Triáda strana 15 z 23

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás - ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl - a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že "násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné" a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali. (Z úvodu Jacqueline Levi-Valensiové)

Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“ Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.

Východiskem literárněvědného pojednání čínsko-amerického komparatisty je přesvědčení o univerzálnosti hermeneutických principů, které lze do jisté míry použít anachronicky a bez přímé vazby na konkrétní kulturní zakotvení, a především rozsáhlá věcná znalost obou tradic.

Klasické dílo duchovní teologie (1. vydání 1937), v němž autor podává postavu Ježíše Krista, jak se s ní setkáváme v evangeliích, a poukazuje na tajemství jeho osoby, aniž je chce rušit. Historicko-kritická exegeze přinesla od doby vzniku této knihy mnoho nových detailních poznatků, ale na pozadí současných teologických diskusí o různých podobách Ježíše ve filmu a literatuře zůstávají Guardiniho úvahy podivuhodně aktuální.

Po dvaceti pěti letech vychází zcela nový překlad deníku Anne Frankové. Poprvé v češtině s názvem, který svému dílu zamýšlela dát sama jeho autorka. Deník v dopisech si Anne Franková vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944. Psala si ho jen pro sebe až do chvíle, kdy na jaře 1944 vyslechla z vysílání londýnského Rádia Oranje projev nizozemského exilového ministra školství. Vyzýval, aby lidé po skončení války shromáždili a zveřejnili všechna svědectví o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mimo jiné deníky. Pod dojmem tohoto projevu se Anne Franková rozhodla, že po válce vydá knihu. Základem k ní měl být její deník. Anne si k tomu 29. března 1944 zapsala: Milá Kitty, včera večer mluvil v Rádiu Oranje ministr Bolkestein o tom, že po válce bude uspořádána sbírka deníků a dopisů z téhle války. Samozřejmě se hned všichni vrhli na můj deník. Vždyť si představ, jak zajímavé by bylo, kdybych vydala román Zadní dům. Už jenom z titulu by lidé měli dojem, že je to detektivka. Od května 1944 začala deník přepracovávat a přepisovat, zanášela do něj opravy, vynechávala pasáže, které nepovažovala za dostatečně zajímavé, a jiné po paměti připisovala. Současně pokračovala v psaní původního deníku (badatelé ho později nazvali verze A na rozdíl od přepracovaného deníku, který se označuje jako verze B). Poslední zápis Anne Frankové je z 1. srpna 1944. Již 4. srpna všech osm obyvatel úkrytu zatkla tzv. zelená policie. Pomocnice ve skrývání Miep Giesová s Bep Voskuijlovou Anniny zápisky hned v den zatčení odnesly do bezpečí. Miep Giesová je uložila v zásuvce svého psacího stolu, a až když se potvrdilo, že Anne věznění v koncentračním táboře nepřežila, předala je, aniž je četla, Anninu otci Ottovi Frankovi. Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a zápisky vydá knižně. Za tím účelem sestavil z obou Anniných verzí, původní (verze A) a vlastnoručně přepracované (verze B), zkrácenou třetí verzi (C). Aktuálně po celém světě vydávanou, autorizovanou verzi připravila z pověření basilejského Fondu Anne Frankové německá spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala Frankův výběr záznamů z verze C a doplnila jej pasážemi z deníkových verzí A a B. Nový, celkem už třetí překlad deníku do češtiny, pořídila Magda de Bruin Hüblová. Vrací se k názvu, jejž si Anne pro svoji zamýšlenou knihu přála a s nímž vychází deník v nizozemštině. Ke svému pojetí překladu napsala Magda de Bruin Hüblová: K deníku Anne Frankové lze při překládání přistupovat dvěma způsoby: jako k dokumentu, což vyžaduje co nejpřesnější překlad, nebo jako k literárnímu dílu, což umožňuje jisté uhlazení textu s ohledem na mladé čtenáře. Protože se nový překlad má stát součástí souborného vydání díla Anne Frankové, v němž poprvé v češtině vyjdou i autentické, ,neučesané verze A a B, přiklonila jsem se k první možnosti. Můj překlad tak zachovává víc než předchozí české překlady zvláštnosti předlohy. Annelies Marie FRANKOVÁ (12. června 1929 únor 1945) v roce 1933 s rodiči a starší sestrou Margot emigrovala z Německa do Amsterodamu. Od července 1942 se tu rodina skrývala v zadní části domu, který patřil otcově firmě, aby unikla pronásledování Židů. Dospívající Anne si psala od 12. června 1942 až do prozrazení úkrytu na začátku srpna 1944 deník. Po zatčení byla rodina deportována do koncentračních táborů v Německu a na území dnešního Polska, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec Annin deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků, zdramatizován a zfilmován. Toto vydání přináší nový překlad do češtiny.

Dvousvazkové souborné kritické vydání básnických sbírek. První obsahuje prvních deset sbírek, počínaje Refrigeriem (1947) a konče Sedmi písněmi (1976), celkem 293 básní. Druhý svazek obsahuje dalších třináct sbírek, od Malých hór (1977) po Malé hóry (II) (1995), celkem 253 básní. Sbírky jsou řazeny podle roku prvního vydání. Oddíl Dodatky na konci druhého svazku (od s. 851) přináší výběr z knižně nepublikovaných veršů (20 básní) a ukázky ze strojopisného souboru zápisů Malé fontány. Sbírky básní I Refrigerium (1947) Nokturny (1966) Peníz Kallitropé (1967) Den Madian (1968) Kahany (1969) Na jihu království (1969) Orančina píseň (1970) Ne krví býků (1974) Sbírání pokladu (1976) Sedm písní (1976) Sbírky básní II Malé hóry (1977) Strašně lidský hlas (1978) Kyrie (1979) Matutinum (1981) Zastavení (1983) Zápisy (1988) Faeton (1989) Zápisy omega (1991) Zápisy z Malaú (1992) Dopisy z dolu Pluto (1993) Zápisy ze zimy (1993) A zůstává domov (1994) Malé hóry (II) (1995)

Životopisné a zároveň etnologicky zajímavé vzpomínky Slovenské Romky, jejíž osud představuje vzor sociální emancipace. "Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Proslulý argentinský spisovatel zachytil svůj životní příběh do nerozsáhlé autobiografie. Kapitoly s věcnými názvy: Rodina a dětství, Evropa, Buenos Aires, Dospělost a Přeplněná léta pojednávají o jednotlivých etapách života a tvorby. Vznik Borgesovy autobiografie podnítil jeho blízký spolupracovník a přítel Norman Thomas di Giovanni, který se dlouhodobě věnoval překládání Borgesova díla do angličtiny, společně koncipovali Borgesovy Spisy a spolupracovali na jejich překladu do angličtiny. Di Giovanni totiž postřehl, že čtenářům výrazně uniká, jak hluboce je Borges a jeho psaní zakořeněno v argentinské zkušenosti, a proto jim připadá jako autor bez kontextu, který se někde náhle zjevil. Text autobiografie vznikal v roce 1969 za úzké spolupráce Borgese s di Giovannim, jež spočívala nejen v tom, že Borges její znění di Giovannimu diktoval - činil tak z důvodu své oční nemoci již posledních dvacet let se všemi svými díly -, ale zejména v tom, že se di Giovanni výrazně zasadil, aby se Borges držel předem stanovených témat a neodbíhal od nich, jak by jinak činil. O vzniku autobiografie pojednává di Giovanniův text, jejž řadíme jako předmluvu. Autobiografie poprvé vyšla v americkém časopise The New Yorker 19. září 1970, a byla posléze zařazena do svazku The Aleph and Other Stories, 1933-1969 (New York, E. P. Dutton 1970) s názvem "An Autobiographical Essay". Španělský překlad vyšel pod názvem Autobiografía 1899-1970 až v roce 1999. V našem vydání vycházíme z prvního, tedy anglického znění. "V mém věku by si člověk měl být vědom vlastních hranic a toto vědomí by mohlo vést ke štěstí. Když jsem byl mladý, považoval jsem literaturu za hru šikovných a překvapujících variací; teď když jsem nalezl svůj vlastní hlas, mám pocit, že opravování a předělávání moje koncepty ani moc nezlepší ani moc nezkazí. To je samozřejmě jeden z největších prohřešků proti jedné z hlavních tendencí literatury tohoto století - malichernému přepisování -, která vedla člověka, jako byl Joyce, k vydávání nákladných fragmentů, vznešeně nazvaných ,Rozpracované dílo'. Myslím, že svá nejlepší díla už mám za sebou. To mi dodává jisté tiché uspokojení a klid." J. L. Borges - Autobiografie

Félix Ventura žije v chátrající vile plné knih uprostřed angolské metropole Luandy a živí se tím, že na objednávku vyrábí lidem minulosti. Jedná se o zcela seriózní podnikání a o jeho služby je nesmírný zájem. Mezi jeho zákazníky je řada známých osobností, hlavně bohatí podnikatelé, ministři, poslanci. Ti všichni už vědí, že budoucnost si umí zajistit, ale ještě by potřebovali tu správnou minulost. Věří Félixovi, který jim s nadhledem a vtipem umí doplnit a upravit rodokmen i životní příběh tak, že v nových poměrech obstojí. Jednoho dne však Félixe vyhledá neznámý cizinec a kromě příběhu chce i nové osobní doklady. Odmítá říct, kdo skutečně je, ale nabízí mimořádně štědrou odměnu. Když Félix po dlouhém váhání nabídku přijme, vůbec netuší, na jak dobrodružnou cestu mezi různými identitami, dvojníky a sny se vydává. V příběhu, který si pohrává s tvárností paměti, různorodými identitami a překračuje tenkou hranici mezi snem a skutečností, je i mnoho narážek na nedávnou minulost i současnost Angoly, která je sama plná paradoxů. Ačkoliv je román zasazen do konkrétní doby i místa, zabývá se i velmi obecným fenoménem paměti, historické i čistě osobní. Rozvíjí myšlenku o tom, jak zrádná je osobní paměť a jak je možné člověku, ale i skupině lidí či celému národu paměť pozměnit či vnutit. Vlastně tak velmi neotřele také předjímá jedno z výrazných témat současnosti, jímž je soupeření virtuální a materiální skutečnosti v tom, jaký obraz si člověk učiní o sobě i světě, v němž žije.

K písemné pozůstalosti Anne Frankové patří také její takzvaná „Knížka povídek“, o níž 7. srpna 1943 ve svém deníku píše: „Před pár týdny jsem začala psát povídku, úplně vymyšlený příběh, a tak se mi to zalíbilo, že se má psaná rodina utěšeně rozrůstá.“ Ani ne o měsíc později začne „psanou rodinu“ přepisovat do zvláštního, velkého sešitu (vlastně do účetní knihy) v pevných deskách. Na první stránku nadepsala: „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“; na stejné stránce dole poznamenala: „zasvěcen: čtvrtek 2. září 1943“. Jak titul napovídá, jde o dvě kategorie, totiž o „úplně vymyšlené“ povídky, a o vyprávění, která popisují příhody ze života v úkrytu. Anne Franková knihu na konci opatřila obsahem, v němž také označila, do které kategorie ten který text patří. Většinu příběhů zřejmě Anne nejprve načrtla na jednotlivé listy papíru a pak teprve přepsala načisto do povídkové knížky, protože se v ní téměř nevyskytují škrtnuté pasáže nebo jiné opravy. Nejranější příběh má datum 8. prosince 1942, což je další příznak toho, že sešit obsahuje načisto přepsané dřívější verze; poslední příběh je datován 12. května 1944. Několik příběhů Anne převzala i do přepsané verze deníku (verze B), její otec Otto Frank jich pak po válce převzal ještě víc do knihy Het Achterhuis (Zadní dům), jejíž první vydání vyšlo roku 1947. Již v roce 1949 bylo zveřejněno osm Anniných povídek pod názvem Weet je nog? Verhalen en sprookjes (Vzpomínáš? Příběhy a pohádky). Značně rozšířená sbírka s názvem Verhalen rondom het Achterhuis (Příběhy o zadním domě) následovala roku 1960. První úplné vydání Anniných povídek vyšlo péčí Joke Kniesmeyerové roku 1982. Nakonec sestavil Gerrold van der Stroom v roce 2001 úplné vydání literárních pokusů založené na Anniných rukopisech a opatřil je předmluvou: Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady´s leven (Povídky, a příhody ze zadního domu / Cadyin život) (Amsterdam 20053). Pro důkladný výzkum je toto vydání tím pravým pramenem. Tvoří také základ Anniných „povídek a příhod“ otištěných v této knize.