezníky: na přelomu dvacátých a třicátých let nalezly definitivní výraz mnohé tendence, které nabíraly na síle v předchozích autorských generacích a americká literární kritika se emancipovala jako svébytný literární druh, přestala být vnímána jako odvozené, služebné psaní. A zhruba od počátku sedmdesátých let se zase začala masivně proměňovat pod silným náporem evropské, zvláště francouzské literární teorie a filosofie, strukturalistické i poststrukturalistické provenience. Vzdor této proměně přinášejí staré, ne-li přímo předpotopní texty, zastoupené v antologii Před potopou, překvapivě mnoho zásadních podnětů i dnes.

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (* 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů - Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se "refrény" (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a "lyrický záznam", více se akcentuje "příběhovost" a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

V pořadí třetí básnická sbírka básníka a spisovatele (* 1962), nazvaná Moře, obsahuje zhruba 90 básní, rozčleněných do pěti oddílů - Nezvěstný, Kodrcá Velký vůz, Moře, Slyšíš? a Řvou lvi. Oddíly Kodrcá Velký vůz a Slyšíš? představují básnické cykly, básně sepjaté opakujícími se "refrény" (refrénem je i samotný motiv Moře, objevující se průběžně ve všech oddílech). Kolmačkova poezie i próza je vysoce hodnocena v kontextu současné české literatury (román Stopy za obzor byl mj. nominován na Státní cenu), v nejnovější básnické sbírce se autor pokouší navázat na svá předchozí díla, zároveň však utváří svou poetiku novým způsobem. Sevřená, lapidární výpověď je v daleko menší míře vázána na rým a "lyrický záznam", více se akcentuje "příběhovost" a jednotné velké téma (Moře jako obraz světa za koncem vesnice, jako obraz nejistoty, živelnosti a zároveň životadárného pohybu).

Stěžejní dílo jednoho z nejvýraznějších žijících literárních a kulturních kritiků anglicky mluvícího světa. G. Steiner v něm zkoumá fenomén překladu. Vychází z židovské kabaly a jazykové mystiky stejně jako z moderní hermeneutiky a v protestu proti úzké specializaci uvažuje o překladu jako základním prvku všeho rozumění, interpretace a komunikace, vlastně celých kulturních dějin. G. Steiner se narodil 23. 4. 1929 v Paříži, kam jeho rodiče již roku 1924 přesídlili z antisemitské Vídně. Rodina se sice roku 1940 dále stěhuje do New Yorku, Steiner ale i zde navštěvuje francouzské lyceum a poznává na něm řadu předních francouzských intelektuálů (J. Maritain, C. Lévi-Strauss, Saint-John Perse), takže přirozeným základem jeho polyglotství i komparatistického myšlení zůstane spojení středoevropského humanismu s francouzským univerzalismem. Vedle toho v New Yorku také přistupuje k bar micva a osobně tak za další východisko svého myšlení přijímá židovství. Studuje na univerzitě v Chicagu (B. A. 1948), na Harvardu (M. A. 1950) a v Oxfordu (PhD. 1955). Ve své první knize Tolstoj, nebo Dostojevskij (Tolstoy or Dostoevsky: An Essay in the Old Criticism, 1959) staví Steiner proti Tolstého dějinnému humanismu Dostojevského naddějinnou přesažnost a vyzvedá pochopení tohoto autora pro temné stránky a tragičnost člověka. V následující Smrti tragédie (The Death of Tragedy, 1961) konstatuje zánik tohoto jedinečného západního žánru, podkopaného osvícenským sekulárním optimismem a demokratizací společnosti. Ve druhé půli 60. let se George Steiner, od roku 1961 fellow cambridgeské Churchill College a hostující profesor na amerických univerzitách, začíná soustavně obírat tématem šoa a jeho významu pro smysluplnost další kultury. Tato fascinace nepominutelně osobní povahy se objevuje jak v jeho díle beletristickém (nejprve v souboru povídek Anno Domini, 1964, později například v kontroverzní novele Transport A. H. do San Cristóbalu /Portage to San Cristobal of A. H./, 1981), tak v tvorbě esejistické - poprvé v knize Jazyk a ticho (Language and Silence: Essays on Language, Literature and the Inhuman, 1967; esej "Ústup slova" vyšla roku 1975 samizdatově v překladu Václava Černého). Skrytě osobní krédo obsahuje i soubor esejí Extrateritoriální (Extraterritorial: Papers on Literature and the Language Revolution, 1971): zde se autor znovu obrací k tématu jazyka, tentokrát z pohledu jazykového bezdomoví, v němž se ocitl moderní spisovatel (Beckett, Borges či Nabokov, stejně jako Steiner sám). Především esej "Jazykový živočich" svým důrazem na neoddělitelnost člověka od řeči jasně předjímá opus magnum Po Bábelu. Ještě předtím se ale Steiner roku 1971 v knize V hradu Modrovousově (In Bluebeard's Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture) soustavněji vrátí ke krizi západní kultury, z níž v souladu se svými ranými pracemi vidí východisko v "sázce na transcendenci". V roce, kdy vyšla kniha Po Bábelu (After Babel, 1974) autor symbolicky nalézá definitivní působiště ja

ČIN A SLOVO - Kniha o Jakubu Demlovi je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968-2008, píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. Soustřeďuje texty různého charakteru a podob - vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi´, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla - jedinečného útvaru v dějinách české literatury. Po celá desetiletí bylo Demlovo dílo pokládáno nikoliv za jednolitý celek, ale jen za soubor tematicky i tvarově rozdílných nebo navzájem se vylučujících knih a publikací, z nichž některé byly vřele přijímány, jiné zas zarputile odmítány či zavrhovány. Deml se navíc od padesátých let stal spisovatelem v podstatě neznámým, přesněji umlčeným, ať už za svého života či po smrti, a proto jsem se při sporadických ,příležitostech´, které se mi naskytly - a ty byly velmi časově vymezené tím, kdy se vůbec mohlo o Demlovi veřejně mluvit -, vždy pokoušel a usiloval o to, abych podal obraz Demlova díla v jeho celistvosti, a tak aspoň poněkud poodhalil jeho jedinečnost a svébytnost, nebo dokonce ho vůbec po desetiletích nuceného mlčení znovu a veřejně představil. Soubor doplňuje soupis díla Jakuba Demla (1878-1961), jak vznikalo a bylo vydáváno za básníkova života v letech 1904-1960.

Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), nazvaná Jako když dvoranou proletí pták, podává poprvé v českém překladu soustavný obraz literatury Anglosasů od nejranějších písemných památek začátku 8. století po poslední příležitostné básně sklonku století jedenáctého. Tuto epochu charakterizuje směřování od předkřesťanských, kmenových a všegermánských východisek, nacházejících výraz téměř výhradně v ústní slovesnosti, ke křesťanskému anglickému státu s pevnou správní a církevní strukturou, v jejímž rámci vzniklo nejrozsáhlejší i žánrově nejpestřejší písemnictví evropského raného středověku. Několik desítek zde uvedených básnických i prozaických děl živě odráží toto směřování, střet i vzájemné prolínání živlu pohanského a křesťanského – formální a tematické rysy germánské ústní slovesnosti se v nich prolínají s náměty, estetickými principy a rétorickými postupy latinského písemnictví. V antologii jsou zastoupeny všechny tehdejší významné skladby a žánry (s výjimkou rozsáhlých náboženských eposů a již vydaného Béowulfa): hrdinské písně a zlomky (Boj na Finnově hradě, Waldere, Bitva u Maldonu, Wídsí?, Déor), básně elegické (Námořník, Poutník, Wulf a Éadwacer, Ženin nářek, Manželův vzkaz, Zříceniny), poezie náboženská a alegorická (Cadmonův Hymnus, Sen o Kříži, Píseň umírajícího Bedy, Exodus, Fénix, Velryba, Júdit, Duše a tělo...), kouzla, hádanky a poezie gnómická (Runová báseň, Mudrosloví, Osudy lidí) i básně příležitostné (Bitva u Brunanburhu, Durham). Výběr prózy se soustředí zvláště na texty vzniklé za kulturní reformy Alfréda Velikého (Anglosaská kronika aj.), na texty benediktinské reformy přelomu 10. a 11. století (zejména výběr z kázání Alfrícových a Wulfstánových) a na písemnictví právní (reprezentativní výběr ze zákoníků) a medicínské povahy (ranhojičské recepty apod.). Svazek uspořádal přední český anglista Jan Čermák. Překlady a doprovodné historické a literárněhistorické komentáře jsou výsledkem několikaleté práce dvanáctičlenného překladatelského týmu pod jeho vedením.

Soubor fotografických portrétů P. Havlíka vznikal v letech 2005-2008. Obsahuje snímky básníků a spisovatelů Vladimíra Binara, Petra Fidelia, Gertrudy Goepfertové, Zbyňka Hejdy, Pavla Kolmačky, Ivana Matouška, Eriky Olahové, Elišky Vlasákové, Jaromíra Zelenky, historika Jana Tesaře a filosofa a esejisty Zdeňka Vašíčka. Záměr vytvořit souvislou sérii portrétů nebyl podřízen žádným dalším kritériím, která by práci omezovala a musela být dodržena. A jakkoli ani okruh portrétovaných autorů nebyl na počátku zcela zřejmý, výsledek nepůsobí jako náhodný. Podobně jako v nakladatelské práci Triády, kde příležitost k setkání s autorem, již představuje vydání jeho knihy, bývá součástí často dost nevyzpytatelných okolností i náhod. Avšak kdy jde a kdy nejde o náhody, vidíme-li z odstupu času některá taková setkání jako bezmála osudová a blízkost tak samozřejmou, že by existovala snad i tehdy, kdyby k setkání v čase a prostoru bývalo nedošlo? Přemysl Havlík (nar. 26. 11. 1979), fotograf, tvůrce filmů. Vyučil se fotografem na odborném učilišti v Praze, v letech 1999-2003 absolvoval bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. V letech 2003-2009 pracoval jako kostelník v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Je autorem fotografického cyklu Sedm svátostí (po výstavě v altánu na pražské Klamovce v roce 2006 byl trvale instalován v premonstrátském klášteře v Teplé), natočil dokumentární filmy o hudebním skladateli Miloši Bokovi Credo fis moll (Umělecké sdružení Elgar/Limbus Production 2006) a Portrét Miloše Boka (Česká televize 2009), dokumentární film o mladých talentovaných hudebnících Mimo průměr (Limbus Production 2007) a o lesním rohu a věhlasném hornistovi českého původu Radkovi Baborákovi Solo (Limbus Production 2011). V současné době pracuje v Národním památkovém ústavu v Praze jako správce metainformačních dat a věnuje se filmu a fotografii. Vystavuje samostatně i kolektivně v žánru inscenované, dokumentární a experimentální fotografie. Jeho práce vycházejí v Revolver Revui, památkářském periodiku Staletá Praha aj.

Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál. (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Ve čtrnácti esejích a studiích se současný přední máchovský badatel Miroslav Koloc vrací k výkladu jednotlivých textů a pasáží z díla Karla Hynka Máchy a transformaci básníkova vidění – zaznamenaného v jeho denících či kresbách – do jeho básnické a prozaické tvorby. Zvláštní pozornost pak věnuje otázkám topografie v Máchově díle, především v básni Máj. V jedné kapitole se také věnuje Máchovu putování do Itálie, jak je básník zapsal ve svém deníku, součástí této kapitoly je podrobný popis trasy této cesty, včetně kilometráže. Slovo senzace v titulu odkazuje ke knižnímu významu „počitek, vjem, vnímání“. Charakterizovat soubor Kolocových prací pak lze právě skrze tento výraz: jako texty vzniklé z ustavičné pozornosti a soustředěné vnímavosti k literárnímu i výtvarnému dílu zakladatele českého moderního básnictví. Autorova široká obeznámenost s tématem však nikdy není demonstrována samoúčelně, ale směřuje k odkrývání bohatství a poutavosti díla velkého českého básníka.

Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál. (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Jedno z nejvýznamnějších děl české literatury s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (* 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než třicet let, představují průhledy do krajiny se snovými rysy, v níž se objevují motivy korespondující s motivy Máchova veledíla. Nejde tedy o nějaký narychlo vytvořený koncept, ale evidentně o výtvarníkovo „osudové“ téma.

Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).